Tento článek je jakýmsi volným pokračováním našeho seriálu, ve kterém se jako začínající posádka snažíme popisovat své zkušenosti a zážitky v rally a de facto ukázat podobně laděným nadšencům, jak se v rally začíná, co s tím je vše spojeno, a jak se člověk postupem času dále vyvíjí.

Další neméně důležitou ambicí je ukládání mých vlastních vzpomínek na servery, které tu ještě nějakou dobu vydrží (protože je dost na pováženou, když si vaši vlastní prarodiče dělají z vás jakožto třicátníka legraci, že si lautr nic nepamatujete). A zde věřím eWRCu a vám všem fanouškům rally, že bude pořád o čem psát a tím pádem budou mít i autoři a redaktoři portálu stále dobrý důvod zdejší server udržovat v chodu.

Každopádně třetí a už ne tak prozaický důvod k napsání tohoto článku byla prosba ze strany mého jezdce, že by nebylo špatné sepsat nějaký elaborát po mé roční zkušenosti s rally jakožto začínajícího spolujezdce. Takže jak začít…? :)

Zážitky

Jmenuji se Tomáš Kosán a zatímco Subaru letos oslavuje 40 let symetrického pohonu všech čtyř kol, já jsem koncem března oslavil svůj první rok v rally, který se prý datuje zpět k mé vůbec první návštěvě závodů – loňské Valašce. Od té doby jsem prošel závodní sezónou na sedadle spolujezdce jakožto pohárista (K4 pohár ČR, přičemž K4 už prý léta tento pohár nesponzoruje, tak se má říkat jen Pohár ČR) a dohromady se jednalo o 4 závody, o kterých se tu chci rozepsat.

Pokud mám zbilancovat svojí dosavadní zkušenost (a my ve WRCko Rally Teamu jsme v bilancování velmi dobří), tak to bylo velmi pestré závodění. První posazení se do závodního auta se uskutečnilo na Rally Show Stříbro 2011, kde jsme se s mým jezdcem Honzou „WRCko“ Pilařem usvědčili v názoru, že bychom jako posádka mohli dobře fungovat, a tak nějak náhodou nám k tomu přistál do rukou takový malý pohárek za třetí místo ve skupině, protože nikdo jiný za námi už nedojel :).

Druhý a už opravdový závod, a takový křest ohněm, byla Rally Krkonoše 2011 – prý jedna z nejtěžších sprintových soutěží. Zde jsme prošli takovým malým očistcem, nechyběly hodiny, výlet z tratě, vypojený interkom na straně jezdce a málem skalpovaný mostek o zábradlí na své pravé straně (o tom všem se psalo zde). Prostě soutěž v pravém slova smyslu. A také výborný zdroj k získávání prvních závodnických zkušeností.

Opojení faktem, že jsme dojeli Krkonoše, a obohaceni několika zkušenostmi, jeli jsme jako třetí závod Horáckou Rally Třebíč 2011. No a zde přišel první vážný incident, byť z celkového hlediska vše hůř vypadalo než skutečně dopadlo. Na RZ3, zhruba 1,5 kilometru před cílem, jsme dostali hodiny a zaparkovali v lese doslova a do písmene půl centimetru od takové vzrůstově a tloušťkou pubertální osiky, takže jsme z auta vylezli oba mojí stranou. Od té doby se v našem týmu vžil obrat: „PARKOVAT NA PILAŘE“ (jež značí um a štěstí, s jakým lze s minimálními škodami poslat auto v nepřístupném terénu ven z trati). Zároveň jsme zde měli i určitou zkušenost s organizací závodů, ale o tom všem se rovněž psalo, a to zde a rovněž zde. Pro Honzu tím sezóna 2011 skončila a já si postupem času uvědomuji, jak moc z jeho pohledu smutně (byť nás oba tato zkušenost posunula dál), ale na mě osobně čekal ještě jeden bonbónek – neplánovaný závod č.4.

Čtvrtým a posledním závodem byla pro mě dvoudenní Rally Příbram 2011, kde bylo možno startovat i v rámci Poháru ČR (v podstatě bez dvou RZ komplet závod). Nabídka jet tuto soutěž přišla od Jardy Kastnera, který neměl spolujezdce a jelikož nám Jarda pronajímá závodní náčiní, tak jsme se mu revanšovali mým zapůjčením (Honza – můj jezdec – mě doslova a do písmene Jardovi zapůjčil, samozřejmě s mým souhlasem). Nevím, jestli to pro Jardu byla výhra, každopádně jsme soutěž zdárně dojeli, i když jsme se nevyhnuli několika krizovým situacím, ohnutému zadnímu ramenu a tak podobně. Ba dokonce jsme získali i třetí místo v kategorii SA2, i když na úkor Standy Sitného, kterého v poslední RZ-tě zradil motor, ale i taková je rally. Pro mě se každopádně jednalo o první dvoudenní soutěž, první zkušenost s jízdou a navigací v noci, první ostré svezení s jiným a (bez jakékoli urážky mého fáry) zkušenějším řidičem a i o něco lepším vozem.

Když si teď zpětně čtu, co jsem stačil za 4 závody absolvovat, tak to byl takový all-in-one balík zkušeností a zážitků (řečí cestovních kanceláří – all inclusive). Samozřejmě, že mě každá druhá posádka, co píše na eWRCu články, pohodlně trumfne, ale během první sezóny docela „slušnej oddíl“, nemyslíte? :)

Foto: Vladimír Kořínek

Pohádka o tom, kterak neznaboh na správnou víru přešel

A teď se milé děti pohodlně usaďte do svých židliček, protože přichází pohádková babička, aby vám přednesla pohádku, jak se z člověka, jež s rally do té doby neměl nic společného, stal začínající mitfára :).

Honza mě požádal, abych ve druhé části zkusil popsat, co mi rally jako taková dala a vzala. No tak se pokusím něco na dané téma napsat.

Dříve jsem byl doslova a do písmene závoděním a rally nepoznamenán. Někde v hloubi duše si tak akorát vybavuji, že jsem viděl Branky Body Vteřiny, či nějakou podobnou sportovní relaci, kde Sibera tenkrát provážel v závodničce novináře, a jak jsem si potom říkal, že by to bylo také fajn se jednou svézt na horkém sedadle…..ale nic víc jsem pro to neudělal. Až jednou přišly standardní narozeniny s nestandardním dárkem pro Honzu v podobě 50ti kilometrů v Hondě s rámem (dnes naše závodní Stařena) a můj památný výrok, že pokud Honza pojede skutečně závod, tak já mu budu dělat spolujezdce. A tak se i stalo :).

A tak už jsme zase u našeho slavného bilancování (co pro nás bilancování znamená, viz. výše). Já si pořád myslím, že mě rally nijak neovlivnila – ano, doma jsem po pár měsících skutečně přestal lhát, že chodím hrát tenis – ale pak přijdu na závody a chytne mě to, před první RZtou se dostaví nervozita, adrenalin, a pak už to jede (a to doslova). Doma to jednou shrnuli celkem trefně výrokem, že asi opravdu k životu potřebuju občas nějaký ten adrenalin. A asi je to pravda a rally mi v tomto ohledu přináší adrenalinu poměrně dosti.

Dál jsem se také musel naučit věřit a spolehnout se na mistra volantu. A on na mě. Klasický příklad týmové spolupráce. Některé firmy za školení podobného charakteru pro své zaměstnance platí horentní sumy a…..my to vlastně také nemáme zdarma. Jen tím vším chci říct, že člověk najednou není individualita, ale součást něčeho, co musí fungovat jako celek, a kde na nějaké voloviny není moc čas a prostor (i když si člověk užije poměrně dost legrace, to zas ano).

Jo a taky už tolik nemachruju za volantem v běžném provozu, závody bohatě stačí a v autě bez rámu a pořádných pásů si připadám tak nějak nahatý :).

No a co mi rally vzala? Zase použiju rodinný argument, že bych si radši měl zaplatit pořádnou dovolenou, než platit za něco, co je nebezpečné a vlastně z toho nic moc není. Ale každý pořádný koníček spolyká nějaké peníze a čas, takže to neberu jako nějaké mínus. Pravdou je, že moc matek a drahých poloviček nemá asi v lásce, když se jejich syn, partner, manžel prohání někde v autě na závodech. Ale na druhou stranu je to na uzavřených tratích, v pořádném autě a s pořádnou výbavou (helma, pásy, rám, apod.). Takže kromě pár šedin a starostí mi zatím závodění víc dává než bere. No a s velkou dávkou sarkasmu také doufám, že život mi rally snad nevezme a naopak dá spousty krásných let závodění a zážitků :).

Mé další počínání ve světě rally můžete sledovat na týmovém WRT Facebooku www.facebook.com/wrckorallyteam.