Od Rally Deutschland už uplynuly téměž dva měsíce a já jsem stále ještě nedokončil celý deníček o tom, co jsme na této soutěži zažili. Za poslední měsíc jsem měl hodně práce a starostí se svatbou, i tak se ale omlouvám za zpoždění lidem, kteří si o pokračování stále psali. Zároveň se omlouvám, pokud jsem na nějakou zajímavost zapomněl:)

Předchozí díly jsou zde:
Deníček Deutschland Rallye 2005 – část první
Deníček Deutschland Rallye 2005 – část druhá

Před odjezdem na Panzerplatte – Martin Stanislav

Budíček jsme si ráno domluvili na sedmou, abychom se včas dostali na Panzerplatte. Chvilku předtím se probouzím a vylézám ze stanu. Vzápětí slyším z mnoha stanů pípání telefonů nastavených jako budíky. Nic se neděje, všichni spí dál. Konečně vidím celý prostor okolo za světla. Vzápětí chápu, proč jsme v lese nemohli najít žádné dřevo. Na kraji lesa, bohužel zrovna v místech, kudy jsme nešli, je obrovská halda dřeva na oheň. Někdo to kdysi vytahal a my si toho bohužel nevšimli.

Já a bedla…- Martin Stanislav

Jdu do lesa vykonat potřebu. Hned po pár metrech narážím na nádherné bedly, které jsou v lese kam se podívám. Na zpáteční cestě si jednu beru sebou a nechávám se s ní vyfotit. Konečně i z ostatních stanů někdo vylézá. Sice pomalu, ale jistě. Slunce je ještě za lesem, ale na nebi ani mráček. Něco málo jíme, vykonáváme základní hygienu, balíme mokré stany, které ani neměly šanci uschnout.

Pišta s pořadatelskou vestou, kterou sebral bůhvíkde…- Martin Stanislav

Kolem osmé už jsou všichni sbaleni, a tak můžeme znovu zorganizovat hromadné focení včetně aut. TGV a spol. si nasazují masky, z nichž zvláště ta ufounská (Loeb = ufoun) je naprosto geniální a nejen mně naprosto odrovnává. Když k tomu někdo přihodí poznámku, že mu nestojí tykadlo, mohu se počůrat smíchy.

Ufoun a spol. – Martin Stanislav

Konečně vyjíždíme, byť později, než jsme si plánovali. Řadíme se znovu do kolony, první opět Pišta s Márou, kterým z auta trčí prut s českou vlajkou.

Pišta s Márou v čele kolony – Martin Stanislav

Přijíždíme k onomu téčku na hlavní, kde jsme se včera dohadovali s pořadatelkami. Z pravé strany se ale vine souvislý had aut směřující na Panzerplatte. My z vedlejší jsme skoro bez šance. Mára prosí řidiče, aby nás někdo pustil. Nakonec se jedna řidička uvolí a Máru pouští. Když se ale hned za ním začne cpát na hlavní dalších 12 aut s českými vlaječkami a nápisem Kresta, evidentně nechápe. Kolonu jsme tedy udrželi pohromadě a po pár stech metrech přijíždíme na obrovské parkoviště uprostřed kasáren, kde jsou diváci přesně naváděni na volná místa.

Kolona najíždí na hlavní na Panzerplatte – Martin Stanislav

Máme zpoždění, a tak si rychle balíme vše, co můžeme za ten den potřebovat. Svítí sluníčko, obloha je skoro bez mráčku, takže riskujeme a deštníky a pláštěnky necháváme v autě. Jdeme na autobus. Pokud to nevíte, tak na Panzerplatte vás rozváží autobusy zdarma z parkovišť až k erzetám. Před nástupištěm je na první pohled velká fronta, ale autobusy jezdí pravidelně, a tak čekáme asi jen 10 minut. Cesta autobusem netrvá déle než 5 minut, a to se ještě jede hodně pomalu vzhledem k velkému množství fanoušků, kteří jdou pěšky.

Autobusy odváží diváky na Panzerplatte – foto Stanislav Martin

Jsme na místě. V první řadě procházím stánky s nádherným originálním oblečením a kupuji věci nejen sobě, ale i těm, co museli zůstat doma. Vím, že do servisu se již nepodíváme a nejsem si jist, zda tohle není poslední možnost pro nákup. Obtěžkán taškami doháním ostatní a míříme ke trati. Narážíme na hostesky v barvách Pirelli, které rozdávají takové ty nafukovací tyčky, kterými jde mlátit o sebe a dělat tak atmosféru. Nebyl by to Pišta, abych k nim hned nepřiběhl a nezačal: „Holky, my chceme taky, holky, dejte nám…“. Nakonec nám holky daly, a to všem.

Čekáme na autobus – Stanislav Martin

To bylo také naposled, co jsme jako výprava byli všichni pohromadě. Pišta s Márou předem avizovali, že po sobotní etapě vyráží domů, stejně jako několik dalších posádek. S ostatními jsme se domluvili, že se odpoledne sejdeme u aut a dohodneme se, co dál. Pak jsem se rozloučili a rozprchli po malých skupinách do vojenského prostoru.

Panzerplatte se jezdí po betonových panelech ve vojenském prostoru. Díky husté síti cest mají pořadatelé poměrně velkou volnost při stavbě tratě. Hned na začátku je tak velký divácký prostor s několika navazujícími zatáčkami, do kterého se po nějakých 15-20 kilometrech auta znova vracejí, projedou jiné dvě zatáčky hned vedle a pak zase odjíždí. Celý úsek je krásně přehledný, ale jak se dalo čekat, byl také řádně přelidněný.

Roman Kresta na Panzerplatte – Stanislav Martin

Pokračujeme po trati dále, až narážíme na další zajímavé místo. Po rychlém náletu pravá 4, váže pravá 5 následovaná levou 8, kde bylo jasné, že ručku bude tahat snad každý. Místo se nám líbí, navíc v dohledu už nic tak zajímavého není. Problém je, že jsme přišli dost pozdě a celé místo je doslova obsypáno davy lidí. Obcházíme to kolem dokola, nakonec až skoro na konci, v té první pravé, vidíme naši šanci. Na snad, že by tam nebyli diváci, ale doufáme, že když si stoupneme za mlíko směrem do strany, kde nic nehrozí, nechají nás tam stát. Zatím ale nikoho neprovokujeme a stojíme řádně za davem, odkud trať prakticky nevidíme.

Na Panzerplatte – Marek Felt

V dáli už slyšíme první startující WRC. Se Stanisem nenápadně přelézáme mlíko a stoupáme si do strany, kde krásně vidíme a můžeme tak točit a fotit. Nenápadně koukám po pořadateli, který stojí opodál. Vidí nás, ale jen tak přikyvuje, jako že je to OK. Na dálku mu děkuji.

A už to začíná. První patnáctka teď jede obráceně. Mezi prvními přijíždí Schwarz a dočkává se obrovského aplausu, protože (nakonec jako jediný) projel první dvě zatáčky jediným dlouhým smykem. Roman Kresta náš úsek projel velmi pěkně, což čeští fanoušci (a že jich tu bylo znovu spousta) náležitě ocenili. Podobný řev se vyskytl ještě několikrát – Kopecký, Vojtěch, Prokop, Valoušek i Semerád, ti vši se tam opět museli cítit jako doma. Registrujeme, že chybí Solberg. Co se stalo? Petter se nakonec objevuje až mezi soukromníky, ale už na první pohled je zřejmé, že auto nefunguje tak jak má. Nejde mu řadit, celou dlouhou Panzerplatte odjel na třetí rychlostní stupeň a hodně ztratil.

Jen co zmizel v dáli poslední WRC, všiml si nás jiný, o kus dál stojící pořadatel. Pomalým krokem došel až k „našemu“ pořadateli a upozornil ho na nás. Bylo jasné, že máme po ptákách, a tak jsme přelezli zpět ze mlíko. Následkem toho mám v natočených záběrech juniorů a produkčních vozů čas od času něčí loket nebo hlavu.

Josef Semerád tři zatáčky před odstoupením – Stanislav Martin

Po Semerádovi jsme se sbalili a vyrazili k čoudícímu stánku, který stál opodál. Veškerou pozornost jsme soustředili na to, co si dáme, a tak jsme si ani nevšimli, že vzápětí (ještě v dohledu na rovince) ulétlo Semerádovi zadní kolo a s neřiditelným vozem skončil kdesi daleko mimo silnici. Byla to pro něj labutí píseň, auto se do druhého dne nepodařilo opravit. Zajímavé je, že i přes technické problémy z prvního dne byl v té době na celkovém pátém místě v kategorii PV. O jeho problémech jsme se ale dozvěděli až později, protože už jsme slintali nad jídlem. Německé pojetí párku v rohlíku je sice jiné, než na jaké jsme u nás zvyklí, ale protože jsme byli vyhládlí, vyloženě jsme si pochutnali.

Teď vyvstala otázka, kam se vydat na druhý průjezd. Na Panzerplatte je sice neuvěřitelný počet zatáček, ale vyloženě zajímavých míst zase až ne tolik. Vyrážíme směr Gina, což je profláknutý skok o nutný kus dál (někdy se mu říká Red Bull skok podle nafouknutého poutače). Za chůze studuji mapu a nakonec měním plány naší skupinky. Vzpomínám si na upozornění starých harcovníků, že ten skok zase není nic extra – pořádně skáče málokdo, lidí strašně a navíc se stojí daleko od tratě. Ostatní nic nenamítají, a tak se obracíme a míříme zpět. Na mapě jsem našel zajímavou pasáž za kopcem, alespoň na té mapě to zajímavě vypadalo.

Po nějakých 20 minutách chůze jsme na místě. Místo je to opravdu pěkné – nejprve vidíme přílet a po levé 5 odjezd do kopce, kde se nám pak auto ztratí. Asi po půl minutě se nám znovu objeví v náletu s kopce, následuje široká pravá 5 a po 100 metrech levá 8-9 okolo nějakého nástupiště, či co to je. Na širokém výjezdu je pak spousta vytahaného „bordelu“, takže se dají očekávat výjezdy smykem.

Štěpán Vojtěch v Německu nezklamal – Stanislav Martin

Přicházíme v ideální dobu, zrovna když na těch nejlepších diváckých místech není moc lidí. Většina z nich se mezi druhým průjezdem přemísťuje na jiná místa, stejně jako jsme to udělali my. Máme dokonce takové štěstí, že zabavujeme místo okolo velkého balvanu, ze kterého je dokonalý rozhled. Skvělé místo pro kameru!

Do druhých průjezdů zbývá více než hodina, a tak se pouštíme do jídla, co jsme si nandali do batohů. Dozvídáme se, že soutěž končí pro Armina Schwarze, který měl menší nehodu, prorazil chladič, a než dojel do servisu, zničil motor. Nechápeme, jak někdo může jet bez vody v chladiči. Místní komentátor to vykládá tak, že chudák Armin měl zase smůlu, opět ho zradil vůz… Mimochodem, jde o stejného komentátora, který byl již na shaku v tom prvním místě za startem. Shodou okolností se s ním sejdeme i v neděli, kdy bude mít na starosti divácké místo, které jsme si vybrali i my.

Čekání nám znovu zpříjemňují historické závodní vozy. Trabanty (kupodivu) znovu nestačí. Bohužel organizátoři udělali znovu stejnou chybu, vypustili všechny prakticky naráz, a tak nevíme, kam se dřív koukat a co dříve natáčet. Celá šou určitě netrvala déle než pár minut. I přesto všechny historiky provázely velké ovace.

Celou dobu nás nevědomky bavil jeden pořadatel. Byl docela malý, trochu obtloustlý a dost mladý, ale hrál si tam snad na ředitele celé soutěže, tak byl důležitý. Každého stále napomínal za blbiny, když někdo přecházel na druhou stranu (do druhého průjezdu ještě chybělo hodně), tak mu nadával a vyháněl ho, no prostě mistr světa. Celé představení pak dovršil, když ho nějací Estonci poslali do prd..e. Dal ruce v bok, udělal strašně naštvaný výraz a lámanou angličtinou povídá: „Do you want to make me angry?“, čímž myslel, jestli ho chtějí naštvat. Estonci se mu vysmáli do očí.

Do you want to make me angry? – Stanislav Martin

Konečně se schyluje ke druhým průjezdům. Vylézám na balvan, který jsme úspěšně uhájili před dalšími zájemci. Koukám, že celý prostor se slušně zaplnil, vidím mnoho českých vlajek (včetně speciální na podporu Brouka). Sluníčko pálí, jsme bez šance zalézt někam do stínu. Těšíme se, až si večer dáme někde dobré pivko, pěkně v klidu.

Konečně to začíná jezdit. Mezi prvními přijíždí Honza Kopecký, s povděkem kvitujeme jeho stále se zlepšující výkon a tipujeme, kam se až může prokousat. Při druhém průjezdu Panzerplatte (přes 30 km) ztrácí na Galliho nebo Krestu jen pár vteřin, to je hodně dobré. Všímáme si, že oba Peugeoty projíždí vracák kolem nástupiště úplně jinak – výjezd hodně zkrátí a tím se vyhýbají vytahanému bordelu. Zdá se nám to rychlejší, i když pro diváka zdaleka ne tak atraktivní. To Galli si na bordelu užívá, nějakých 50 metrů jede mírným smykem.

Gigi Galli jede bokem – Stanislav Martin

Zajímavé byly i průjezdy JWRC. Naposledy jsme viděli Martina Prokopa, který se dva dny trápil s nefunkčními brzdami, aby nakonec po sobotě odstoupil. Valda zase přijel o dost později a otlučený předek vozu naznačoval, že někde potkal betonový zátaras. Něco podobného přímo před námi předvádí i Wilks. Jaksi přehlíží, že vracečka je poměrně úzká, svého Swifta do ní posílá hodně zeširoka a pravým zadním kolem trefuje betonový jehlan. Zdá se ale, že se autu nic nestalo, a tak pokračuje bez jakékoliv ztráty dále.

Wilks kolem trefuje zátaras, vzadu přijíždí Andersson, vlevo odstavené Saxo Burkarta – Stanislav Martin

Po juniorech se balíme a pomalu směřujeme zpět ke startu. Pole už je poměrně roztahané a přeci jen eNka nepředvádí (až na výjimky), nic zajímavého. Po cestě jich ještě pár vidíme, ale pak už se ocitáme u startu, kde je příjezdová cesta do vojenského prostoru. Potkáváme valník připravený pro Pepu Semeráda, jehož auto stále ještě nemohlo být odtaženo.

Martina Prokopa jsme viděli naposled – Stanislav Martin

Odjíždějící autobusy jsou beznadějně plné, a tak se přidáváme k obrovskému davu lidí, který se pěšky valí z vojenského prostoru. V té chvíli si připadám jako Otík z filmu Vesničko má středisková, když v Praze míří ráno do práce pohlcen davem.

Cesta davem utíká docela rychle. Po cestě míjíme prostor, který je dlouhodobě rekultivován. Z velkého poutače se dozvídáme, že celý projekt platí americká armáda v dolarech. Jak vidět, určité napětí mezi US Army a německým obyvatelstvem stále panuje, a tak je lepší oznámit, že to neplatí němečtí daňoví poplatníci.

Diváci hromadně opouštějí Panzerplatte – Stanislav Martin

Po nějakých 20 minutách jsme na parkovišti. Nijak jsme nespěchali, protože jsme si všimli, že všechny odjezdy jsou beznadějně ucpané. V klidu docházíme k autu, vidíme, že Pišta s Márou a několik dalších už jsou pryč. Původně jsme si zahrávali s myšlenkou stihnout ještě jednu erzetu, ale ucpané odjezdy z vojenského prostoru nás donutily změnit názor. Vyndáváme vařič, stolek a židličky a přímo na parkovišti si děláme nějaké jídlo.

Postupně přichází další posádky – Roušík, Bilardos, Liboa, Ben, TGV se svojí partou. Shodujeme se na dalším programu, a tak se i oni pouštějí do jídla. Po hodině už je parkoviště téměř prázdné, a tak se pouštíme do balení a do odjezdu. Parta okolo TGV to nakonec nevydržela a opustila nás s tím, že se jedou podívat na večerní speciálku. Nebo do servisu? Už nevím. Dávám jim číslo, aby nám zavolali a večer jsme se zase mohli někde sejít. Už se neozvali, a tak jsme je v Německu viděli naposled.

Na poslední chvíli někdo objevil v kasárnách veřejně přístupné záchodky i s tekoucí vodou v umyvadlech. Pár lidí se sebralo a jalo se konat hygienu. Bilardos to s holením dokonce tak přehnal, že jsme na něj všichni museli čekat. Byli jsme už poslední auta na celém parkovišti, nějaký pořadatelem už nám vyhrožoval, že pokud do pěti minut neopustíme vojenský prostor, zavolá na nás policii. My bychom rádi, ale přece tam Bilardose nenecháme. Nakonec pro něj někdo došel, a tak jsme Panzerplatte opustili jako úplně poslední těsně před zavřením…

Na pokračování… – na závěr se podíváme na sobotní večer a nedělní etapu.