Vynikajícími výkony se letos na tratích Volného poháru prezentuje Filip Ballek (20. 2. 1989). Mladý pilot z Jílového u Prahy oživil svoji kariéru po šestileté pauze a kráčí ve šlépějích svého otce Martina, jenž začátkem tisíciletí exceloval na tratích Volných pohárů i sprintrally. Filip s téměř sériovým subaru zatápí i soupeřům s mnohem výkonnější technikou a moc rád by se jednou vrátil do podniků pod hlavičkou Federace automobilového sportu.

Profil Filipa Balleka na eWRC-results.com

Filipe, kdys poprvé propadl kouzlu motoristického sportu?

„Když mi bylo osm let, koupil mi táta motokáru. Měla řazení a šestikvalt. Závodit se s ní dalo, já jí ovšem proháněl pouze po areálu, v němž měl táta zaparkovány kamióny. Bavilo mě to. Následoval hobbyrallycross se sériovým vyrámovaným favoritem. Pořadatelé znali tátu, a tak mi dali jako jedenáctiletému výjimku pro start mezi juniory, kteří mohli závodit až od dvanácti. Debutoval jsem v Bukovanech u Českých Budějovic. Ve druhé rozjížďce mi praskla poloosa. Následovaly Sedlčany a můj první karambol. Hned po startu jsem šel asi třikrát přes boudu stylem předek – zadek. Auto putovalo rovnou do šrotu. Vrátil jsem se opět v Sedlčanech s novým favoritem 1300ccm. Na startu se mi však udělalo strašně zle. Táta nechtěl, aby startovné propadlo, a tak mě za volantem vystřídal. Sedačka nešla posunout a tak měl volant až na hrudníku a nohy zalomené. I s těmi pouhými osmdesáti koňmi dojel druhý a zle zatápěl i rallycrosaři Petru Bílkovi. A to ještě dojížděl na defektu předního kola.“

A co tvé rallyové začátky?

„Začínal jsem jako čtrnáctiletý s favoritem erzetkami na Berounsku. Pořádal je nebožtík Alois Janků. Tratě vedly například kolem Neumětelů či Zadní Třebáně. Na sedadlo spolujezdce usedl táta. Horké sedadlo mu však nesedlo. Strachy zahodil noty a tím jeho mitfárovská „kariéra“ skončila:-). Další rok už jsem odjel celý Rallye Cup. To už s ex-tátovou feldou, kterou jsme koupili zpět od Luboše Tůmy. Navigovala mě Růža, starší, leč velmi odvážná paní. Cením si například druhého místa za Pepou Čermákem s corsou. Hned po dovršení osmnácti let jsem v roce 2007 přestoupil do sprintů.“

Do sprintů jsi vstoupil obrovskou havárií. Co se stalo?

„Na zimních Okříškách jsme se spolujezdcem Mílou Talaváňou a felicií, pronajatou od Pavla Prášila, vyhráli ve třídě A5 hned úvodní erzetu, zajeli třetí čas ve dvoukolkách a šestnáctý absolutně. Za námi bylo několik čtyřkolek a také tehdejší hlavní favorit třídy Honza Dohnal s polem. Letěl jsem na osychající trati jako smyslů zbavený. Na „dvojce“ jsme dostali, v ještě stále dost mokré zatáčce, smyk. Držel jsem plný plyn, rovnal smyk a nechtěl šlápnout na brzdu. Spadli jsme do příkopu, lyžinou zakopli o hromadu sněhu a hlíny a těsně před stromem se k němu stočili zadkem místo mé strany. Nebýt toho, asi bychom tady spolu už neseděli. Strom jsme měli až mezi sedačkami. Ta Mílova se utrhla, stejně jako držáky a sváry. Nezbylo, než pořídit novou kastli. Oprava stála bezmála dvěstě tisíc.“

Ve sprintech jsi absolvoval necelou jednu sezónu. Můžeš jí zhodnotit?

„Po ráně v Okříškách jsme nedojeli ani Tišnov. Auto nechtělo jet, na přejezdu navíc spadl na lyžinu výpůšťák olejové vany a nám vytekl olej. Poté jsme se domluvili na pronájmu felicie od hlubošského týmu Montcar Autosport. Auto bylo sice o čtyřicet koní slabší, ale pojištěné a fantasticky servisované. Bratři Bryndové, to byl prostě svět. Odborníci, špičkoví mechanici a piloti se skvělým přístupem, znalí rallyového prostředí. Mít dnes potřebné finance, šel bych k nim jezdit klidně hned. Kopná byla jedinou dokončenou soutěží. Ironií osudu je, že zrovna na ní byla asi největší úmrtnost. Ve třídě A5 jsme byli druzí za domácím střelcem Mirou Březíkem s kitovou felicií, v juniorech rovněž stříbrní za Davidem Tomkem. Velmi dobře jsme měli rozjetý i Pačejov. Po páté vložce jsme byli v juniorech druzí za Honzou Šlehoferem a ve třídě za Honzou Dohnalem. To se nám už však začal hřát motor. Při sledování budíků jsem ve vojenském prostoru ztratil koncentraci a skončili jsme v pangejtu. V Prachaticích jsme sahali ve třídě po vítězství a po předposlední erzetě jsme jí suverénně vedli s více než třičtvrtěminutovým náskokem na Honzu Dohnala. Kilometr před cílem nás zradila převodovka…“

Následovala dlouhá pauza. Nezanevřel jsi během ní na závody?

„Rozhodně ne. Závody mě lákat nepřestaly. Raději jsem se na ně ale ani nedíval. Mrzelo by mě totiž, že nejedu. Táta má autodopravu a servis, tak jsem se raději věnoval práci. Loni jsem také odjezdil celou sezónu jako mechanik s autokrosařem královské divize SuperBuggy Pepínem Vontszemu. Můj kamarád Michal Benda, který jezdí kartcrossový MASCOM Cup, pak koupil staré, vyrámované subaru. Svezli jsme se s ním jako předjezdci Světlou, já na místě spolujezdce. Pak Michal sehnal od Libora Pavlaty tutéž imprezu, jen modrou s velkými brzdami, lepšími tlumiči a ALS. Tu starou mi za dvěstěčtyřicettisíc prodal. Během půl roku jsem ji doplatil a občas s ní zablbnul. Když si ji půjčil táta, neinformovaný o nenastavených diferenciálech a pohonu pouze zadních kol, jel jako se čtyřkolkou a skočil do pole. Na dílnu se vrátil s autem celým od hlíny:-).“

Kdy tě napadlo využít subaru k tvému rallyovému návratu?

„Původně jsem pro návrat začal stavět favorita. Chtěl jsem originální áčko do historiků. Pak jsem však holou kastli prodal Luboši Tůmovi. Ten s ním předloni začal jezdit Volný pohár a Rallye Cup a ukázal nám, že to jde. Rozhodl jsem se dát do subaru rám a začít jezdit taky.“

Můžeš popsat technické detaily tvého vozu?

„Sériový motor má nějakých dvěstěšedesát koní. Též nejkratší převodovka, jakou subaru vyrábí, je sériová. Mám originální elektronický mezinápravový diferenciál a tlumiče obyčejné HP. Rám, odpovídající homologaci, pochází z dílny Martina Grabiece. Abych mohl brzdit levou nohou, použil jsem brzdy z posledního modelu imprezy z roku 2010. S předchozími to nešlo, protože hořely. Už od svých patnácti let, kdy táta koupil zpět svoji felicii, brzdím zásadně levou. Pravou to neumím:-).“

Kdo tvoří tvůj tým?

„Mým spolujezdcem je Tomáš Fallada. Mechaniky nám dělají Petr Mazáček a Vojta Harenčák. Týmovým šéfkuchařem je táta. Manažerské a organizační záležitosti řeší Pavel, přezdívaný Tlusťoch. Znám ho z autokrosu, kde také jezdí s Pepínem Vontszemu.“

Máš nějaký rallyový vzor?

„Maximálně tátu, Emila Trinera a Sebastiena Loeba. Koho také jiného?:-).“

A co oblíbená či vysněná soutěž?

„Zase tolik soutěží, abych mohl porovnávat a hodnotit, jsem neodjel. Z těch několika se mi svými technickými a úzkými tratěmi líbila Kopná. Určitě by mě lákala nějaká šotolina.“

Čemu se věnuješ, když zrovna nezávodíš?

„Pracuji v rodinné firmě. Táta vedle autodopravy vlastní ještě autoservis a pneuservis. Právě ty jsou mojí hlavní náplní. Ve volném čase, kterého je minimum, si rád zajdu zaplavat, v zimě vyrážím na hory lyžovat. Samozřejmě se snažím čas trávit také s rodinou. S přítelkyní Andreou máme dvouměsíční dceru Elišku.“

Závěrem se tě zeptám na tvé plány do budoucna?

„Zřejmě budu pokračovat v Rallye Cupu a Volném poháru. Republika by mě samozřejmě lákala, koho také ne? Jenže zůstávám nohama na zemi. Momentálně na ni nemám homologované auto ani finance. Lákala by mě čtyřkolka nebo Clio R3, to je ale o úplně jiných penězích. Nyní mě ale čeká v sobotu další podnik Volného poháru – Rallye Humpolec.“