Pořádná porce soutěží letos čeká Kláru Šillerovou. Sprinty absolvuje se Zdeňkem Pokorným, pro „velký“ mistrák se dohodla na spolupráci s Romanem Štefanem. Start na Valašce jim zhatil úřední šiml, na Šumavě však už nechyběli. Přes sobotní technické problémy, kdy se Roman bez serva pořádně nadřel, se jim však podařilo dorazit až do Klatov na cílovou rampu a zaznamenat první letošní body do klasifikace MMČR i ROPRO CLIO R3 Czech Trophy. Se svými šumavskými dojmy se Klára podělila se čtenáři serveru ewrc.

„Pro letošek jsem se domluvila na „velký mistrák“ s Romanem Štefanem a Šumavu jsme v plánu rozhodně neměli. Tedy já byla rozhodnutá definitivně, že mě tam už nikdo nikdy neuvidí, klatovští mě štvali už před lety jako diváka, kdy rušívali jednu erzetu za druhou kvůli sněhu – na zimní soutěži mě to překvapovalo, až jsem to po několika pokusech vzdala a přestala tam jezdit. A štvali mě i jako jezdce arogantním přístupem, který vyvrcholil loni. Jenže díky absenci na Valašce bychom přišli o další šanci na získaní bodů do Clio cupu a nakonec tedy padlo rozhodnutí se na Šumavu vypravit. Odříkaného chleba největší krajíc… Ale hned zkraje musím říct, že oproti předchozím letům nastal pokrok k lepšímu, fakt!

Do centra dění jsme se vypravili už v úterý večer, abychom stáli na startu první vimperské rychlostky ráno po osmé. To jsem zařízla tím, že jsem při ranním běhání lehce zabloudila a namísto plánovaných šesti kilometrů naběhala jedenáct, než jsem našla náš penzion… Ale i tak jsme nakonec vše stihli. Na vimpersku se nám moc líbilo, já vložky znala z předchozích let, případně z Rally Prachatice (škoda téhle soutěže), pro Romana to byla novinka. Klatovská část soutěže, kterou jsme trénovali ve čtvrtek, už nám tak pěkná nepřišla, výhodou bylo snad jen to, že jsme nemuseli strávit devět hodin v autě, abychom vše napsali. Na večer jsme si nechali dvě rychlostky, které se mohly jet po setmění, abychom vyzkoušeli, jak nám sedí rozpis. Ve fábii, která svítila asi tak deset metrů před auto, jsem byla mrtvá strachy, ale rozpis seděl :-)

Shakedown, testování a tyhle podobné záležitosti nemám vůbec ráda, člověk není stoprocentně soustředěný jako při závodě, přitom zrovna pomalu se nejede… Na tomhle shakedownu navíc byli pořadatelé (anebo to byli ovestičkovaní fotografové?) úplně zbyteční – stáli spolu s diváky na naprosto šílených místech, přímo proti zatáčkám, jen pár kroků od trati. Sakra lidi, jste snad sebevrazi?

Činov jsme si dali na zahřátí, Roman seděl v závoďáku po tři čtvrtě roce, a těšili se na klasické rychlostky. Na dvojce jsme měli radost, že jsme dali pár vteřin Trojanovým a vystartovali na „Koráb“. Oproti loňsku se k němu nepřijíždělo po šílené panelce, ale po „normální“ silnici, díkybohu. Pár kilometrů od startu mi přišlo, že jsme nějak zvolnili a pak se ozvalo z interkomu „mám něco pod pedálama, asi flašku“. Do té doby jsem vždycky přemýšlela, jak se to tak může stát a hele, ono už je to tady. Koukla jsem Romanovi pod nohy a pod plynovým pedálem jsem viděla v pološeru něco lesklého. Koukla jsem do tašky, hm, moje lahev není, ale to nám v tuhle chvíli asi nepomůže, tak jsem ho té informace ušetřila… Počkala jsem, až se po rozjezdu z přírodního retardéru flaška posunula dozadu za sedačku, tam jsem ji dvěma prsty (víc jsem nedosáhla) chytila a přemýšlela, co udělám dál. Nemůžu přeci držet lahev s ramenem napůl vykloubeným celý Koráb a ještě si u toho otáčet stránky jenom pravačkou. Tak jsem ji asi další kilometr po milimetrech posunovala tak dlouho, dokud jsem ji nemohla vytáhnout ven a hodit si ji do tašky. V té chvíli jsem akorát mohla otočit na další stránku a zahlásit, že už je po problému… Uf, tohle už fakt zažít nechci! V druhé sekci jsme se tahali s Trojanovými o vteřinky, na Petáka s Bryndou jsme ani nepomýšleli, s naším autem nemáme na dvou set padesáti koňové motory vůbec žádnou šanci. Jediný malý výlet mimo trať nás naštěstí nestál moc času, ani nepoškodil auto, takže nocovat jsme šli na průběžném třetím místě ve třídě i Clio cupu.

Noc byla poměrně krátká a nás čekaly náročné erzety na vimpersku. Po otravně dlouhém přejezdu jsme dorazili do „servisu“ po hradem Kašperk. Málo místa, celé parkoviště z kopce, na nás zbylo takové místo, že jsme museli přidržovat auto, aby nespadlo z heveru. Ovšem prý místo, které pořadatelé vybrali původně, bylo ještě horší, tak tedy nevím. Celkově mi přijde hrozně nešťastné posílat celé servisní zázemí z Janovic do „Kašperk“ a pak ještě dál do Vimperka. Ne každý má více servisních vozidel a stihnout přejezd z Kašperských hor do vzdálené tankovačky a pak do Vimperka a zde stihnout nachystat zázemí, byl podle mě téměř nadlidský úkol.

Laborovali jsme nad výběrem pneumatik, přeci jenom přes padesát ostrých kilometrů bez možnosti dalšího přezutí a k tomu mračna nad hlavou neusnadňovaly rozhodnutí. Nakonec jsme zvolili variantu 20/0 a další dvě nuly naložili do kufru. První sobotní erzeta ale na „dvackách“ parádně klouzala a v místě, kde vypadli Trojanovi ven, jsme měli taky pěknou krizovku, kterou naštěstí Roman pochytal. Jenže v cíli mi říká, že vynechává servo, funguje jen tak do pětek zatáček a ostřejší už jede bez něj. Krása, na tohle jsme spolu odstoupili už před dvěma lety v Příbrami. Tenkrát jsem mu sice řekla, ať si z toho nedělá hlavu, když mu nejde otáčet volantem, že má ještě zatáčecí páku, ale když jsem si vzpomněla, co by se stalo na předchozí erzetě, kdyby v té krizovce servo zrovna vypovědělo službu, legrace mě přešla… „To je na odstoupení“, říkám, „s tímhle se moc rychle jet nedá“. Dohodli jsme se, že uvidíme na další rychlostce, jak se bude auto chovat a podle toho se rozhodneme. Na další vložce ale za námi žluté clio nestálo a my se dozvěděli, že Jirka s Evou už dál nepokračují. Kravec s Medříkem byli za námi dost daleko a my spočítali, že i přes značně pomalejší jízdu bychom měli být schopni udržet třetí místo a sebrat nějaké body. Na servisu nám Pepa Peták sice servo půjčil, my se ale nakonec rozhodli ho neměnit, nevěděli jsme jistě, zda by nám třicet minut stačilo a v tomhle stavu se s autem pořád ještě dalo jet. Na dalších čtyřech měřených úsecích se situace ještě zhoršovala, se servem jsme jeli jen „jedničky a dvojky“, se zbytkem se Roman musel prát a já stíhala sledovat diváky, jak si ve vracácích téměř ťukají na čelo, co že to tam vyvádíme. My nadšeni rovněž nebyli, to mi věřte!

Na závěrečném servisu ve Vimperku padl nápad, že bych mohla do Klatov řídit já, když má Roman ruce vytahané jak opice. To určitě, s tímhle bych se ani nerozjela, natož abych to udržela na cestě, tím bych mohla naše těžce vydřené třetí místo ještě zhatit. Nakonec na mě zbyl volant v eresu z Klatov do Prahy, je to vždycky balzám na duši, jet autem, které je tiché, má měkké sedačky, klimatizaci – a hlavně ho řídím na sto procent já:-).“

Foto: Robert Balcar