Vše začalo v roce 2011 Stříbrem, myšleno městem, protože tam jsme jednoho jarního zamlženého dne poprvé sešli. Ne všichni stávající členové, ale určitě příznivci našich budoucích „koní“. Vše bylo jednoduché, jedna trať se jela šestkrát na střídačku, našli jsme přehledné místo na rozlehlé louce, dokonce s občerstvením a podívali se i na druhou stranu tratě. Možná to bylo tím, že je to poprvé, ale mě to nadchlo. Hlavně to bylo takové rodinné, srdečné a pohodové. Na začátek to hýřilo jako lákadlo na roky příští. Nakonec i s tím závěrem, kdy jsme v místním tanečním sále restaurantu hned absolvovali i první vyhlášení výsledků s předáním pohárů. U nás poháru, který nadchl i silně pozvedl chuť do dalšího snažení. Nikdo nebyl na pochybách, že tato událost vejde do dějin nově vznikajícího týmu a hned jsme to potvrdili na pražském setkání s patřičným společným veselím.

A pro mě se toho dubnového dne hnul svět mého požehnaného věku trochu jiným směrem a začal jsem do něj pronikat. Do světa, který jsem znal doposud jen povrchně ze zpráv. A tak jako mají svůj svět hudebníci, atleti, rybáři, šachisti, vodáci …. zjistil jsem, že existuje i prostředí motoristické se svými RZetami, ÚPéčky, servisy, defekty i pentlemi za různé delikty a já nevím jakými se to hemží ještě termíny. Je to zvláštní svět prosycený vůní benzínu a nafty, rachotem motorů a ohlušujícím prskáním výfuků při řazení převodovek. Svět neustálého shonu při prohlídkách v servisu, kdy mají závodníci naopak jednu z mála chvil, kdy se občerství a pár minut odpočinou. Pak se vrátí do další etapy nejvyššího napětí a soustředění. Oba jsou pevně upoutáni těsně vedle sebe, svázáni pupeční šňůrou interkomu a hlavně jsou jako jedno tělo, které cítí, myslí a prožívá jízdu společně. Je to dvojice a posádka, kde jeden bez druhého je v tu chvíli nic. Člověk to musí mnohokrát prožít, aby pochopil.

Jsem vedle úkolu fotografa nebo lépe řečeno dokumentaristy všeho, co považuji za dostatečně charakterizující ten který závod, také otec řidiče. Do toho už se ne každý dokáže vžít a pochopit ty pocity, představit si to štěstí, kdy se syn se svým kamarádem – spolujezdcem vrátí v pořádku, pak projede rampu a všechno napětí z něho spadne. A z počátku spadávalo i několik dní. Teprve pak si může v klidu sednout a dát něco k jídlu a napití. Tato zvláštnost, to je výsada jen rodičů. Na jedné straně radost, že se naplňuje sen nejbližší osoby, na druhé straně strach o jeho osud.

Každý závod má své neopakovatelné kouzlo a každý je svým způsobem jiný. Místem konání, složitostí tratě a povrchem, počasím i prostředím zázemí.

Zvláštní až mystická pro mě byla Kopná 2013, vlastně první Kopná, kterou naše posádka jela. I tehdy jsem si uvědomil dvojí charakter vlastního závodu. Složený z prožitků závodníků a zbytku týmu. Auta v mlhavém oparu pojížděla po pomalu usychajícím asfaltu z nočního deště ke startu. Okolo všude zvědaví diváci, motory bublají, za sklem jsou již závodníci plně soustředěni na nadcházející okamžiky, kdy se zvýší otáčky na maximum a v jedné vteřině vyrazí vstříc další rychlostní zkoušce.…po startu mizí do zamlžených kopců. A pak jen vlhkost vzduchu pomáhá přenosu zvuků motoru linoucí se z neviditelných koutů lesních cest. Tam bojují odkázáni sami na sebe s vteřinami, se záludnostmi cest, svoji vlastní schopností popsat trať a mírou bezpečnosti jízdy. Nejsme lovci senzací, protože snad každý z nás se po odjezdu zamyslí a vžije do pocitu našich jezdců, kterým jdeme pak připravovat do servisu občerstvení a s napětím čekáme na telefon, že jsou po další RZetě v pořádku. I když jim bezmezně věříme, jsou to nervy, protože se může stát cokoliv nepříjemného a ne jen jejich vinou. Nejvíce jsme šťastni, když se vracejí a zatáčejí pod stříšku servisního místa a můžeme jim obejmutím vyjádřit svou podporu. Je nás v týmu sedm, jako bylo statečných, a snažíme se jim vytvořit to nejlepší zázemí. Aby se mohli soustředit pouze na svůj cíl – dojet bezpečně na co nejlepším místě. Nemusí přeci závod vyhrát, ale s důstojností se ho zúčastnit a odjíždět domů šťastni, že se jim stále a bez ztráty „kytičky“ plní vlastní sen a přináší jim hlavně radost. Jak potom chutná zpáteční svačina na odpočívadle ve společnosti těchto spokojených lidí. Náramně. A když to přinese nějaký úspěch třeba i s pohárem, tak mnohonásobně. Pohár je sice kus vyleštěného kovu, ale je to symbol. Symbol té bezmezné vůle něco dokázat, chuti i snažení být dobrý a být lepší než dobrý. Porazit kolegy, které mají rádi a v cíli si to dokazují, ale je tu vidina toho pódia, kde bývají ti nejlepší a všichni tam stát nemohou. Nejdůležitější je však dojet a v pořádku! To je pro mě největší vítězství.

Po pohárku ze Stříbra přišlo i opravdové a zvláštní stříbrné zlato z Krkonoš. Asi to měla být taková prozatímní výsledková ochutnávka. Tam totiž tenkrát jako na zavolání přijeli snad všichni příznivci našeho týmu. Došlo i na velké překvapení možného vítězství. Byl to hezký pocit, kdy plně obsazené kino sledovalo vyhlašování výsledků. I my jsme zůstali do večera. Bohužel došlo k trochu rozčarování na závěr, kdy jeden pramen výsledků popíral druhý. A tak legenda automobilového sportu p. Zapadlo nakonec předával pohár jen za stříbrné umístění. Ale naši kluci si nakonec aspoň vyzkoušeli radost, jaké by to bylo, kdyby opravdu zvítězili. Jak jsme poznali, ještě neuzrál ten správný čas. Ten se chystal na toto léto, léto roku 2013, kdy se jel Pačejov.

Ale to už je jiné zamyšlení, ke kterému dojde určitě také a od jiných.