Tak se nám odjel třetí závod naší WRCko sezóny – Rally Krkonoše. Jak už bývá zvykem, přináším okem jezdce, potažmo zprostředkovaně očima zúčastněných reportáž, jak se nám dařilo, nebo nedařilo při letošní celkově již sedmé Rally Krkonoše.

Soutěž jako taková se posunula o několik desítek kilometrů z města Trutnov do Vrchlabí. Jestli to byl krok správným směrem, nechám na individuálním posouzení každé posádky, fanouška.

Do Vrchlabí na prezentaci posádek jsem dorazil tentokráte bez Toma, protože ten si v tu chvíli užíval společných kejklí se svým zubařem. V budově místního nového kulturáku, kde bylo ředitelství, administrativní přejímka jsem převzal itík a další náležitosti. Po této formalitě už se mířilo za ubytováním do Černého Dolu, kde jsme vyčkali zbytek týmu, včetně opraveného Toma.

Seznamovací jízdy se tentokrát neodehrávaly tak bezproblémově, jako na jiných závodech. Respektuji, že se posádky seznamují s tratí za plného provozu, tedy, nemohu očekávat, že trať bude jen pro mě. Ale když uprostřed lesa narazíte na pořadatelskou dodávku, která jede 5 Km/h a nejde objet, nebo projedete zatáčkou a najednou po obou stranách sinice je zástup pořadatelů (celkový počet třeba 20) a vy na té malé úzké silničce se musíte vyhýbat, to na pohodě pro psaní nebo kontrolu rozpisu nepřidá. Výborné bylo, když jeden z vozů s pořadateli stál na vnitřní straně pravé zatáčky v odbočce. Tedy přesně ve stopě. Kdo ví, co se pod tím autem v tu chvíli skrývá? Jak toto může být nebezpečné, jsme se mohli všichni přesvědčit u sousedů na Slovensku, kde z podobného důvodu skončilo v lese několik těžce poškozených vozů S2000. Na další RZ silničáři pro změnu opravovali silnici. Prostě to nebylo ideální, ale možná jsem jen moc rozmazlený :-). Na stranu druhou, když v RZ1 pořadatelé vedli trať přes parkoviště, zajistili, aby bylo prázdné a my si to mohli najet. Ne jako kdysi v Třebíči. Každopádně rozpis jsme si napsali pěkně a i v závodu pocitově seděl, takže se v této oblasti zdokonalujeme, snad. Co bylo dobré, odzkoušeli jsme si nový systém, který má zabránit chybám z Kopné a ten se osvědčil. Nikde na nás nečekaly retardéry a ani nám z tratě nemizely. Příjemné :-).

Po seznamovačkách jsme jeli do servisu. A když jsem viděl příjezdovou cestu k němu (poměrně úzká ulička), tušil jsem, že bude problém. A byl. Servisní prostor byl jedním slovem tragédie. Propustnost areálu byla rovna průjezdnosti pražské jižní spojky v páteční špičce. Mezi jednotlivými stany se dalo jen velmi obtížně projet se servisními vozy, do toho jezdila auta z technických přejímek a jiná na ně chtěla odjet. Jenže ona třeba neměla kudy, protože cesta byla ucpaná. Zmatek panoval i v tom, kam si měl kdo stoupnout. Na našem místě byl TYM Motorsport, protože jim to řekl pořadatel Franta. Jenže pořadatel Pepa už zase říkal, že tam máme stát my. A tam kde jsme my, má stát Honza Dohnal. Suma sumárum, šéfmechanikovi Petrovi Pajerovi z Dohnal Rally trvalo více jak hodinu než projel servisem, udělalo se mu místo a zaparkovalo se Iveco a závoďák. Nakonec mě to donutilo jít o situaci referovat na ředitelství rally, a to podobné kroky nemám zrovna v oblibě. Rozumějte, vůbec, ale spokojeného člověka byste v servisu našli tak možná jen ve stánku s klobásami.

Co mi udělalo velkou radost, byl fakt, že na start soutěže se postavila posádka Jaroslav Kastner – Vlastimil Morkus. Tito chlapíci nás provázeli u našich prvních krůčků a Jarda nás vlastně se svou Hondou VTi, kterou tehdy půjčoval (krycí jméno „Stařena“) uvedl do světa automobilových soutěží. A teď jsme proti sobě stáli jako soupeři. Hlavní bylo, že se Jarda po prodělané nemoci posadil za volant závoďáku. Jel se svým VTičkem, které je rovněž na prodej, jako kdysi Stařena. Tu teď moc pěkně prohání po tratích Tomáš Macháček.

Pátek obecně už se pak nesl pouze v duchu dotahování rozpisu, což prováděl svědomitě DJ Tom (viz foto).

Velmi dobrý nápad pořadatelů bylo, že uzavřené parkoviště, slavnostní představení všech posádek, startovní a cílovou rampu umístili v centru Vrchlabí. Snažili se dostat rally více k místním lidem, což bylo jedině dobře. My jsme na tuto předstartovní ceremonii však dorazili zpoždění. V obou předchozích ročnících jsme naopak vždy dorazili příliš brzy a pak stáli v Trutnově a všichni nás objížděli. Tak jsme vyrazili asi půl hodinky po začátku a k našemu překvapení, už jsme tam dávno měli být, protože na rampu se chystalo číslo tuším 65 a my měli 63. Lehké faux pas, v průběhu soutěže však poslední.

Do soboty jsme se probudili velmi dobře a s překvapením zjistili, že předpověď počasí nelhala a bylo moc pěkně. Věděli jsme, že to ale nevydrží napořád.

RZ1 se odehrála v našem podání v takovém hodně ospalém stylu. Do cíle jsme dojeli trochu bokem, protože komprese v zatáčce nás trochu rozhodily z ideální stopy. Už po protnutí cílové fotobuňky jsem věděl, že čas nebude dobrý. Cítil jsem, že jsem vůbec nedokázal najít rytmus, nebo tempo. Šestý čas to jasně dokazoval. Zaspali jsme. V druhé RZ už to bylo o něco málo lepší, ale pořád jsme ztráceli. Pozitivní na tom alespoň bylo, že je vidět určitý postup v naší výkonosti, když ztráta už není na desítky vteřin, ale v jednotkách na prvního. A to mi dělá radost. Že se RZ3/7 nepojede z důvodu respektu k povodněmi zasaženým obyvatelům, se vědělo dopředu a tak jsme jeli rovnou na RZ4. Tam už bylo jasno, že se nám déšť nevyhne. Stáli jsme s dalšími kluky ze skupiny kousek před křižovatkou, odkud vyjížděly posádky od cíle a postupně bylo vidět, jak jsou auta špinavější. Začalo se blýskat a jeden hrom nás málem zahnal všechny, protože takovou ránu jsme snad nikdo v životě neslyšeli. Krakonoš je holt mocný. Čekal nás průjezd nejtěžší RZtou z celé soutěže, která se jela z větší části v úzkém, v lese, na kamenech, dalo se čekat hodně vytahaného bahna. A to vše měl umocnit déšť. A taky že ano.

Na RZ4 jsme si poprvé vyzkoušeli, jak se chová auto obuté na tvrdém slicku, když jede po vodě. Celé by se to dalo charakterizovat slovy „kam jdeš, pojď sem“. Ale protože jsem si na vodě troch věřil, zkusil jsem to úplně neprodávat. Tak či tak jsem se asi třikrát díval do zrcátek, jestli už nás někdo nedojel, protože rychle se jet nedalo. To prostě nešlo. Přidání plynu se rovnalo cestování do stran a nikoliv dopředu. Auto chytalo aquaplaning i na rovinkách, což nás celkem děsilo. Ale zvládli jsme to a dojeli do cíle. Po cestě jsme potkali ve stráni zaparkované VTi tak, že byste neuvěřili, jak se tam kluci dostali. Auto vypadalo celkem v pohodě, kluci taky. A to je důležité. Dojeli jsme do cíle a k mému překvapení jsme zajeli celkem pěkný čas (druhý ve skupině). Tím jsme přeskočili o 11s Lukáše Nekvapila, který nás na prvních dvou RZ vždy porazil. Z šestého místa jsme poskočili na čtvrté se ztrátou okolo šesti vteřin na třetího. Velká spokojenost. Bohužel, tato pohoda byla vzápětí nabourána naprosto špatně spočítaným přejezdovým časem mezi časovkami do UP. Museli jsme porušovat dopravní předpisy, abychom do Vrchlabí přijeli alespoň v naší minutě. Nakonec nás otáčeli fanoušci, protože úzká cesta vedoucí okolo servisu, byla také přejezdovou do UP. A ta se samozřejmě ucpala. Nastal zmatek, kdy jsme nakonec museli jet jednosměrkou v obráceném směru, abychom se na náměstí vůbec dostali. Do časovky jsme dorazili samozřejmě pozdě. Naštvaní, že dostaneme penalizaci. Jak jsme v UP zjistili, pozdě přijeli snad všichni. To co následovalo i po našem příjezdu vypadalo, jak kdyby u časovky rozdávali WRCčka zdarma. Všichni tam zastavovali pomalu smykem, spolujezdci vybíhali a mávali výkazy jak burzovní makléři na Wall Street, naštvaní řidiči mlátili do volantů a do toho všeho jim nic netušící pán dával vodu a řízek s tím, že se mu dostane vděčného pohledu. Bohužel, na to neměl v danou chvíli nikdo náladu. Volali jsme činovníkovi pro styk se soutěžícími, abychom mu popsali situaci. Ten byl přímo v servisu a dostalo se nám ujištění, že penalizace nebudou udělovány, pořadatel chybu uznává. A to se zase cení! Takže díky pořadatelům, že na tuto situaci reagovali rychle. Zároveň s tím byl hned do výkazu zapsán nový čas pro přejezd, který již byl opraven na reálné hodnoty. Takže pružnost pořadatelů v tomto případě na jedničku.

V servisu se Honda prakticky jen umyla a přezula ze suchých na mokré gumy. A jelo se na další sekci, ztráta pouhých šesti vteřin na třetí příčku nás sice lákalo zkusit stáhnout, ale ani Lukáš neztrácel na nás moc a v prvních průjezdech nám ujížděl. Zkusili jsme zrychlit, bohužel jsme nebyli sami. Takže i když ztráty nebyli už takové, celkově jsme něco zase ztratili a soupeř před námi se vyměnil. Poslední RZ, poslední možnost, kde to zkusit. První průjezd nám tam vyšel, co zkusit vysloveně zaútočit.

S ohledem na bezpečnost naší jsem jel svojí vlastní „hranu“. Tedy, uměl bych to i rychleji, ale ta míra rizika by byla neadekvátní mým schopnostem. Už takhle jsme místy v lese jezdili bokem, kde bylo katováno, tak jsme to „poctivě“ katli taky a zkusili jsme opravdu jet rychle. A teď na chvíli odbočím, protože se dostáváme k jednomu místu, které mě naprosto vyvedlo ze soustředění na jízdu a hlavně naštvalo.

Po výjezdu z lesa následovala pravotočivá zatáčka a delší rychlý úsek (cca 80 – 100m), který se dobrzďoval do takové levé čtyřky. Přímo proti nám na vnější straně té levé čtyřky stálo několik diváků. Na brzdách! Tam mi to ustřelit, stačilo by jen prošlápnout brzdu a jít ven po předku, tak je všechny smetu jako kuželky. A bohužel by to byl „strike“. Vážení a milí diváci, prosím, opravdu si pečlivě vybírejte místa, odkud se chcete na závody dívat. Po velmi nešťastném loňském roce si česká rally scéna nemůže další tragédie dovolit. Závodní auto nemusí nutně zabíjet, ono to ale i pěkně bolí, když se s ním fanoušek potká. Pro dokreslení situace, celá tahle parta se zrovna dívala do foťáku, a pokud si pamatuji, tak se tam jedna slečna objímala s klukem. Lásku jim samozřejmě přeji, ale nepřipomíná vám to něco? Bohužel nám nefungovala on-board kamera, ale poprosil jsem o onboard Rendu Dohnala. On startoval několik aut za námi, jsou tam vidět, ale už ne celá ta parta.

Povšimněte si, že silnice není z nejčistších a mají za sebou stromy, tedy únikový prostor nic moc. Ach jo.

Tak a jedeme dál. Jedno takové malé varování přichází v zatáčce označené jako levá osm,osm, kde se auto nezvykle hrne přes pravou přední pneumatiku, která kvílí jak střelená. Následuje odbočení v obci a velmi rychlý úsek s pár zatáčkami, které se jely naplno. Pak přicházelo místo, kde se brzdilo do kombinace rychlé levé a pravé pomalé zatáčky. Na brzdách se auto utrhlo právě přes pravé přední kolo. Zřejmě pomalý defekt, který to už nevydržel a pneumatika praskla. Naštěstí to bylo necelý kilometr do cíle, tak už jsme to dojeli. Rány od zbytků pneumatiky nebyly malé, bylo mi hrozně líto auta. Za stopkou jsme kolo vyměnili (tentokrát správné kolo a ani nám nespadlo auto z heveru :-)), zkontrolovali brzdové hadičky, jestli je vše v pořádku a páskou jsme provizorně připevnili utržený nárazník. Jeden z pořadatelů nás upozornil na ucházející levé zadní kolo, které už taky syčelo. Tak jsme jen naskočili do auta a jeli co nejrychleji do Vrchlabí do cíle. Předčasný příjezd byl povolen a my na tom dalším pomalém defektu chtěli hlavně dojet. To se povedlo, i když to chvílemi připomínalo spíš kormidlování lodi než jízdu autem, do Vrchlabí jsme dorazili včas. Tedy spíš jsme tam dopajdali po třech. Největší překvapení na nás čekalo na rampě. Čtvrté místo jsme udrželi, protože i přes ten defekt se nám Lukáš s Romanem jen přiblížili. Uff. Na rampě na nás čekala naše děvčata Zuzka a Evča aby nám předaly medaile. Jaké? V místním obchodě koupily brambory, šňůrky a tužkou z nich udělaly medaile. Ty nám byly na rampě předány. Jak nám někdo řekl v cíli „vy jste fakt vtipní, když je nedostanete, tak si je uděláte sami“ :-). Bylo to od holek moc milé a my to po odchodu z UPčka oslavili pivkem.

Rally Krkonoše jsou mým srdcovým závodem. Mám je děsně rád a jako každý rok jsem se na ně moc těšil. Bohužel to letos, asi i díky nepředvídatelně vážné povodňové situaci nebylo ono. RZty byly krásné, ale některé kaňky, jako třeba servisní prostor, to se nedá jen tak přejít. Hodnocení soutěže tedy letos nedopadlo za nás nijak dobře a ten řízek to letos prostě nezachránil. Věřím, že příští rok už bude zase dobře a budou to ty krásné a bezproblémové Krkonoše, jako v letech minulých. Už teď se na ně moc těším.

Závod se stal nejúspěšnějším počinem v naší dosavadní „kariéře“. Do cíle jsme dorazili jako 42. absolutně, a to se nám s Tomem nikdy nepovedlo. Nevyvarovali jsme se sice škodám na autě, dokonce tentokráte jsme bohužel ublížili i Hondě a ne jen pneumatikám nebo ráfkům. Za to se týmu Kolář Racing omlouvám.

Už teď se připravujeme do Kostelce, kde bychom velmi rádi dále sbírali zkušenosti a jeli pro tu naší a fanouškovu radost. Předsevzetí do tohoto závodu však není ani tak o výsledku, ale co bych opravdu rád, dojet do cíle na všech čtyřech, bez defektu a škod.

Sledovat vše ze zákulisí WRCko Rally Teamu můžete tradičně na Facebooku (www.facebook.com/wrckorallyteam)