Vlastimil Resl - eWRC.cz
4. 11. 2013 11:12 − 3967× − 0

Jan Souček: „Dále závodit budu pro tátu!“

Jan Souček v nedávné minulosti vodil po tratích závodů do vrchu nádherný Ford Focus, připomínající speciál elitní kategorie WRC.

Jan Souček (1. 8. 1977) v nedávné minulosti vodil po tratích závodů do vrchu nádherný Ford Focus, připomínající speciál elitní kategorie WRC. Po několika měsících pracovního vytížení v Německu a letošní smrti svého otce se sice na nějaký čas z tratí vytratil, nadcházející rok se však hodlá naplno vrátit. S Honzou jsme si ve smíchovské Radegastovně povídali nejen o automobilech, ale například i jeho úspěšné cyklokrosové kariéře.

Honzo, můžeš přiblížit tvé sportovní začátky?

„Od dvanácti do třiadvaceti let jsem dělal vrcholově cyklistiku. Moje tělesná schránka ale asi nebyla určena pro dlouhé silniční závody. Nejvíce se mi tak dařilo v cyklokrosu. Prošel jsem žákovskými kategoriemi přes ty dorostenecké až do „třiadvacítky“. Zde mi o jediné místo unikla nominace na světový šampionát do belgického Eschenbachu. Ve špičkovém týmu Fernet Stock byli mými vrstevníky Petr Nový a David Süssemillch, o ročník výše pak Venca Metlička a dlouholetý reprezentant Kamil Ausbuher, juniorský mistr světa z roku 1993. Kolem něj se celý tým točil. Dostalo se mi cti trénovat s Radomírem Šimůnkem starším, jenž bydlel nedaleko od nás v Jesenici. Jeho syna pamatuji ještě v kočárku. Šimůnek starší dokázal zakalit a ještě vyhrát. Cokoliv dělal, dělal profesionálně. Ostatně Robert Bakalář o něm natočil krásný medailón Král tří trůnů. Nějaký čas se mi věnoval i legendární závodník a trenér Vojta Červínek. Díky němu jsem se dostal na nějakou úroveň. Potěšil mě mimo jiné tím, že mi prodal své oblíbené civilní Porsche 944. Když jsem ho ukecal, dal si podmínku – musel jsem si pro něj přijet ze Srbska do Boleslavi na kole. Pak jsem zestárl a on vsadil na mladší borce, například Zdeňka Štybara. Po skončení kariéry vyvstala otázka, co dál. Odvíjelo se to především od finančních možností.“

Zvítězily u tebe závody do vrchu. Proč?

„Po skončení cyklistické éry jsem nastoupil k tátovi do Autoservisu Karlštejn. Tam za námi začal chodit otec známého okruháře a vrchaře Patrika Semlbauera. Jeho povídání o závodech mě zaujala. Ostatně už během cyklistických soustředění na Benecku jsem navštěvoval vrchy a obdivoval umění mistra Krámského. Semlbauerovi mi nabídli, zdali jim nechci dělat mechanika. Nejdříve jsem jim pomáhal připravovat formuli na jejich dílně, asi po dvou měsících jsem je začal doprovázet i po závodech. Zavítal jsem na republikové i evropské podniky, spatřil i ty velké zahraniční kopce, setkal se s jezdeckými esy. Většinu času jsem sice trávil v depu, přesto jsem tu atmosféru nasál.“

Máš nějaký kuriózní zážitek z té doby?

„Poznal jsem například, co znamená rivalita. Jednou před Patrikovým závodem s námi v pohodě diskutoval Otakar Krámský. Požádali jsme ho, zdali by nám nevzal po tréninku zpět dolů kola. Jeho „jasně“ se pak změnilo po porážce od Patrika v tréninku na „v žádném případě.“ Jednou v Záskalí mě Patrik s formulí přejel. Došlo k nedorozumění. Měl jet zahřát gumy, jeho táta ho pustil a bylo to. Naštěstí jsem měl jen vyražený dech a spálená záda. To mě však vůbec neodradilo. Naopak jsem zatoužil vyzkoušet závodění taky.“

Proč padla volba zrovna na Ford Focus?

„Jednak to byla otázka peněz, jednak jsme o závodech moc nevěděli. Jako diváci jsme navštěvovali především soutěže, které obdivuji dodnes. Zde jsme milovali vítězný Ford Focus WRC Vaška Pecha. Motivovalo nás postavit ho taky. Začal jsem jezdit po závodech ještě častěji a vyptával se kluků na pravidla a technické předpisy. Pak jsme v roce 2003 přes inzerát objevili jednoho focuse v Pelhřimově. Byl to třídveřový dvoulitr. Vše ještě umocnila jeho žlutá barva. Patřil jakési autodopravě, kde ho využívali na popojíždění. Tím jsme získali základ pro stavbu závodního auta.“

Jak dlouho stavba trvala?

„Bylo to šíleně práce. Pořádně jsme nevěděli, za kým jít a koho se na co zeptat. Vycházeli jsme vždy z nějaké rady. Zpočátku jsme šli cestou spíše vzhledu a úpravy karosérie, než řešení podstatných věcí – například převodovky a motoru. Auto tudíž vypadalo jako WRC a budilo respekt. Soupeři ho obcházeli, ohýbali se, zdali vzadu není kardanka a nejedná se o čtyřkolku, byli udiveni a obávali se porážky. Opak však byl pravdou. Slabé auto nefungovalo a my si vyžírali nováčkovskou daň. Začali jsme váhat, zdali je chyba ve mně, nebo v autě. Táta však byl puntičkář. Nesklopil hlavu, začal hledat příčiny a vyvíjet. Podařilo se mu najít schopné lidi, ochotné nám pomoci. Řešili jsme, zda jet malá či velká kola, zdokonalovali převodovku a vlastně úplně všechno! V roce 2009 jsme disponovali konkurenceschopným vozem a já začal vyhrávat podniky Severočeského poháru.“

Proč potom následoval přestup do EDDA Cupu?

„Severočeské poháry byly zprvu spíše amatérské. Pak se objevil Eda Patera z Radotína a povídá mi: ,,Není lepší soutěžit v první lize, než vyhrávat druhou?“ Opět nás to motivovalo jít dál a znovu začalo mnoho práce, abychom se dostali na špici. První sezónu jsme nicméně skončili ve třídě E-2000 druzí za okruhářem Petrem Mužíkem. Pak jsme zbrojili dál a další rok jsme vyhráli.“

Můžeš představit tvůj tým?

„Jsme čistě rodinný tým. Otec bohužel letos v květnu zemřel. Stál při mně od samých začátků v cyklistice. Stavbou mého závodního auta si pak plnil i svůj dětský sen. Byl hnacím motorem. Prožíval semnou všechny úspěchy i neúspěchy, byl mým rádcem, mechanikem a spolu s mamkou hlavním sponzorem! Ta nám většinou fandila z domova. Po tátově smrti jsme zůstali s bratrem Karlem sami. Dnes je to tak, že já pojedu a on mi bude dělat mechanika a naopak. Karel také závodí, především v Severočeských pohárech. Dlouhá léta si stavěl coswortha v kitu ze dvoukolky RS2000. Toho nedávno prodal a koupil od Petra Vojáčka Opel Astra OPC. Sponzorsky nám pomáhá firma Pro-tec, patřící kamarádovi Jirkovi Beránkovi. Zabývá se výrobou kvalitních přípravků pro automobilismus. S bratrem máme podobné předsevzetí jako boxerští bratři Kličkové – nikdy nebudeme závodit proti sobě. Kolem závodů se však hodláme nadále točit a trápit konkurenci. Závodit budeme pro tátu, aby z nás měl při pohledu seshora radost.“

Máš nějakou oblíbenou trať?

„Zpočátku jsem se bál rychlých tratí. Dnes už mi sice nevadí, přesto však pořád preferuji ty techničtější. Moc se mi líbí například kdyňský Koráb. Zde jsem byl schopen soupeřit o nejvyšší příčky absolutního pořadí mimo jiné s takovou ikonou, jakou je Vláďa Liška. Krásné je Benecko a samozřejmě domácí Beroun, z těch evropských třeba Náměšť nad Oslavou. Tu jsem zažil během několika startů v BERG Cupu, kde jsem vyhrál závod ve Slavkově u Brna.“

Jak jsi na tom se vzory?

„Vždy jsem preferoval lidi, kteří měli ke sportu dobrý přístup a nebyli „mistry světa“ po jednom vyhraném závodě. V soutěžích je to jasné – Václav Pech. Uznávám ho jako člověka, obdivuji jeho cílevědomost a technické znalosti. Koneckonců důkazem toho je, na jakou úroveň se svým týmem posunul a zrychlil Mini Cooper. Vždy jsem byl „Fordař“ a tak ačkoliv výsledky Sebastiena Loeba jsou nezpochybnitelné, ze světových pilotů pro mě jedničkou zůstává Colin McRae. Jeho smrt je obrovskou ztrátou. Pak jsem fandil Grönholmovi či Hirvonenovi, nikdy však ne Citroënu. Na okruzích klobouk dolů před Schumacherem. Umění, přístup, schopnost jet na suchu i vodě a dlouhá šňůra titulů z něj činí opravdovou legendu. Na něj navazuje další podobný buldok Vettel. Naopak takové ty frajery, kteří vyhrají po odstoupení několika soupeřů a mají nos nahoru, neuznávám.“

Co říkáš na konkurenci v EDDA Cupu?

„Myslím, že se zde najde hodně kvalitních a rychlých pilotů. Obdivuji Míru Černého, který dokáže se „stodvacítkou“ zajíždět časy v absolutním pořadí. Navíc je to ohromně skromný kluk. Líbí se mi jeho soutěživost a zároveň spolupráce s Martinem Maderákem. Hodně zapálení jsou turnovští Kubíčkové. Ty si pamatuji už ze Severočeských pohárů. Výborní jsou otec a syn Srnští. Mladší Josef přestoupil ze „čtrnáctistovek“ do „šestnáctistovek“ a okamžitě se opět usadil na špici. Můj velký kamarád Jirka Hák alias Profesor George z Koněprus u Berouna zase patří ke špici enkové skupiny. Jednou mě v Telnici svezl se svým lancerem jako spolujezdce. Když vás sveze mistr, který to má v ruce, to se zároveň bojíte i nebojíte. Zapotil jsem se a řekl, že už nikdy na sedadlo spolujezdce k žádnému závodníkovi nesednu. Jinak jak sleduji EDDA Cup, úroveň a kvalita jdou nahoru. Na druhou stranu začíná být problémem poměr výkonu a váhy. Tím mám na mysli přímo moji kategorii E-2000, konkrétně váhové limity. Ty jsou na vrších alfou a omegou. Do naší kategorie dnes nastupuje spousta borců s auty, vážícími sotva sedmsetpadesát kilogramů. Porazit je se stávající technikou je prakticky nemožné. Odlehčení pak znamená učinit ho na úkor bezpečnosti a tímto směrem jít nechci.“

Vidíš nějaké řešení?

„Jedině změnu pravidel. Za těch stávajících, pokud se budu chtít udržet na špici, budu muset auto prodat a postavit nějaký prototyp. Jenže pokud budu chtít jít s dobou a stavět mladé auto, bude nutné zasáhnout do všech nosních častí a nahradit všechny A i B sloupky, což opět pravidla nepovolují. Opravdu nechci stávajícího forda vyřezávat na úkor bezpečnosti. A závodit s auty o stopadesát kilogramů lehčími nelze. Letos jsem se svezl jen v Krušnohorském poháru. Zde ti kluci mají octávie a další váhově srovnatelné vozy. Příští rok se chci rozhodně vrátit k pravidelnému závodění. Chci být v té partě, zažívat soupeření. Druhou věcí je, kde. Zdali setrvat v EDDA Cupu, nebo, pokud už bych měl pro konkurenceschopnost techniky investovat mnohem více času a peněz, neposunout se rovnou ještě výše. Uvidíme:-).“

Čemu se věnuješ, když zrovna nezávodíš?

„Nějaký čas jsem pracoval v Německu. Mnozí mě varovali, že tam práci neseženu. Opak byl pravdou. Po dvou dnech jsem bez znalosti němčiny nastupoval v hesenském Michelstadtu pod Frankfurtem jako mechanik do servisu Peugeotu. Jiný kraj, jiný mrav. Německá důslednost a přístup jsou příkladné, jejich systém funguje. Po otcově smrti jsem se vrátil domů. Přes kamaráda Jirku Němce z Elitu jsem sehnal práci u kamaráda v servisu, navíc mám dílnu svoji. Po čase jsem se také vrátil k bývalé přítelkyni Katce ze Žamberka. Podporuje mě a fandí mi, už bydlí u nás a mamka alespoň není sama. Jinak stále proháním kolo. Na více mi bohužel nezbývá čas.“

Považuješ u nás propagaci motoristického sportu veřejnosti za dostatečnou?

„Je to individuální. Je fajn, že už dneska je v telce spousta záznamu z různých disciplín. Více mi chybí propagace před závody, například reklama v rádiu nebo plakáty. To by přilákalo ještě více fanoušků. My třeba vždy měli podpisové kartičky. Je hloupé, když do depa přijdou děti, a není jim co dát. Rozdáváme jim s kartičkami i bonbóny. Jako dítě jsem také byl nadšen, když jsem během Třebáňského kopce viděl stát na parkovišti „stodvacítku“ pana Krámského a dostal od něj plakát. Forda jsme vystavovali i v Dlouhé Lhotě na tuningsrazu. Zde ale působil poněkud exoticky. Každopádně bychom neměli být závodníky pouze v době konání závodu, ale propagovat motorsport pořád. Potěší, když někdo projeví zájem, napíše na internet, zajde se podívat na dílnu. A posléze přijde fandit na závody a domů si pak odnáší pěkný zážitek. Závěrem přidávám internetové stránky našeho týmu www.jsracingteam.cz.“

Foto: Katka Opalecká

Komentářů celkem: 0

Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit (nahoře nad menu)!

reklama