Tak se mi zase jednou nepodařilo splnit si sen. Moc a moc jsem si přál vyhrát na Kopné, ale jak už to bývá, když člověk něco moc chce, tak to obvykle nevyjde. Snažil jsem se připravit na “kultovní Podkopku“ ze všech sil, najel jsem s Kitem co nejvíc kilometrů, ať jej dostanu “ do krve“, a nakonec se, bohužel, vše vyřešilo už na první RZ.

Že je pro Moraváky Rallysprint Kopná něco víc, než ostatní soutěže sprintového mistrovství, to asi ví každý, kdo se kolem soutěžních aut pohybuje. Takže vyhrát tady, to je něco, co člověka fakt potěší! V koutku duše jsem tedy samozřejmě začal laškovat s myšlenkou, že když už mám tu šanci jet ji s Lumírovým Kitem, tak bych se měl o vítězství pokusit. Ale už pár dní před soutěží hlásily předpovědi déšť a to do mých plánů vůbec nezapadalo. Mokro totiž samo o sobě nějak moc nemiluju a mám z něj pořádný respekt. A navíc jsem s předním pohonem toho zatím nenajel tolik, abych si byl jistý, co auto ještě snese a co už ne. Zatím ale bylo pořád hezky, tak snad nebude tak zle. Bohužel ale víkendové předpovědi hnusného počasí poslední dobou vycházejí jako naschvál přesně a tak když jsem se v sobotu ráno probudil a poprchávalo, ani jsem nebyl moc překvapen. Radost jsem ale neměl… Neměl ji ani můj nový spolujezdec, kamarád Jura Klečka, kterého jsem tak dlouho štenkroval ať se mnou jede, až nakonec podlehl. Jednou totiž nepřišel do naší napájecí stanice na závodnickou schůzi a já ho nařkl, že se bojí a tak urputně se mi vyhýbá, že ani nepřijde na pivo. Měl jsem úspěch, jak jsem předpokládal, Jura se hecnul a že si tedy ke mně klidně sedne. Jak se ukázalo, byla to dobrá volba.

Do soutěže jsme odstartovali tedy s velkým respektem, rychlý Kameňák už jej vzbuzuje sám o sobě i na suchu, ale také se snahou o co nejrychlejší jízdu. Zpočátku to nebylo to úplně ořechové, ale postupně jsem se uklidnil a docela to šlo. Když tu najednou jsem v jedné ze zatáček dal dvojku a jak jsem přidal plyn, tak rychlost vypadla. Vrazil jsem tam dvojku znovu, přidržel jsem páku, ale marná snaha! Škublo mi to rukou a dvojka byla znovu venku! Tak to je v pr..li! Bez dvojky jsme nahraní! Těžce jsem vstřebával nastálou situaci, ale letěli jsme dál. Zjistil jsem, že při dobržďování ta dvojka drží, ale při přidání plynu okamžitě vyskočí. No tak se budu muset holt bez ní obejít. Jenomže i když jsem roztočil jedničku vždy do omezovače, trojka se nechtěla moc sbírat. Výjezdy z retardérů ve Vlčkové nás tak stály dost času, ale hlavně že jedeme. Bez nějakých větších problémů jsme proletěli skoro celý zbytek erzety, když tu najednou, asi 500 m před cílem, když jsem při brždění po dlouhé rovince řadil dolů, tak najednou LUP! a řadící páka mi zůstala v ruce… Krve by se ve mně nedořezal! V převodovce naneštěstí zůstal neutrál a tak jsme tak nějak proplachtili P8 jen na volnoběh a v hlavě mi šrotovalo, že do cíle to už skoro celé vede z kopce. Na kousku rovinky před následující L8 jsem se ale přesto snažil zbytečkem řadičky dostat do převodovky nějaký kvalt, ale nešlo to. A tak se stalo, že zřejmě buď chvilkovou nepozorností, nebo uklouzaným povrchem zatáčky jsem najel na venkovní krajnici a ta nás tahala ven z cesty. Mířili jsme na fakt velkou břízu a to by byl konec! Strhnul jsem tedy raději volant doprava, dolů z meze, proletěli jsme nějaké malé keříky a přistáli na louce, asi metr pod cestou. Aby to nebylo málo, tak nám nějaká větev rozbila přední okno. No, ale bříze jsme se vyhnuli a to momentálně bylo to hlavní. Dolehlo ale na mě obrovské zklamání a jen jsem nevěděl, jestli bude lepší brečet, nebo něco rozbít! Bylo mi strašně! Já debil! Že já hňup neposlechl moji Beruš! Dobře mi to říkala: „Pamatuj, že už jsi starý blbec, nejezdi nikam, zase něco vyvedeš!“ A já si tak fandil! Najednou mě ale z té duchovní masáže probral mitfára Jura: „ Zkus tam něco dát, snad odsaď nějak vyjedem.“ Někde vzadu v hlavě mi problesklo, že Lumír kdysi při podobné příležitosti použil malý šroubovák, co je ve vercajku. Jura mi bleskově podal ten poklad – asi patnácticentimetrový nástroj! Po chvilce laborování se mi podařilo zařadit jedničku a zase jsem ožil. Bohužel, všude bylo mokro a auto chtělo jet jen z kopce. Tudy ale cesta zpět nevedla. Naneštěstí nikde ani noha, jen v dálce nějací diváci, kteří ale vůbec nejevili snahu přijít na pomoc Najednou se ale přece jen objevil nějaký obětavý fanda, který se nebál, že se zašpiní!. První pokus nevyšel, mokro nás stáhlo zpět, ale napodruhé se nám se štěstím už podařilo dostat zpět na cestu. Tomu dotyčnému zachránci moc díky!

Celé extempore nás ale stálo asi 4 minuty. Jura vypadal jako by celý den zápasil s křoviňákem, byl kropenatý směsí trávy a bláta, ale rezolutně odmítl, že bychom odstoupili. No, já si nebyl úplně jistý, jestli to je moc dobrý nápad pokračovat, vědom si toho, že následuje RZ Kopná. No, ale co už! Do Slušovic stejně musíme, tak to vezmem po erzetě a pak se uvidí. Na krátkém přejezdu do Kašavy jsem piloval řazení šroubovákem a kupodivu jsem tam občas dostal i kvalt, který jsem chtěl. Odstartovali jsme a byla to bomba. Tolik adrenalinu jsem snad ani nechtěl zažít! Jednou rukou jsem řídil, druhou tlačil šroubovák do třícentimetrového zbytku řadičky a v duchu se modlil, ať auto někde moc neposkočí a šroubovák mi nevypadne z té díry o průměru cca 1 centimetr, protože zpátky bych ho asi v té rychlosti nestrčil. Vše šlo ale dobře, jenom já se potil hrůzou jak dveře od chlíva, když jsem si představoval sjezd do cíle na Všemině. Všechno jsme ale zvládli, jen mě štvalo, že Vladyka startující před námi nám dal 26s :-) !

V servise už bylo vše nachystané na zavaření, ale bohužel svářečka neměla svůj den, začala prskat a svár nebyl moc důvěryhodný. To se potvrdilo a po třech řazeních řadička opět upadla! Situace ale už byla mnohem lepší, protože v té díře, kam jsem strkal šroubovák, zůstal navařený osmička šroubek, takže celý ten pahýlek měl teď délku 6 cm! Omotali jsme ho páskou a to už bylo jiné kafe! Ženská by sice asi moc spokojená nebyla, ale já jo! Mohl jsem řídit oběma rukama a nemusel jsem se bát, že mi vypadne šroubovák. I časy se zlepšovaly a tak bylo jen škoda, že nefungovala ta dvojka :-) !

V druhém servise nám už řadičku přivařili, jak se patří a aspoň na těch posledních dvou vložkách jsme se svezli aspoň trochu tak, jak jsme si představovali původně. Akorát v půlce poslední RZ Raková přestala fungovat i trojka a tak jsem si zvykal na řazení 1 – 4 – 5 – 6, to už mě ale nemohlo rozhodit. Zřejmě jsem přece jenom neřadil tak dokonale, jak jsem si myslel. Takže teď už jen čekám na vyčíslení škod a urputně přemýšlím, co bude dál.