Právě se nám odjel druhý podnik naší WRT sezóny a sbírat zkušenosti jsme jeli s celým týmem do Pačejova. O tamních tratích jsme slyšeli mnohé a většinou se názory shodovaly na slovech „těžké, krásné, náročné na rozpis“.

Na úvod všeho musím vyseknout velkou pochvalu pořadatelům. Jejich práce s posádkami byla příkladem toho, jak by měl pořadatel vůči posádkám vystupovat. Ovšem vzhledem k tomu, že závody jsou hlavně pro diváky, moc se nám líbilo páteční představení posádek s doprovodným programem. My jsme se ho sice neúčastnili, ale bydleli jsme přímo na náměstí v Horažďovicích. To bylo plné lidí, kteří si přítomnost závodů užívali, hrála hudba a celý večer gradoval naprosto úžasným ohňostrojem, který byl odměněn velkým aplausem přihlížejících. Dále jsme zaznamenali mnoho lidí na přejezdových tratích a to i v době seznamovacích jízd. Děti vyběhlé na ulicích zdravící posádky společně s rodiči a vděční za každou podpisovou kartu. Pěkně značené příjezdy k diváckým místům, no prostě „bravo pořadatelé, krásná práce“.

Naše seznamování s tratěmi Pačejova bylo poměrně krušné. Tedy přesněji řečeno napůl krušné. Když jsme viděli vyhlášený muničák, tak jsem ze soutěže dostal velký respekt, ale nejvíc problémů nám způsobila nejdelší vložka Čečelovice – Čečelovice. Ta byla natolik „divná“, že jsme ji ani jednou nejeli normální rychlostí pro kontrolu rozpisu. Všechny tři průjezdy jsme jeli pomalu a pořád jen něco opravovali. Kluky startující před námi jsme dokonce viděli, jak vystupují z tréninkáče a jdou si to projít pěšky. Upřímně řečeno to byla nejtěžší RZta na rozpis co jsem v životě psal. Tímto se omlouvám spolujezdci Tomovi, že jsem mu v tom pořád dělal bordel, pořád něco opravoval a dodělával. Výsledek ovšem byl, že ani ta finální verze nebyla správná. Ale k tomu se ještě dostaneme. Zbývající dvě vložky už byli charakterově jednodušší, rychlé, ale pěkné. Čtyřka byla na rozpis poměrně dobrá, ale místy taky zrádná zkouška, o čemž svědčí jedno pěkně zvalchované VTičko za horizontem (doufám, že jsou kluci v pořádku).

Auto nám dorazilo v pořádku, a tak jsem se já mohl věnovat dolepení kondolenční vzpomínky na mého kolegu a velkého fanouška WRCko Rally Teamu Jindru, který se nám bohužel nevrátil z výstupu na Grossglocker. Tuhle rally jsi jel s námi, Jindro!

Instalace kamery a interkomu byla už taková nacvičená rutina, Tom přepisoval rozpis (pro zajímavost RZ2 měla 31 stran!) a tým okolo Petra Koláře nám připravil grilované masíčko a pivko. Paráda. Krásným překvapením bylo, když Petr přivezl od Michelinu dvě úplně nové dvacítky gumy. Úplně nové gumy, to jsem na mnou řízeném závoďáku viděl poprvé v životě. Krásný pocit.

Do rally jsme vyjížděli dobře naladění a hned na úvod nás čekal onen vyhlášený muničák. Jak jsem již říkal, měl jsem k této zkoušce velký respekt, nakonec se však ukázalo, že zrovna tahle mě bavila úplně nejvíce. Začali jsme druhým časem v SA2, a to jsme na to zrovna moc netlačili. Rozhodně by se dalo najít mnoho rezerv. Velký pozor jsem si dával hlavně na kompresi u hráze, aby naše ctěné VTičko nezměnilo směr jízdy a i rozpis seděl pěkně. Lesní a šotolinové pasáže byly skutečně krásné, no prostě paráda. Další zkoušku jsme jeli volným průjezdem, a tak nás čekal rovnou servis. Tam nebylo moc co řešit, auto fungovalo skvěle, jen jsem se omlouval, že jsem poškrábal ty nové pneumatiky :).

Po servisu jsme odjeli směr RZ3, ale tu nám taky zrušili, tak jsme si volným tempem alespoň zkontrolovali rozpis a jeli jsme k RZ4. Ta, jak jsem již psal, byla na širokých asfaltech a byla úplným opakem RZ1. V klidu jsme jí projeli a vraceli jsme se dlouhým přejezdem na muničák. Tam jsem se rozhodl trochu přidat, když už nám to tam v prvním průjezdu tak pěkně šlo. No a výsledek už asi znáte. Na jedněch brzdách jsem byl ostřejší a trefili jsme pravým kolem nějakou hranu nebo šutr. Ten nám rozerval pravou přední pneumatiku (ano, tu krásnou novou dvacítku) a posledních 1,5 Km jsme jeli po zbytku pryže a ráfku. Do stopky jsme dojeli za vůně spálené gumy a lituji časoměřiče a spol, jak si zakrývali nos :). Za stopkou jsme kolo vyměnili a pospíchali do časovky další zkoušky. Obávané dlouhé RZty Čečelovice-Čečelovice. Projeli jsme jí stejně, jako jsme jí napsali. Strašně. Rozpis neseděl, auto nesedělo (různé tlaky v gumách na předku), Tomovi to nesedlo a mě už vůbec ne. Takže jsem pořád někde brzdil a do stopky jsme dojeli s brzdami skoro v plamenech. Další přiotrávení časoměřiči :). Ztráta byla pekelná, já zpocený a Tom měl skoro vykloubenou čelist z diktátu. Psychicky v nedobré náladě jsme jeli do servisu, kde se dohromady dávalo nejen auto, ale i my. Mimochodem jsme tam zjistili, že levá přední má pomalý defekt, takže jsme nezničili jednu, ale rovnou obě nové gumy. Skvělé. Každopádně jsme vyrazili dál v naší pouti s cílem dojet a posbírat maximum možných zkušeností. Sedmičku jsme tak nějak projeli na bezpečnost, ale už jsem si to zase začal užívat a na osmičce jsme zase trochu zrychlili, abychom ještě přeskočili „Logana“ a posunuli se tím na bramborovou pozici.

V cíli soutěže jsme byli s Tomem nakonec moc rádi, že jsme absolvovali maximum kilometrů, nasbírali jsme ohromné množství zkušeností a víme, kde jsou naše slabiny a na čem začít dál stavět příběh zvaný rozpis. Když jsem se ale podíval na výsledky trochu detailně, spočítal jsem si, kolik jsme ztratili jízdou po defektu (přesně 20s) a k tomu přičetl 30s penalizaci za pozdní příjezd do ČK, zjistil jsem, že jsme mohli být třetí v SA2. Nebo jsme tomu třetímu místu mohli být o pár vteřinek na dostřel. Škoda toho defektu, ale příště budu chytřejší, že se nemá tak razantně brzdit na šutrech, kterými je muničák pověstný.

Nakonec máme ze soutěže dobrý pocit, i když přiznám, že jsem byl takový otrávený, ale jsou to zkušenosti, které nám nikdo nevezme. Kdybychom zajeli dva pěkné časy a pak s tím někde pleskli, tak bychom měli daleko vážnější problém, než aktuálně vyčerpaný „fond na problémy“ z kterého musíme koupit nové pneumatiky :).

Díky moc všem, kteří nás podporovali na Facebooku či na trati. Zároveň velký dík týmu Kolář Racing, který opět přivezl skvěle fungující Hondu a za celou soutěž nebyl s autem žádný problém. A když už jsme u těch díků, patří se poděkovat našemu týmu, konkrétně Evě, Helče a Zuzce za organizaci všeho okolo závodů a občerstvení, týmovému taťkovi Vlastíkovi a Tomášovi K. za fotografování a oficiálnímu fanouškovi Alešovi, že opět přijel nás podpořit. I když jak on prohlásil „nuda, jedou hrozně čistě“. Odpouštíme ti, Aleši :).

Nyní se připravujeme na Vyškov a jsme moc zvědaví, co nás čeká tam. Tak zůstaňte s námi, dáme o sobě zase vědět.