Končí školní rok, žáci a studenti nosí vysvědčení, a tato skutečnost ve mně evokovala myšlenku, že je vlastně pololetí sezóny rally. A mělo by se také dávat vysvědčení. Proto jsem ihned nažhavil tydlifón (speciální přímá linka na Páju Tydlačkovou – nemá ji zatím ani Kreml, ani White House). Po krátkém vyzvánění a milém: „Ahoj Honzíku“, jsem položil otázku z nadpisu tohoto článku. Protože mne Pája zná, tak po krátkém zaváhání učinila objev. „Ty zase blbneš, viď!?“. Vysvětlil jsem jí geniální nápad s dotazem, jak by se v pololetí oznámkovala. To nepadlo na úrodnou půdu, ale začalo hezké povídání o první polovině závodní sezóny.

Do sezóny nastoupila nově složená, ryze dámská, a v pravdě líbivá posádka. Vedle Páji Tydlačkové se posadila Pavča Fričová. Posádka, kterou jsem si přezdil exotikou vonícím jménem Papája, zahájila svou spolupráci na jedné z nejnáročnějších soutěží, které se u nás jedou. Pro Páju to byla prakticky domácí soutěž, pro posádku prubířský kámen a pro Swiště první start s novou převodovkou (stará se rozloučila ve Vsetíně). Osobně jsem nevěděl, zda si mám ťukat na čelo, nebo smeknout, když si holky zvolily Valašku za závod, na kterém se budou sjíždět a formovat. Při večerních erzetách, kdy na předek Swiště namontovali mechanici tzv. bludičky, to vypadalo, že si posádka opravdu ukousla příliš velké sousto. Obě Pavly se přesvědčily, že zápis typu: „… u oranžového plotu zahni doleva…“, se hodí spíše pro pěší turistiku, než pro rally, a už vůbec ne pro noční průjezdy Páji, která v noci vidí to, co krtek ve dne. Na Hranických Loučkách se zapotili i diváci v zatáčce za plotem, kam Swišť tvrdě mířil, ale nakonec posádka došla svítání bez úhony. Holčiny se druhý den začaly celkem zdařile sjíždět a rozumět si. Jediný, kdo nepochopil, byl Swišť, respektive jeho nová převodovka. Ale ke cti tohoto milého vozidla lze přiznat, že nakonec dovezl posádku do cíle i na pouhou dvojku, a ani moc neprotestoval. Obě Pavly byly spokojené, dojely, zjistily, že jim to docela klape, a že si sedí i povahově. Co Pájo? „Ale jo, bylo to fajn. Pro mne, jako Mezříčáka, je Valaška domácí srdcovka. Takže dojet ji byla paráda. Dojem nedokázaly pokazit ani organizační průšvihy, které se neodpouštějí ani na nějakém pouťáku!“

Po dojeté Valašce a lehce pozdviženém sebevědomí následovala účast na Rally Vrchovina. „Já si ty RZ pamatuji ještě z loňska. Ani jsem je nestačila vymazat z hlavy, a už jsem na nich byla zase. Ale tentokrát s Félinkou. Po loňském Brodě prvně a bez tréningu. To víte práce. Zahájení bylo dobré, asi tak do RZ 3. Tam nás začal pozvolna opouštět interkom, takže ve finále jsme v autě vypadaly, jak po dvaceti letech manželství. Aby řev nerušil zvířátka v okolí, začaly jsme používat i manuální signalizaci. A protože šilhám, tak jsem stihla sledovat Pavču i cestu.“ Pozn. autora: „ Kecá, nešilhá. Celou večeři mne zálibně pozorovala a usmívala se na mne. Jenom nevím, proč mi říkala Jirko a pan Sutr jí odpovídal.“ „Jo, jo“, přidává k líčení závodu Pavča, „ona to nebyla legrace. A když pak začalo pršet, tak se i chybky dostavily.“ To je pravda. Ta nej přišla v poslední RZ. Výlet mimo silnici do bažiny. Klika byla, že ze stejného místa dokázali již odstranit auto Míry Jakeše. Páju chytil malý hysteráček, když se jí začalo kouřit od předku. Naštěstí to byly pouze rychle ochlazené kotouče. Holky vyskákaly, opečovávané bačkůrky dostaly bahenní lekci, a díky pohotovým a pracovitým divákům nedošlo k roztrhání licence, na které se v hysteráčku Pája chystala. „ Těm klukům, co nám pomohli, moc děkuji. Asi bych jim měla poslat dentální nit, protože toho bahna musejí mít doposud plné zuby“ dodává Pája. Zlatou nálepkou pak bylo pro posádku oznámení výsledků. Pro holky, které jezdí pro radost a výsledky moc nesledují, bylo třetí místo ve třídě a druhé v dámském poháru tak překvapivé, že na rampu přijely s Feldou značně zanedbanou. Slavonice opouštěly Pavly orvané jak samice, ale se šťastnými úsměvy na rtech.

Další štací (tímto žargonem nechci posádku nijak srovnávat s komedianty) byla Rally Kopná. Ta měla s Vrchovinou jedno společné. Další poděkování divácké obci za navrácení dámské posádky na trať. Ale hezky od začátku. Již při najíždění bylo jasné, že to nebude procházka růžovým sadem. Hlavně Kameňák a Májová budily respekt. Kameňák technickou náročností a Májová, světe div se, krásnou přírodou. Ale dejme slovo posádce: „ My máme hrozně rády přírodu. A na Májové je tolik krásných míst, že jsme se bály, aby nenastalo … pane doktore, vy jste se zase kochal….“ Ale nenastalo. Kochat se začal Megánek. Vysypal převodovku a byl klid. Redakční poznámka: „Nejsem si jist, zda má P.T. větší spotřebu tanečních střevíců, nebo převodovek.“ Samotný závod byl tak trochu boj o přežití. Ranní Hop nebo trop nevyšlo. Suché gumy nebyly na trati, na kterou hned na Kameňáku z nebe někdo vylil cisterny vody, to pravé ořechové. Neschopnost zapnout ventilátor a pootevřít okna naprosto znemožnila pohled z auta i do něj (ten druhý však byl méně podstatný). Jízda v předklonu s štěrbinovým průhledem patří rozhodně jinam než na rally. Pavča vzpomíná: „ … a Pája se najednou začala do interkomu řehtat a řvát, ty vado, my jedeme v tanku…“. Pak už to ale moc sranda nebyla. Jeden přeskočený můstek na Podkopce s výletem mimo jízdní dráhu, na dalším místě výlet na louku. Zde děkujeme za usnadnění návratu na trať posádce Rujbr – Nesvadba, která již dříve odstranila ohradník. No, a na konec ještě defekt, na které jsme odjely zhruba půl Podkopky. Bylo to dost nervově zaplacené. V posledním servisu nás ale tým ujistil, že jedeme třetí ve třídě s čistými zády. „Zde jsem poznala rub a líc taktiky“, říká Pája, „zatímco jsem se těšila máváním divákům a posíláním pomyslných polibků, mé srdce závodnice touto nákupní jízdou do Kauflandu dost trpělo. Snad to pochopili a cítili gentlemani z týmu, kteří umožnili, aby druhé místo ve třídě bylo rajskou hudbou. K tomu ještě tři posádky Speed Racing Teamu na bedně ve třídě 7. To bylo opravdu vítězství. I když si myslím, že vítězem je každý, kdo Kopnou dokončí“. Osobně mne zaujalo i sdělení Pavči, jak po výměně pneu měla strach na přejezdu, aby tam nebyli policajti, by krom řidičáku nepřišla i o to, co již nemá, protože by to dámy nestihly včas do časovky. Nevím, ale pokud myslela to, co já, pak mne mrzí, že nejsem policajt na Podkopce.

Závěrečnou zkouškou prvního pololetí byla Rally Krkonoše. Krkonoše, které loni, ještě s Evčou Žaludkovou, Pája nedokončila. Proto byla veliká chuť opravit nezdar, přestože tělíčko trochu protestovalo. Ono jezdit a přitom drtit, aby bylo za co jezdit, to není úplně to pravé ořechové pro jemné dívčí tělo, byť s povahou divočáka. Proto se holky snažili soustředit především na přesnost rozpisu a kvalitní vnímání tratě. Dlužno odotnout, že v tomto dosáhli velmi výrazného zlepšení. Jak vidí Pavla Krkonoše? „ Je to moc hezká a náročná rally. Ona se jeví jako velice rychlá a technická. Tak jsme měly docela strach, abychom si necikly do textilu. Ale ve finále to vyšlo. V pátek si cikla obloha a my jsme šly vstříc sobotě s vědomím, že nemáme mokré gumy. Naštěstí povyšlo a předvedly jsme asi nejhodnotnější průjezdy sezóny, bez zbytečných výjezdů mimo trať. I to štěstíčko se nad námi smilovalo. Umožnilo nám postavit se na třetí stupínek ve třídě“. Pořadatelé pak vyhlásili posádku i vítězem dámského poháru. Tady se Pája projevila taková, jaká je. „ Já myslím, že ten pohár patří spravedlivě Martince Daňhelové. Ona letí, jako kameň.“ Takže pohár nakonec putoval z rukou Páji do rukou Marti.

Pavlo, a jak to hodnotíš celkově? „ Ten první půl rok je krásný. Poměrně slušná umístění. Při vší smůle to je paráda. Obrovskou radost mám ze spolupráce s Pavčou. My si rozumíme v autě jako akvabely, fakt synchron. A pecka je, že i v životě. Tak doufám, že nám to dlouhy vydrží. Speciálně teď, když se o mne stará naprosto profesionálně Speed Racing Team, kterému patří obrovský dík, stejně jako dalším spolupracovníkům a sponzorů, kteří na mě nezanevřeli a věří mi. V neposlední řadě pak je to obrovská podpora větších i menších fandů a kamarádů a těch, na které se většinou zapomene a pak to člověka mrzí“. A teď to vysvědčení. Jako bývalý pedagog si dovolím sám.

Chování 2 – hodně se zlepšila, dokonce už začíná poslouchat a dodržovat pokyny
Technika jízdy 3 – všude jsou rezervy, aby neusnula na vavřínech
Rozpis 2 – podstatné zlepšení, ostatní v chování
Čeština 5 – je to kamarádka, tak ji nebudu shazovat
Valašština 1 – rodný jazyk, kterému navíc nerozumím
Nasazení 1 – zde není co vytknout
Umělecký dojem 1 – jinou známku by dal jen slepec
Zeměpis 1 – neustále někde cestuje a snaží se poznávat i okolí vytyčených tratí