Martin Grabiec (24. 12. 1964) je ve světě motoristického sportu znám především jako výrobce ochranných rámů. Má za sebou však také práci mechanika týmu Škoda Motorsport a mnoho soutěží na sedadle spolujezdce. Povídání s Martinem bylo velmi zajímavé, byť ne úplně veselé. Zloději na jeho dílně se mu totiž předloni 5. října postarali o obrovské problémy, dluhy, setkání s exekutory a po patnácti letech podnikání vlastně nový začátek.

Postižen od dětství

„Pocházím z Moravy. Narodil jsem se ve Starém Bohumíně. Máma je ale Žižkovanda a táta se s ní seznámil během základní vojenské služby. Když mi bylo šest, mámu to stále více táhlo do Čech. Přestěhovali jsme se k babičce do Berouna. Na Moravu jsme se ještě na chvilku vrátili, konkrétně do Jeseníků. Když mi bylo nějakých dvanáct, třináct, naskytla se mámě možnost zaměstnání v mladoboleslavské Škodovce. Automobilka nabízela i bydlení, a tak se z nás stali Boleslaváci. Už jako dítě jsem byl postižen auty. Podle návodů v populárním časopise ABC jsem si ze sirek a špejlí lepil buginy. To mě asi předurčilo k rámům. Později jsem se vyučil klempířem a pracoval jako svářeč. S kamarády jsme také jako kluci doslova hltali Rallye Škoda. U tehdejšího hotýlku Škoda jsme vydrželi sledovat dění celé dny a noci. Nezapomenu na skvělý přehled z panelů během stavby dnešního sídliště Severní město. Stodvacítka tehdy byla luxusem a najednou se nám před očima hemžily západní speciály s cizinci v kokpitu. Atmosféra byla doslova elektrizující.“

Epizoda za volantem

„Začátkem devadesátých let jsem zatoužil také závodit. Učarovala mi tisícovka. Nejdříve jsem jezdil ve Staré Boleslavi klasický autošťouch, předchůdce hobbycrossu. Na tom později vyrostla mnohá současná republiková esa, například Jirka Bret a Martin Kopena. Poté jsem začal tisícovku chystat pro rallye historiků. Pomáhal mi v tom skvělý chlap pan Jílek, sportovní komisař z Brna. Nezapomenu na jeho varování: „Hlavně žádné podvody. My o Boleslavácích víme.“ Udělal jsem auto tak poctivě, že jsem při blovickém debutu sotva vyjel kopec. Minutovou ztrátu jsem navíc nabral zastavením u rozstřeleného wartburga. Domů jsem odjížděl skleslý. Nečekanou útěchou mi pak byla poštou doručená růžová vázička – cena fair play za pomoc havarované posádce. Mám ji dodnes.“

Jaroslav Mikulenka

„Už v Blovicích jsem soupeřil s manželi Ivanem a Monikou Horákovými, pilotujícími rovněž tisícovku. Startovali hned za mnou a rychle jsme se spřátelili. Právě Ivan mi po čase telefonoval, že půjčuje svoji tisícovku kamarádovi Jaroslavu Mikulenkovi. A prý jestli bych mu nechtěl dělat spolujezdce. Kývl jsem. Jarda poté koupil BMW 1800 Ti. Závodění to bylo fantastické. Historické pole tenkrát bylo mnohem početnější. Ve startovní listině figurovali borci jako Jan Trajbold st., Michal Sum, Roman Odložilík, Petr Hambálek, Peter Holub a další esa. V sedmadevadesátém jsme v Blovicích dokonce zažili start tehdy začínajícího Vaška Pecha s tisícovkou. Po třech společných sezónách se mi ozvaly problémy se zády a musel jsem kariéru přerušit. Jarda mi ještě ohromně pomohl vyjednáním léčby u specialistů ve šternberské nemocnici. V případě problémů tam jezdím dodnes. Jarda následně přestoupil do soudobých aut. S lancerem nyní jezdí Mitropa Cup, kam následoval svého velkého kamaráda Jirku Tošovského.“

Vladimír Berger

„V osmadevadesátém jsem třikrát startoval s jednou z velkých legend – Vladimírem Bergerem. Znali jsme se z Motorsportu. V době, kdy Vláďa závodil v továrním týmu, dělal jsem tam mechanika. Moji specializací byla klasická klempířina. Připravoval jsem karosérie, chystal výfuky a začínal se věnovat rámům. Vláďa tehdy pořídil áčkového seata a neměl mitfáru. Premiéra ve Vyškově pro nás skončila po uklouznutí na blátě výletem mimo trať. V dalších podnicích nás pokaždé zastavila technická závada – převodovka nebo hřídel. Auto bylo rychlé, ale spolehlivostí neoplývalo.“

Libor Paul

„S Liborem mě seznámil v roce 2007 můj dlouholetý kamarád Luďa Vlasák. Na horké sedadlo jsem se vrátil po desetileté pauze. Zpočátku jsme jeli volný pohár s téměř sériovým favoritem. První rok jsme skončili druzí, druhou sezónu jsme vyhráli. Následoval přestup do Poháru České republiky. Dokázali jsme společně hodně. Nejraději vzpomínám na souboje o vteřinky s Martinem Vopatřilem. Ten jede neskutečnou kládu. Dokázal našeho kita porazit i s užovkou. On je pro mě Bůh.“

Oblíbená soutěž

„V polovině devadesátých let mě fascinoval Vyškov. Úzké silničky ve vojenském prostoru, vlnící se od zatáčky k zatáčce, lemované stromy, vysokým křovím a přerostlou trávou, byly velkou školou souhry posádky a rozpisu. Rovně se nejelo snad padesát metrů. Jiná vyškovská vložka zase byla rychlejší. Letěli jsme s Jardou Mikulenkou dvousetkilometrovou rychlostí po silnici s krajnicemi prorostlými kořeny. Krásný a technický je také Vsetín se svými horizonty. V poslední době mě zaujaly Krkonoše. Preferuji lesní úseky, moc rád mám noční vložky. V těch exceloval Libor Paul, schopný zajíždět v konkurenci sto padesáti aut včetně čtyřkolek časy na hraně první desítky. Naopak jsem nemusel Blovice. Tři kilometry rovně, odbočení, další tři kilometry rovně, odbočení div ne na čtyřproudovou silnici. To už by byly lepší závody do vrchu.“

Jak se dělá rám?

„Výroba a zabudování rámu zabere tak deset až dvanáct dní poctivé práce. Když je nachystaná samotná kastle, uděláš si šablony, připravíš plechové patky, nařežeš a naohýbáš trubky. Pokud je třeba, musíš očistit kastli od plastizolu. Nutností je čistý plech. Na nová auta už se kvůli zinku nedá pořádně vařit. Pak napasuješ do auta hlavní oblouk, dále dva boční půloblouky. Tím máš základ. Následně postupně dodáváš další rovné či přiohnuté trubky. Navaříš, uřízneš, přistřihneš, přibrousíš a pasuješ. Ještě jednou proměříš, poboduješ a postupně vaříš. Důležité je postupně. Díky obrovskému pnutí je nutné nechat vždy jednotlivé sváry vychladnout.“

Ocel nebo chrommolybden

„Přes jejich vyšší váhu preferuji ocelové rámy. Mají totiž daleko lepší deformační schopnosti. Chrommolybdenové jsou lehčí a pevnější, vydrží déle bez ohnutí, ale přesáhnou-li svoji deformační odolnost, praskají. V tu chvíli se z nich stává vražedná zbraň. Jako sirky popraskal například rám „italské devítky“ týmu R. A. M. Racing Activities Mládek po těžké nehodě Michala Fialy na Barumce 2008. Více roztrhaný rám jsem nikdy neviděl. Takže můj názor je ocel.“

Učitelé, rádci, vzory a zákazníci

„Vyložené vzory nemám. Soutěže i autokros zbožňuji jako celek. Samozřejmě v dětství jsme vzhlíželi k ikonám jako Ladislav Křeček či Milan Zapadlo. Mým velkým oblíbencem je Vašek Fejfar. Chystám mu rámy už mnoho let, stejně jako Láďovi Brožkovi či mladému Honzovi Bartošovi. V autokrosových plechovkách ode mě má rám dobrých devadesát procent borců. Legendou je Petr Bartoš. Rámy do bugin ale dělám výjimečně. Ty si většinou každý dělá sám. Je to mnohem složitější, zabere to polovinu prostoru dílny a vyžaduje to milión přípravků.“

Krušná současnost

„Po patnácti letech podnikání začínám s obrovskými dluhy znovu. Předloni na podzim jsem se přestěhoval do nové dílny do Neuberka u Mladé Boleslavi. Pojišťovák neměl v pátek čas a domluvili jsme si schůzku na pondělí. Onen osudný pátek 5. října – pouhé tři dny po stěhování – jsem odjel na závody. Po návratu mi zbyly jen oči pro pláč. Spatřil jsem vyražená vrata, vylámané zámky i dveře skříněk. Zůstaly jen hromady vysypaných šuplíků a rozházených papírů. Zloději nebyli líní prolézt i karosérie připravovaných aut a posbírat z nich šroubováky. Jen v nářadí jsem měl tři sta tisíc korun. Jsem na tyhle věci psychopat a investoval jsem do nejlepšího nářadí, například brusky Protool. Rázem jsem vedle finančních škod musel odvolat veškeré zakázky a opět jsem tratil. Všichni přitom věděli, kdo to udělal. Policista mi bohužel řekl, ať jméno ani nechci vědět. Budeme-li to prý řešit, dočkáme se akorát obvinění z rasismu. Nebyl jsem žádný milionář. S placením jsem však nikdy neměl problém, stejně jako s tím vzít rodinu na hory. Najednou jsem neměl na zaplacení složenek, zažil jsem setkání s exekutory. Dobrý půlrok jsem měl sotva na mléko a plínky. Hledal jsem své nářadí po boleslavských zastavárnách. Bylo mi vysvětleno, že v podobných případech je zboží už pár hodin po krádeži všude po republice, jen ne v místě krádeže. Zkoušel jsem i různé rychlé půjčky. Navenek sympatický pár z Liberce mi nabídl devadesát tisíc s tím, že za tři měsíce vrátím sto padesát. Ručení bytem. Spočítané to měli dokonale, aby člověk jejich podmínky splnit nemohl. Málem jsem s těmi lichváři vyrazil dveře. Úplně nejvíc jsem pěnil při každodenní cestě do práce kolem předvolebního transparentu místního primátora. Při pohledu na billboard s jeho arogantním obličejem a nápisem „Pro bezpečné město“ se mi chtělo plakat. Kamerový systém zde totiž slouží leda tak k buzerování řidičů za parkování a rozdávání pokut a botiček, nikoliv k ochraně občanů a jejich majetku. Seznámil jsem se natvrdo s fungováním, či spíše nefungováním, našeho mafiánského státu. Už chápu, že si jsou slabší jedinci v podobné situaci v podobné situaci schopni sáhnout na život. Já mám však tvrdou palici a naštěstí dobré přátelé. Mnozí z nich mi nezištně půjčili peníze na nový začátek. Tímto jim moc děkuji.“

Plány do budoucna

„Předloni jsem jednorázově startoval s Karlem Horčíkem, Zdeňkem Václavíkem a Karlem Dawsonem. Angažmá mi loni nabízel také Vašek Mulač. Jenže momentálně to bohužel nezvládnu. Dokud se nedostanu z dluhů, nemohu se masírovat na závodech a nechat děti brečet doma hlady. Při stavbě rámů každopádně krásně vnímám, kolik závodníků už končilo, aby se po kratší či delší pauze stejně vrátili. To pak vždy stačí jejich telefonát s dotazem, zdali mám hodně práce, a je mi vše jasné:-). Zastávám názor, že kdo jednou propadne vůni spáleného benzínu, nemá úniku. Ani já nejsem výjimkou. Pokud mi to dovolí finanční situace a vrozená vada zad, kterou mi odhalil mladý doktor až v mých dvaačtyřiceti letech, určitě jsem neřekl poslední slovo.“