Kdyby byla při uplynulé Rallye Praha Revival vypsána klasifikace o největší váhový a věkový rozdíl mezi jednotlivými členy posádky, patřilo by duo Peter Holub – Barbora Rendlová bezpochyby k největším kandidátům na prvenství. Spolupráce legendárního německého pilota a mladé studentky Střední školy dopravní se přitom zrodila jen díky náhodné souhře mnoha okolností, a to doslova na poslední chvíli.

Petře, kdy ses rozhodl startovat na letošním, třetím ročníku Rallye Praha Revival?

Peter: „Odhodlán startovat jsem byl už po své loňské účasti s golfem. Když mi navíc pořadatel nabídl k dispozici své vlastní BMW 325, nebyl důvod váhat. Mým spolujezdcem měl být, stejně jako loni, můj dlouholetý kamarád, žatecký František Blahout. S ním a „miníkem“ jsem mimochodem vybojoval už v šestadevadesátém druhé místo v Mitropa Historic Cupu. Když jsem ho však před měsícem naposledy kontaktoval, společný start mi odřekl. Jeho plánovaná operace zad byla odložena a on pochopitelně nehodlal podstoupit riziko ochrnutí v případě zlomení obratlů.“

Na zajištění náhradního spolujezdce jsi měl měsíc. Jak složité bylo hledání?

Peter: „Po Frantově odmítnutí jsem vybalil vizitky, nastřádané během celé mé třicetileté kariéry, a začal jsem telefonovat. Nakonec jsem se domluvil s momentálně volným spolujezdcem Petrem Pickou. Už jsme měli domluven i čas a místo setkání, on však na poslední chvíli utrpěl bolestivé zranění při opravě auta. Na sehnání další náhrady už jsem neměl ani čas, ani sílu. Naštěstí mi Petr dohodil Barboru.“

Barbora: „Ve středu odpoledne mi volal Péťa Picka, že pojede Revival a ubytován bude v plzeňském hotelu Primavera. Od toho bydlím dvě stě metrů, a tak jsme se dohodli, že zajdeme někam na večeři. Ve čtvrtek mě začal nahánět znovu. Při práci mu prý vylétlo péro do obličeje a má rozseknuté rty a nateklou tvář. Za dané situace by bylo absolvování soutěže rizikové. Navrhnul mi, zdali bych to nechtěla odjet místo něj. V podstatě jsem nevěděla s kým a čím, ale kývla jsem.“

Foto: Petr Šedivec

Spolujezdecké zkušenosti už máš, ale z klasické rallye. Můžeš nám svoji dosavadní kariéru přiblížit?

Barbora. „Debutovala jsem v roce 2010 na Rallye Malé Monte Chříč vedle Martina Vlčka s cupovou fiestou 1,3. Tomuto autu a jezdci jsem zůstala věrná i předloni, vyjma Rallye Show Stříbro, kde jsem četla noty Tomáši Heroldovi ve swiftu, a dvou startů s Jirkou Galuškou. Loni jsem začala spolupracovat s Honzou Vostrým. Hořovice jsme odjeli se saxem, na Setkání nejen mistrů naši lancii hned na první vložce zradil motor. Zklamala nás. („Mě taky!,“ vstupuje okamžitě do debaty Peter, jenž se koncem osmdesátých let tři roky trápil s enkovou deltou). Naštěstí poblíž centra soutěže stálo v garáži naše saxo, se kterým nám po domluvě pořadatel umožnil soutěž dojet. Letos jsem jela v roli předjezdce Rally Kočov s Petrem Pickou s tréninkovým lancerem od Martina Hudce. Počínaje Krkonošemi, bychom s Honzou měli absolvovat podniky K4 Poháru.“

Jak dlouho trvalo vzájemné sehrávání?

Peter: „Popravdě, zpočátku jsem byl dost skeptický. Mladá holka, nevěděl jsem, co z toho bude. I Barbora z toho byla zpočátku vykulená. Rychle se ale zorientovala. Chlapi se k ní stahovali, přitahovala je doslova jako magnet. Vždy, když jsem jí hledal, byla tam, kde jich byl největší hlouček. No a já se jako rallyový důchodce musel naučit znovu jezdit a zároveň jí zaučovat do tajů Revivalu:-).“

Barbora: „Nebyla jsem vykulená. Jen jsem si v tom musela udělat svůj systém. Oproti klasické soutěži je to hodně odlišné. Třeba značení, kdy šipky ukazují jen směr, nikoliv, do které vesnice jet. Ani v itineráři nejsou obce uvedeny. Často jsme přejeli. Spolujezdec se na orientaci musí soustředit mnohem více než s itinerářem v klasické rallye. Hodně jsem vypiplala práci s itíkem. Vše by dost usnadnilo použití tripmasteru.“

Peter: „Na přesném měření vzdálenosti mezi křižovatkami a neustálým sledováním tachometru opravdu záleželo mimořádně. Hodně trestných bodů jsem nafasoval také za radarové kontroly. Ty jsem evidentně nezvládal. Každopádně moji prioritou bylo si po čase zase zazávodit a pokecat s kamarády. Poháry pro mě nebyly podstatné, což pro Barborku asi ano:-).“

Barbora: „Ale ne:-). Jen mě mrzelo, že díky mému pátečnímu problému se zasvěcením se do veškerých funkcí spolujezdce jsme nachytali několik zbytečných trestných bodů. Ty samozřejmě ovlivnily konečný výsledek a tím jsem Petrovi zřejmě trochu pokazila jeho reputaci.“

Foto: Petr Šedivec

Jak byste loňský a letošní Revival porovnali?

Peter: „Letos byla akce organizačně lépe zvládnutá. Vynikající bylo i ubytování. Trať ale byla šílená. Připomínala mi erzety sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Výjimkou nebylo uprostřed přejezdu odbočení do polní cesty, vlny, obrovské šutry, díry. Pořádně vydrncaní jsme ještě teď. Stíhat za daných podmínek rychlostní průměr 68 km/h se prostě nedalo. Loni jsem si skvěle užil Sosnovou, Czech Ring, letos především moji domácí rychlostku – Koráb. Však od Kdyně bydlím sotva třicet kilometrů. Očistcem byla pískovna. V pátek před startem byla její trať po dešti sotva průjezdná. Každý si jistě dovede představit, co s pískem udělá voda. Hodně náročná ale byla už páteční večerní motanice v Brdech. Ta by byla moc zajímavá i jako klasická rychlostka. Trať vedla křížem krážem. Jak se motala, občas proti sobě svítila jednotlivá auta, byť každé bylo na jiném úseku trati. Kdo blbě odbočil, už se asi nechytil.“

Barbora: „Já porovnávat nemůžu, letošní Revival byl mým premiérovým. Osobně mě mrzelo zrušení domažlického rallycrossu. Na tom strkáči mohla být zábava a sranda. Pískovna se mně osobně moc líbila, Koráb taky. Všude navíc bylo hodně diváků. Letiště bylo takovou motanicí mezi mlíkem. Účast na Revivalu pro mě byla velkou zkušeností a možnost jet s Petrem ctí. Jsem moc vděčná Péťovi Pickovi, že po svém zranění hned myslel jako náhradu na mě. Díky, Péťo! A taky samozřejmě velké díky Peterovi za jeho předání velice cenných zkušeností a také za nervy, které se mnou musel mít:-).“