Před začátkem letošní sezóny začala Lumírova snaha o start s nějakým výkonnějším autem, než je jeho Kit, dostávat konkrétnější podobu a před Valaškou už bylo najednou jisté, že opravdu odstartujeme s Renaultem Clio R3, týmu DEFRS. Sice já, starý skeptik jsem tomu pořád nevěřil, ale když jsme týden před startem odjeli do Vyškova na test auta, když jsem si do něj opravdu sednul a absolvovali jsme nějakých 20 km, i já pochopil, že to bude skutečně pravda.

No, ono to ale na tom testu zpočátku vypadalo, že z toho nic nebude. Lumírovy léta budované návyky na, jak on říká Embéčko, byly natolik silně zakořeněné, že se zdálo, že Clio a hlavně šéfmechanik Karel to nemůžou vydržet. Prostě to auto a ovládání je tak diametrálně odlišné, že to byl boj. Hlavně sekvenční převodovka byla velký nepřítel a to, co s ní Lumír prováděl, zřejmě stálo Karla několik let života. Lumír byl například prý první, kdo dokázal s pákou řazení, která se pohybuje jen dopředu a dozadu, zařadit ze dvojky čtyřku, aniž by postřehnul, že se tam někde nachází i trojka :-) ! Zkrátka po návratu z Lumírových prvních několika kilometrů byl učitel Karel lehce zsinalý, po čele a spáncích mu crčely potůčky smrtelného potu, ale nám statečně tvrdil, že to je běžné a že nemáme házet flintu do žita. Postupně se kostrbatá jízda zlepšovala a konečně dostal Lumír důvěru k samostatné jízdě a tím pádem jsem se dovnitř nasoukal místo Karla já. Jeli jsme po trati testu několikrát tam a zpět, Lumírovi to šlo lépe a lépe a já se tetelil blahem. To je teda něco! I jízda s Kitem je paráda, ale rozdíl mezi 150 a 250 PS je prostě úžasný! Místy jsem si připadal jak na “plejstejšnu“ nebo na kolotoči. Vše fungovalo naprosto perfektně a člověk vůbec neměl pocit nějaké vysoké rychlosti. A to se nám málem vymstilo. Jak jsme tak pořád zvyšovali rychlost průjezdů, proletěli jsme na čtyřku pravou pět, trať stoupala k horizontu a Lumír to tam nasázel až po šestku. Kvalty tam padaly jak Němci do krytu a já jen nepříčetně řval jeď, jeď! Jenomže kousek za horizontem byl ostrůvek, kolem kterého jsme se měli otočit, ale náš nájezd cca 150 km/h byl prostě moc! Lumír vše chtěl zachránit ruční brzdou, ale jak má zažité ze svého auta, šáhnul dolů na podlahu a jelikož tam místo ručky byla jen moje noha, tak mi málem urval nohavici. Naštěstí se vzpamatoval, našel ručku na pro něj nezvyklém místě a se štěstím jsme se otočili asi tak o 20 m dál. Se štěstím proto, protože cesta sice vedla dál, ale byla zatarasena Passatem šéfa týmu a my byli fakt docela blízko. No, bylo vidět, že nemáme důvěru, protože při dalším průjezdu stál Passat zbaběle úplně jinde… Pak jsme ještě jednou vyskočili z cesty na louku (bez následků) a tak nám radši naši novou hračku vzali, protože správně usoudili, že jinak se Valašky nezúčastníme. Soutěž jsme potom absolvovali v rámci seznamování s vozem na starých pneu, což jak jsme pozdě zjistili byla zásadní chyba a odehrálo se tam dost a dost situací, na které radši nechci ani vzpomínat. Prostě i když jsme staří harcovníci, prošli jsme si nováčkovským očistcem se vším všudy. Nicméně ke konci Valašky jsme se už cítili v autě docela dobře a začali jsme kout pikle, zda budeme schopni už na Lužičkách “vystrčit růžky“ !

Odjezd do Hrádku jsme měli perfektně naplánovaný – odjezd ve čtvrtek odpoledne, včasné ubytování a večerní meditace, ať jsme ráno 100% fit, vždyť nás v našem požehnaném věku čeká nová etapa rallyové kariéry :-)! Jako obvykle vše se zvrhlo a bylo jinak. V poledne volal Lumír, že nestíhá a že musíme jet až ráno. Vcelku jsem to uvítal, protože i já se nějak zadrhnul a byl jsem poněkud v časovém presu. Domluvili jsme se na 4 h ráno, to pro mě znamenalo vstávat ve 3,15. Jelikož jsem šel spát až v 0,30, tak nic moc! Těšil jsem se, že si cestou zdřímnu, ale to mě Lumír hnedka vyvedl z omylu, že údajně nespal skoro vůbec, že budu řídit já. Paráda! Statečně jsem tedy usedl za volant a vyrazili jsme. S Lumírovým tréninkáčem (Felicia 1,3) je to trochu oříšek. Lumír tvrdí, že u auta je důležité jestli jede a tak se občas stane, že ne úplně všechno funguje, jak má. Zpočátku jsem občas protestoval a měl uštěpačné poznámky, ale je nezvratitelný fakt, že jsme více méně vždycky všude dojeli a také se vrátili zpět. Takže taková maličkost, že z budíků na přístrojovce ukazoval jen otáčkoměr mě nemohla rozhodit, nasadil jsem tempo cca 3500-3700 otáček a frčeli jsme. Na dálnici někde u Litovle jsme oba zbystřili slechy – zaznamenali jsme nějaký divný, jakoby drnčivý zvuk navíc. Řekl jsem Lumírovi, ať zavře přihrádku, ale žádná změna. Měl jsem neblahé tušení! Ubral jsem a přidal plyn a bylo to jasné. Ozval se zvuk šicího stroje – vylágrovaný motor na klice! Tak to je průšvih! Odbočil jsem na sjezd z dálnice a zastavil. To snad není možné! Vždyť než jsme vyjeli, tak jsem osobně kontroloval olej a bylo tam tak 2 mm pod maximem. Lumír zdrceně vydechl – Tys tu Felinu uštval. Všude se mnou byla, odtrénoval jsem s ní Barumku, Chorvatsko i Slovinsko a teď je po ní. Nechtěl jsem s ním polemizovat, že právě proto zřejmě došlo k tomu kolapsu, vždyť např. v tom Chorvatsku byl před nějakými 6-7 lety, možná i více, podstatné bylo, že o půl šesté stojíme na dálnici s autem bez motoru, do Hrádku n N. to je přes 200 km a zatím nemáme žádný plán, jak se tam dostat. Já byl úplně grogy, nevyspaný a mrzutý, nic mě nechtělo napadnout. Lumír po prvním šoku trochu pookřál a začal se probírat kontakty v telefonu. Za chvilku už volal jednoho kamaráda, Martina Halfara, který mu slíbil zajistit náhradní auto od své tety a druhého kamaráda Zdeňka, který nám auto doveze. Tak snad ještě není vše ztraceno! Itineráře se sice dávají do 10.00, ale to snad domluvíme, aby nám je dali, až přijedeme.

Náhradní auto dorazilo až o půl deváté hodině. Jestliže Lumírova Felina je nic moc, tal Felicia tety byla moc nic. Ale jela a pro tentokrát to byl dar z nebes. Krátká porada a shodli jsme se, že musíme odvézt porouchanou Felinu do nějakých obydlenějších končin, jinak ji už neuvidíme. A tak jsme ji s klidným svědomím nechali na pumpě u Litovle a vyrazili dál. Provoz byl hustý, jak už to přes den tady bývá a tak jsme do Hrádku dorazili až v poledne. Drapli jsme itík, udělali formálku a hurá na trénink. Nějaký rok jsme už tu nebyli, takže komplet napsat cca 40 km erzet do 18,00 bude slušná zabíračka. Nicméně vše se nám podařilo, akorát na té nejvzdálenější, Jindřichovické vložce jsme stihli jen dva průjezdy. Ale co už, proti tomu, jak jsme stáli ráno na dálnici jak zmoklé slepice, to je sranda. Kudy cesta vede víme a nějak se s tím poperem. Cestou zpátky jsem si všimnul, že se rozsvěcuje kontrolka mazání a tak jsem zavelel na pumpu, dolít olej, než budeme mít další nepojízdné auto. Vrátili jsme se do servisu a konečně se těšili na chvíli klidu. Byli jsme ospalí, hladoví a sotva jsme pletli nohama, vždyť jsme se za celý den téměř nezastavili. Najednou Lumír znejistěl, začal prohrabávat kabelu se závodnickými věcmi, poté vše ostatní a pak jen vydechl – Ty voe, já nemám prachy! Následovala prohlídka všeho možného i nemožného a bylo jasné, že prachy jsou fuč. Jediná možnost, která ho napadla byla, že je musel nechat na té benzínce, když kupoval ten olej. Všechno totiž nosí různě po kapsách a směje se mi, že já se všude pohybuji opásaný ledvinkou jak dement. Jenomže od té doby, co s tou ledvinkou chodím, tak jsem nic neztratil.

Poslední šance byla, vrátit se do Frýdlantu na tu pumpu a zkusit, zda se nestal zázrak, ale zázrak se bohužel nekonal :-( !

Nálada nám tudíž opět klesla na bod mrazu a do smíchu nám fakt nebylo. Ale jelikož vzdávat se Lumírovi moc nejde, tak nakonec vytelefonoval, že nám ráno dorazí i náhradní peníze. Všechno klaplo a tak ráno to vypadalo o poznání veseleji. Trochu se nás sice zmocňovala nervozita, ale zároveň jsme se i moc těšili a doufali, že nám to v autě půjde o moc líp, než na Valašce. Pro mě bylo hlavně neuvěřitelné, že Lumír šel do sebe a na závody si nepřibalil žádnou slivovici! Začal hlásat něco o zdravém životním stylu, až jsem nestačil valit oči. Podstatné ale bylo, že jsme stáli na startu vcelku odpočatí a s jasnou hlavou.

První vložka – Bílý Kostel se nám už při seznamovačkách zdála pěkně náročná a to se potvrdilo už při prvním průjezdu. Když jsme přijížděli k P 45 zhruba ve třetině vložky, nevěřil jsem vlastním očím! Jak jsem starý, tak stát Micáka na rypáku a opírat se zadním deklem o strom, to jsem ještě neviděl. Vedle stálo “zaparkované“ další auto a za rohem ještě jedno. Připadalo mi to, jako by se tu točila Kobra 11. Lehce nás to rozhodilo a o to více jsme se snažili neudělat nějakou chybu. Úspěšně jsme se vyhnuli i šplhání na hromadu hlíny před cílem, což jak jsme později zjistili byla oblíbená kratochvíle některých posádek a první vložka byla za námi. No čas to nebyl bůhvíjaký, naši konkurenti Kořistka a Zimmermann nám poněkud odskočili, ale snad to bude lepší.

Na druhé RZ čas opět za těma dvěma, ale mnohem blíže. To už je lepší! Sice na té “šotolině“ jsem pocity měl různé, letět v omezovači po něčem tak hrbatém není bůhví co, ale čas je docela slušný a to je podstatné.I Lumír byl spokojený – Oto viděls, jak ti diváci utíkali? Už je to asi rychlé! Za našich mladých let se totiž tradovalo, že člověk jede rychle tehdy, když lidi utíkají od tratě :-)! Asi to pořád platí.

Bohužel na další, Jindřichovické vložce se ukázalo, že naše pouze dva absolvované průjezdy byly asi málo a navíc se Zimmermann rozhodl právě zde ukázat, že je tu doma a výsledkem byl pěkný obklad – 16,9 s! Tak s tím už asi moc dělat nepůjde! Navíc, Lumír nějak nereagoval na mé dobře míněné rady typu Drž! a Jéď! a docela ho brzdil fakt, že auto není pojištěné. No marné, rozložit někde skoro 2 mil. po mezi…. Asi bylo dobře, že mě tak úplně neposlouchal!

Nicméně dalších + 8,5 s na druhém Bílém Kostele mě nepotěšilo a tak mi to zase nedalo a musel jsem ho přece jen trochu rozdýchat – Ty Lumíre, když už nevyhrajem, tak sakra aspoň bys mohl vyhrát nějakou vložku, né? Na co jsme tu jinak jeli? Něco zabrblal, jako že jsem … víte co a víc nereagoval. Čekali jsme mlčky odstaveni kus před startem Václavické vložky a každý se zaobíral svými myšlenkami. Když jsem mu dal pokyn, ať už jede zahřát gumy, chtěl nastartovat… a ono nic. Vyskočil jsem z auta a snažil se auto roztlačit. Jak na potvoru jsme ale stáli v takové menší prohlubni, že ačkoli mi oči lezly z důlků, tak auto se hýbalo jen málo. Naštěstí přichvátal kolega mitfára z Micáku, co stál za námi a společně už to bylo lepší. Ani nevím, kdo to byl, v každém případě moc díky! ( Zase mě může někdo napadnout za přijetí cizí pomoci…)

Erzetu jsme proletěli ve slušném tempu, naštěstí jsme se vyhnuli i defektům a koukám, koukám na tabuli ve stopce – asi jsme vyhráli vložku! Začal jsem vydávat různé hýkavé i jiné neartikulované zvuky. Lumír na mě čučel, co mě trefilo a tak jsem mu to honem vysypal. Koukám dále a zjišťuji, že na tabuli chybí Kořistka! Co se děje? Však jsme ho nikde neviděli! Časoměřič mi ale potvrdil, že Ignis tam neprojel. Že by měl fakt takovou smůlu? V servise se potvrdilo, že museli odstoupit pro nějakou poruchu…

Po zvážení nastálé situace jsme se rozhodli už neblbnout a v klidu dojet. Půl minuty na domácího Zimmermanna nestáhneme a za námi je třetí taky dostatečně daleko, tak co už. Snažili jsme se tedy nevyrobit žádnou botu a do cíle jsme dorazili s hubou od ucha k uchu. Potvrdila se stará pravda: Blbý začátek – dobrý konec! Nebo jinak upravené: Blbý můžeš být, štěstí musíš mít! Obojí platí!

Ale našim strastem ještě nebyl konec. Na zpáteční cestě domů jsme se stavili pro nepojízdnou Lumírovou Felinu a zase nás čekalo překvapení! Nějaký dobrák rozbil boční okno a chtěl auto vybrat. Zřejmě ho něco vyrušilo nebo co, ale do auta asi nevlezl. Aspoň rádio bylo na svém místě. Policajti v obavě, aby auto někdo neodvezl celé, tak radši dali na kolo botu a my ztratili více jak hodinu čekáním na ně, sepsáním protokolu atd. A úplný závěr našeho “výletu“ byl taky dramatický. Už nad ránem, kousek od domova jsme se blížili k na krajnici stojícímu, blikajícímu kamiónu. No trochu jsem ubral, ale moc ne. Jenomže tentokrát kamión neměl poruchu, ale srazil dva divočáky. Jeden byl docela na drobno, ale druhého bylo kus! Já se mu stačil vyhnout, ale Zdena na laně už ne. Viděli jsme jen, jak Felina dvakrát poskočila, ale díky lanu naštěstí nikam nevykolejila a tak jsme to ustáli. Jen ospalý Zdena nechápal, co se děje.

Závěrem musíme vyslovit velké poděkování týmu DEFRS, majiteli Ivo Borkovi i všem mechanikům vedených Karlem Aujezdským za perfektně připravené a servisované auto a hlavně všem našim sponzorům – Tomspedit, TRASO, Machač, Propagprint a vůbec všem kamarádům a známým, kteří nás podporují, protože bez nich bychom se na tratě RZ nedostali.