Ludvík Hušek (28. 10. 1964) patřil k průkopníkům hobbycrossu, populárního na začátku tisíciletí především na Mladoboleslavsku. V roce 2007 přestoupil spolu s početnou skupinou svých soupeřů a kamarádů do mistrovství republiky. Nikdy nestartoval v jiné kategorii než Divizi 6, kde mu v roce 2008 uniklo pódium o tři body. V posledních dvou letech se však z autokrosových tratí vytratil. Jeho prioritou je podporovat v závodnických začátcích svého syna.

První závodnické sezóny jsi strávil v hobbycrossu. Jak na tuto dobu vzpomínáš?

„Za všechno může Jirka Bret! Má dílnu v Bezděčíně vedle sídla mé bývalé autodopravy. Tam jsme se seznámili. Jednou mne vzal sebou na Týnec a bylo hotovo. Splnil se mi dětský sen. Od druhé sezóny jsem v seriálu hobbycrossu nechyběl. Pak jsme se účastnili také závodů MB speed cupu, pořádaného Lukášem Dufkem. Auto jsem si nikdy nepůjčoval a ihned jsem pořídil sériového favorita 1300. Ladili jsme ho s mým kamarádem a mechanikem Tondou Kočím. Zpočátku jsme jezdili na střídačku dvě divize. Bez jeho práce a věrného doprovodu bych to dělat nemohl. Má kariéra se vyvíjela stejně jako u Jirky Breta či Honzy Ratajského. Sváděli jsme souboje na dnes již neexistujících tratích Týnci a Hejtmánce, kterou jsme hlavně s Láďou Rylichem a Jirkou Bretem starším převážně vybudovali a organizovali. Když už nás začali brát vážněji i pořadatelé satelitních tratí, přešli jsme do MB speed cupu. Humpolec, Nová Paka, Dolní Bousov či Poříčí nad Sázavou – zde jsme závodili na místech, proslulých mnoha legendárními souboji hvězd našeho i evropského autokrosu. Poslední dvě sezóny v hobících jsem už jel s felicií. Konkurence rostla a tak i já musel investovat do vylepšování techniky.

Následoval přestup do „velkého“ autokrosu. Jak obtížný byl?

„Aklimatizaci velmi usnadnila skutečnost, že nás z hobíků společně přešlo asi deset Boleslaváků. Vedle mě například Jirka Bret, Honza Ratajský, Pavel Svoboda, Honza Hudec, Lukáš Vítek a další. Díky dlouholetému vzájemnému přátelství jsme si nepřipadali cizí a rychle jsme si zvykli. Jasně, museli jsme se přizpůsobit jiným zvykům, odlišnému závodnímu režimu a procedurám, ale to nebyl velký problém. První rok jsme jeli Českou trofej, poté už oficiální republiku. Pro ni jsem postavil „čtrnáctistovku“ felicii. Karoserii se sportovním technickým průkazem jsem koupil od „Máci“ Cihláře. Později jsem jí osadil motorem 1520 ccm. Výkonový handicap jsem vyvážil nižší váhou. V mé nejlepší sezóně 2008 jsem skončil čtvrtý za tehdejším suverénem Tomášem Jánošem, Pavlem Svobodou a Honzou Hudcem. Na něho mi chyběly pouhé tři body, přestože jsem v této sezoně ve dvou závodech nebodoval. V Poříčí jsem zvítězil, v Přerově dojel druhý a v Nové Pace a Velkém Meziříčí třetí. Byly to hodně náročné sezóny, protože syn už jezdil Kosice v RB 160 a tak jsme v létě neměli moc volných víkendů.“

Která trať je tvoji nejoblíbenější?

„Zajímavé jsou v podstatě všechny republikové. Každá má svá specifika a něco do sebe. Jednou z nejatraktivnějších vždy bude Nová Paka. Svým profilem a obrovským převýšením je unikátem u nás i v Evropě. Projít si, či spíše nahoru se vydrápat po čtyřech a dolů sjet po zadku, ty krpály před závodem nedoporučuji – získáte tak velký respekt, že se z toho budete dva závody vzpamatovávat. Štikovská rokle rozhodně vyžaduje hodně velké srdce. Kdo ho nemá, je zde bez šance. Obdobně je to s „Mamutem“ v Přerově.“

Máš nějaké učitele a rádce?

„Zpočátku jsem na vývoji spolupracoval s Jirkou Bretem. Postupem času jsem navázal spolupráci s Jirkou Janouškem, převodovky mi dodnes vyrábí Jozef Bartoš. Když začal mladý jezdit republiku se „sto pětadvacítkou“, podmínkou v racerech je závodit pod klubovou licencí. Tu jsem dělat nechtěl a tak jsme šli pod křídla týmu AB Motorsport Standy a Honzy Ratajských. Tím začala naše velmi úzká spolupráce. Bez ní bychom ani závodit nemohli. Žádnou svoji dílnu momentálně nemám a připravovat buginu doma na zahradě je nereálné. Vedle dílny a cenných rad, kdy Standa například vytvořil velmi spolehlivá zadní ramena, máme jako AB Motorsport na závodech společný stan, nářadí a kuchyň. Pro letošek jsme také společně pořídili autobus – karosu. V rámci svých možností si pomáháme s vývojem a opravami, já pro změnu pro celý tým vařím.“

Jak jsi na tom se vzory?

„Vyhraněné vzory snad ani nemám. Uznávám a respektuji všechny, kteří něco dokázali a něco umí.“

Můžeš přiblížit vztahy mezi závodníky a rodiči v kategorii Racer Buggy?

„Vzhledem k tomu, že nejedeme o titul za každou cenu a nejsme pro konkurenci bezprostřední hrozbou, jsme se všemi zadobře. Pevně věřím, že by na tom nic nezměnily ani naše případné mistrovské ambice. Například Milan Vaněk nám pomáhá přenecháváním, pro ně už nepoužitelných, pneumatik. Ty jsou však ještě pořád mnohem lepší proti těm našim. Kamarádíme i s Borisem Vaculíkem a všemi dalšími rodiči z RB. Moc také vděčím Pavlovi Novákovi za vstřícnost, se kterou se k nám choval a chová. Z jeho dílny pocházela synova první republiková RB125, pochází RB250 a dokonce i Junior Buggy 600. Velmi oceňuji vstřícný přístup největších autokrosových hvězd vůči potěru. Například za Jardou Hoškem si, v případě jeho dobrého rozpoložení, zajdou „raceři“ pokecat. Pokud náladu nemá, děcka to vycítí už z dálky. Vynikajícím počinem humpoleckých pořadatelů a funkcionáře Federace automobilového sportu Honzy Ságla bylo předloni při oslavě synových narozenin, když mu popřáli před publikem oni, Petr Bartoš a také Valda, jenž byl závodu přítomen. A děti? V televizi to tak nevypadá, ale ta omladina jezdí podobné časové průměry jako Divize 6 okolo sedmdesáti, osmdesáti km/h, na topspeedu i hodně přes sto. Na trati si nic nedarují. Jakmile však vystoupí z kokpitů a sundají helmy, jdou si společně okamžitě hrát na hřiště či louku. Ludvík má díky autokrosu kamarády z celé republiky. Není tudíž vázán pouze na partu ze školy či Mladé Boleslavi a to je na tom super.“

A co tvé závodnické plány?

„Je to všechno o penězích. Z finančních důvodů jsem jel předloni dvakrát Paku, loni jsem už nezávodil vůbec. Uživit dvě auta z jedné výplaty nedokážu. Posledních deset let podnikám ve stavebnictví. Se společníkem máme sklady a zázemí v Boru u Vlkavy. Zakázky však nejdou optimálně, respektive jich není tolik. Proto se na plný úvazek věnuji synovi. Dětské závodění je přitom mnohdy dražší než dospělé. Například motor do felicie, tedy ne úplně ten top, se dá pořídit s elektronikou zhruba za osmdesát až sto tisíc. Do racera 250 ccm – jedeme motokrosovou hondu CRF – vyjde cca na sto čtyřicet a jeho životnost je přitom mnohem menší. Každopádně pokud budou mladého závody nadále bavit, vynasnažím se ho maximálně podpořit. Nyní prodávám svůj speciál a prostředky použiji na synovu techniku. Vím, že ho to moc baví a žije tím. Kdyby zájem neměl, určitě bych tomu tolik úsilí nevěnoval a přestal si odříkat jinde. Dnes už má syn z autokrosové historie mnohem větší znalosti, než já. Měl-li by někdo zájem dětský autokros sponzorsky podpořit, budeme mu velmi vděčni. Kontaktovat mě můžete na emailové adrese: 54sam@seznam.cz“

Ludvík Hušek junior miluje autokros a hudbu

Autokrosu propadl od útlého mládí i Ludvíkův stejnojmenný syn (13. 10. 2001). První buginu dostal už v pěti letech. Po prvních krůčcích v seriálech MB speed cup a Kosice Cup rovněž přestoupil do republikového šampionátu. Vedle autokrosu má mnoho dalších koníčků. Lyžuje, věnuje se keramice, skládá texty a melodie písní, hraje na flétnu a kytaru. Hudbu miluje, je členem královéhradeckého sboru Boni Pueri a loni o Vánocích si druhým rokem zazpíval dokonce s patnáctinásobnou Zlatou slavicí Lucii Bílou.

Tvůj táta závodil. Předpokládám tedy, že tě k autokrosu přivedl on?

„Samozřejmě. Když jsem byl malý, doprovázel jsem ho po závodech. Když mi bylo necelých pět, napsal jsem Ježíškovi dopis, aby mi maminka koupila buginu. Stalo se. Vzpomínám na tátova slova, že když budu zlobit, Ježíšek mi jí odnese. Tuto RB 160 jsme ale nevlastnili. Později jsem se dozvěděl, že byla tátou jen pronajatá od Tomáše Wolfa. Pětadvacátého prosince jsem brzy ráno vstal a ještě v pyžamu a bos šel zkontrolovat, zdali je dárek v garáži. Debutoval jsem na Hejtmánce v rámci seriálu MB speed cup. Strašně jsem se toho auta bál. Předtím jsem najel jen pár kilometrů právě na Hejtmánce, kde táta běhal vedle mě a několikrát mě i předběhl. Kupodivu jsem však ihned vyhrál. Oba jsme měli velikou radost a tak jsme pokračovali v MB speed cupu i Kosicích. Zde jsem se stal dvakrát vicemistrem.“

Stejně jako několik let před tebou tvůj táta, také ty jsi poté přestoupil do mistrovství republiky.

„Na Silvestra 2008 táta sehnal a maminka zaplatila „sto pětadvacítku“ pro republiku. Chci moc poděkovat jim a Tondovi Kočímu, který tátu i mně jako mechanik též doprovázel a nyní týmu AB Motorsport za zázemí. První sezónu jsem skončil šestý, druhou osmý. Následně jsme stáli před rozhodnutím, zdali za velké peníze repasovat kvůli jedné sezóně stávající buginu, či jí raději prodat a pořídit „dvě stě padesátku“. Díky vstřícnosti Pavla Nováka vyhrála druhá varianta. Na závodech se nás pravidelně scházelo maximálně pět – Milan Vaněk, Václav Tříska, Filip Severský a Anežka Francová. V Poháru sponzorů nás doplnila Klára Čáslavská. Při tak malém počtu startujících nebylo těžké sáhnout si občas na bednu. V součtu mi to stačilo na republikový bronz. V Pace jsem poprvé zvítězil a překonal tak rodinné maximum – tátovo třetí místo. Loni už se však konkurence výrazně zvýšila. Mezi lepšími jezdci se silnějšími auty bylo moc těžké uspět. Dva závody v sezoně jsem z důvodu zahraničního pobytu vynechal. Přičtu také několik mých velkých chyb, kdy jsem se například v Sedlčanech nechal předjet v poslední zatáčce před cílem Matvey Furazhkinem – rozdíl na cílové pásce činil sedm tisícin sekundy. Skončil jsem tedy v sezoně úplně poslední. Přesto jsme si závody hezky užili.“

Která trať ti vyhovuje nejvíce?

„Nejraději mám Humpolec. Rozhodujícím faktorem zde totiž není výkon auta, ale spíše technika jízdy. Vždy si tam maximálně vychutnám krásné souboje se všemi soupeři. To jinde nelze.“

Máš nějaké jezdecké vzory?

„Mým velkým vzorem je Václav Fejfar. Moc mu fandím a obdivuji ho za neskutečné věci, které dokázal s buginou a plechovkou. Páni jezdci jsou samozřejmě Jarda Hošek či Petr Bartoš. Ten nám mimochodem pomohl výrobou hřídele do diferenciálu, které vydržely celou sezónu. Jednou bych moc rád dokázal to, co tito borci.“

Zbývá ti čas na další koníčky?

„Koníčků mám dost a každý den mám nabitý nějakými zájmovými kroužky. Moc rád zpívám. Chodím do královéhradeckého chlapeckého sboru Boni Pueri, který je ve své oblasti nejprestižnějším v Čechách. Loni jsem dokonce absolvoval vánoční koncertní turné s Luckou Bílou. Na zkoušky jezdím dvakrát, někdy i třikrát týdně. Paradoxem je, že přestože ve škole mám nejhorší známku z výtvarné výchovy a nejde mi, baví mě moc. Například z keramiky vyrábím moc rád. Také hodně čtu, především o historii rallye a autokrosu. V pěti letech jsem v knihovně místo do sekce pohádek zavítal do oddělení sportu. Knihy Rallye psaná srdcem a Historie Nové Paky mi mamka předčítala před spaním. Modrou legendu – životopis Jaroslava Hoška, jsem si už dokázal přečíst sám. Rád také lyžuji. Prioritou jsou každopádně autokros a hudba. Hraji na kytaru a flétnu a texty a hudbu k písničkám se snažím i sám skládat.“

Můžeš se pochlubit nějakými tvými texty?

„Teď z hlavy mě napadají dva.

Bohatství

V ráji na zemi dnes se žít nedá,
těchto pár vět já vám teď chci říct,
štěstí je málo a špatně se hledá,
už teď máte dost, tak nechtějte víc.

Most přes zlost

Mezi dvěma kmeny panovala zlost,
Jedni druhé štvali a ti měli toho dost,
Když už z jejich kořisti zbyla jenom kost,
Rozhodli se přes řeku nenávisti postavit most.

To jsou jen krátké ukázky z celých textů.“

Jak jsi přišel k přezdívce Laining?

„Můj spolužák Viktor Pišinger vymýšlel jazyk, kterým bychom si mohli povídat, aniž by nám ostatní rozuměli. Moje jméno se v něm řeklo Laining. Řekl jsem to pár lidem a ti mi tak začali říkat.“

Jaké máš další závodnické plány?

„Letos bychom rádi odjeli kompletní mistrovství republiky s „dvěstěpadesátkou.“ Motor, koupený od našeho souseda z ulice Radka France, jehož syn patří ke špičce Junior Buggy, máme klasický karburátor. Motor je v úpravě Fandy Vance. Když se mu dá správná péče a dodrží se repase, funguje zcela bez problémů a spolehlivě. Chceme si spravit chuť po loňské nevydařené sezóně. Doma už máme také Junior Buggy s motorem Suzuki 600 GSXR. S tou ještě republiku kvůli nízkému věku jet nemohu. V rámci přípravy na přestup v sezóně 2014 s ní tedy absolvuji vybrané závody Kosice Cupu. Závody si chceme především užít.“