Tak hned úvodem bych chtěl ctěné čtenáře ujistit, že pokud očekávají nějakou úžasně vtipnou reportáž, asi budou zklamaní… Správně by i tohle měla být spontánní sprška gagů, protože legrace jsme si s Nikim nakonec užili v závodním autě víc než dost… Jenže svých „literárních pět vteřin slávy“ jsem si asi „vybral“ už před dvěma roky, a hlavně, pořád mi „z toho“ leze celkem vážná zpráva o tom, jak nezničitelný člověk Niki je… Tak to chodí…

A tak abyste o nic nepřišli, a přesto to nemuseli číst celý, prozradím vám hned zkraje pointu celého článku, a podobně budu pokračovat i v dalších odstavcích: „Když na něco intenzivně myslíte, tak se to nakonec fakt splní… A když intenzivně myslíte na to, že to skončí průserem, tak to taky nakonec průserem skončí…!“

Děkuji všem, kteří si mou „stížnost na mě samého“ před Jannerem přečetli, a politovali mě… Děkuji ještě víc všem, kdo pochopili, že tentokrát to ode mě fakt není žádná „mediální exhibice“, a drželi mi palce… A tak vám tady s (už zase zpátky nabytou) pýchou oznamuji, že zpátky domů jsem nakonec jel autem… (pravda, mimo jiné i proto, že kanály byly ucpané vodou, co nepřetržitě po ty tři dny padala…).

Jak už bylo shora uvedeno, největším „vtipálkem“ v tomto článku bude tak maximálně pořadatel Janner Rally… Ve zvláštních ustanoveních totiž „ustanovil“, že seznamovací jízdy letos začnou hned na Nový rok ráno (což třeba zrovna mně osobně teda vůbec vtipný nepřijde…). A tak jsme se v jindy poklidném lázeňském hotelu 1. ledna o půl osmé ráno sešli u snídaně jen s Pavlem Valouškem a Lukášem Kostkou, protože všichni (po zbytek roku obvykle skoro nepohybliví) hosté vyspávali vášnivě protancovanou silvestrovskou noc… Jo, a ještě manažer hotelu byl už vzhůru… Když ale na svou nadšenou otázku „Tak co, líbil se Vám náš letošní silvestrovský ohňostroj?“, dostal „vyhýbavou odpověď“, odešel se podívat na recepci do seznamu hostů, k jaké sektě to vlastně patříme… Tak to chodí…

„Rychle, „vojebeme“ seznamovačky a frčíme na letiště, dokud bude světlo…“, těšil se Niki v úterý ráno, jak mě „vyveze“ nad Alpy svým malým letadlem, aby mi dokázal, že pilotní průkaz, kvůli kterému jsme spolu nemohli jet už před rokem v Praze, tenkrát skutečně udělal… „Jo, a já pak místo večeře hned „zapadnu“ do toho úžasnýho Saunaweltu, co jsem si našel na netu, že v našem hotelu je, a budu se tam válet aspoň čtyři hodiny…“, odpověděl jsem na jeho návrh, že bychom si pak večer ještě mohli jít na střelnici zastřílet…

Ano, asi už tušíte, jak rychle tyhle představy vzaly za své… Mistrovství Evropy „chce své“, a tak soutěž byla roztahaná tak, že tou předepsanou šedesátkou jsme ten den nestihli projet ani půlku erzet… Tak to chodí…

A tak zatímco „revmatická policejní mašinerie zpuchřelého mocnářství“ (čti rakouský Der Grosse Bruder prostřednictvím GPS krabiček) poctivě sledovala každý náš krok při seznamovačkách, já už se pomalu a jistě smířil s tím, že trať letošní Janner Rally vůbec neuvidím…

Když mi to Niki totiž při prvním průjezdu diktoval, byl jsem rád, že si to stíhám vůbec všechno zapsat, o nějaké čitelnosti nemohla být řeč ani omylem… Tak schválně, zkuste si doma cvičně napsat „Achtung Bremzen Links Draj cu Zwó minus Abcvajg baj Jézus macht ců, danach achcik…“, tak abyste to po sobě přečetli… (máte na to deset vteřin…). A to všechno značkami, které jste dosud v rozpise nepoužívali, aby se Vám tam nedej bože „ve vypjatých chvílích“ nepřipletla čeština… A pak si ještě představte, že to budete klidným a sebejistým hlasem číst při závodě, když se vozík „svižně valí vpřed“ bokem, a vy jen koutkem pravého oka počítáte tyčky, které svými dveřmi kácíte (máte na to pět vteřin…). Tak to chodí…

A tak jsem se během prvního dne seznamovacích jízd postupně rozloučil s denním světlem, s letem nad Alpami, s důchodkyněmi v sauně, a nakonec i s večeří…. Fakt nechápu, jak jsem v roce 2006 dokázal s Jirkou Petráškem v pohodě napsat Janner, který měl 300 km RZ… Ale zato jsem se tam (na revanš) hned zkraje dal dohromady s nádhernou Depkou… Jmenovala se „TyvolejátoasinedámchudákNiki“ a přilípla se na mě od našich prvních společných kilometrů (zřejmě si zjistila, že bydlím na pokoji sám…). Trochu mi ty půlnoční rozhovory s ní připomněly Radka Jaroše… Toho tajemný hlas doteď vždycky včas „sehnal“ z osmitisícovky dolů, když se blížil průser…

„Jaký testování? Od Rally Legend jsem v tom neseděl… (když mám čas, jezdím teď leda tak s Maxem v kočárku…). Nečekej, že tady budeme nějak moc závodit, pojedeme jen pro zábavu a pro lidi, a když si nebudu jistý, klidně uberu…“ ujišťoval mě Niki, a my s Depkou nadšeně přikyvovali… „A s tou třídou 12.1 mě taky naštvali. Jeden rok tady historik jsem, druhý už ne…“, naoko brblal nad vepřovou se zelím s bratry Klopfovými, zřejmě aby si nevšimli, jak se těší… (holomci, když jsem se nad jídelním lístkem dumal, kde je nejmíň masa, doporučili mi Blunz´n´grostel z krvavýho jelita…).

To, že má Niki vlastně jen jednu nohu, jsem si v tom shonu uvědomil, až když jsme večer u něho polepovali závodní auto… To když mě požádal, jestli bych to velký číslo na střechu nenalepil sám, protože Bavorák byl naložený na vleku… Tým mechaniků, kteří kolem něj skáčou? Chachá! Leda kulový! Dělá si do poslední chvíle skoro všechno sám…(podobnost s Jirkou Petráškem čistě náhodná…). Peníze na závodění si zajistí, auto si připraví, a ještě s ním pak zajede takovou „kládu“… Kde po tom všem bere ještě tu jistotu, že já mu to nakonec neposeru? Čmárat na hotel si můžu jít později, teď ho v tom přece nemůžu nechat samotnýho!

Když jsme se v jedenáct večer loučili, myslel jsem, že půjde spát… Chachá! Leda kulový! Ráno před snídaní už jsem měl v mailu tiskovou zprávu pro německy mluvící servery, kterou napsal ve vaně (a kterou už někteří z vás četli trochu „prošpikovanou“ mými poznámkami). Tak to chodí…

Já ho sice znám už pár let, ale až když jsem s ním teď strávil týden v jednom autě, můžu jen dokola opakovat: „Tý vole, fakt respekt!“

Á propos, auta… Aby to neměl při závodech moc jednoduchý, tak při seznamovačkách jezdí Niki eMtrojkou s „automatem“. A protože občas jezdí bez protézy (čti bez pravé nohy), má plynový pedál předělaný na levou stranu (tam, kde chybí spojka) a oba pedály ovládá levou nohou. Auto jeho manželky, za kterým se tahá vlek se závodkou, má plynové pedály dva, jeden nalevo, a jeden napravo, to aby s ním mohl jezdit každý z nich. A závodka? Ta má plynový pedál vlevo, a spojku vpravo. Spojku ovládá Niki protézou, kterou si na závody bere, a dole si ji k pedálu přivazuje řemínkem… Dobře, tak jeden rozjezd na startu RZ, a pak už ji při řazení nepoužívá, říkal jsem si… Chachá! Leda kulový! Vyšlapává ji poctivě při každým přeřazení, aby vozíku moc neublížil, byl jsem „u toho“ dva dny… (a jen tak mimochodem, při rozjezdu nám to na startu RZ „nechcíplo“ ani jednou…). „A co takhle sekvence, neulehčila by ti to?“ ptám se naprosto logicky. „Hm, určitě, ale víš co je to peněz? Na tohohle krasavce stojí všechno pětkrát víc než na „myšáka“. A my si přece umíme v autě užít dost legrace i s normálním „háčkem“, nicht Wahr?“ (podobnost s Jirkou Petráškem čistě náhodná…).

A jen tak mimochodem, za ten týden jsem ho u nich ve firmě viděl řídit ještě dalších pět různých aut (včetně náklaďáků), a každé z nich mělo snad pedály jinak… Jestli vám to pořád ještě nedochází, tak si zajeďte s autem na prázdný parkoviště, překřižte si pod volantem nohy a zkuste se rozjet… A pak se teprve koukněte na jeho videa… Vedle toho je to moje celotýdenní ponocování při opravách rozpisu něco jako dětské omalovánky… Tak to chodí…

Moje Janner Rally byla dlouhá, a tak jsem si ji tak nějak v půlce spontánně rozdělil na „před“ a „po“… Ono totiž to krásné Havlíčkovo vlastenecké „Byli jsme před Shakedownem, budeme i po něm…“, se v mém případě naplnilo téměř doslova…

Do shaku jsem byl totiž nervózní já a Niki byl v klidu… A když jsme odstartovali a ujeli prvních pár set metrů, zdálo se, že nám Depka přestala „stíhat“, a zmizela… Navíc mi přišlo celkem „user friendly“, že to auto víc hrabe než jede dopředu, a že bych to tedy měl celkem stíhat číst… Kromě toho mě docela „dostalo“ i to, že Niki s mechanikama neměnili po jednotlivých průjezdech shakedownu „setup“ našeho BMW, ale jeho protézy….

„To byly asi gumy jen na převážení auta na vleku, ne?“ ptal jsem se Nikiho cestou zpátky do Freistadtu, „přišlo mi, že to na nich fakt strašně klouže…“ „Co blbneš, to jsou nejlepší zimáky bez hrotů, který máme. No, ale jsou samozřejmě sériový, závodní by stály zbytečně moc…“ na to Niki (podobnost s Jirkou Petráškem čistě náhodná…). Takže kdo nás potkal při návratu ze shaku, viděl, že poprvé po třech dnech se mi huba už zase kroutila „koutkama nahoru“… A že Depka… se odstěhovala… do Nikiho… Tak to chodí…

Niki se mi totiž přiznal, že po tak dlouhý přestávce vždycky tak prvních 30 km erzet potřebuje na to, aby způsob ovládání auta zvykl, a získal trochu jistoty… A že se bojí, že když je první RZ hned Pierbach, kde na něj na „Monte“ čeká spousta lidí, aby to tam hned zkraje „nenechal“… „Neboj, já už jsem docela v poho, zazpívám Ti to tam jak na Pražském jaru…. A ty hlavně mysli na to, že tam na tebe budou čekat i při druhý rundě…“, těšil jsem se z toho, že se naše úlohy trochu obrátily, a že jsem mu mohl „vrátit“ toho Karla Gotta z tiskovky.

Samotný průběh “naší soutěže“ skoro nestojí za zmínku… Jednak proto, že skoro každý náš metr je zdokumentován na youtube, a druhak i proto, že jsem tam skoro nebyl… (strach z chyby mi totiž nedovolil moc zvedat oči od rozpisu ani při závodě…).

Takže tu jen stručně vyjmenuju rychlostní zkoušky, na kterých jsme byli venku alespoň dvakrát: „Všechny!“ (kromě té zrušené…).

Zkrátka když se jede ve smyku i tam, kde to není nutné, tak to holt občas prostě nevyjde… Správný jezdec se ale pozná mimo jiné i podle toho, že má štěstí, a opustí vždycky trať tam, kde se na ni dá vrátit… „Tudy vpravo za stromem je nájezd zpátky“ nebo „Jeď, jeď, nezastavuj!“, mohl jsem si občas na Nikiho „zamachrovat“, protože na pár místech, kde s ním, jsem byl předtím „venku“ už s Jirkou v Asconě… No, je vidět že letos bylo fakt málo sněhu, diváci nám zpátky na cestu nemuseli pomáhat ani jednou… A jen tak mimochodem, na jeden „výlet“ doleva vždy připadlo cca pět „výletů“ mou stranou… (podobnost s Jirkou Petráškem čistě náhodná…)

První runda tedy rozhodně nebyla vhodná na to, abych se hledal já… A tak jsem s tím teda ještě počkal… A kupodivu jsem to Nikimu hned od začátku dokázal číst k jeho (a i mé) spokojenosti, takže už ke konci „jedničky“ si to do zatáček dost slušně „dával“… A tak jsem se poprvé ztratil „až“ na RZ6… Zato pořádně… Naštěstí tou dobou byl už Niki v pohodě, protože mně trvalo skoro kilometr, než jsem se zase „vrátil do hry“… Janner Rally je dost těžká sama o sobě, a v němčině mi to přišlo ještě dvakrát těžší… A v němčině potmě? Ještě asi tak pětkrát…

Mimochodem, chcete vědět, jak se německy říká rychle za sebou „Ty vole! Ty vole! Fakt nevim!“? Dnes už to umím říct i v „hochdojč“… Tak to chodí…

Jaký poučení? Jo, že mělo být hned na začátku? Tak schválně, proč si myslíte, že v tom autě musí být lidi dva? Kvůli rozpisu? Chachá! Leda kulový! Ten spolujezdec čte jen proto, aby se nebál (zvlášť když je to v jazyce, kterému nerozumí…), nebo aby se nemusel dívat ven… Opravdu rozhodující je jen a jen duchovní spojení těch dvou, jeden musí druhého vždycky „podržet“, když si vybírá slabou chvilku… Německy teda moc neumím, ale během prvních dvou kol jsme si ověřili, že my dva jsme se „duchovně propojili“ (nad Cuba libre) už „mnoho smyků tomu nazad“…

Á propos, servis. Zatímco před dvěma lety mi Nikiho servisní zázemí přišlo vedle Jirkova „tak nějak větší“, letos už to byl „jen“ přístřešek, pod který se sotva vešlo závodní auto a trocha nářadí. Aby mohli mechanici dělat svou práci, musel jsem stát v servisní dodávce, na dešti, nebo sedět v závodním autě… (podobnost s Jirkou Petráškem čistě náhodná…). Dokonce i jídlo a pití jsem Nikimu vždycky kupoval v době seskupení v hale. Omlouvám se dodatečně všem, které jsem vždycky předběhl… (Lidi, díky!). Rozhovory moderátorovi na podiu tak Niki zásadně dával „s klobásou v ruce“…

„Nevidím zase až tak moc velký rozdíl mezi Nikim a tebou, kromě počtu gum s hřeby…“, říkal jsem Jirkovi Petráškovi, když nás přišel do servisu povzbudit… „No, snad jenom ještě, že Niki na rozdíl ode mne má v servisu skutečné mechaniky…“ odvětil suše mokrý Jihočech…. Ale to auto na benzince v Unterweissenbachu jsme si s Nikim na přejezdu do Freistadtu „vywapkovali“ v myčce taky… Děkuji tímto Petrovi Němcovi s dalšími fandy za vytvoření fotodůkazu….

„Ende gut, alles gut“, chtělo by se mi říci na závěr… Od pátečního poledne a celou sobotu už byla v autě v podstatě jen legrace, mé spolujezdecké sebevědomí bylo znovu šťastně nalezeno, všichni naši fandové postříkáni stejně spravedlivě bahnem, Niki sršící dobrou náladou….

A aby si „užil“ i on toho, co celý týden prožívám já, druhou „Arenu Konigswiesen“ jsem mu přečetl pěkně v češtině…. „Jdeme na to, Velká Liška!“, nepřipustil jsem jinou řeč už na startu RZ… Naše česko-česká posádka „sourozenců Liškových“ se proti prvnímu průjezdu v němčině (i přes malé bloudění na louce mezi balíky – skoro nachlup tam, kde jsme s Jirkou předloni „dolovali“ z bariéry Asconu) značně zrychlila (vždyť vám říkám, že rozumět rozpisu je spíš kontraproduktivní…). Jeho „Ano, Stará Liška!“ mnohokrát během RZ a „Hahaha, dekuji!“ v cíli mi dalo jistou naději, že příště opravdu tu rally „dáme“ v mém rodném jazyce celou…

„Rozuměl jsi aspoň něčemu z toho, co jsem četl?“, chtěl jsem se ujistit na přejezdu do Konigswiesen… „Ne, vůbec ničemu! Ale melodii to mělo krásnou…“, odpověděl s nevinným výrazem ve tváři Niki (podobnost s Jirkou Petráškem čistě náhodná…).

Musím říct, že už dlouho mě na žádné soutěži nemrzelo tak moc, že se blíží její cíl… Tak to chodí…

Dobrá nálada se šířila týmem jako infekce, a tak si Niki ani nevšiml, že z tankovací zóny před RZ 17 jsme vyrazili se zataženou ruční brzdou…

„Něco je s motorem…“ hlásí Niki, když jsem ho nutil k mírnému spěchu do ČK (asi jsme se s těma holkama u pumpy „zakecali“ fakt moc dlouho…). „Du Scheisse, brzdy budou v řiti!“ volá plačtivě Niki, když po třech kilometrech zjistil pravý důvod, proč auto nejede jak předtím… A tak já, technicky naprosto neschopný jedinec, hezky hajdy z „teplého místečka“ ven, pod auto, lehnout do mokra, zkontrolovat škody… Sakra, kde asi ty brzdy můžou být…?

„Je to dobrý, brzdovka tam snad ještě je, ale všechno úplně žhavý, budeme muset jet tak půl RZ opatrně, než to zase začne brzdit…“, hlásím naoko suverénně, protože se mi ještě nechce jet domů… (ale se v duchu se modlím – snad žádné jiné provozní kapaliny, které bych si mohl splést, do zadních kol nevedou…). „Tudy ne, tudy ne!“, zděšeně volám, když to Niki bere v Bad Zell trochu zkratkou… „Neboj, sem jsem se něco najezdil za holkama…“, osvědčuje Niki místní know-how, a nedá mi vůbec šanci vysvětlit, že itinerář nás vede o křižovatku dál…

Do časovky jsme dorazili, když už u stolku byl najetý „svoz výsledků“… Tuhle situaci už znám, takže to se mnou nijak nehnulo, a už přivázaný dávám kartu se šestiminutovým zpožděním… „Podej mi prosím pás, spadl mi za sedadlem na zem…“, musím se minutu před startem do RZ zase ze všeho vyvléknout a oběhnout auto… „Já trvám na opakování přivazovacího ceremoniálu…“, bleskne mi hlavou, a už popojíždíme ke startu…

Do RZ jsme startovali za Nissanem Micra italské posádky, která byla mj. naším soupeřem ve třídě… „Mám říct časomírům, aby nám za ním dali dvě minuty?“ ptám se před 25 km dlouhou RZ, a narychlo se připoutávám… „Ne, jedem hned!“, zní odpověď. A už vyrážíme… Hned zkraje Niki nasadil tempo, jako by hořelo ještě něco jiného než naše brzdy… Na onboardkameru jsem si vzpomněl a zapnul ji až 500 m za startem, a své zpoždění při čtení jsem „dohnal“ ještě o 500 m dál… Nissana jsme dojeli po dalším kilometru… (tak ten Niki měl s těma nesmyslnýma třídama asi fakt pravdu…). Ale kam se tak žene, když nám to moc nebrzdí? Chce snad na RZ dohnat zpátky všechny ty minuty zpoždění v časovce? Ne, ale později jsem se dověděl, že na trati v půlce RZ bydlí jeho „tchánovci“, a on „jen“ nechtěl, aby si jeho žena s rodiči dělali starosti, když k nim nepřijedem tam, kde jsme ráno odstartovali…. Kilometr před cílem jsme dojeli i Mazdu startující dvě minuty před námi, a nebýt 450tistupňové zatáčky, kterou jsme si udělali z obyčejného odbočení, „dostali“ jsme ji taky….

„Ty vole, je to dobrý, brzdí to!!!“ řveme na sebe nadšeně ve „stopce“ a plácáme si navzájem, jako by nám někdo v autě rozprášil „rajský plyn“… Od samé radosti jsme vystřihli pár smyků pro odcházející diváky i na odjezdu do Gutau…

V poslední RZ jsme se potmě sice proti prvnímu průjezdu zhoršili skoro o minutu, ale užili jsme si z ní snad každou vteřinu…

„Post coitum omne animal triste“, muselo napadnout každého, kdo nás viděl, jak potom smutní bez jediného slova přejíždíme do cíle ve Freistadtu… Tak to chodí…

Že by „to nejlepší nakonec“ platilo i v rally? Možná, protože i když jsme na cílovou rampu dorazili z celého balíku jako úplně poslední, měl Niki ve freistadtské hale takový aplaus, že mi chvílemi připadalo, že jsme to byli my, kdo Janner Rally vyhrál… (Honzo a Pavle, sorry)

Cíle jsme si nedávali žádné, takže jsme je i v pohodě splnili… (protože jsme fakt výsledky v naší třídě nesledovali, až doma jsem na rally-base zjistil, že jsme si vítězství „vybojovali“ na poslední RZ…). I když, vítězství ve třídě nám hlavně večer „vybojoval“ mitfára z německé posádky, která se umístila za námi… Když nás vyhlásili jako druhé a je jako třetí, ztropil tam scénu, že ta první posádka patří do jiné třídy (pravda, byla to čtyřkolka, která měla ve startovní listině špatně napsanou „naši třídu“), Nikiho (i přes moje protesty, že nám je to jedno a že si naše poháry hned může vzít…) odtáhl od rozpité skleničky na ředitelství a donutil je tam uznat, že Subaru mezi nás ve třídě fakt nepatří, a vyměnit nám všem poháry… Niki mi pak později líčil scénu, jak se slovy: „Ty neznáš svou třídu, že se klidně necháš se Subaru vyhlásit vítězem dvoukolek?“ zhrzený mitfára držel Johana Mayerhofera skoro pod krkem… No, ještě že nezná ten film s naším „Volejníkem“, při opakování ceremoniálu by už Niki druhý „skok o berlích“ z podia možná „nedal“…

Á propos, večerní vyhlášení vítězů… Až tam jsem pochopil, jak šílenou zátěž ten týden stresu pro Nikiho znamená… I když jsme celý druhý den odjeli s úsměvem na tváři a v naprosté pohodě a fakt jsme si to spolu užili, žádná velká pařba se tentokrát nekonala… Ostatně, abstinence má i svá pozitiva… Díky tomu jsem se tam od spousty lidí dozvěděl, jak Nikiho obdivují, a hlavně, i od mladých (kteří to ještě nemají zapotřebí, lhát…), jaký pozitivní příklad jim dává… A i když jsme si s Nikim řekli, že toho oba fakt máme dost, a že tentokrát odjedeme z vyhlášení co nejdříve, než jsme prošli halou k východu, loučilo se tam s ním tolik lidí, že jsme i tak do auta nasedali po jedné hodině… Oba střízliví, protože jsme si celý večer u pití navzájem dávali přednost, jeden z nás musel totiž odvézt domů na vleku závodní auto… Tak to chodí…

Naši mechanici (mimochodem velmi schopní a obětaví – kluci, díky!) totiž všichni svorně za ty dva dny deště onemocněli, a tak po závodech všichni na Nikiho příkaz „mazali“ hned do postele… Takže v tom hustým dešti jsme si závodní auto na vlek v sobotu v noci nakládali sami… (podobnost s Jirkou Petráškem čistě náhodná…). A protože Niki už neměl protézu (večer se mi přiznal, že ho její nošení za ty dva dny fakt bolí…), a protože mě by k naložení auta s přehozenými pedály nepomohlo nohou ani šest, najížděl s autem na vlek sám, a to tak, že levou nohou mačkal spojku na pravé straně, pravou rukou držel volant a levou rukou přidával plyn na podlaze vlevo… „No comment, just respect!!!“

Ten krásně bělostný a měkkoučký „Bademantel“, který jsem po příjezdu na recepci hotelu „vyfasoval“ pro návštěvy „Saunaweltu“, tak ten zůstal samozřejmě ležet nedotčený ve skříni celý týden… V neděli při odjezdu jsem ho s klíčem od pokoje a smutkem v oku vracel, a snažil se sám sebe utěšit, že všechno najednou se prostě v jednom životě stihnout nedá… „No nic, Janner Rally je jednou za rok, kdežto sauna každý týden…“ Tak to chodí…

A pro ty, co dočetli až sem, mám několik nezbytných a zásadních „poučení“ pro příště:

1. Jestli si myslíte, že umíte německy, protože vám v hospodě na horách rozumějí, zkuste se na chvíli stát součástí německy mluvícího týmu, a bude po sebevědomí… Kdo rozumí větě v nadpisu, nemusí číst dál…

2. Jestli si myslíte, že jako spolujezdce už vás po těch letech jen tak něco nepřekvapí, zkuste se stát součástí týmu mluvícího jiným jazykem… Až vám do „kompjůtru“ v rychlé pravé potmě v mlze nenaskočí slovo „links“ ani naposedmé, pochopíte, co je to rouhat se „spolujezdeckému Bohu“…

3. Hoď bavoráka jak chceš, vždycky vyletí ven pravou stranou (podobnost s Jirkou Petráškem čistě náhodná…).

4. Když je závodnímu autu 26 let, je to velmi nakažlivé! Stačí pár set metrů, a je vám 26 let taky! („Ku..va, ku..va, ku..va! Proč jsem se nenarodil o 20 let dřív! Mohl jsem celý život závodit jenom v něčem takovýmhle!“, chtělo se mi řvát na všechny ven z auta, když se mnou Niki vystřihl smykem prvních pět zatáček na „Pierbachu“…)

5. Co je to za zahraniční soutěž, když se tam jako místní specialita podávají zejména řízky a vepřo-knedlo-zelo?

6. Nemusíte vůbec nic umět, stačí, když máte správné jméno… Když se moderátor na podiu od Nikiho dozvěděl, co mé příjmení v překladu znamená, přestal se divit, proč mu od začátku tvrdím, že jsme rakousko-česká posádka, která „jen“ navazuje na tradici naší rakousko-uherské vzájemnosti, kdy jsme takhle „promíchaní“ dřív dělali společně všechno… Ostatně, co jiného si taky mám myslet, když ve Freistadtu prodává autodíly pan Králik a Nikiho prababička byla Češka…

7. Nebojte se „mít koule“ na to pustit se do neznámých nebo na první pohled nepředstavitelných věcí… Jedině tak pak možná zjistíte, že jste to vlastně měli udělat už dávno… „Kdyby sis příště neuměl jinak poradit, Niki ti dá na mě telefon…,“ řekl jsem už zase celkem drze v sobotu večer Aaronu Burkartovi, když mi říkal, že jeho spolujezdkyni Inu „utrápily“ v pátek zdravotní problémy…

8. Rakouská rallyová veřejnost má výrazně vyvinutý cit pro „loosery a outsidery“… Mě tam sice nikdo neznal, ale poté, co mě Niki několikrát představil slovy: „To je ten, co se svým závodníkem předloni odjel Janner na třech pneumatikách…“, zajistil mi u nich respekt větší než doma…

9. Nejrychlejší čas na RZ zajedete, když vám nefungujou brzdy nebo nerozumíte rozpisu… Ideální je kombinace obého…

„A kde je teda ten průser, kterým to mělo všechno skončit?“

No, v pondělí po závodech mi Niki zavolal, a se smutkem v hlase mi oznámil, že nebudeme z našeho společného působení mít žádný onboard. Kamerový systém v autě prý sice zaznamenal obrázky, ale žádný zvuk…

Takže nikdo z vás neuvidí (teda hlavně neuslyší), jak excelentní „němčinář“ jsem, nikdo neuvidí, jak jsem se ztrácel a nalézal, já se nebudu moct poučit na svých chybách pro příště, a hlavně, nikdo neuslyší, že jsme si to fakt společně užili, a, co mě mrzí nejvíc, nikdo neuslyší, jak to Niki na RZ „vystřihl“ na český diktát… (tak vidíte, že moc nekecám, když tvrdím, že u mé kolébky místo sudiček stáli opravdu spíš profesor Murphy s Járou Cimrmanem…).

„Nevaroval jsem tě snad už v červenci, že jsem technicky naprosto neschopný člověk, a že v mém bezprostředním okolí nikdy nic pořádně nefunguje?“, byla mi hned jasná příčina…

„Ale víš, že to má v sobě i něco pozitivního? Protože si to tím pádem budeme muset spolu zopakovat!“, loučil se se mnou Niki…

„Niki, díky!!!“