Jiří Kašpar (12. 6. 1976) loni zazářil jako kometa v Poháru ČR a nyní je již podruhé jeho šampiónem. Pilot z pražského Smíchova letos sváděl strhující souboj o prvenství s Petrem Šimurdou až do závěrečného vsetínského rozuzlení. O tomto víkendu si odbude svoji premiéru na domácím Pražském Rallysprintu, kde mu bude noty číst jeho mechanik František Jůza. Se stálým spolujezdcem Danielem Kabourkem by pak příští sezónu rád startoval do klasifikace sprinterského šampionátu.

Profil Jiřího Kašpara na eWRC-results.com

Motokáry

„Už jako dvanáctiletí jsme s bráchou Petrem chodili do motokárového klubu na Bílé hoře. Oblékli jsme se do montérek a na dílně řezali trubky, pilovali a připravovali díly pro motokáry „Pionýr“. Pro závody ve Fučíkárně jsme nakládali kamión pneumatikami, a ty jsme pak zase skládali a rozmísťovali kolem trati. To vše s vidinou, že si od patnácti let budeme moci klubové motokáry půjčovat a sami závodit. Nakonec jsme však v klubu skončili už před dosažením potřebného věku. S motokárami jsme přesto závodili. Od šestadevadesátého na amatérské úrovni, poté jednu sezónu na té republikové. V květnu 1998 moji kariéru předčasně ukončila těžká autonehoda v běžném provozu. Tu jsem, nutno dodat, nezavinil já. Řídil jsem „stotřicítku“, brácha seděl vedle a moji stranou jsme potkali feldu… Strávil jsem pár měsíců v nemocnici a ještě dalších pár na rehabilitacích. To mé kulhání mám právě z toho.“

Vrchy

„Zatímco brácha ještě několik let pokračoval v motokárách, já přemýšlel, co dál. Postavili jsme Škodu 130L a já s ní v letech 1999 – 2001 jezdil v Severních Čechách amatérské závody do vrchu Triola Cup. Jelikož nebyla vypsána třída do 1300ccm, jezdil jsem „šestnáctistovky“. Parta lidí byla příjemná a konkurence, vzhledem k tehdejší lepší ekonomické situaci, kvalitní a početná. V té době jsem sbíral převážně třetí místa. Pak umřel táta a my s Petrem se, místo závodění, museli věnovat rodinné firmě.“

Volný pohár a Rallye Cup

„Někdy v roce 2006 přitáhl brácha od jihočeského Pavla Vlčků karosérii pohárové octavie. Začali jsme z ní stavět soutěžní auto, ale šlo nám to hodně pomalu. Tehdy měl čas dlouholetý mechanik z Motorsportu Jarda Černý. Ve spolupráci s ním a dalšími lidmi se podařilo auto dodělat a my v roce 2008 vyrazili jako bratrská posádka na Erzetku Tmaň. Prasklý obal a olej ve spojce však zapříčinily naše předčasné odstoupení. Pak jsme ve Volném poháru doléčovali dětské nemoci vozu. Buď jsme dvoulitry vyhráli, nebo jsme odstoupili. Důvodem byly většinou banální závady – prasklé poloosy, rozpadlý kloub, utržený záchyt reakce motoru apod. Následující rok auto docela fungovalo a my jeli i podniky Rallye Cupu. Právě na jednom z posledních – podzimním Kramolíně – jsme byli příliš rychlí v jedné levé zatáčce přes hup. Octavia se svezla do příkopu, v němž byl bohužel pařez. O něj auto zakoplo a bylo na odpis. Použít šlo jen pár dílů. Já si přitom navíc zlomil dva obratle a tři měsíce opět simuloval v posteli…“

Současná octavia

„Přes zimu v letech 2009 a 2010 jsme postavili současnou octavii. Rám do skeletu karosérie nám dělal Martin Grabiec, motor přeskládal Dan Kasl a o klempířinu se postaral Honza Hosnedl. Mimo bráchy nám právě on a jeho kamarádi z JH Autosport Ořech Franta Jůza a Vítek Jůza dělají mechaniky. Někdy nám pomáhá také David Ježek, jenž sám závodí s historickou „tisícovkou“. Na autě je část věcí sériových. V polovině sezóny jsme se v Radouni rozešli jako posádka s bráchou. Čas jsme spolu trávili doma i v práci, při přípravě auta i na závodech a tak se projevila ponorková nemoc. Z dob, kdy jezdil s Mílou Jirsou, jsem znal, toho času volného, Dana Kabourka. Zeptal jsem se ho, zdali by neměl chuť se svézt a on kývl. Společnou premiéru jsme měli na podzimních Hořovicích. Tehdy jsem rozhodně netušil, jak trvalá spolupráce z toho vznikne. Dan je nekonfliktní pohodář. Pracuje u stavební firmy jako vedoucí MTZ a bydlí v Českých Budějovicích. Vídáme se tudíž jen na závodech.“

Pohár ČR

„Přestup o další třídu výše má na svědomí hlavně Hosan (Jan Hosnedl, pozn. autora). Pořád do mě dloubal, že máme zkusit jít dál, začít v republice a ať prý zkusím Pohár ČR. Díky dovybavení auta dalšími bezpečnostními prvky a pár drobným technickým úpravám a otestování jsme sice nestihli Valašku, na Vrchovině jsme však už nechyběli. Debut se nesl ve stylu – přišli, viděli, zvítězili. První vyhnání však z kapsy vyhání a na Kopné jsme zažili nejrychlejší odstoupení. Hned po nějakých deseti-dvaceti metrech úvodní vložky nás zastavila prasklá poloosa. Na konci roku z toho ale přesto bylo absolutní vítězství v klasifikaci Poháru ČR. První polovinu sezóny nás nikdo moc neznal a v pozici outsiderů jsme si prostě jen objeli svoje. Letos už to bylo složitější. Startovali jsme většinou jako první pohárová posádka a každý už koukal a čekal, co bude.“

Konkurence v Poháru ČR

„Především si myslím, že tam jsou všichni opravdu srdcaři. Důkazem toho je, jak se mnozí posunou pořadím nahoru například na uklouzaných nebo mokrých erzetách, za deště. Jelikož máme dvoulitrového téměř kita, přestávají pro nás být konkurencí malá enka. Loni jsme se přetahovali především s Mílou Jirsou s kitem a lancery Jiřího Hendricha a Jiřího Šmída. Když, počínaje letošní sezónou, nemohou čtyřkolky do Poháru bodovat, zúžilo se to na Mílu a přibyli Petr Zedník a Petr Šimurda. Tomu předpisy povolily osadit „eleru“ čtrnáctistovkou a zvýšit tak její konkurenceschopnost. Míla Jirsa však od poloviny sezóny začal auto spíše pronajímat a také Zedník se po dvou odstoupeních vinou poruchy motoru z tratí vytratil. S Petrem Šimurdou jsme pak bojovali o vítězství až do závěrečného podniku ve Vsetíně, kde jsme pro uhájení vedoucí pozice museli bodovat.“

Oblíbená soutěž

„Nejsem vybíravý a rád se svezu na každé soutěži. Moc se mi líbily například Hustopeče charakterem tratí. Nabízely široké, rychlé asfalty, protahováky, šotolinu i uzounké silničky. Jen mě mrzelo, že pro poháristy byla letos vyřazena noční část soutěže. Pěkný je také Pačejov. V budoucnu bych se rád, pokud bych k tomu měl homologované auto, svezl nějakou soutěž velkého mistráku, třeba Šumavu.“

Čas a zase ten čas

„Kromě práce a závodů mi už moc času nezbývá. Ten volný tak raději věnuji rodině. Loni v lednu jsem se po „desetileté známosti“ konečně oženil. Máme dvě děti – dceru Lisu a syna Maxe.“

Rallyová budoucnost

„V Poháru ČR se mi už pokračovat nechce. Pokud budu mít možnost předělat octavii do třídy 12, pak uvažuji o startu ve sprinterském šampionátu. Koketujeme také s myšlenkou postavit velkého historika. To je ale otázka spíše vzdálenější budoucnosti a financí. Jeden start mě však čeká ještě letos – poprvé se zúčastním jako jezdec Pražského Rallysprintu. Bohužel se jede jen Chuchle. Pojali jsme to však jako společenskou akci pro naše blízké a přátelé, kteří třeba neměli možnost vyrazit během sezóny na vzdálenější podniky. Já pojedu octavií s Frantou Jůzou a Honzu Hosnedla ve Škodě 120S bude navigovat Vítek Jůza, abychom svezli mechaniky. Budeme mít i malý catering, takže od toho očekávám příjemnou a pohodovou tečku za sezónou.“