Je 16.2.2012 a já si po celodenním lyžování užívám v restauraci zasloužený Svijanský kvasničák, přitom listuji eWRCem a koukám, co je ve světě rally nového. Tak přesně takhle bych mohl začínat tento deníček, který bude asi trochu rozsáhlejší….

V tu dobu jsem si totiž přečet tento (http://www.ewrc.cz/ewrc/show.php?id=18846&title=italska-rally-zustava-na-sardinii ) článek a napadlo mě to samé, co BIGMIKA v příspěvcích pod článkem. Taková rally dovolená v Itálii s návštěvou Legend v San Marinu a o týden později světové rally na Sardinii, to by nebylo vůbec špatný :). Nelenil jsem ani minutku a začal sepisovat informační mail pro zbytek naší party. Netrvalo dlouho a prvotní seznam přihlášených byl na světě. Prozatím čítal 11 jmen s tím, že by každý rád jel, ale skoro nikdo 8 měsíců předem neví, jak to bude mít v práci s dovolenou.

Začali jsme dávat dohromady harmonogram cesty, který vypadal asi takto: Odjezd z domova byl plánován na noc ze středy na čtvrtek (10.10-11.10.). Takže do Rimini bychom měli dorazit někdy ve čtvrtek (11.10.) odpoledne. Do centra Legend bychom se přesunuli až na večerní veřejné přejímky. Od pátku do neděle(12.10.-14.10) budeme sledovat Legendy (při jubilejním 10. ročníku jsme předpokládali i nějaký nedělní program) a v pondělí se přesuneme do Livorna. V noci z 15. na 16. října by nás čekala cesta trajektem na Sardinii. Kde bychom do čtvrtka poznávali krásy ostrova a co bychom dělali od čtvrtka do neděle, to asi nemusím popisovat :). Cesta zpět ze Sardinie byla plánována na nedělní večer, s tím že v pondělí ráno budeme nohama na pevné zemi a bude před námi už jen 1050 dálničních kilometrů, které nás budou dělit od domova, kde bychom měli být v pondělí večer. A v úterý můžeme jít s chutí do práce :).

S polovinou našeho harmonogramu jsme byli hotový hned, protože Legendy v San Marinu už jsme 2x navštívili, neznámou pro většinu z nás byla jen druhá polovina výletu, italský ostrov Sardinie. Začali jsme tedy hledat nějaké informace a zejména standak byl v téhle činnosti velice aktivní, takže jsme docela brzy věděli, co nás asi tak čeká a kolik nás to bude stát. Počítali jsme s tím, že bychom jeli auty a spát se bude ve stanu, jedeme přeci na jih a tam bude i v říjnu teplo :). V tom případě nám vycházeli náklady na jednoho člověka někde mezi 8 000 a 10 000 Kč (počítáno vždy s horší variantou).

Při květnové Rally Hořovice přišel Martin s tím, že by měl možnost zajistit dodávku pro 9 lidí, což bylo docela lákavé, protože by rázem stačilo 1 auto a 1 dodávka, takže bychom určitě nějakou korunu ušetřili. Nezbývalo než se sejít (v nejlepším možném případě všichni) a pořádně tuto možnost probrat. Bohužel najít vhodný datum, kdy se bude moct sejít 11 lidí, z nich většina bydlí v okruhu 10 km, ale dva pasažéři zájezdu byli z Prahy, se ukázalo jako jeden z větších problémů naší výpravy. Nakonec jsme přeci jen vhodný termín našli a 15.6. jsme se sešli. Nejzásadnější problém jsme vyřešili, dodávka nakonec nebude, takže se poskládáme do tří aut. I přes to, že na výběr bylo ze čtyř vhodných, volba byla jednoduchá. Mirus se řízení dobrovolně vzdal, takže bylo jasné, že naší flotilu bude tvořit Škoda Octavia TDI (Standa st.), Škoda Octavia RS TDI (Martin) a Ford C-Max TDCI (Aleš). Dali jsme si ultimátum, že do konce června, ještě můžeme svá rozhodnutí o cestě přehodnotit, začátkem července pošleme Mirusovi peníze a on hromadně objedná lodní lístky.

Jedna z prvních schůzek

26.6. bohužel přišlo nemilé zjištění a lehká úprava předem vymyšleného harmonogramu. Mirus při zamlouvání lístků zjistil, že trajekty na nedělní zpáteční cestu už jsou vyprodány. No nic, to se nedá nic dělat, operativně měníme plány a dovolenou si o jeden den prodloužíme, ze Sardinie pojedeme až v pondělí v poledne, takže doma bychom měli být během úterního dopoledne.

Dalším důležitým datem v našem deníčku je 29.6. Ve večerních hodinách přišla SMS zpráva od Miruse, že lístky jsou objednány a zaplaceny. Vzhledem k tomu, že Katka ke změně zaměstnání zatím nevěděla, jestli pojede, objednávali jsme lodní lístky pro 10 lidí a 3 auta (do délky 5m a výšky 2,4m). Po zkušenostech načerpaných od kamarádů a na internetu jsme vzali pouze místa na lodi bez kajut. Takže tohle všechno nás vyšlo v přepočtu na 31 104 Kč.

Během letních prázdnin se toho moc neudálo, protože všichni někde cestují a domlouvat se nic nedá, za zmínku stojí snad jen návštěva plzeňské prodejny značkových nosičů a pořízení příčníků na C-Maxe a boxu na Octavii.

Nákup „povinné“ výbavy

Další domlouvání jsme řešili až po večerech na Barumce. 11.9. se naše výprava rozrostla o dalšího člena, protože Katka si definitivně zajistila dovolenou v nový práci, takže si objednala samostatný lodní lístek pro jednu osobu, který jí vyšel „bez pár pětníků“ na 80 €. V tu dobu jsme začali diskutovat o obsazení posledního auta. Vzhledem k tomu, že dvě auta už měli plný obsazení (4 lidi), začali jsme pokukovat i po 4 osobě do C Maxe. Využili jsme fóra na eWRCu a zkusili kontaktovat Kennyhopce, který se po volném místě do Itálie sháněl. Během 14 dnů jsme si vyměnili pár mailů a 26.9. přišel od Kennyho mail, že si právě úspěšně zabookoval lodní lístky. Tím byla 14 dní před odjezdem naše sestava kompletní. Potěšující zprávou bylo, že z původní sestavy, která se utvořila začátkem roku, se NIKDO neodhlásil a navíc nám přibyl Kenny.

Takže naše sestava vypadala asi takto: Aleš (alesk-řidič, kameraman), Hanka, Jana, Katka, Kenny (fotograf), Martin (WRC Sklendy-řidič), Míra K. (navigátor, plánovač Sardinie), Míra V.(mirusv-fotograf), Petr (ralmen-fotograf), Standa ml. (standak-navigátor, plánovač Legend), Standa st. (řidič), Tomáš (Tomas H – fotograf).

Mírný zděšení nastalo při prvním zveřejnění seznamu přihlášených na Sardinii. 29 přihlášených posádek nám opravdu úsměv na tváři vyvolat nemohlo. Dalším nepříjemným zjištěním bylo to, že Jirka Navrátil dal přednost startu s Fiestou v San Remu, takže jsme se obávali, jestli bude vůbec v San Marinu komu fandit. Seznam přihlášených na Legendy nás ale mile překvapil. Startovní pole se 160 posádkami, mezi kterými nechybělo 6 z naší republiky. Takže nezbývalo než „nazdobit“ vlajky a začít finišovat s přípravami. Náš harmonogram na Legendy si vzal na starosti standak, zatímco Míra připravil harmonogram na Sardinii.

Co to je za vlajku?

Ve středu před odjezdem jsem vyzvedl Kennyho v Hořovicích na nádraží a nezbývalo, než počkat až večer dorazí zbytek party z Prahy. Mirus s Petrem dorazili okolo 8. hodiny a zatímco Petr zůstal u Martina, Míra dorazil se všema báglama k nám. Plný kufr jeho Passata nevěstil nic dobrého, ale nakonec jsme všechno do auta naskládali, i když nutno podotknout, že kufr se podařil zavřít až na druhý pokus :).

Nakládáme…

Na oslavu úspěšného nalodění jsme si dali jedno (někteří dvě, nebo tři) piva a okolo 10. hodiny se šlo spát. Jako večerníček nám posloužilo DVD Crash 5, které jsme ale ani nedokoukali a radši jsme se přesunuli do postele, přeci jen budíček bude zvonit hodně brzo.

Budíček na sebe opravdu nenechal dlouho čekat a ve 3:20 nám ukončil krátkou noc. Teda alespoň mě, zatímco já jsem si šel udělat nějakou snídani a kafe, zbytek se ještě válel. S druhou posádkou jsme měli sraz ve 4 hodiny v Cerhovicích, poslední chtěla čekat až na Rozvadově.

Vyrážíme a venku je „horko“

Z Cerhovic jsme vyjížděli chvilku po 4 a cestou na Rozvadov jsme se zastavili ještě v Plzni, kde si dala snídani naše auta. K „mekáči“ na Rozvadově jsme dorazili ve čtvrt na 6 a někteří se vydali rovnou na teplou snídani. Zbytek u aut probral plán cesty a někteří radši ani nevystrčili nos z auta, protože na Rozvadově ukazoval teploměr -2°C.

V 5:45 už tedy konečně měli všichni plný žaludky a mohli jsme vyrazit na cestu. Cesta po německých dálnicích ubíhala pěkně, jen provoz houstnul, ale s tím jsme počítali. I když aut bylo na dálnici chvílema opravdu hodně, nikde jsme se nezdrželi a v klidu jsme mohli pokračovat dál směrem na Rakousko. Cestu v Německu nám jen občas znepříjemnila docela hustá mlha, ale to byla snad jediná nepříjemnost na německých dálnicích. Po rozednění jsme si dopřáli další zastávku, protože bylo na čase se trochu protáhnout.

Zastávka v Německu

Další plánovaná zastávka byla v Innsbrucku, kde jsme podle navigace byli v polovině cesty do Rimini. Na Shellce u dálnice jsme tedy doplnili nádrže do plného stavu (cena za litr nafty byla 1,504€) a při té příležitosti jsme nepohrdli malou svačinkou i my. Navíc se nám podařilo na benzínce sehnat jednoúčelové grily, které už jsme u nás nesehnali.

Skokanský můstek v Innsbrucku

Okolo 11. hodiny jsme přejížděli přes Brenner a to už se na nás smálo slunko a okolní vrcholky hor byly částečně zahalený v mlze. Na nejvyšších místech byl vidět i sníh, ale nás v 11 hodin na Brenneru (1379 m.n.m) přivítalo 9°C. Dálnice v Itálii se opravují zřejmě 365 dní v roce, takže omezení se střídala jak na běžícím pásu, ale do žádné kolony jsme se nikde nepřimotali. Na italské půdě jsme měli ještě 2 zastávky a v 16:30 jsme přijeli do Rimini (21°C). Měli jsme jasný cíl, restauraci u pobřeží, kterou jsme objevili již před 2 lety. Všichni jsme byli po cestě hladový, takže pizza byla jasná volba. Na druhý pokus, po lehké a neplánované prohlídce města, jsme se k restauraci nakonec dostali. Po zasycení žaludků jsme se šli ještě podívat na pláž a pak už nás čekal odjezd do Serravalle do servisu.

Po cestě nám vyhládlo

Auta jsme zaparkovali kousek nad servisem a cestou do servisu jsme museli projít okolo české čtvrti, kde byl celý krumlovský tým, slovenská Sierra a samozřejmě radotínský tým s Kadettem. Na uvítanou jsme dostali od Krumlovských každý jedno točené pivo, které přišlo po dlouhé cestě docela vhod.

Parádní uvítání :)

Poté jsme se chtěli jít podívat do hlavního servisu, kam nás ale pořadatel u vstupu nechtěl pustit a požadoval vstupenku, kterou jsme si ale neměli kde koupit, protože ty se prodávaly až v pátek. Během toho co jsme se s pořadatelem dohadovali, vešlo do servisu asi 20 jiných lidí. No nic o 50m vedle se do servisu normálně legálně dostáváme a nikomu to nevadí, takže pořadatele u vstupu nechápeme.

Společná fotka

Pořizujeme společnou fotku a kocháme se přistavenými krasavci. Bohužel večerní přejímka se koná na stadionu, kam je přístup divákům zakázán.

No není tohle nádhera?

Cestou zpět k autům se zastavujeme ještě u stánku VW, kde se akorát objevil el Matador. Asi nemusím ani psát, že stan VW byl okamžitě obsypán fanoušky všech národností, protože každý chtěl ukořistit podpis španělské legendy.

Carlos Sainz v obležení

Ze servisu už nás čekal jen krátký přejezd k shakedownu, mírně nás na místě překvapila zoraná louka, na které jsme plánovali postavit stany, ale během chvilky jsme měli vymyšlený náhradní plán a stany postavili u zahrádek, stejně jako před dvěma roky. Večer probíhal klasicky, postavili jsme stany, něco jsme pojedli, něco jsme popili, ralmen uvařil jeho pověstné kafe s vitamínem R a natěšený na další dny jsme šli spát.

Večerní pohodička

Na pokračování….