Druhý závod Volného Poháru 2012 se odehrál v krásném prostředí Posázaví. Posázavský kraj také dal jméno celé soutěži. Jak probíhal celý závod pro naši posádku se můžete dočíst právě zde.

Soutěž pro náš team začala vlastně už v pondělí v servisu kde jsme zjistili, že auto odmítá brzdit. Ani přemlouvání servicemana Miroslava, který sliboval autíčku do nádrže vysokooktanový benzín nezlomilo tvrdohlavost německého stroje a tak přišla na řadu operace, samozřejmě pod narkózou (vypnul se hlavní odpojovač). Jak to tak bývá ty nejvíce neřešitelné závady mívají nakonec triviální vysvětlení. Raději nebudu psát kde byla chyba, jinak by jsem totiž mohl vypadat před čtenáři jako nesvéprávný vlastnit řidičské oprávnění a možná i občanský průkaz. Vše se ale v dobré obrátilo a my jsme mohli odstartovat do soutěže. Čtvrteční večer před odjezdem jsme ještě věnovali diskusi společně s dalším libereckým teamem a probíraly strategii odjezdu. To by za normálních podmínek trvalo pár minut, ale znáte to, když se sejdou benzínoví nadšenci v množství rovného nebo větším dvěma, bývá to na delší povídání. Uleháme tedy těsně po půlnoci a mě straší pohled na budík, který jasně ukazuje, že jeho pronikavé pípání zazní už za necelé čtyři hodiny. Jak budík sliboval, tak i tak učinil. Necelou hodinku poté již spěcháme v koloně servisních vozů a podvalníků se soutěžními speciály do Havlíčkova Brodu.

Servis na letišti se pomalu plní a my tomu přispíváme stavbou i našeho zázemí. Následuje administrativní přejímka a hurá na trať. Průjezd první rychlostní vložkou jasně ukazuje, že Posázaví bude hlavně o srdíčku, rozpis je plný zatáček, které dokáží potrestat jakoukoli chybu jezdce. Tajně při projíždění spřádám plány kde všude půjde tahat za ruční brzdu a kde všude by šlo jet bokem, otázka však je, co na to Jindra, nový spolujezdec. Dokonce mě na několika místech sám navigátor upozorňuje, že mě tam bude klidnit, uvidíme.

Technická přejímka proběhla bez problémů a my se už věnujeme večerní rozpravě se soupeři a o půlnoci jsme již na hotelu. Pravda je, že jsme toho od čtvrtka moc nenaspali. Budík opět pípá odporně brzo a ještě než se stačím pořádně rozkoukat jsem ustrojený v kombinéze a stojím před startovní rampou. Pár minut na to jsme již v časové kontrole a pár desítek vteřin nás dělí od startu do rychlostní zkoušky. Opakuji si stále v hlavě že se jedeme hlavně svézt a že by jsem neměl dělat žádné nepředpokládané kousky. Na startu je to jako před zkouškou ve škole. Snažíte si vybavit jednotlivé zatáčky a jejich návaznost, to se však nedaří, protože se vám všechny vzpomínky z najíždění slijí do jedné nepřehledné motanice. Ptám se tedy Jindry jestli by mě nemohl v rychlosti popsat celou vložku, to už ale na semaforu svítí zelená a šestiválec přes převodovku a svorný diferenciál posílá svou veškerou dostupnou sílu na zadní pneumatiky které hned na startu ztrácejí adhezi a tak se start mění v jedno dlouhé gumování. V příjezdu do první vesnice si moc nevěřím, nevěřím tedy hlavně mému rozpisu, ale jak se ukazuje ten popsaný list papíru, který ke mně promlouvá skrze navigátora to semnou myslí dobře a má pravdu.

Divácké místo se pomalu blíží a já hledám podvědomě ruční brzdu, těžko říct co se honí v hlavě spolujezdce, když vidí mé počínání. Je to tady, první divácké místo „brnknu“ o rukáv rychlé kontra a plný plyn, docela se nám to povedlo a fičíme dál. V cíli zjišťujeme, že to s naším časem není zase tak strašné a já si dávám předsevzetí že za ručku už tahat nebudu, chci totiž zkusit stáhnout nějaké ty drobné na Lancery. Jak to tak ale s předsevzetími bývá, tak je ruším hned na následující RZ abych si je mohl na konci druhé rychlostní vložky znovu stanovit. Takhle to jde dál a dál. Ono se to řekne bez „bokovic“, ale když přijedete na divácké místo obsypané lidmi je těžké zklamat jejich očekávání a projet jako po kolejích.

V servisu, který následoval po třetí RZ doplňujeme palivo a zběžně kontrolujeme techniku. Vše je v pořádku a proto není nic, co by nám bránilo vypravit se do dalšího kola. To zpestřila už jen upadlá hlavice řadící páky kterou jsem v zápalu podřazování utrhl a dvojice žlutých vlajek, které pořadatelé vyvěsili na RZ. V cíli nám patří 10. místo ve skupině. Dokonce jsme osmá nerychlejší dvoukolka. Vzhledem k naší jízdě kdy jsme bokovicemi nešetřili a v poslední RZ dělali oslavná kolečka je to krásný výsledek. Hlavní však je, že soutěž skončila bez závažnějších ztrát na technice a všichni jsme se vrátili domů živí a zdraví.

Během soutěže byla v provozu týmová kamera, na video se můžete podívat tady a tady

PS: Klukům s BU BU BU BU mišákem přejeme brzké uzdravení a opravu techniky.