Jakub "kuře" Kura - eWRC.cz
25. 10. 2013 16:14 − 3143× − 5

Rozhovor s Jirkou Kalistou nejen o uplynulé sezóně

Do MČRHA přestoupila posádka Kalista – Šofr spolu s vozem Subaru Legacy, které je v konečném zúčtování dovezlo k titulu mistrů.

Tomu, kdo sleduje automobilové soutěže podrobněji jistě neunikla posádka červeného Lanceru páté a posléze šesté evoluce, která se v letech 2010 a 2011 pohybovala v soutěžích Volného poháru a Rally Cupu a hodně proháněla soupeře. Posádkou o které je řeč je dvojice Jiří KalistaMichal Šofr, která se po menší odmlce způsobené stavbou nového sportovního nářadí vrátila na tratě v letošním roce. Bylo to do Mistrovství ČR v rally historických automobilů a jejich novým vozidlem se stalo Subaru Legacy, se kterým dokázali na konci sezóny získat mistrovský titul a s výjimkou odstoupení na první soutěži sezóny nepoznali hořkost porážky. My vám nyní přinášíme rozhovor s Jirkou Kalistou, kde se dočtete nejen o letošní sezóně.


Foto: Martin Trdla

Tvé začátky jsou spojeny s Volným pohárem a Rally Cupem a pozornost jsi upoutal zejména za volantem Lancerů páté a šesté evoluce. Jak na tuto dobu vzpomínáš?

Vzpomínám na tu dobu velmi rád, byla to doba plná nadšení a zvědavosti. Bylo to poprvé, kdy se nám do rukou dostala konkurenceschopná technika a byli jsme opravdu zvědaví, jak si budeme proti konkurenci stát. Auto bylo dokonalé, Evo V RS a Evo VI RS, považuji na nejlepší a nejdrsnější sériové auto všech dob, které je schopné při dodělání bezpečnostních prvků bez jakýchkoliv dalších úprav okamžitě závodit. My jsme samozřejmě auto postavili od základu znovu. Bylo to však velmi náročné, protože jsme ještě tenkrát neměli dostatek zkušeností. Věděli jsme však, že musíme koupit tu správnou japonskou homologační verzi RS a to se nám podařilo. Bohužel první i druhý start skončil propálenými písty a konkurence nás nebrala příliš vážně. Až po naladění, bohužel již sériového motoru, které provedl známý Mick Kehl, se nám podařilo na Rallye Posázaví v roce 2010 zvítězit. Velmi rád vzpomínám na reakce ostatních závodníků, kteří si po čase z první rz mysleli, že pořadatelé mají chybu v časomíře :-) Dál jsme pak vyhrávali závod za závodem. Až na poslední Rallye Posázaví jsme museli vlivem konstrukční chyby v převodovce odstoupit. Tím jsme bohužel přišli o titul ve Volném poháru, takže paradoxně jediné druhé místo s Evo V a později VI jsme měli za celkové pořadí v roce 2010. Co se týče Volného poháru, nebo Rally Cupu, musím podotknout, že závody kterých jsme se zúčastnili, byly velmi dobře a bezpečně zorganizovány. Troufám si říct, že některé závody svou úrovní rozhodně převyšovaly např. letošní Rally Příbram.

První start mezi historiky je datován do Příbrami 2011, už jsi v té době věděl, že MČRHA je tvým cílem?

V té době jsem to právě ještě nevěděl, zjišťoval jsem možnosti a snažil se najít tu správnou cestu. Chtěli jsme postoupit, ale nebylo přesně jasné kam a především s čím. Naše Evo VI by mohlo pouze na Sprintrally a to ještě s takovým omezením, že nemělo smysl ji přestavovat. Půjčili jsme si tedy Evo IX a následně Kadetta. No a hned bylo jasné kudy je ten správný směr :-). Věděli jsme však, že doba postupuje a přijdou silnější historici skupiny A. Tak začal nelehký úkol, vybrat to správné závodní náčiní. Ve hře bylo BMW M3, Sierra Cosworth 4x4 a Subaru Legacy. Dodnes mě trochu mrzí, že M3 byla z hledáčku vyřazená jako první, je to srdcová záležitost a hlavně zadokolka je zadokolka :-) Dnes už můžu prozradit, že ji máme a dříve či později bude určitě k vidění na našich tratích. Každopádně se nám krom nádherné techniky v historickém šampionátu líbí složení závodů. Myslím, že kombinace velkých a malých závodů je dokonalá, poznáte náročnost dvoudenních soutěží a ušetříte nějaké finance na těch jednodenních.


Foto: Martin Trdla

Následující rok máš na kontě kromě Žíželic pouze start v Kostelci. Předpokládám, že tou dobou se už pilně pracovalo na stavbě Legacy. Můžeš popsat, jak vůbec stavba tohohle v Česku poměrně unikátního auta probíhala? Šlo vše v pohodě, nebo byly chvíle, kdy jsi měl chuť se vším seknout?

Ano, je to přesně tak, následující rok se opravdu v jednom kuse pracovalo na Legacy. Nepamatuju si jediný den, kdyby se na autě nic neudělalo, neřešilo něco kolem něj. Byl to velmi náročný čas, protože taková stavba soukromého auta brzdí celou dílnu a práce na jiných autech. Do toho s naším druhým vozem, Lancerem EVO VI, absolvovala Míša Maňovská s Kačkou Blahoutovou celou sezónu Volného Poháru. Bohužel, na naše závodění nebylo ani pomyšlení. Kostelec byl pro mě úžasný zážitek, jednak už jsem to prostě nemohl vydržet a pak jsem chtěl mít společný zážitek s mojí ženou. Martina je totiž výborný spolujezdec. Podmínky zapůjčení Subaru N12 od teamu Jaromíra Tomaštíka byly díky Zdendovi Pokornému také velmi příznivé. Ale hlavně jsme chtěli poznat blíže techniku Subaru, protože naše zkušenosti byly doposud výhradně s vozy Mitshubishi.

Co se týče vlastní stavby Legacy, tak to snad ani nemá smysl popisovat, to si prostě každý musí zkusit. Je to nepředstavitelné množství času, peněz a starostí. Nic nejde tak, jak by mělo. Asi nejhorší je přístup snad všech firem, které mají přívlastek motorsport. Denně se potýkáte s nesmyslnými cenami, dodací lhůty jsou v nedohlednu a ve finále výrobky samotné motorsport viděly tak maximálně na prospektu. Člověk musí být opravdu nadšenec, který jde tvrdě za svým cílem a musí mít kolem sebe nespočet lidí, kteří milují rallye, dnes a denně pomáhají a podporují. Teď už vím, že sám bych to nikdy nedokázal. Stále kolem sebe slyším lidi, jak si stěžují, že museli být o něco déle v práci a že nemají na nic čas. Legacy se dělalo hlavně v noci, kluci chodili po práci do práce a já byl na dílně pořád. Nikdo si nikdy neztěžoval. Věřili mi a já jel letos pro ně. Proto, když se nás na startovní rampě ptali, jestli pomýšlíme na vítězství, tak jsme se jenom smáli a říkali, že my už jsme vyhráli a že ty závody jsou jen odměna.


Foto: Martin Trdla

Letošní sezónu jsi začal na Vltavě, kde jsi si i přes technické problémy vedl až do odstoupení velmi dobře. Čekal jsi, že hned od začátku budeš s Legacy zajíždět tak dobré časy a pohybovat se hodně vysoko i v rámci Evropského mistráku, který se tam jel?

Vůbec jsem na to nemyslel, byl to jen náš boj a věděl jsem, že mě i spolujezdce čeká dlouhá cesta. Nikdy jsem na závodech nebyl pod takovým tlakem, nikdy jsem nejel tak náročnou soutěž a s Legacy jsem jel poprvé. Byl jsem pod přísným dohledem Ladislava Křečka, Pavla Šofra a Karla Cakla. Nikdy na letošní Vltavu nezapomenu. Nikdy nezapomenu na to, když mi po třech dnech psaní rozpisu v tréningovém Legacy řekli, že si mám sednout do závodního Legacy a dva dny závodit! Myslel jsem, že je po mně. Láďa se jen usmíval a myslel si asi něco o rozmazlených dětech. Vůbec jsem nemohl závodit, setmělo se, pršelo, pak sněžilo a nakonec nás pořadatel vyřešil přiděleným časem. V sobotu ráno jsme vstali a řekli si, že se vše v dobré obrátí a nastoupili do boje. Auto hned na ranním přejezdu začalo mít problémy se zapalováním a bylo všechno jasné. Není to tak, že nám na Vltavě nevydržel motor. Je zázrak, že motor vydržel do předposlední rz. A tak je odpověď jasná. Absolutně jsem nedoufal, že můžeme být pro Evropu konkurencí.

Vltava byla jediné odstoupení, pak to dle výsledků vypadá, že šlo vše jak na drátkách. Máš na to zpoza volantu stejný pohled, nebo to bylo větší drama než se zdá?

Rozhodně to nebylo, tak jednoduché jak se zdá. Neustále se pracovalo, nastavovalo a vylepšovalo. V podstatě do každé soutěže jsme startovali s jiným autem. Na začátku jsme měli velký problém s převodovkou, musel se postavit nový motor a docházely peníze. Nevěděl jsem, jestli po Krumlově budeme moci pokračovat. Samozřejmě máme sponzory, ale musím říct, že bez finanční pomoci přátel a rodiny, bychom pokračovat nemohli. Takže bylo to tak, jak jsem již zmínil. Sváděli jsme boj hlavně sami se sebou, ale i na trati to nebylo jednoduché. Během sezóny bylo zcela evidentní, že se neustále zrychluje, i Jirka Navrátil se nechal slyšet, že takhle rychle se Sierrou snad ještě nejel. Pravda však je, že nám hodně přálo počasí, skoro všude pršelo a na mokré trati má náš vůz s pohonem všech kol nespornou výhodu.


Foto: Martin Trdla

Smutná Rally Příbram pro tebe znamenala zisk titulu. Ve své kariéře si jej budeš cenit asi hodně vysoko, co?

Ano budu, ale byl to velmi smutný zisk titulu, bohužel radost z vítězství se nedostavila. Ztráta jednoho z nás, zmařená soutěž a tím i další rána pro rallye u nás. Bylo tak krásné počasí. Ale ani to nemohlo přebít pro mě dvojité zklamání z Rallye Příbram. Tím dalším bylo 12 retardérů v jedné rz, v zatáčkách zaražené ocelové tyče a retardéry před každou vesnicí, před každým vracákem..? Všechny tyto myšlenky mi běžely hlavou. Pomalu mi připadá, že jsme tady my milovníci rallye opravdu jen na obtíž a že máme prostě jen zaplatit, být zticha a úplně nejlépe vůbec nikam nejezdit. V televizi řeknou, že se zabil další „bláznivej závodník“ na úplně zbytečných závodech a to je jako celé. Mrzí mě, že žiji v zemi plné slabochů, kteří se neustále za něco schovávají a strach z médií tu každého děsí. Ještě jsem neviděl, že by někdo něco dokázal, nebo změnil tím, že se schová a bude mlčet. Proti médiím, která náš sport špiní, by měly být jiná média, která jej chrání a když někdo z nás předčasně opustí tento svět, neměl by to být šílenec, ale vážený závodník, který ve svém životě něco dokázal, ten který neseděl doma na zadku u televize, nebo u piva v hospodě, ten který se snažil být lepší, záleželo mu něm, na jeho teamu, na jeho výsledku, ten který dokazuje ostatním, že to jde, když se chce, že má smysl bojovat, jít za svým cílem a svým snem. Netýká se to asi jenom rallye. Vidím to všude kolem sebe, je to především lhostejnost, závist a egoismus. V Jeseníkách nám v servisu fandili diváci. My jim slušně děkovali, a oni říkali, ať neděkujeme, že jsou rádi, že jedeme. Pokračoval jsem dál na rampu se slzami v očích a chtěl jsem, aby to v tu chvíli slyšel každý závodník. Zisku letošního titulu si budu do smrti velice vážit. Dokázali jsme odjet celou sezónu autem, které jsme si sami postavili. Nevím, jestli se mi v životě ještě podaří něco podobného. Jediné vím určitě: nikdy se nevzdám, nikdy nepřestanu bojovat a snažit se zlepšovat, ať na trati či v životě.


Foto: Martin Trdla

Teď je na programu dlouhá zimní pauza, co se bude dít v dílnách Sportgarage? Dojde k nějakým změnám na autě a pokud bych moc předbíhal, budeš se příští rok snažit o obhajobu?

Ta zima není vůbec tak dlouhá, jak se zdá. Legacy se na jaře nebude příliš lišit od poslední Přibrami, jen se budou dolaďovat detaily. Budeme se věnovat přípravě na další sezónu. Především teamu a posádce. Myslím, že auto má na víc a pokusíme se to dokázat. Také si jsem vědom, že mám veliké jezdecké rezervy a že se musím ještě moc učit. Každopádně v dílnách Sportgarage krom jiného vzniká, již zmíněný, nádherný vůz BMW M3 a doufám, že ho budeme moci již příští rok představit.

Vedle obhajoby letošního titulu, bychom se rádi podívali i za hranice naší republiky. Ale nechci předbíhat.

Soutěže jsou sportem, kde je důležitá souhra posádky a tebe vídáme na tratích s Michalem Šofrem. Jak vaše spolupráce v autě probíhá? Jezdíte si soutěže užít nebo panuje v autě plné soustředění na výsledek?

O našem vztahu s Michalem Šofrem by bylo asi dlouhé povídání. Je to výjimečný člověk, který se mnou ušel už dlouhou cestu. Můžu se na něj stoprocentně spolehnout jak v práci, tak v životě a hlavně v autě. Myslím, že když spolu dva lidi sedí v jednom závodním autě a jeden na druhého se musí spolehnout, tak je to navždy spojí. Musím říct, že Michal se nenarodil jako spolujezdec, řekl bych, že je to velmi dobrý řidič. O to víc si vážím toho, co dokázal. Postavil se sám sobě a rozhodl se, že to dokáže, místo toho, aby to vzdal. Řekl, že když to nepůjde, tak si mám najít nového spolujezdce. Před tím ale udělá všechno pro to, aby to dokázal správně a včas přečíst. To se mu nakonec povedlo. Já jsem za to moc rád, protože Michal je takové moje druhé, lepší já. Když sedí v autě vedle mě, mám pocit, že je všechno v pořádku, připravené a nemůže se nám nic stát. Krom toho, že dokáže dokonale přečíst velmi složitý rozpis, tak se vedle něj cítím v klidu a bezpečí a to je podle mě úloha spolujezdce. Vážím si toho, že se mnou doposud do auta usedal a doufám, že nadále usedat bude. Závody si určitě jezdíme užít, je to pro nás odpočinek. Často se nás lidi ptají, jak to dokážeme, že to musí být strašně těžké. Není to tak, je to velmi jednoduché, všechno má svá velmi přísná pravidla a jejich porušení se velmi tvrdě trestá. Pro mě je mnohem těžší život mimo závodní trať. Každopádně i přes veškeré srandičky a dobrou náladu se snažíme, v rámci možností, předvádět profesionální přístup a posunovat se dál.


Foto: Martin Trdla

Rally jsme probrali, jaký je však Kalda mimo auto, zbývá mu kromě soutěží čas na nějaké další koníčky či záliby?

Někdy je moje práce zároveň koníčkem, ale nejdůležitější mimo rallye je pro mě určitě rodina a především tříletá dcera Kristýnka. Obecně však toho volného času moc nezbývá, když chcete dělat něco pořádně, musíte do toho dát vše.

Závěrem, provozovat tento sport se neobejde bez podpory rodiny, známých a přátel. Je někdo, komu by jsi chtěl speciálně poděkovat za rady, spolupráci nebo pomoc ve chvíli kdy bylo nejvíce potřeba?

Speciálně bych chtěl poděkovat mojí ženě Martině, která můj sport zná a asi díky tomu je v těchto záležitostech dost tolerantní. Dále určitě celému teamu, v první řadě Karlu Caklovi, který se nás ujal a po letech se kvůli nám vrátil do koloběhu závodů. Mechanikům Pavlovi a Kubovi, kteří jsou velmi spolehliví a šikovní, díky nim si v servisní pauze mohu trochu odpočinout a poté se na auto stoprocentně spolehnout. Též všem co se podíleli na stvoření Legacy. Zde největší roli sehrál teamový kolega Martin Milowský, který je srdcem neuvěřitelný soutěžák a na internetu dokáže sehnat snad úplně všechno. Myslím, že je důležité, zde poděkovat Martinu Dlouhému a to za dokonale odvedenou obdivuhodnou práci. Též děkuji všem pořadatelům a fanouškům, bez kterých by Rallye nemohla existovat. Děkuji všem, co nešetřili technickými a řidičskými radami. Samozřejmě děkuji sponzorům za jejich přízeň a doufám, že s námi zůstanou. Nakonec musím poděkovat mému otci, že k nám po velmi dlouhé době našel cestu a omluvit se své matce za způsobené vrásky.

Komentářů celkem: 5
25. 10. 2013 19:18
0 0
Krásný článek. Konečně opět jeden z mála těch, co se jen nevozí, ale závodí! smajlík Zcela se mi líbí názor na Příbram, čekal bych, že jí budeš brát jako domácí a tak jí bránit zuby nechty...Nemá co dělat v mmčr, pokud tam příští sezonu bude, tak asi rozkoušu licenci, ale to už je jiné téma. Hodně úspěchů(o které nebude nouze) i v dalších sezonách kluci!smajlík
25. 10. 2013 19:38
0 0
Musím přiznat, že dříve jsem pilota moc nesledoval, ale po koupi Subaru jsem to změnil a musím říct, že mě mile překvapil. Moc pěkné auto, moc pěkná jízda, moc pěkné nasazení!
Klukům fandím a přeju, ať jim to vydrží!smajlík
25. 10. 2013 20:26
0 0
smajlíksmajlíksmajlík
26. 10. 2013 01:02
0 0
Letajici fotka z jelencu chybi smajlík
26. 10. 2013 16:51
0 0
Vždy jsem se rozplýval nad tuto technikou,opravdu krasavec a podívání jen to u srdce zahřeje.přeji posádce co nejlepší a další ůspěchy!!!smajlíksmajlíksmajlík
Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit!