Profil jezdce a spolujezdce: Zbyněk Hrabec
Zbyněk Hrabec (19. 2. 1986) pochází z velmi známé rallyové rodiny. Není proto divu, že po několika sezónách v roli mechanika usedl nejdříve na sedadlo spolujezdce a letos absolvoval Pohár ČR za volantem soutěžního vozu. Svoji premiérovou jezdeckou sezónu zakončil se skvělou bilancí sedmi dokončených ze sedmi odstartovaných podniků a ve skupině V obsadil konečnou druhou příčku.
Zbyňo, kdy jsi poprvé propadl kouzlu automobilových soutěží?
„Pocházím ze Zlína a tak jsem postižený auty jako skoro každý, pocházející z Baťova města. Závodníkem jsem chtěl být vždy. Od malička jsme se s bráchou chodili dívat na Barum rally. Pamatuji si, jak jsme jako malí kluci obdivovali zaparkované závodničky pod Velkým kinem nebo u hotelu Sole, ke kterému jsme to měli z domova pět minut jízdy na kole. Každoročně zde byli ubytováni zahraniční jezdci a stávaly tam jejich doprovody se závodničkami na vlecích. Žádali jsme je o kartičky a plakáty. Milovali jsme také návštěvu obou průjezdů rychlostní zkoušky, vedoucí kolem slušovické dostihovky. Ten druhý se jel za úplné tmy. Tehdy byla Barumka úplně jiná.“
Biskupice 2005
Velmi známou osobností v automobilových soutěžích je tvůj otec. Předpokládám, že tvému rallyovém nadšení pomohl také on.
„Samozřejmě. Když mi bylo třináct, začal taťka pracovat v týmu Jiřího Hasíka. Od té doby mě sebou brával na závody po celé republice. Postupně jsem tak poznal většinu soutěží i věcí kolem nich. Jako dnes si pamatuji na první navštívený podnik mimo Zlínsko. Byl jím v roce 1999 Vyškov. Soutěžilo se dva dny a servisy ještě byly přejezdové. Celou rallye jsme tudíž strávili přejížděním mezi erzetami v Avii Furgon. Postupem času taťka vybudoval vlastní tým Sparrow. Závodní auta pronajímá dodnes. Až na pár výjimek jsem s ním cestoval po všech soutěžích celou dobu jeho existence.“
Bánov 2008
Co tvůj vlastní závodnický debut?
„Úplně první svezení jsem zažil v roli spolujezdce mého bráchy na vizovické soutěži Ve stopě Valašské zimy roku 2002. Opatrnou jízdou jsme úspěšně dojeli do cíle. Následující rok se nám dařilo méně. Asi v páté zatáčce jsme skončili mimo trať. Díky pomoci diváků jsme s velkou časovou ztrátou přece jen cíl spatřili. Za volantem jsem debutoval v roce 2005 v tehdejším seriálu Autoslalom Biskupice. S mojí civilní hondou jsem hned v prvním roce vyhrál svoji kategorii. Po dvouleté pauze jsem se koncem sezóny 2007 na tratě amatérských slalomů vrátil. Stalo se tak v posledních dvou podnicích seriálu Slovácký autoslalom. V obou případech jsem dojel ve své skupině druhý. Nadcházející rok jsem měl poprvé příležitost zkusit rallye za volantem a to dokonce dvakrát. Poprvé na Stopě Valašské zimy, podruhé na Kopné. Zde mě navigovala moje přítelkyně, zkušená spolujezdkyně Zuzana Chvojková. Nadále se mi dařilo ve slalomech. Ve Slováckém autoslalomu jsem vyhrál svoji skupinu. V roce 2009 jsem absolvoval velkou porci slalomů a rallyslalomů. V seriálech Rallyslalom a Autoslalom Halenkovice jsem opanoval třídu, k tomu jsem přidal několik pěkných dílčích výsledků z autoslalomů na Slovensku a ve Vyškově. To vše stále s mým civilním sériovým civicem. V Kostelci nad Orlicí jsem se svezl též v Rallye Cupu. Předloni jsem ještě odjel pár rallyslalomů. Koncem roku jsem se však rozhodl pro stavbu vlastního závodního auta. Věnoval jsem tomu celý loňský rok, jehož koncem jsem odstartoval na Rallyshow Uherský Brod za volantem vlastní Hondy Civic.“
Kopná 2008
Ale ještě zpět do minulosti. V roce 2004 jsi začal navigovat bratra Tomáše v hondě. Jak na bratrskou spolupráci vzpomínáš a jak obtížné byly začátky?
„Na tohle období vzpomínám moc rád. Moc bratrských posádek nikdy nejezdilo. Vždy jsem si říkal, že jsme jako bratři Panizziové:-). Je prostě jiné jet v závodním autě s člověkem, se kterým od malička vyrůstám, než s někým jiným. Po dovršení osmnácti let jsem okamžitě absolvoval rallyškolu, potřebnou pro získání národní licence. Za pár měsíců jsme už s bráchou jeli náš první pořádný závod – vsetínský sprint. Pamatuji na tehdejší celodenní hustý déšť. První erzetou byl Vesník. Do jeho cíle se jelo po trati vsetínského závodu do vrchu, ovšem směrem dolů. Z toho jsme měli na uklouzaném a mokrém asfaltu hodně velký respekt. Do cíle jsme dojeli jedenáctí absolutně a druzí ve třídě. Po dalších pár týdnech přišla naše první Kopná. Hned na úvodní vložce – Podhoranu – jsme si na chvíli ustlali v příkopě. Po tomto malém zdržení jsme skončili desátí ve třídě. Do konce roku jsme absolvovali několik dalších sprintů – Pačejov, Vyškov a Rallyshow Modřice. V dalších letech jsme odjeli ještě několik sprintů a také dvoudenní Valašskou Rally. Nikdy jsme však nezávodili pravidelně. Asi to byla škoda. Bylo totiž vidět, že v případě častějšího soutěžení jsme to mohli někam dotáhnout a dočkat se pěkných výsledků. Brácha pak pověsil závodění na hřebík. Svezli jsme se ještě jednorázově ve Vsetíně 2008, to však byla definitivní bráchova derniéra.“
V roce 2005 jsi na Labské jednorázově zaskočil vedle Václava Dunovského. Jak se společný start zrodil a co ti dal start s tehdejší hvězdou třídy N2?
„V tomto roce si Véna a jeho tým pronajímali hondu od mého taťky pro tehdejší ČMPR. Koncem roku chtěl zkusit svezení na klasickém sprintu. Ty však jeho tehdejší spolujezdec Honza Škaloud jezdil s Davidem Tomkem a Véna tudíž neměl s kým jet. Na většině závodů jsem mu v té době dělal mechaniky a tak jsme se dohodli, že to ten jeden závod společně zkusíme. Jeho sprinterskou premiéru jsme tak absolvovali společně. Já byl rád za svezení s pekelně rychlým pilotem, který přitom krásně ovládá auto. Nebýt dvou malých výletů do příkopu, byli bychom vyhráli třídu N2. I druhé místo za Ladislavem Henzlem jsme však považovali za velký úspěch.“
Hodně podniků jsi absolvoval vedle Jakuba Krále. Kdy a kde jste se seznámili?
„S Kubou jsem se seznámil v době mého závodění v amatérských slalomech a rallyslalomech. On tehdy jezdil s imprezou, poté přešel na lancer sedmé evoluce. Většinou kam přijel, tam vyhrál:-). Poprvé jsme spolu, jako posádka, startovali v roce 2009 Ve stopě Valašské zimy právě s jeho pekelným mitsubishi. Absolutní vítězství nám uniklo, tuším, o dvě desetiny. O rok později nás v téže sestavě sežrala a do hlubokého příkopu stáhla sněhová závěj ve chvíli, kdy jsme vedli asi o dvacet sekund. Vyhrát tuto soutěž je snem každého začínajícího soutěžáka ze Zlínska. Zklamání bylo obrovské.“
Vynikající sezónu jste s Jakubem prožili v roce 2010 v kitové felicii.
„Začátkem roku 2010 přišel Kuba s tím, že by rád zkusil pořádné soutěže a tak jsme se domluvili. Koupil kitovou felicii po Mirovi Březíkovi. První závod – Třebíč – jsme nestihli. Vyrazili jsme až do Lužických hor. Vzhledem k tomu, že se nám nechtělo jet s nesmyslem na krku, odborníky nazývaným HANS, startovali jsme v Poháru ČR. Napoprvé felda zazlobila a my jeli předčasně domů. Chuť jsme si spravili dva týdny poté na Kopné druhým pohárovým místem absolutně za Petrem Šimurdou a Milanem Dlouhým. Celý zbytek sezóny už felda poslouchala. Výsledkem bylo absolutní pohárové stříbro a prvenství ve třídě SA1. Na tento rok mám krásné vzpomínky, hlavně na feldu. Je to asi nejlepší auto, ve kterém jsem měl možnost závodit. Pánům z Mladé Boleslavi se fakt povedlo.“
Kopná 2010
Loni jste s Jakubem závodili v C2 R2 MAX. Jak se ti závodění s ním líbilo?
„Když Kuba feldu prodal, pořídil Citroëna C2 R2 MAX. S touto změnou jsme zároveň přestoupili mezi pole sprinterů. Zde už se jede opravdu hodně rychle. Stačí jednou zaspat a šance je tatam. To jsme také poznali. Závodů jsme jeli méně. Nejlépe se nám dařilo na Horácké, kde jsme byli třetí ve dvoukolkách a áčkách a druzí ve třídě 6. S Kubou se jezdilo moc pěkně. Nevyváděl žádné zbytečné kraviny, poslouchal rozpis. Občas poslechl i nějakou tu radu při erzetě. Především má neskutečný cit pro auto a dokáže ho maximálně využít. Byly to krásné dva roky. Hodně jsem se naučil a získal jsem zkušenosti k nezaplacení.“
Můžeš porovnat jednotlivá auta, v nichž jsi startoval jako spolujezdec?
„Kitová felda má fantastický podvozek, neskutečné brzdy, vynikající převodovku, strmé řízení a velkou výhodu v nízké váze. Slabinou však byl motor 1, 4 s rozvodem OHV, který opravdu nikterak zázračně nejel. Ty ostatní věci to však dohnaly či spíše předehnaly. Konkrétně se jednalo o felicii po Mirovi Březíkovi. Vychytaná byla do posledního detailu a myslím, že úrovní převyšovala ty, které vyjely z fabriky. S feldou si člověk může dovolit hodně. Krásně se řídí a umožňuje velmi lehce řešit krizovky.
Citroën C2 R2 MAX už mě zdaleka tolik nenadchl. Motoricky sice jel lépe a dobrá byla sekvenční, byť pouze pětirychlostní, převodovka. Brzdný účinek byl menší a podvozek se s felicií nemohl rovnat. Auto se pořád vlnilo. Člověk měl kolikrát pocit, že se v zatáčce musí převrátit. Ani řízení nebylo strmé jako u felicie.“
Začátek stavby vozu
Letos ses přestěhoval za volant. Byla to hodně obtížná změna?
„Nevím, zdali změnu nazvat obtížnou. Za volantem to bylo něco úplně jiného. Vždy jsem chtěl jezdit jako řidič. Zpočátku jsem se spokojil s rolí spolujezdce a postupně se snažil dostat za volant sám. I když to asi zní divně, tak za volantem nemá člověk vůbec žádný volný čas. Musí se pořád soustředit na trať. Když jsem seděl vpravo, občas chvilička na podívání se z okna zbyla. Druhou věcí je větší zodpovědnost, kterou má pilot za auto a posádku. Alespoň tak mi to tedy přišlo. Možná to je i tím, že jedu se svým vlastním autem. Dále bylo nutné nadiktovat si sám rozpis, při závodě ho poslouchat a také podle něj jet. To mi zpočátku činilo obrovský problém. Už jsme ho však odstranili a vychytali:-).“
V čem ti byly nejvíce užitečné předchozí dlouholeté navigátorské zkušenosti?
„Největší zkušenosti mi dalo spolujezdcování ohledně rozpisu. Zhruba jsem věděl, co a jak si napsat. Přesto to bylo třeba ještě hodně ladit. S rozpisem jsem v podstatě bojoval celou letošní sezónu. Když srovnám její první a poslední závod, je znát obrovský pokrok. Hodně jsme ho s mým spolujezdcem Martinem Hlavatým doladili k našemu obrazu. Ve Vsetíně se nám na závěr sezóny jelo úplně skvěle. Z jízdy jsme měli nejlepší pocit za celý rok. Druhou výhodou z „horkého“ sedadla byla znalost tratí. Hodně erzet nebo úseků se každoročně opakuje. Už při seznamovacích jízdách jsem tak věděl o zrádných místech, kde nejezdit škarpou a kde naopak ano, kde to bude na brzdách klouzat apod.“
Konec stavby vozu
Jak jsi s první řidičskou sezónou spokojen?
„Slovo spokojen je možná slabý výraz. V prvním roce za volantem jsme ze sedmi závodů sedmkrát spatřili cíl a sedmkrát vybojovali pohár. Poslední závod ve Vsetíně jsme dokonce vyhráli skupinu V a za celou sezónu v ní obsadili konečnou druhou příčku za posádkou Jiří Šmíd – Jiří Mareš. Všechny erzety jsme si s Martinem moc užili. Na nich i mimo ně jsme se též navzájem moc pobavili. Na první rok to podle mě bylo hodně dobré.“
Proč padla volba na Pohár ČR?
„Volba na Pohár ČR padla z několika důvodů. Prvním byl nesmysl jménem HANS, který se v poháru nemusí používat. Dalšími výhodami bylo o trošku nižší startovné a také volnější technické předpisy. Pozitivem je celkem dobrá parta kamarádů. Vídáme se v podstatě jen na závodech. Při seznamovačkách i přejezdech mezi rychlostkami si společně zastavíme a pokecáme. Neustále se hecujeme, v případě potřeby si ale dovedeme navzájem pomoci. Třeba na mých domácích Jeseníkách jsme v předvečer startu zašli s Martinem Hlavatým, Honzou Kynčlem, Jirkou Mařatkou, Kubou Nipčou a Tomášem Paldusem tady u nás v Olomouci na motokáry. Zajezdili jsme si, pokecali, trochu popili, no a ráno jsme proti sobě nastoupili na start:-).“
Jak hodnotíš pohárovou konkurenci?
„V Poháru ČR je v některých třídách každopádně mnohem lepší konkurence a boje než ve sprinterském mistrovství. Úroveň je vysoká. Většina kluků, jedoucích v poháru, dělá závody pro radost. Auta si chystají sami ve volném čase po práci, dávají do toho vlastní vydělané peníze. Ostatně nejsem výjimkou. Právě tohle je kouzlo Poháru ČR a těch správných soutěží.“
Máš nějaké učitele a rádce?
„Učitelé a rádce jsem nikdy neměl ani nemám. Hodně věcí mě naučila už práce mechanika a potom spolujezdce. Nyní na další věci přicházím postupem času sám či lépe řečeno společně s Martinem. O rozpisu už tady řeč byla. Další věcí je obutí. Dnes už třeba vím, že i za slabšího deště lze jet na tvrdém slicku. Pořád si také mezi erzetami hraji s tlaky v pneumatikách. Zjišťuji, jak auto nejlépe funguje podle toho, kolik je v nich nafoukáno. Během roku se mi podařilo najít brzdy, které mi naprosto vyhovují. Dokážu se do nich pořádně opřít a využívat je. Pořád je ale co dolaďovat a vylepšovat. Proto je třeba jezdit, jezdit a jezdit.“
A co tvé vzory?
„Jezdeckým vzorem v Čechách pro mě od malička byl a vždy bude Emil Triner. Jeho jezdecký styl je jedinečný. Nikdo se mu nevyrovná. Nejlepší podívanou na něj nabízela jízda s jakoukoliv octavií WRC. V mistrovství světa mám vzorů více. Ze starších dob obdivuji Juhu Kankkunena. Řídil auta různých značek a skupin a se všemi dokázal jet pořád rychle, na špici a vyhrávat. Ze všech nejvíce jsem obdivoval Colina McRae už jen pro jeho neobyčejný styl jízdy, znějící buď vítězství, nebo kopa šrotu:-). Jeho předčasná smrt mě moc mrzí. Ze současných pilotů jsem vždy fandil Petteru Solbergovi. Moc jsem mu přál návrat do továrního týmu. Škoda, že se mu nepodařilo té šance využít, vyhrát nějaké závody a příští rok ho zřejmě ve světovém šampionátu neuvidíme.“
Která soutěž je tvojí nejoblíbenější a proč?
„Konkrétní nejoblíbenější soutěž vyloženě nemám. Při předsezónním plánování mých startů jsem si z kalendáře vybíral ty, které se mi líbí. Valaška mě lákala hlavně jízdou za tmy. V té jsem však zjistil, že špatně vidím a musel jsem si v průběhu roku pořídit brýle. Valaška bývala vždy celkově pěkná soutěž. Letos to bohužel dopadlo neslavně a je to škoda. Vzhledem k mému zlínskému původu je srdcovou záležitostí Kopná. Její náročné tratě dokonale prověří posádky i techniku. Do Krkonoš jsme se vydali po zjištění v předchozích letech o tamních krásných tratích a pořadatelích, vážících si posádek. Kostelec jsem znal už ze svého startu v roce 2009. Erzety byly pěkné. Škoda jen, že my v poháru jich měli kvůli haváriím dost zrušených. Vyškov je mojí téměř domácí soutěží. Po jeho obnovení a dodatečném zařazení do kalendáře jsme prostě nemohli chybět. Následovaly domácí Jeseníky, opět s krásnými rychlostkami. Ty ještě ztížilo počasí. Na mokru jsem jel, především v první části, s velkým respektem. Pak už následoval závěrečný Vsetín. Další srdcovka. Vsetín je prostě Vsetín, navíc je domácím prostředím mého parťáka v autě Martina Hlavatého. Po celoroční spolupráci jsem mu nemohl udělat, abychom nejeli.“
Máš nějakou vysněnou rallye?
„Před pár lety, když mi bylo zhruba patnáct, dlouho mě držel sen o startu na zlínské Barumce, nejlépe s mým bráchou. Postupem času mě však tento sen čím dál více opouštěl. Teď už jsem smířen s tím, že se zde asi nikdy nesvezu. Popravdě o to už ani nějak nestojím. Nevím proč, ale době je prostě jaksi jiná. Snem každého závodníka určitě je start na některém podniku světového šampionátu. Tomu bych se určitě nebránil, ale zřejmě to v mém případě nehrozí. Reálněji vidím účast na nějaké šotolině. Pro příští rok mám takový tajný sen v podobě startu na německé šotolinové Lausitz Rallye.“
Čemu se věnuješ kromě závodů? Kde pracuješ a jaké máš další koníčky?
„Jako většina lidí, chodím každý den normálně do zaměstnání. Pracuji na autovrakovišti Moravský Autoland u Olomouce, zabývajícím se prodejem použitých a nových náhradních dílů. Zde trávím celý den. Po příchodu domů se jdu na dílu věnovat mému závoďákovi. Na závody si ho chystám sám, navíc před odjezdem na soutěže připravuji doprovodné auto. Navíc je nutné starat se o naše civilní auta. V rámci údržby je na nich pořád co dělat. Doma na mě čeká moje přítelkyně Zuzka Chvojková. Už nějakou dobu spolu bydlíme. Máme tříletého syna Jakuba a měsíčního Lukáše. Právě poslední měsíc se snažím trávit s rodinou maximum času, především v období Vánoc. Bez aut bych však nevydržel a na dílnu si občas musím odběhnout:-). Zbude-li v tom málu nějaký volný čas, jezdím po internetu různé turnaje ve hře Richard Burns Rally nebo si s kamarády zajdeme zablbnout na motokáry.“
Zažil jsi nějakou větší havárii?
„Za celou dobu závodění jsem zažil jen jednu bouračku – v roce 2010 s Kubou Králem. Po celoročním soutěžení s kitem jsme už měli konečné prvenství ve třídě SA1 i druhé místo absolutně za otcem a synem Hendrichovými v Poháru ČR jisté. Kuba si tak na závěrečný podnik do Vsetína půjčil Citroëna C2 R2 MAX. Celou soutěž se nám dařilo držet pěkné tempo a zajíždět solidní časy. V polovině soutěže, při druhém průjezdu Bystřičky, se nám stala osudnou nepatrná nerovnost na cestě. Auto se na ní nečekaně nadnesl zadek před pravou zatáčkou. Následoval smyk, který se Kuba snažil kontrovat. Nemohl to však již stihnout. Na vytočenou trojku nás to stáhlo dovnitř zatáčky. Levou zadní částí vozu jsme trefili obrovský strom, odrazili se od něj a zastavili se až na louce mezi krávami. Po obhlédnutí škod a vzpamatování se z rány jsme ještě pomalým tempem dojeli do cíle vložky a zde odevzdali výkaz. Rána to byla obrovská. Déle než týden mě z bočního nárazu bolel krk a nemohl jsem moc hýbat hlavou. Zde jsem zjistil, jak může ve zlomku sekundy z ničeho nic přijít na rychlostní zkoušce nepředvídatelný velký problém. Jsem moc rád, že mám za sebou zatím jen jeden karambol. Doufám, že další už ani nezažiji.“
Kde tě uvidíme v příští sezóně?
„Podaří-li se mi příští rok odjet to, co letos, budu moc rád a spokojen. Auto zůstává stejné – moje Honda Civic VTi, která nás vždy dovezla do cíle. Stejný bude i spolujezdec Martin Hlavatý. Nadále budeme pokračovat v seriálu K4 Poháru České republiky. Jedinou změnou bude kategorie – namísto skupiny V ji bude třída SA2. Tajným přáním je start na šotolinové Lausitz Rallye.“
A co tvé plány do vzdálenější budoucnosti?
„Dlouhodobější budoucnost nevím ani neplánuji. Řeším v podstatě závod od závodu. Jezdím se na ně hlavně odreagovat, pobavit a pěkně se svézt. Jsou pro mě prostě hlavně zábavou. Vím, že mohu jet rychleji. Nemohu si však dovolit žádnou velkou havárii, navíc už mám doma početnou rodinu. Na nějaké velké výsledky a dokazování si něčeho už asi nemám ani věk. Možná pak už budu jezdit méně, třeba jen dva, tři závody ročně, nebo také vůbec.“
Dočkáme se rallyového pokračování rodu Hrabců?
„Mého tříletého syna Kubu zatím závody dost táhnou. Bude-li mít zájem a chuť, podpořím ho. Jezdit by mohl třeba autokros, kde racer buggy jezdí děti už od čtyř let. U druhého syna Lukáše je ještě brzy. Uvidíme, co ho bude bavit. Každopádně je mám oba moc rád a v případě jejich zájmu jejich závodnické sny rád podpořím. Pokud budou jezdit od malička, kdo ví. Třeba to někam dotáhnou a určitě bude lepší než já:-). Osobně bych chtěl časem založit vlastní firmu a pracovat sám na sebe. Samozřejmě by se netýkala ničeho jiného, než aut:-).“