Poslední den barumky 2002. Přes počáteční obtíže s váhou vzduchu hned v pátek na první RZ, se nám do dnešního rána vstávalo přece jenom už radostněji. Ale tři dny dotahovat výkon motoru na standard v N4 je docela dlouho, ale tak to někdy v tomto motorovém sportování bývá. To ostatně všichni licencovaní velmi dobře znají. A Vlasťovi už je dávno odpuštěno. Když nejde o život..?

Nedělní ráno je přívětivě prosluněné, i když meteo hrozí deštěm. Ale až někdy po poledni a teď je sotva deset dopoledne. Někde na přejezdu mezi Zdounkami a Halenkovicemi připrdláváme na malou náves, kde si konferencí krátí čas několik posádek. Máme docela najeto, řadíme se za ně a jdeme se svou troškou do mlýna. „Ty jo hele, já měl teď krizi jako prase. Víš, tam okolo toho mostku, už jsem to hrnul škarpou, fakt hustý…“ Tak samé takovéhle špeky a chuťovky, jedna za druhou, však nás tam taky bylo nejméně tucet….

Kdysi jsme, ještě na oblasti kdesi v Krušných horách, vypadli v jednom vinglu po krátkém klesání kousek po startu. Byl podzim, mlha, nevlídno. Na slizském asfaltu naše škoda 120 S nezatočila, jenom rozevřela přední kola jakoby náruč pro přísun hluboké orby do prostoru chladiče. Konec. Nikde nikdo, a tak díky startovnímu číslu jedna jsme se stali i prvními nechtěnými diváky, obklopeni orig severočeským mlíkem.

Hned asi třetí auto – bum, křáp, a jsou tam. Z původně pustého místa se stala „škodolibá tribuna“ s narůstajícími počtem závodníků, teď už ale v roli diváků. V té mlze jsme další přijíždějící závodničku ještě ani neviděli, ale podle zvuku věděli, že když teď neubere, je „náš“! Během dopoledne se nás tam naskládalo celkem šestnáct aut, což se rovná dvaatřiceti zuřivě fandícím.

Někdy v jiném termínu se na té samé silničce jela i RZ při Rallye Škoda a pokud si dobře vzpomínám, byli tam na sebe naskládaní Honza Trajbold st., litvínovský Míra Husák nebo Petr Müller a ještě někdo, celkem myslím asi 4 auťáky.

Jan Trajbold

Ale zpátky na tu malebnou náves mezi RZ Zdounky a RZ Halenkovice. Odpovídám na pozdrav jakési postarší tetce, která zpoza plotu hlasitě mává a ptá se, cože se to tu vlastně děje. Dávám patřičné informace, teta se snad i pokřižovala, cože jsme to za blázni. Ale byla čiperka pohostinná, hned přinesla slivovičku a ti co mohli, tedy mitfárové, si taky dali. Ti odvážní a zodpovědní ne, to jenom my, co se trošku bojíme… Já raději ještě do druhé nohy. Co když už Vilda svůj servis zabalil? Ten byl totiž vždy můj osobní servis co se valašského dopingu týká s pokaždé dobře vychlazenou a zaručenou padesátkou a něco!

Zavtipkoval jsem, jestli by nebylo nějaké „slaďouši“? Je neděla a na vsi sa to tak dělá a my tudy zase asi za tři hoďky pojedeme znovu. Tetka že tedy jo, hlavně ať na to nezapomeneme a ve zdraví přijedeme, určitě bude napečeno. Buchétky domluveny, je čas.

Zdárně jsme absolvovali erzetu, servis, potom ještě dvě vložky a jupííí, jsme opět na návsi. Teta už čeká i se svými kámoškami. Jenom mě uviděla, spráskla ruce: „Pane Bože, už jsou tady.“ Otočila se, ruce si dala jako hlásnou troubu a zakřičela směrem k chalupě: „Karle kde si, dyk maj pilno…“ Karel přilétl s velkou ošatkou, ze které se nás smály a i zavoněly ještě horké pravé moravské hodobóžové, plněné tvarohem a navrchu povidla s cukrem a žmolenkou. Jako na povel se k ošatce sneslo hejno rukávů kombinéz, z nichž vyčuhovaly roztažené prsty. Raz dva, jakési „kúzlo“ a ošatka je v mžiku dočista prázdná.

Dodnes nevím, kdo měl dva nebo tři, v každém případě já utřel nos. No jo, tak teď aspoň aby ten Vilda nebyl odjetý…