Radek Franc (11. 10. 1998) je letos jedním z hlavních favoritů na domácí i evropský titul v autokrosové divizi JuniorBuggy. Mladoboleslavský student, stále ještě druhého stupně základní školy, do sezóny vstoupil vítězstvím v Humpolci, v Nové Pace obsadil třetí příčku a o pódium bude určitě chtít bojovat i nadcházející víkend v Přerově. Jeho sport je zároveň jeho největším koníčkem. Obětuje mu téměř veškerý čas a sní o tom, že jednou přestoupí až do královské kategorie SuperBuggy.

Radku, můžeš zavzpomínat na tvé motoristické začátky?

„K závodům mě přivedli táta se strejdou v roce 2004. Začal jsem jezdit mistrovství republiky ve třídě RacerBuggy 125. Bugyna nebyla nová, ovšem na učení stačila. Zpočátku se mi moc nedařilo a především jsme poznávali, jak připravovat a udržovat techniku. Ve „stopětadvacítkách“ jsme setrvali další dvě sezóny, ovšem už s mistrovským autem po Kubovi Kubíčkovi. Následně jsme přestoupili do RacerBuggy 250 s úplně novou bugynou. Zde jsme rovněž vydrželi tři sezóny. Nejvydařenější byla hned ta první, zakončená titulem. Ve druhé se konkurence rozrostla na osm jezdců a já získal bronz. Třetí rok jsme nestihli včas připravit auto, vynechal jsem několik podniků a skončil šestý.“

Kdo byli tvoji největší soupeři v RacerBuggy? A jaké byly mezi jezdci vztahy?

„Především Petr Nikodém, Vašek Tříska a Milan Vaněk. Vlastně soupeříme dosud, jen teď už v juniorech. Jelikož jsem podzimní, vždy jsem mohl přestoupit o sezónu dříve a oni mě následovali. Nezažil jsem, že by někdo z nás setrval v „mladší“ kategorii déle, jakmile věkově získal právo přestoupit dále. Na trati si nic nedarujeme, například s Nikodémem jsme svedli hodně ostrých soubojů. Mimo trať jsme však kamarádi, žádný problém s nikým jsem nikdy nezažil.“

Jak obtížný byl přestup do JuniorBuggy?

„Přestoupili jsme v roce 2011 a první seznamovací sezónu jsme absolvovali opět s autem po Kubovi Kubíčkovi. Byla to jeho druhá „juniorka“ a po něm s ní ještě půl sezóny závodil Dominik Černý. Odjeli jsme kompletní MMČR a polovinu Evropy. Pro druhý rok jsme pořídili úplně nové auto. Stavělo se u Petra Bartoše a nejvíce se na něm podílel jeho mechanik Křami. Rám vyrobil Jirka Svoboda a vše dodělal Fanda Vanc. Se stávajícím autem jedeme dosud.“

Kterého dosavadního úspěchu si vážíš nejvíce?

„Jediného titulu v RacerBuggy a pak loňského evropského bronzu mezi juniory. Nejradostnější vítězství jsem zažil loni na předposledním podniku evropského šampionátu ve francouzském St. Igny. („To byly hrozné nervy. Tam jsem nejvíce brečela,“ vstupuje do diskuse Radkova maminka). Startoval jsem z druhé řady a z první zatáčky odjížděl až osmý. Zahájil jsem stíhací jízdu, a ta se tentokrát podařila. Kuba Kubíček se na chviličku zaklínil s Jirkou Formánkem a já je objel. Následně vyřadila porucha Filipa Šmída. Předjetím Maďara Szabolcse Klenáncze jsem postoupil na druhé místo a v předposledním kole jsem se po chybě Petra Nikodéma dostal do čela. Pak už jsem jen spoléhal, že vydrží technika. Zajímavé je, že všechna svá vítězství jsem získal při startu z jiné, než první řady.“

Jaký byl naopak tvůj největší karambol?

„Loni v Bausce jsem totálně zrušil bugynu. Po startu rozjížďky jsem se pokusil objet chumel soupeřů zvenku a ono tam bylo kolo Jirky Formánka. Jsou z toho krásné fotky – pirueta, kotrmelec přes špičku, přes bok na druhý bok. Zastavilo se to na trati a my měli do další rozjížďky o práci postaráno. V té další mi auto pro změnu vzplálo a po dvou nedojetích se nám finálové brány uzavřely…“

Máš nějaké jezdecké vzory?

„Mám dva. Tím největším je Petr Bartoš. Jako Boleslaváci k němu máme blízko. Vyvinula se spolupráce s ním, v případě potřeby mi vždy ochotně poradí a stýkáme se i mimo závody. Druhým vzorem je Michael Schumacher. Jakým způsobem deklasoval svého času konkurenci, bylo něčím nevídaným. Na formuli 1 jsme ale osobně nikdy nebyli. Pokud člověk jezdí autokros, moc volného času už nezbývá.“

Můžeš představit tvůj tým?

„V současné době je to naprosto jednoduché – máma, táta a ségra. Zázemí máme doma v garáži. Dokud jsme měli bugynu u Fandy Vance, nikdy jsme na ní nepracovali. To se nyní změnilo a občas se nezastavíme, zvláště když rodiče mají časově náročné zaměstnání. Výjimečný není pobyt v garáži až do rána. Pokud si nevíme rady s něčím technickým, pomůžou nám kluci od Petra Bartoše nebo Jirka Svoboda.“

Autokros jezdila i tvá sestra Anežka. Proč se z tratí vytratila?

„Ségra začala jezdit v roce 2006 RacerBuggy 160. Ve druhém roce vybojovala titul po souboji s Lukášem Vohnoutem, jenž se naopak radoval rok po ní. Jezdila velmi dobře. Legrační bývalo, když u věže vždy sledovala, kdo z příbuzných a známých kde stojí, skoro zastavila a mávala. Soupeři jí předjeli a tak zase zrychlila. Je to dravec a neměla problém jednu střihnout komukoliv z kluků v depu :-). Když jsem přestupoval do juniorů, na provozování dvou bugyn už nebyly finance. Já byl jako kluk upřednostněn. Na druhou stranu Anežka se o své další pokračování ani nějak nervala. Po dvou letech se ještě na půl roku vrátila do „dvěstěpadesátek.“ Už jí to ale tak nešlo – vynechání RacerBuggy 125 bylo znát. Nyní jezdí na koních.“

Všechny bugyny tvoje i Anežky byly modré? Je k tomu nějaký konkrétní důvod?

„Modrá je tátova oblíbená barva a tak právě ona byla logicky i barvou našich RacerBuggy. Když jsem vyrostl a začal do toho kecat, prosadil jsem si žluté a bílé doplňky.“

Máš nějakou oblíbenou trať?

„Vyloženě oblíbenou trať nemám, zato jednu neoblíbenou – Humpolec. Jezdecky mi vůbec nevyhovuje. Mé auto na ní funguje, ale mě osobně ty zatáčky prostě nejdou. Letos jsem zde však poprvé zvítězil, tak třeba jsem to prolomil. Vzpomenu-li si na letošní Seelow, tak vlastně už jsou ty neoblíbené trati dvě…“

Právě německé tratě Seelow a Matschenberg jsou mnoha jezdci označovány za nebezpečné. Souhlasíš s tímto názorem?

„Mě nepřijdou nebezpečné ani tak samotnou tratí, jako spíše organizací. Když letos v Pace byla na trati po deštích spoušť, pořadatelé dělali maximum pro její úpravu. Jejich kritici ještě asi nevěděli, co je čeká v Seelowě, kde se nikdo nesnažil ani po vysvitnutí slunce. Loni v Matschenbergu zase při plánovaném zastavení jízdy mávali žlutými vlajkami namísto červených a k havárii německého jezdce Franka Meinzela v kategorii Buggy1600 pustili pajero do plného závodu…“

Čemu se věnuješ, když zrovna nezávodíš?

„Ještě pořád chodím na základní školu, konkrétně na II. ZŠ na mladoboleslavském Komenského náměstí. Problém s uvolňováním na závody nemám, s učiteli mám velmi dobré vztahy. Spolužáci až do doby, než jsem k nim na druhý stupeň přestoupil, ani nevěděli, co to je autokros. Nyní se občas zeptají, kolikátý jsem skončil. Že by to ale nějak sledovali, to zase ne. Na další koníčky, vyjma občasného sjezdového lyžování v zimě, mi nezbývá čas.“

A co tvé plány do letošní sezóny a další budoucnosti?

„Letos mám plán jasný – domácí i evropský titul. Úvod sezóny se mi vydařil. Po vítězství v Humpolci jsem dojel v Pace třetí. Když to se mnou rodiče vydrží, rád bych jednou došel až do SuperBuggy. Zatím netuším, zdali bych zvolil postupnou cestu přes Buggy1600 nebo přestoupil přímo, jako letos Kuba Kubíček. To je však ještě daleko a mě nyní čekají další dva roky mezi juniory.“

Foto: Tomáš Němec a David Jeřábek