Tak jsem si myslel, že mi sezóna po Jeseníkách skončila. Lumír si totiž hned po nich vyžádal Kita zpátky, že má svoje plány a já tak byl bez auta. Omluvil jsem se tedy z účasti na Příbrami a pomalu se smiřoval s tím, že tento rok je se závody konec. Do toho přišla tragická smrt Honzy Jnderleho, která mě hodně zasáhla, a to už jsem na závody neměl vůbec pomyšlení. Smířil jsem se se skutečností, že prostě vítězi v SA1 nebudem a hotovo. Jasně že mě to mrzelo, ale nějak to přestalo být tak strašně důležité, jak jsem si původně myslel.

Jenže Vsetín se blížil, kdekdo známý se ptal, s čím pojedu, jak se chystám, jestli mám nervy atd. a nikdo nemohl pochopit, že prostě nepojedu. Nejvíc mi dělaly radost komentáře typu: “Uvědom si, že už jsi starý vůl, taková příležitost se už nemusí opakovat! Vždyť ti stačí dojet! Máš poslední šanci!“ To fakt potěší! Jako bych z těch rychle přibývajících let už sám neměl pěkné deprese. Pak mi ale zavolal kamarád Martin Halfar a během rozhovoru mi tak mírnyx týrnyx nabídnul, že když si nechám opravit převodovku, tak můžu jet Vsetín s jeho Favoritem. To jsem tedy zůstal paf! Jeho Favorit je totiž skvost! Piplal si ho dlouho a dlouho, stál ho spoustu peněz a práce, protože chtěl mít všechno perfektní a výsledek musí fakt každý ocenit! A teď mi ho nabízí jakoby nic! Řekl jsem mu, že se zbláznil, ale posléze jsme se přece jenom domluvili, že mu dám přes víkend vědět, jak jsem se rozhodnul. Z hlavy se mi kouřilo a nakonec, jak jinak, jsem mu zavolal, že bych teda chtěl jet. Čert vem prachy, přece to nevzdám! No, to jsem si dal…

V přípravě sem tam něco zaskřípalo, ale v sobotu jsme přece jenom stáli na startu. Sice jsem stačil s Fazolem absolvovat jen cca 3 km test z přejímky do servisu, ale co už! Felicia nebo Favorit, všechno je to škoda :-) ! Trochu mě překvapilo, že tam není posilovač, ale přece se já, starý Aviatik (řidič Avie), takové drobnosti nezaleknu! Hlavně když to pojede kupředu! Vyrazili jsme tedy směle na 1. RZ, ale už na přejezdu jsem zjistil, že zase tak úplně jednoduché to asi nebude. Všechno bylo podobné jako v Kitu, ale trošku jinak a tak nějak mi docházelo, že seznamování se s autem na pekelně rychlém Semetíně asi nebude ideální. No ale přece musíme dojet nejhůř sedmí ve třídě a je nás osm! To by bylo, abychom někoho nepojeli! Na startu nás trochu rozhodil jeden z pořadatelů s informací: „Chlapi v poslední zatáčce před cílem vypadlo už 6 aut a víc se jich tam už nevleze!“ , ale my přece pojedeme pomalu, takže žádná křeč. Nakonec z toho byl třetí čas a to bylo super! Pokračovali jsme na Jabloňovou a všechno vypadalo nadějně. S každým ujetým kilometrem jsem se cítil v autě lépe a lépe a už jsem si zase myslel, že jsem velký závodník :-) . Na sjezdu do Jasénky jsem už statečně držel plný plyn, ale najednou se mi v takové rychlé L3 u trafa zdálo, že plná šestka je už možná trochu moc a tak, jako v Kitu, jsem si lehce přibrzdil levačkou. V ten moment se Fáčko postavilo v cca 170 km/h po dveřích, ve snaze to zkorigovat jsme vyskočili na travnatou mez uvnitř zatáčky a naštěstí po nějakých pár metrech se mi podařilo zase trefit na asfalt! No, dýchat jsem začal až v retardéru… Ale pokračujeme dál, celkem se mi daří jet docela rychle a plynule, snažím se nic dalšího nevymamlasit, když tu jako blesk z čistého nebe v prudkém kopci z Jasénky na Vesník přestává motor jet! Krve by se ve mně nedořezal! I když šlapu na plyn, že mám nohu skoro až na asfaltu, auto se téměř zastavilo, ale za nějakou vteřinu, z ničeho nic se najednou zase rozjelo! Asi něco s benzínem, říkám si, zhluboka dýchám a snažím se zatlačit srdce zpátky na své místo. V cíli jsem totálně zpocený a je mi hůř, než kdybych tu vložku běžel…

V přeskupení jsme se dozvěděli, že jsme 3 ve třídě, se ztrátou 10s na druhého. Paráda to stáhnem! V servise jsem byl ale poučen, že jsem tu od toho, abych především dojel do cíle a ne abych závodil! No to určitě! Já se tu budu plantat po cestě jak nemocný osel! Závody jsou od slova závodit! Nebudeme se pouštět do žádných větších akcí, ale závodit budeme!

Na druhém Semetíně jsme už více méně věděli, co nás čeká, auto už mi taky nepřipadalo cizí a tak i samotná jízda byla mnohem plynulejší a rychlejší. Ale řeknu vám, letět z toho velkého padáku, po cestě široké cca 3 m na šestku skoro 8000, na to jsem už asi fakt starý! Moc si neumím představit ty kluky v těch Micákách! Oddychnul jsem si, když jsme se dostali ve zdraví až na úpatí kopce, v pohodě jsem dobrzdil do P8, šlapu zase na plyn, řadím 2, 3 a najednou rána, až jsem měl srdce v krku, a my najednou stáli uprostřed cesty se zablokovanýma kolama a za námi jen dvě dlouhé černé čáry! Zkoušel jsem něco zařadit, ale nic tam nešlo! Všude jsem řadičkou narážel jak do zdi. To snad ne! Tak přece nemůžeme skončit! Řvu na Juru ať jde zastavovat auta, aby do nás někdo nevletěl a sám kvedlám řadičkou v šílené snaze tam dostat NĚCO, ať můžeme aspoň uhnout na kraj, ale všechno je marné! Nic tam nejde a nejde! Už jsem byl naprosto zoufalý, nemohl jsem ani dýchat, když najednou tam padla trojka! Se strašnýma ránama auto odskákalo na krajnici a aspoň nebezpečí, že do nás někdo vletí, jsem zažehnal. Vylezl jsem z auta, řval jsem beznadějí a vzteky, sprostě nadával, jak už to tak starý havíř umí, ale bylo jasné, že to je prostě konec! Pak mě blesklo hlavou, že musím zavolat klukům a také svým synátorům, že jsme celí, ať nemají obavy a jelikož jsem neměl signál, jal jsem se šplhat lesem do prudkého kopce. Tím jsem vylekal Juru, který si myslel, že mi definitivně hráblo a že prchám se někam zabít! Křičel na mě, co blbnu a chystal se mě pronásledovat, aby mě zachránil, ale včas jsem mu to vysvětlil! On naštěstí jakýs takýs signál měl, takže jsme mohli o sobě podat zprávu a vysvětlit, kam pro nás mají přijet. Poté, jelikož jsme stále nemohli uvěřit tak bídnému konci, jsme ze všech stran obhlíželi převodovku, lomcovali poloosami, cloumali autem a ne a ne nás nic napadnout. Čas plynul a tu Jura říká: „ Nezkusíme s tím dohrkat aspoň do cíle? Vždyť už to není tak daleko a je to pořád z kopce! Zkus nastartovat!“ Oponoval jsem, že tam šla jenom trojka, ale přece jen jsem do auta vlezl. Chvilku nechtělo ani chytnout, ale nakonec se to podařilo a k mému údivu tam šla dát i ta trojka! Počkali jsme, až přejelo další auto a vyrazili. Z převodovky se ozývaly strašné zvuky, ale jeli jsme! Zkusil jsem přeřadit na čtyřku a kupodivu tam spadla! To jsem ale neměl dělat! Rychlost se zvýšila a najednou prásk – otevřela se kapota a rozbila nám přední sklo! Já debil! Já kretén! Úplně jsem zapomněl, že jsem vlastně šel jenom vyzkoušet, jestli auto pojede a zapomněl jsem kapotu zajistit! Zastavili jsme, zajistili kapotu, nechali přejet další auto a pokračovali do cíle. Po odjezdu ze stopky se rozhodujeme: Z převodovky se sice ozývají strašné srdcervoucí zvuky, ale auto jede, tak zkusíme pokračovat! Se štěstím jsme vyjeli na start Jabloňové, zjistili jsme totiž, že jde zařadit i dvojka. Jednička byla trvale beznadějná, ale ostatní kvalty docela šly, akorát se mi zdálo, že ty vyšší stupně dělají ten kravál trochu menší.. Odstartovali jsme tedy a já se snažím jet piánko na vyšší stupně, aby se převodovka moc nenamáhala. To tedy budou závody! Čekají nás ještě 4 erzety! Pořád dokola si opakuju – Musíme to dotáhnout do cíle! Ale v hloubi duše tomu vůbec nevěřím. Možnost, že by jsme skutečně mohli dojet až do cíle, mi fakt připadala jako utopie. Snažím se převodovce co nejvíc vyhovět, ale vlastně sám nevím, co je pro ni dobré. Říkám si, že lepší bude, když se nebude moc rychle točit a taky mám sevřené půlky, když si jen pomyslím, že by se mohla znova zablokovat! Nicméně jsme Jabloňovou nějak proplachtili, tak samo i následující Bystřičku a proti všem očekáváním jsme dorazili až do servisu. Byly to ale nervy! Slechy jsem měl celou tu dobu našponované a při každém dalším novém divném pazvuku jsem v sedačce nadskočil. Pořád jsem čekal, že se převodovka znova zasukuje a my si někde usteleme a nechtěl jsem překročit takovou rychlost, o které jsem si myslel, že je ještě relativně bezpečná pro eventuální náraz třeba do stromu :( ! V servise jsme celou půlhodinu probírali, co se mohlo v té skříni odehrát a co mám dělat, aby byla šance dojet až do cíle.

Vydali jsme se do poslední rundy a že to nebude jednoduché jsme poznali ještě před startem předposlední vložky. Od vsetínského hřbitova vede cesta ke startu do opravdu prudkého kopce, navíc je tam prudká, úzká zatáčka a üž minule jsem se musel pořádně rozjet, abych na ten krpál vyjel. I tentokrát jsem se pořádně rozjel, ale po cca 80 metrech se začal motor dusit a nakonec jsme zůstali stát! Ty vo.e, to snad už není ani možné! Co se to dopr.ele děje! Motor sice běžel, ale rozjet se z toho místa na dvojku bylo nemožné a tak jsme museli zcouvat až na úpatí kopce a provést druhý pokus. Ten už naštěstí vyšel a tak už nic nebránilo postavit se na start další vložky. Moje rozpoložení ale bylo tak zralé na hození ručníku do ringu. Má fakt tohleto cenu? Já se vždycky nerad vzdával, ale toto? Skutečně mi ten zas.aný titul za to stojí? Kde je nějaká radost a uspokojení? Je pravda, že za dnešní den mám zážitků spoustu, ale každý z nich mě pravděpodobně stál nějaký rok života a nechal jizvu na srdci!

Padla zelená a tak jedem. Poslouchám převodovku a snažím se myslet jen na samotnou jízdu. Všechno jde docela dobře, jedeme pomalu a tak se jen co chvíli ptám Jury, jestli nevidí za námi auto. Nikde nikdo a tak posléze vjíždíme do poslední části tratě přes Vesník. A pak to přišlo! Sjížděli jsme z kopce ke známému místu u stodoly, když se mi povedlo něco, co doteď nechápu! Před vracákem u stodoly je vyhlášená těžší zatáčka, kde vypadávají auta z tratě, ať se jede nahoru nebo dolů. Přijížděli jsme rychlostí tak asi poklusu a mě absolutně nenapadlo, že nás tu čeká problém. Když jsem ale zatočil doprava, tak mě přes rozbité okno oslnilo slunko, které už bylo docela nízko a najednou, vlastně ani nevím jak, netrefil jsem se na cestu a my spadli vlevo mimo cestu, do prudké, několikametrové strže tak debilně, že se auto vlastně postavilo na čumák a ten se opíral o strom! Visel jsem v pásech a pořád jsem nechápal! Co se to proboha stalo? To jsem fakt takový kretén, že se ani netrefím na cestu? Bylo mi nějak těžko, špatně se mi dýchalo a neměl jsem sílu ani nadávat! Jura se vysoukal z auta a snažil se přivolat nějaké diváky. Zdálo se mi, že se jim moc nechce. Bylo jasné, že situace vypadala v podstatě neřešitelně. Nakonec se jich ale přece jen našlo docela dost ochotných nám zkusit pomoct a společně se snažili Favorita posunout mimo strom. Bohužel jsem zjistil, že nejde ani zpátečka a tak vše bylo jen na lidské síle. I když se to zdálo zprvu naprosto nemožné, posunovali auto po centimetrech od stromu, já se snažil aspoň vytáčet kola do rejdu a pak, už na druhý pokus, dostali čumák mimo strom a já mohl sjet přes nějaké tenčí stromky na mez. Zázrak! Nějak jsme se dostali do stopky, ale já v podstatě ani nevím jak. Byl jsem jak v transu, chtěl jsem se na všechno vykašlat, někde si lehnout a hodit celé závody za hlavu. Naštěstí jsem se ale po chvíli nějak zmobilizoval a přece jenom jsme to dotáhli až na tu kýženou rampu. Při čekání před rampou jsem se ale cítil, jako kdybych to auto celou soutěž tlačil. Byl jsem naprosto vyčerpaný, vše bylo jak v mlze a trochu jsem se vzpamatoval, až když jsme čekali na vydání auta z UP. Bylo mi moc líto Martina Halfara, který po shlédnutí auta před rampou byl moc smutný! S tím asi nepočítal! Auto mělo lehce pomačkané blatníky, dveře i práh, rozbité přední okno a světlo, promáčklinu na střeše. S tím jsem nepočítal ani já! To mi ten titul řádně zhořkl! Rozesmál mě až Michal Sum, když mi volal a říkal: „Ty vo.e, ty jsi byl úplně poslední a přesto první! To snad ještě nikdo nedokázal!“

Takže tak jsme doklopýtali k vítězství v Poháru ČR ve třídě SA1, hurá!