Na tenhle závod jsme se těšili jak na Ježíška. Jeníka svrběly ruce a já už bych se taky vozila. Po půlroce pouhého fandění a servisování jsme se konečně dočkali. Na pátek byl plán takový, že Jeník odveze Lancii na sedmou hodinu do Rokycan na geometrii, dozařídí nějaké věci, já ráno nakoupím něco pro ty naše žaludky, na dílně se sejdeme v 9 hodin, naloží se servis a vyjedem směr Jezná. Jelikož itíky, přejímky i najíždění jsou psány od 12ti hodin, tak já bych tam se svou chronickou včastností strašila už nejraději ve třičtvrtě na 12. Ovšem jak už bývá v Tymákově zvykem, časový plany jsou tu prostě zbytečný.

V půl 8 ráno jsem tedy vstala s vědomím, že v krámu mají od 8, takže bohatě stačí, když tam v půl deváté naběhnu, nahážu věci do košíku a v devět budu na dílně jako pán. Jenže to jsem netušila, že bude akce na kuřecí prsní a vepřové řízky a tak jsem po prodrání se mezi těma důchodcema s plnýma košíkama masa celá vynervovaná, že přijedu pozdě a díky vyšplouchnutí mobilním operátorem nefunkční sítí s tím, že o tom nemůžu dát klukům vědět, odjížděla v půl desáté směr TYM. Tam ovšem žádný Ducato, žádná Lancia, žádnej Jeník. Ten přijel až po mně se slovy ,,času dooost''. Tak jsem to rozdejchala a šlo se naložit Ducato. Alespoň, že většina věcí byla už od večera připravena a tak to bylo hotové coby dup. Odjíždělo se tedy okolo půl 12 a já už se zas mohla hodit do klidu, ve kterém byl Jéňa po celou tu dobu.

Po příjezdu už na nás čekal Péťa Šašek s vyhřátou obytnou Avií a tak jsme se shodli na tom, že uděláme přejímky, najedeme si trať a poté hopsnem někam na oběd. Na přejímkách vše proběhlo bez problémů a tak jsme se vydali na najíždění. Kromě lehkých problémů s vyznáním se v pro ostatní logické umístění retardérů, které nám pak ovšem vysvětlil sám pan pořadatel, se najíždění obešlo myslím celkem bez problémů. Trať byla hlídaná a hlavně ani nebyla možnost najíždět ve větších rychlostech, vzhledem k šířce vozovky a najíždění v obou směrech najednou. No, ale stejnak se na nás vrhla jedna milá dáma, která na nás u hřbitova začala dělat výhružné posunky. Po následném vyslyšení jejiho názoru, ať táhneme s těma autama do dolní části zad, že tam nemáme co dělat, jsme se raději odebrali k poslednímu průjezdu této rzty a následnému obídku, protože diskutovat s člověkem, který nebude moci ani ne jeden celý den na tento silniční úsek, na kterém se rally pořádala, je naprosto zbytečné. Jet se rzta přes vesnici, tak její naštvání, možná spíše strach po poslední události a negativní mediální smršti o rally pochopím, ale v tomto případě to byla vulgarita místní dámy dle mého názoru dosti přehnaná. No nic. Po nacpání si pupků výpečkama se zelím a knedlíkem byla asi nejlepší varianta vrátit se do teplíčka v Avii a na chvilku si schrupnout. Kluci ještě postavili stan, já přepsala rozpis a tím nám trošku slehlo. Přesněji klukům trošku, já už mohla zase jíst. Péťa vytáhl víno, colu, starou dobrou deskovou hru Soudruhu nezlob se a AviaParty mohla začít. Já stále něco ukusovala a tak okolo osmé hodiny se kluci slitovali a šli rozdělat oheň na maso.

Ne ledajaký oheň. Péťův závodní grilovací špalek je zralý na patentování. Já se dočkala jídla, opět jsme si nacpali břuchy a shodli se na návštěvě stánku. Tam už ovšem v deset večír nikdo nebyl a tak jsme jen chvilku povídali se stánkařema, kluci si dali jedno pivo a odebrali jsme se vstříc spacákům, usínat za zvuku závodních centrál. Tahle atmoška mi fakt chyběla. :)

Já nemohla dospat, celou noc jsem se vrtěla, ráno v šest už byla definitivně vzhůru a tak když nespím já, nebude spát nikdo. Ještě že tak, protože Jeník musel ještě zařídit dovoz závodních rukavic, na které zapoměl. Pomalu ožívalo i depo a tak to začlo ještě pomaleji ožívat i u nás. Prostě klasický rána. Já si samozřejmě opět musela nacpat pupek a hurá na rozpravu, po které jsme fofrem šli nastartovat auto, doladit maličkosti typu chybějící baterky v interkomu a mohlo se pádit na start. Ten byl o trochu dýl, než bylo plánováno, ale vzhledem k pouštění aut na trať po půl minutě to i tak šlo rychle. Mechaniky kromě zapnutí vnějších kamer čekalo ještě startování správného závoďáku díky zlobící baterce roztlačením a už i my jsme čekali za doprovodu kouřových efektů na odmávnutí praporku. Kousek po startu nás čekalo odbočení dle rozpisu typu "20 Levá 7 přes hranu vrata jako kráva bacha zákop". Přišlo lehké přetočení, tím i zbrždění posádky za náma a pak kalup dál. Přílet ke hřbitovu, opět pro diváky a lehké prohnání mě křovím. V dalším odbočení nám to boužel chcíplo a tak se zapojil i nějaký ten divák k roztlačení nás, tímto Vám děkujeme. Ani trochu jsem Vám to do toho kopce nezáviděla. V průjezdu duhého kola ovšem Lancie přestala mazat a tak jsme ji u hřbitova museli odstavit. Vylezli jsme si tedy k fandům z Katovic na hradbu hřbitova a alespoň fandili ostatním. Shacki si naším odstoupením lehce odfrkl, že prý už se nemusí bát fotit u trati, ale tenhle klid jsme mu nedopřáli na moc dlouho.

Po chvilce fňukání, že si ty naše zadky prostě nesvezeme Jeníkovi došlo, že jen pár kilometrů odsud stojí v garáži Saxo. Neváhala jsem, vygooglila číslo na Roberta Valečka a okamžitě volala s prosíkem, zda by bylo možné to dojet s jiným vozem. Po zaznění kladné odpovědi jsem zbláznila mechaniky, ať se okamžitě seberou a letí pro Saxánu. Problém, jak se pro něj dostat byl vyřešen díky spoustě známým okolo trati během chvilky a tak jsme vykuchali interkom, kamery, počapli helmy z Lancie a štrádovali si to přes pole zpět do servisu čekat na náhradní vůz. Po příchodu do servisky mi zvoní telefon, že auto je pod startem. Pořadatel tedy ještě povolil před odstartováním RZ2 vpuštění Saxa na trať, abychom mohli jet hned. Kluci doplnili všechny provozní kapaliny, přidělali kamery, interkom a já si zatím čmárala po oknech popisovačem gum startovní číslo a jména. A pak už zas stojíme na startu. Změna poháněných náprav a celkové povahy vozu byla trochu znát a tak jsme do rozpisu v již zmiňované hraně s poznámkou "vrata jako kráva" dopsali po Tomovo lehkém vyplašení "BACHA SHACKI". O prohánění křovím v odbočení u hřbitova nemá asi ani smysl mluvit. Nepsala bych totiž o ničem jiným. Při druhém průjezdu retardérem jsme vzali gumy, které nám na oplátku vzaly kameru. Tu ještě, aby toho holka neměla málo, přejelo auto jedoucí za námi. Mechanici si udělali další výlet a to tentokrát pro kameru. Ta to nevzdala a krom obalu to přežila. Přilepila se zpět a my jeli vstříc RZ3. Na startu nám začal hvízdat interkom, tak jsem ho po pár metrech vyškubla a dala se do trénování hlasivek. První odbočení jakš takš, průjezd retarderem taky dobrý, letíme dál Levá 4 plus za sloup a najednou koukám, že koukám do protisměru. No co, tak jsme se přetočili. Honem z tratě fuč, aby do nás někdo nepřilít. Jeník se dal do elegantní orby pole, u hřbitova klasika s křovím, za náma auto, tak ho pouštíme. Všechno dobrý a pak přišla ta naše slavná chvíle.

Na odbočení s vraty jako kráva a zákopem, kde již zůstal Graham s jeho Astrou, byl Jenda trošku rychlejší a s vědomím, že takhle už neodbočíme, to chtěl vyřešit ručkou s tím, že se holt přetočíme a pojedem dál. Jenže jsme se sice přetočili, ale jako bonus nám ten zákop jednoduše schramstl i zadek auta, následovalo převážení na bok, přemýšlení o boudě a okamžitý průběh myšlenek, že krom motoru do Lancie, budem muset shánět nejen kastli Saxa, ale ještě kastli Astry. Naštěstí se auto vrátilo zpět na kola a my se zas škrabali ven. Opět děkujeme divákům a omlouváme se pořadatelům, kteří kvůli nám RZ museli pozastavit. Autu nic nebylo, nám taky ne, kamery zůstaly, tak nám nic nebránilo pokračovat dál. Přišla sice další krizička v levé za sloupem, ale tentokrát si to Jenda ohlídal, nezapoměl již tradici s křovím a naštěstí jsme dojeli do cíle. Ještě že se to už otáčelo do protisměru, protože tady už jsme předvedli snad všechno.

V opačném směru už jsme se lehce, podotýkám lehce zkrotili. Možná, že jet se to v tomto směru opravdu 3x, tak jsme navštívili již havaravaného Herryho Pottera. Jinde myslím problém už nebyl. A když, tak to bylo chybou v rozpisu, jelikož jsme u hřbitova měli psaný jen sloup, který stál asi půl metru před tou hřbitovní zdí, ale tu zeď jako takovou tam už Honzík nechtěl a tak sloup bral na vědomí, ovšem ta hradba občas byla tak blízko, že jsem měla pocit, že poslouchá jen rozpis a co vidí, to neřeší:) Každopádně do cíle jsme dojeli, doufáme, že diváky snad i pobavili a to bylo pro nás nejdůležitější.

Ze závodů jsme odjížděli sice bez jakéhokoliv umístění, s lehkou bolestí zad, ale stejnak s rohlíkem na tváři. Svézt jsme se svezli a za to patří obrovský DÍK Robertovi Valečkovi, který nám to umožnil. A umožnil nejen naší posádce, která mu určitě nejednu starost taky přidělala, pokračovat v závodu s jiným vozem, ale že v momentální situaci motorsportu u nás dokázal tento podnik kvůli svezení nás všech prosadit. Velké dík i všem pořadatelům, co pomohli s organizací. Je super, že se v dnešní době najde člověk, který to dělá srdcem. Určitě bych chtěla poděkovat i Honzíkovi Vostrejch za skvělé svezení. Oba jsme v tomto závodě chybovali, jen jeho chyby jste všichni viděli. Já jsem například při čtení bez interkomu, takže už i tak špatnému rozumnění rozpisu, přeskočila ve čtvrté RZtě právě na tom blbém kopajícím horizontu, za kterým stálo oranžové EVO, řádek a tak se z L1 a horizontu vyklubala L3,4 jdoucí přes horizont. Ovšem Jenda to ustál. Takže pokud mi někdo chcete říkat, že jsem blázen a sednu si vedle něj, věřte, že on to se mnou taky nemá jednoduchý. Každopádně v neposlední řadě bych ráda poděkovala našim mechanikům, které jsme neustále zaměstnávali vším možným, jen né prací na autě, také Péťovi Šašků za velice příjemné a vyhřáté zázemí, které nám poskytl, Tomovi Matíkovi, za odvoz mechaniků pro Saxo, Honzovi Vonkovi za popisovač gum, Grizlovi za darování pití člověku v nouzi,všem, kteří když byla potřeba, tak nás vytlačili a hlavně všem, co fandili. Tyhle závody jsme si díky Vám všem měli možnost užít.