Bez remcání stavíme naše zázemí na předem vyhrazeném místě. Stali jsme se sousedy našich rivalů, posádky Kutílek-Volek. Vedle nás všech měl ustájená svoje kamna Pavel Musil.

Rallye Humpolec byla již před začátkem soutěže avizována jako nerychlejší podnik poháru. To, že bude opravdu tak rychlá potvrdily seznamovací jízdy. První vložka nabízela minimálně tři místa, kde jsme se bez problémů měli dotknout omezovače otáček se zařazením nejrychlejšího převodového stupně. Odměnou za tyto úseky však byl velmi spektakulární průjezd dvěma vesnicemi, kde jsme si napsali hned několik poznámek „ruka ruka“. Velmi atraktivní byl také na RZ2 přejezd po hrázi přehrady, který sice nenabízel nějaké velké sportovní hodnoty, ale bylo to příjemné zpestření. Večer patřil opět posezení s přáteli a společně jsme se shodli na tom, že to bývá skoro ta nejkrásnější část soutěží. Brzké sobotní vstávání k závodům patří, být pouze ve složení jezdec – navigátor netrvalo by nám vypravit se z hotelu déle než 10 minut, otočit ponožky a trenky naruby, nasoukat se do kombinézy, to není zase takový problém. Na závody s námi vyrazil ale i náš cateringový team, který k našemu němému úžasu vstával již hodinu a půl před odjezdem a i tak to pro byl problém stihnout.

S Tomášem jsme se domnívali, že startovní číslo 12 nám slibovalo méně vytahaného bláta. Opak byl pravdou, takovou paseku, jaká byla například na již zmiňovaném diváckém místě jsme opravdu nečekali. Pojďme na to ale popořadě.

Start do první vložky byl tu a my nervózně sledujeme hodiny. 3…2…1… Start. Řadím jedna, dva, auto se přehouplo přes horizont a padáme prudkým klesáním, Blíží se skok a chvilku přemýšlím, jestli to zkusíme. Nakonec mě ale strach nedovolil, i když jsem se přemlouval, podržet plyn na podlaze přes skákací horizont. I tak letíme všemi koly vzduchem.

Následuje první nejrychlejší úsek trati. Už v první části jedeme v omezovači což v našem případě znamená 170km/h. Následuje retardér, který k údivu svého navigátora ( i ostatních posádek s kterými jsem se o pocitech bavil v cíli RZ) neprorážím, ale ukázkově projíždím. Přijíždíme do první vesnice. Omyl s čistou silnicí byl opravdu fatální. Před námi všude hlína a štěrk. Není jak se vyhnout a tak se snažím prosmýknout auto úsekem bez poškození o blízké stromy, které celou cestu lemují. Přichází výjezd z vesnice úzkou silničkou mezi domy a já slyším ve sluchátkách Tomáše, který mě informuje o tom, že mám držet, držet. Zamačkávám tedy pedál plynu do podlahy a smiřuji se s tím, že moje trenky bude nutné po RZ nejen vyprat, ale i vyvařit. V poslední zatáčce před cílem ale přichází pohroma.

Navigátor mě informuje, že tu stojí celý náš a konkurenční cateringový servis. Chci jim udělat radost pořádnou „bokovicí“, ale zjišťuji, že vzhledem ke štěrku na silnici už není potřeba tahat ruční brzdu, pozdě. Auto jde do hodin a my se točíme před očima fanoušků a dalších diváků jako na kolotoči. S provinilým pohledem projíždím cílem a omlouvám se za pokažený čas. Druhá RZ si pro nás připravila hned dva „špíčky“ na které jsme se nechali nachytat. Ostré odbočení jsme přehnali a ztratili jsme drahocenné vteřinky, a stejně tak i na výjezdu z lesní cesty máme na mále a já lovím auto ze skoro bezvýchodné situace. V servisu tedy mám o čem přemýšlet. Pořadatelé ještě navíc kvalitní krycí akcí s jízdními výkazy spletli několik posádek při školení o odjezdu ze servisu a tak začínám nakonec plašit i já. Tomáš mě usazuje a vysvětluje, že máme ještě patnáct minut čas. Vyrážíme do dalšího kola. Říkám si, že bychom mohli ještě zkusit zrychlit. Když jsem si tohle říkal v Radouni naposledy, skončilo to výletem do škarpy. Nepoučil jsem se. Na jednom z retardérů, ke kterému přijíždíme za stakata omezovače přeháním svou snahu a rozděluji asi definitivě dvojici pneumatik, která se původně nacházela na sobě, Vrchní pneumatika odlétla společně s lištami nárazníku hned po nárazu, vím to, celé toto divadlo jsem sledoval v zrcátku. Ovšem druhá pneumatika se rozhodla provést exkurzi k podvozku.

Bohužel se jí při tom podařilo vysadit chladič, který roztrhali řemenice. Celkem solidně jsme zadýmili pálící se gumou pod autem celou cestu. Pneumatika, zřejmě zděšena hlukem šestiválce, nebo mým řidičským uměním (nevím nepochlubila se) nás opouští středem vozu zhruba po čtyř-stech metrech. Následuje opět průjezd návsí s alejí. Cítím v autě vypařující se vodu z chladiče a je mě jasné že jsme už asi skončili. Rozsah zranění německého kočáru jsme zjistili až v cíli RZ kde z pod kapoty stoupá bílý kouř. Pohled pod kapotu jen utvrdil mé domněnky, chladič je děravější než ústa staré ženy (pro mladší ročníky hláška z Vinetoua). Balíme servis a já musím hodně spitovat své svědomí, jestli jsem nemohl jet o něco opatrněji. To jsou ale závody. Dostávám ještě hlášku od Miloše Kutílka, že je zastavila na RZ4 prasklá poloosa a Musilova kamna zradila převodovka.

Jako sedláci u Chlumce skončilo celé naše servisní ležení. Zde je znovu na řadě připomenout že smolná série našeho kamaráda a mého navigátora Tomáše Pfajfra se prodlužuje. Působení jeho negativních vln se dokonce rozšířilo i na sousedící posádky. Bojím se tak toho, že pokud semnou na další soutěži pojede opět, budeme v servisu osamocení v karanténní zóně.