Želechovický Michal Červenka (22. 3. 1982) dosáhl velkých úspěchů především ve sjezdech horských kol. Jako většina obyvatel Zlínského kraje však od mládí inklinoval také k rallye. Po mnoha letech v autoslalomech si v závěru letošní sezóny splnil své soutěžácké sny startem na závěrečných dvou sprintech. Stal se tak vlastně českou obdobou slavného Nicolase Vouilloze, který rovněž přestoupil do rallye po fantastické sjezdařské kariéře.

Michale, můžeš přiblížit tvé motoristické začátky?

„Začínal jsem v mých čtrnácti letech jízdou zručnosti na parkovišti. Škodu 130 mě učil řídit otec. Do většího závodění jsem se pustil o dva roky později. Udělal jsem si licenci pro slalom a s Mazdou 323 nastoupil do mistrovství České republiky.“

Co ti autoslalomy daly a jak se ti v nich dařilo?

„Ať si říká, kdo chce, co chce, slalomy ti dají spoustu zkušeností v ovládání auta. Není jednoduché zajet dobře, rychle a zároveň bezchybně centimetrově přesnou jízdu třeba v konkurenci, závodící v posledních letech na Slovensku. Letos tam startuje průměrně pětaosmdesát jezdců na závod, což je hodně solidní. Auta tam taky nemají zrovna nejpomalejší. Jsou tam různě upravené speciály počínaje dvoukolkami Peugeot 205 či Citroën Saxo přes čtyřkolky – lancery a imprezy – až po další překoňované bestie typu Honda S2000, Lotus Exige, Fiat 126 1000 nebo Porsche 911. Osobně slalomy vidím jako nejlepší cestu pro začínající jezdce. Ti si dobře zazávodí a zároveň se naučí solidně ovládat auto. Já díky termínovým kolizím s horskými koly na Slovensku moc závodů nestihl. V době největší české slalomové éry se mi však přes mé mládí docela dařilo. Stal jsem se dvakrát vicemistrem republiky a vyhrál jsem i závod Zóny střední Evropy, konající se každoročně u nás v Přerově a Biskupicích.“

Máš nějaké vzory?

„Vyložený vzor nemám. Čím jsem starší, tím více si však vážím vrcholových sportovců, držících se na vrcholu i přes jejich vyšší věk. Sám jsem díky horským kolům zjistil, že není žádná sranda být na špici s již méně fungujícím tělem. Mám-li říci konkrétní jméno, pak mě vždy nadchne Jaromír Jágr. To je fakt masér.“

Máš nějaké učitele a rádce?

„Na horských kolech to byl v začátcích brácha David – vicemistr republiky v dual slalomu. Ten ale záhy skončil a já se vše musel učit sám. Kupodivu to nebylo nejhorší. Časem se ke mně přidal Petr Chytil. Ve dvou se vše táhlo lépe. Po nějaké době a dobrých výsledcích jsme založili s Jirkou Haferníkem vlastní tým Červenka Subform pro mladé jezdce, jimž jsem se stal rádcem já sám. V automobilovém sportu mi samozřejmě radil otec, několikanásobný republikový slalomový šampión. V soutěžích ale žádného učitele nemám. Vše se učím od nuly a tím více mě to baví. Mému spolujezdci občas radí tovární navigátor týmu Škoda Motorsport Pavel Dresler.“

Můžeš tvého spolujezdce Martina Ševčíka představit?

„Martin je mladý kluk a rallyový nadšenec. Studuje VOŠ automobilní v Zábřehu na Moravě. Známe se již dost dlouho právě ze závodů horských kol, kde jezdil pod mým týmem. Již zde se mu dařilo a několikrát dokonce vystoupal na pódium ve Slovenském poháru. Časem a okolnostmi pak nějak usedl vedle mě do závodního auta. Vše v soutěžích je pro něj také nové. Stejně jako já se má co učit. Již mezi Jeseníky a Vsetínem udělal velký pokrok, takže je to zatím dobré.“

Jaký je původ tvého peugeota? Proč padla volba zrovna na něj?

„Peugeota jsem vyvíjel hodně dlouho. Volba na něj padla proto, že ho jezdíme už deset let ve slalomech. Máme na něj veškeré díly. Otec na něm zná každý šroubek, takže víme, co od něj čekat. Pro nás, méně movité, to tudíž bylo jednoznačně nejlevnější řešení. Na podzim jsem měl nahrubo nachystanou samotnou novou vyrámovanou kastli. Bylo na ní ještě moc práce, na kterou díky zaměstnání a závodům kol nezbýval čas. Doháněl jsem to hlavně přes zimu. Jelikož nemáme dílnu, činil jsem tak venku pod kolňou. Na nový rok šla karosérie do laku. Přes léto jsem pak skládal auto, víceméně ze sériových dílů. Vysloveně rallyové mám jen závodní tlumiče. Zadní mi na zakázku dělal pan Křístek a přední mám starší HP sport. Následuje už jen pár nezbytných vychytávek. Koncem prázdnin jsem peugeota osadil motorem, sebraným otcovi ze „slalomáka“. Je skoro sériový. Má pouze jinou vačku a sníženou hlavu. Auto tak poprvé vyjelo tři dny před Star Rally Historic, která se jela v rámci Barumky.“

Co je to kolňa?:-)

„(Smích). Jak to popsat? Je to takový dřevěný barák, který dříve používali například zemědělci na ustájení ovcí či krav nebo sena:-) Možná to znáš pod názvem stodola (smích). Každopádně chystat tam auto v zimě nebylo nic příjemného.“

Velkých úspěchů jsi dosáhl ve sjezdech horských kol. Můžeš zavzpomínat na tvoji kariéru?

„Jo tak kola jsou super. Začátky byly hodně složité díky tehdy panující době a mým častým zraněním. Měl jsem dost zlomenin a dvakrát mi museli po těžkém pádu vytahovat zapadlý jazyk. Bylo to nepříjemné, ale naštěstí si to nepamatuji. Byl jsem totiž pokaždé v bezvědomí a probudil se až v nemocnici. Vše se v dobré obrátilo, když jsem začal jezdit za tým Apache České Budějovice a později se dostal do brněnské stáje GT Czech Team. Následovaly legrace, zábava a také výsledky. U nás a na Slovensku jsem dosáhl všeho, čeho jsem chtěl. Získal jsem čtyři tituly mistra republiky, několikrát jsem vyhrál oba národní poháry. Ve světě je to ale úplně jiná liga. Absolvoval jsem i hodně velkých závodů – světové poháry nebo zajímavé podniky v Polsku v solném dole. Startoval jsem v nákupních centrech, downtownu ve městech atd. Nejraději ale vzpomínám na závod, vyhlášený jako nejtěžší maratónský sjezd na světě. Měl jsem možnost v něm startovat a nikdy na to nezapomenu. Je to závod s hromadným startem. Přes kvalifikační jízdy se musíš probojovat do finále, aby ses mohl utkat ve finále s dalšími tři sta padesáti nejlepšími jezdci na sněhu ve třech stupních a v nadmořské výšce 3300 metrů. Hlavně tě čeká třicet kilometrů dlouhá trať a na ní všemožný povrch včetně přejezdu přes ledovec. Ne vše mi ale vyšlo podle představ, navíc bez peněz to bylo těžké.“

Věnuješ se sjezdům i nadále? Dala ti kola něco i pro automobilové soutěže?

„Poslední dobou mě již hodně zlobí zdraví. Kolu se proto už dva roky moc nevěnuji. Cítím-li se dobře, absolvuji maximálně závody na Zlínsku nebo show, kam jsem pozván. Přesto jsem toho dokázal dost a totéž mě doufám čeká v rallye, kde to je bez peněz ještě složitější. Kola mi pro rallye určitě něco dala. Díky spoustě odjetých závodů mám pro závodění cit. Vím, co si mohu dovolit. Vnímám velmi tenkou hranici mezi úspěchem a neúspěchem a tak jedu spíše s rozumem.“

Byl jsi rovněž pravidelným účastníkem seriálu Woodbike, velmi populárního na Zlínsku i mezi automobilovými závodníky. Však také fungoval stylem rychlostních zkoušek. Koho všeho z rallye jsi zde potkal a jak tento seriál hodnotíš?

„Woodbike je geniální seriál ať už pod dřívějším vedením otrokovických kluků nebo teď pod taktovkou Jiřího Haferníka. Seriál měl vždy vysokou úroveň. Na špici se jede palba. Navíc to byl první seriál svého druhu – později ho mnozí okopírovali – zaměřený zároveň na rozvoj mladých talentů. Ti měli možnost zdokonalování a konfrontace s kvalitními jezdci. Vystřídalo se zde hodně zvučných jmen z bikové scény i kluci z rallye. Z nejznámějších například Pavel Valoušek, Míra Jandík, Míra Tarabus, Martin Březík a Mira Cais. Mnoho lidí od rallye pak vypomáhalo či stále vypomáhá organizačně – časoměřiči Petr Linhart a Pavel Dresler, „všepomocník“ Zdeněk Bělák a organizátoři sjezdu Kopná – rodina Minaříkova. Jistě jsem na mnoho dalších zapomněl a tak se jim omlouvám.“

Co ti přijde nebezpečnější – soutěže nebo sjezdy?

„To je těžká otázka. Tím spíše, že soutěžím nyní moc štěstí nepřeje, jeden průšvih střídá druhý a shoda nešťastných událostí stálo život několik lidí. Můj názor je takový, že rallye je nebezpečnější celkovými následky. Kola zase více bolí, protože pády jsou častější než rallyové havárie. Ve sjezdu je každá chybička krutě potrestána. Padá se přímo na hlavu, ruce, záda. Po každém velkém pádu vás tělo bolí tak, že se nemůžete tři dny pohnout. Navíc sjezd je velká dřina i bez pádů. Po jízdě na těžší trati vám v cíli hoří bolestí ruce i nohy. Kola jsou na fyzičku a rallye na psychičku:-)“

Čemu se věnuješ, když nezávodíš?

„Každý den vstávám v pět do práce. Pracuji ve zlínském Dopravním podniku jako mechanik trolejbusů. Občas si ještě po nocích přivydělávám výměnou zářivek na reklamních panelech. Soutěže a horská kola tedy beru jako odreagování. Rád si zahraji také badminton a tenis.“

Proč ses rozhodl startovat právě v Poháru ČR a jak hodnotíš jeho konkurenci?

„Vzhledem k financím šlo o jednoznačnou volbu. Je to nejlevnější možné závodění pod hlavičkou Federace automobilového sportu. Pohár umožňuje pěkné svezení a porovnání s aktéry MČR sprintrally. V našem případě je to však složité. Přece jen jsme nováčky a vše se učíme, navíc se sériovým autem s výkonem sotva sto čtyřicet koní. Dokud za sebou nebudeme mít nějakého sponzora, jde hlavně o radost ze svezení a pořádné pobavení. To se nám zatím daří, přestože si vše platíme ze svého. V Poháru ČR je hodně rychlých jezdců. V hlavě však mám pouze jedno jméno – Jiří Kašpar. Ten jede úplně jinou ligu.“

Letos jsi absolvoval Jeseníky a Vsetín. Můžeš je porovnat a zhodnotit?

„Jeseníky mě nadchly svoji tratí. Moc jsme si je užili. Mají krásné technické úseky a tak jsem přetrpěl i pár rozbitých, které moc nemusím. Organizačně vše odsýpalo a fungovalo skvěle. Například pořadatelé Českého poháru horských kol by se měli co učit. Soutěž nám trochu komplikovala jen nováčkovská daň a zjišťování, co jak funguje. Vsetín byl zase odlišný. Zpočátku jsem se obával rychlejších tratí. Nakonec se mi líbily snad více než ty na Šternbersku. Měnilo se tempo, střídaly se pomalé a rychlé pasáže i široké a úzké silnice. Prostě mě to opět moc bavilo. V servisu to sice bylo takové trochu punkové, ale organizace opět fungovala. To je nejdůležitější.“

Co plánuješ do nadcházející sezóny a pak třeba i do další budoucnosti? Máš nějaký soutěžácký sen?

„Plány jsou takové, že… nevím. Je těžké nyní něco předvídat. Zatím nemáme jediného sponzora. Za dané situace bychom asi jeli jen pár soutěží. Samozřejmě bych hrozně rád absolvoval celý Pohár ČR. Pokud s námi do toho chce nějaký partner jít, očekávám jeho email na adrese zelechovky@post.cz :-) Rovněž chci jet závody již zmíněného seriálu horských kol WBS (Woodbike) a pokud mi to zdraví umožní, jeden podnik Slovenského poháru. Rallyová budoucnost a plnění soutěžáckých snů se budou odvíjet od financí. Samozřejmě bych se tomuto nádhernému sportu nadále rád věnoval. Největším snem je odjet jednou kompletní sezónu v nějaké silné a konkurenceschopné dvoukolce. To je ale fakt jen sen (smích).“

Foto: Robert Balcar, Michal Ševčík, Martin Husár, Kateřina Kubaschová.