Je to právě pět měsíců, když stojím na místě, kde jsme bourali s Alešem při Českém Krumlově. Začíná podzim, je tu tak tiše, že je až nepochopitelné, co se tu vlastně stalo.

Jakkoliv je to dlouho, je toho ještě moc živého mezi závodníky i naším okolím. Je po všech vyšetřováních nehody i po rozboru auta a je zřejmé, že malér způsobil defekt, který se v našem případě mohl projevit právě v té první hladké zatáčce, první, kde byla zeď. Mohlo se to stát kdekoliv jinde, možná následky nemusely být tak tragické. Ale na „možná“ a „kdyby“ se nehraje ani v rallye..

To hlavní, co bych chtěl napsat, je PODĚKOVÁNÍ. Podpora a účast, která se nám dostala ze všech stran, je asi těžko představitelná a určitě se nedá docenit zvenku. Ve dnech po bouračce jsme cítili úžasnou podporu od závodníků, fanoušků, známých a všech, kteří se o tragédii dozvěděli. Bez ohledu na to, co v ty dny proběhlo v médiích, měli jsme pocit, že na vypořádání se s následky nejsme sami. Organizátoři Rally Český Krumlov, doktoři, ostatní závodníci a z mého pohledu hlavně Asociace jezdců rally udělala hrozně moc, abychom to mohli zvládnout.

Moc bych chtěl jménem Alešových pozůstalých poděkovat AJR, která zorganizovala sbírku a všem, kteří do ní přispěli, vážíme si toho, moc to pomohlo těm, kteří to v tu chvíli potřebovali. Aleše to nevrátí a největší tíhu určitě nesli a dál budou nést jeho blízcí, chtěl jsem jen za všechny vyjádřit poděkování všem, kteří při nás stáli nebo pomohli.

Za sebe musím říci, že od té doby se na závodění dívám jinak. Na jednu stranu vidím, jaká je síla ve společenství okolo takového jedinečného sportu. Ve chvíli, kdy jsem to potřeboval, cítil jsem zájem a podporu od závodníků – to jsem stavu ocenit až po havárii, ve chvíli, kdy člověk potřebuje povzbuzení od lidí, kteří vědí, o čem závodění je. Ve světle dalších dvou tragédií je ale zřejmé, že je bychom „něco“ změnit měli. Je zbytečné napadat celý sport, jakkoliv je letošní rok hrozný. Navíc poslední dvě havárie se týkají lidí, u kterých by určitě nikdo nezpochybňoval jejich schopnost řídit to, co řídili, rozhodně by neměli problémy získat jakékoliv licence.

Myslím spíš obecně, že je potřeba zamyslet se nad rychlostí tratí, jejich každoročním opakováním, „nehlídáním“ tréninků. Bourat se dá určitě i při sprintu, ale je skutečně divné, když k absolvování Barumky, což je skutečně nejnáročnější soutěž, kterou v naší kotlině vidím, stačí dojet pár sprintů.

O bezpečnosti aut nemluvím, je to určitě hodně na nás samotných, v čem jedeme. Hodně lidí mě asi nebude mít rádo, ale všichni víme (zvlášť my v nižších třídách), kolik aut často dojíždí gumy na dráty, jak máme nastavená auta, v podstatě sami ovlivňujeme velkou část své bezpečnosti.