Robert Kubica vstoupil tento rok do rally s plným nasazením. Po několika slibných výkonech i incidentech v italských soutěžích příjemně překvapil své příznivce výsledky ve WRC2. Polský pilot má u nás hodně fanoušků, kterým eWRC přináší Robertův rozhovor německému serveru motorsport-total.

MST: Roberte, gratulujeme ke Tvému druhému vítězství ve WRC 2. Je to druhé vítězství v řadě. Vypadalo to jednoduše.

RK: Byla to těžká soutěž. Rychlostní zkoušky byly těžké, cesty velmi úzké, velmi rychlé a bylo na nich hodně kamenů. Nebylo to jednoduché. Je tu však jedna věc, o které musíme mluvit nebo se nad ní zamyslet, přestože jsem zvítězil. Podle mě je velmi nebezpečné startovat na šotolinových soutěžích s minutovým odstupem. V první třicetikilometrové zkoušce byla viditelnost po deseti kilometrech velmi špatná. Musel jsem jet dvacet kilometrů v prachu a to je prostě velmi nebezpečné. Byl jsem velmi rozzloben. Jasně, podmínky jsou pro všechny stejné, ale startovní pořadní ne. Ti kdo startují více vzadu pak ztrácí čas. Kromě toho je to velmi nebezpečné. Obvykle odvádí FIA v otázce bezpečnosti výbornou práci, ale byl jsem zklamán tím, co jsem tady viděl. Vypadá to, že se o jezdce nikdo nestará. Ale nejde jenom o jezdce, ale také o rychlostní zkoušky. Jel jsem dvacet sekund za Wiegandem a lidé stáli uprostřed cesty, protože nečekali, že naše auto pojede v tak těsném odstupu. A ve zvířeném prachu nemohli také nic vidět. Musíme s tím něco dělat, protože dříve nebo později se něco stane. Je lepší, když se něco podnikne dříve, než se něco stane. Chci to rozvířit také protože si myslím, že soutěžní sport je již sám o sobě nebezpečný. Když ho pak lidi dělají ještě nebezpečnějším, je něco špatně. Myslím to uúvážně. V pátek jsem se rozhodl, že pokud interval na startu zůstane jedna minuta, nepojedu dál. Není žádný důvod ohrožovat sebe, vůz a fanoušky. Cena vítězství není stejná jako cena života. Tak prosté to je.

MST: Máš pocit, že se Tvá rychlost od Řecka zlepšila?

RK: Je to dlouhá cesta. V Portugalsku jsem absolvoval svou první šotolinovou soutěž v mistrovství světa. Po jednom 300 kilometrovém testu má první šotolinová soutěž. V Portugalsku jsme měli trochu smůlu, udělal jsem malou chybu, ale má rychlost byla v dobrá. Každým dnem se něco naučím. Nejsem sice rychlejší, ale jedu s větší jistotou. Mám větší kontrolu nad vozem a rozumím lépe podmínkám na trati. Ale každá soutěž je pro mě nová. Napřed se musím při tréninku seznámit s tratí a připravit rozpis. To není jednoduché. Pak se musím naučit, jak jet konstantně a na šotolině se učím spoustu nových věcí. Je to komplexní sport. Portugalsko bylo mou první světovou šotolinovou soutěží. Pak přišlo Řecko a teď Itálie. Samozřejmě, že to vypadá hezky, ale vím, že je přede mnou dlouhá cesta, abych svojí rychlost zlepšil. Je potřeba zkušeností, ale já žádné nemám. Musím se tedy zúčastnit tolika soutěží, kolika to bude možné, abych se mohl zlepšovat.

MST: Jakých pokroků dosahuješ při psaní rozpisu? Děláš před druhým psaním hodně změn?

RK: Vlastně ne, protože mě na šotolině těžko něco napadá, především pokud jsou cesty širší. Při tréninku připravuji rozpis a mám jakousi představu o tom, jak to chci projet a kam nasměruji vůz. Pak však zjistím, že všechny mé představy byly špatné. Všichni ostatní piloti jedou úplně jinou stopu. V dlouhých zatáčkách jsou mé poznámky úplně špatně, především na vjezdu do zatáček. Mám jiné představy, ale celý svůj život jsem byl asfaltovým jezdcem. Na asfaltu panují jiná pravidla. Samozřejmě se snažíme jet správně, ale není to jednoduché. Všechny světové soutěže jsou z nejrůznějších důvodů těžké. Řecko bylo těžké, protože je velmi tvrdé. Portugalsko bylo také obtížné, protože se jede skoro pořád přes horizonty. Nejhorší bude pravděpodobně Finsko. Tady na Sardinii jsou cesty hodně písčité, uklouzané a úzké. Musí se jet rychle, ale není žádný prostor pro chybu.

MST: V Řecku jsi prohlásil, že nemyslíš na mistrovský titul. Jak to vidíš teď po dvou vítězstvích?

RK: V uplynulých dvou letech jsem se vzpamatovával z těžkého zranění. Občas pozoruji, že některé věci kvůli tomu nahlížím poněkud jinak, protože ještě nejsem stoprocentně fit a bude ještě dlouho trvat, než se dostanu tam, kam se chci dostat. Už mé rozhodnutí věnovat se soutěžím místo DTM vypadá zvláštně. Hlavní prioritou pro letošní rok bylo udělat co nejvíce pro to, abych se co nejlépe a co nejrychleji dostal do formy. Chci se znovu stát kompletním závodním jezdcem. Myslím, že soutěžní sport mi dodá dodatečné kamínky do skládačky, protože nabízí různé charakteristiky. A soutěžní jezdec musí mít jiný charakter než jezdec okruhový. Nejde se stát ze dne na den okruhovým jezdcem a stejně tak ani jezdcem soutěžním. Je to dlouhý a komplexní proces. Chci se učit a tak to bude v tomto roce stále. Ať bude výsledek jakýkoliv, pro mě je důležité, kolik se toho naučím, jak jsem rozvinul své jezdecké schopnosti a nakolik se zlepšila má ruka.

MST: Zmínil jsi, že sbírání zkušeností na šotolinových soutěžích chce svůj čas. Soutěžní sport je přitom velmi nákladný. Jsi schopný najít finanční zdroje nebo se brzy staneš továrním jezdcem, který je placený?

RK: Myslím, že v soutěžním sportu je těžké být placeným jezdcem. Kdybych si chtěl závoděním vydělávat, pak bych byl býval mohl zůstat na okruzích, protože tam mám stále ještě dobré jméno a hodně zkušeností. Nemyslím, že v okruhovém sportu by pro mě bylo těžké si vydělávat. Má situace je ovšem těžší a komplexnější než vypadá. Cítil jsem, že potřebuji novou výzvu, protože jsem jezdil v nejvyšší kategorii motorsportu, ve formuli 1. Formule 1 stojí vysoko nad všemi dalšími kategoriemi motorsportu na celém světě. Musel jsem se změnit, abych pociťoval stejnou výzvu. Proto jsem se rozhodl pro soutěžní sport. Otevřeně řečeno nevím, kam se v budoucnu vydám, ale chci poděkovat mému hlavnímu sponzorovi, protože bez LOTOSU by nebylo možné jezdit soutěže. Také Citroen mi pomáhá. Kromě toho investuji i své vlastní peníze. Uvidíme, co přinese budoucnost. Musíme nadále pracovat a pokoušet se najít dobré možnosti, pokud se v budoucnu rozhodnu pro soutěže. Je to ještě dlouhá cesta a upřímně řečeno, nyní o tom vůbec nepřemýšlím.

MST: Ještě za sebou nemáš moc světových soutěží. Co pro Tebe znamenají dvě vítězství v řadě?

RK: Otevřeně řečeno to pro mě moc neznamená. Co jsem se naučil, má velký význam, ale jenom do určité míry. Jel jsem jenom tři soutěže a když nemáš žádné zkušenosti, pak ti tyto tři soutěže přinesou hodně. Věřím, že jezdec se může učit po celou svou kariéru. Na začátku se člověk jistě učí nejvíce. To je můj přístup ke každému jednotlivému dni, ke každé jednotlivé soutěži. Když se jede pomalu a člověk se pokouší dojet do cíle, pak se nedá moc naučit, protože je nutné být blízko limitu, aby bylo zřejmé, jestli sedí rozpis, jak se chová vůz a jak se proměňuje grip. Všechny prvky jízdy musí být odpovídajícím způsobem vybalancované a o tomto weekendu jsme to dokázali. Všechny další soutěže pro mě budou velkou neznámou. Budou opět těžké a především ve Finsku musím zůstat v klidu.