Nalodění na trajekt vždy probíhá v lehce chaotické atmosféře. V omezeném čase se musí stihnout vyřídit formality spojené se vstupem lidí a vozů na území Maroka. Pořadatelé se vždy snaží tuto proceduru co nejvíce zrychlit a dohodnout se s celníky na zkráceném režimu proclení. Letos je to nejlépe zvládnuté, za dobu co pamatuji. Stovky lidí se dokázali dostat do kajut ani ne po hodině po nalodění. Tři úřednici orazítkovali všechny pasy, bez toho aby detailně zkoumaly co v nich je a současně další dva vyřídili potřebné doklady pro automobily. Pro všechny je každá ušetřena minuta cenná. I tak jsme se dostáváme do postele jen na čtyři hodiny. Ráno na všechny čeká slavnostní uvítaní v přístavu. Dokonce se snídaní. Všichni policisté spolupracují a tak je vylodění naprosto hladké. Dokonce nepotřebujeme ani ukázat pas při výjezdu z přístavu. Nemohl jsem si nevzpomenout na rally Shamrok 2009. To jsme se z přístavu v Tangeru snažili dostat v civilním autě a bylo to podstatně složitější. Policista nás nechtěl pustit a stále cosi hovořil o neplatnosti našich pasů a poukazoval na „chybějící stránky“. Teprve po chvíli nám došlo o co jde a chybějící stránky jsme každý nahradili jednou pěti eurovou bankovkou. Po tom byla cesta do Maroka otevřena. Dnes se nás na nic nikdo neptal a ještě jsem dostal snídani a čaj. Příjemný začátek dne.

Start do spojovací části dnešního dne je umístěn u výjezdu z přístavu. Projíždíme osídlenou část severního Maroka a míříme do výrazně méně zalidněného vnitrozemí. Opět, ostatně jako každý rok, mě udivuje dynamický růst stavebnictví v této oblasti. Ve městech jsou vidět celé nové bloky betonových novostaveb a mezi většími městy se vyměřují víceproudé silnice. Stále jsme však v Africe. Pobíhající kozy, psi, odpadky a lidé jedoucí na oslech jsou vidět i na těchto nových místech. To, co je také nevyřešeno jsou obslužné komunikace. Nové čtvrtě sice vznikají, ale novou asfaltku nevidíte. Ta je v mnoha menších městech jen výsadou centra osady. Ranní cesta přes města a vesnice je zdlouhavá. K plynulosti dopravy nepřispívá staří vozového parku nezřídka přesahující třicet let a s tím související cestovní rychlost. Předjíždíme nejeden velmi přeložený a ploužící se kamion, jehož stáří je podstatně větší než třicet let.

O desítky kilometrů dále, u hranic s Alžírem, provoz na silnici skoro úplně ustává. Asfaltová cesta vede přímo přes rozlehlé kamenité pláně, kde v pravidelných intervalech míjíme věže telekomunikacích společností zajišťující pokrytí mobilním signálem nejbližší okolí. U každé z nich je postaveno několik stavení s trvalým osídlením. Cestou jsou vidět v dálce stany a při bližším pozorovaní pustiny si nelze nevšimnout lidí, zahalených od hlavy k patě v dlouhých kápích, pasoucí ovce nebo kozy a nebo jdoucí někam kam naše oko nedohlédne. I přes zdánlivou opuštěnost tato místa žijí a mají své obyvatele.

Start do dnešní etapy je pět kilometrů od asfaltu. Cestou se projíždí přes osídlené místo se stany a na první pohled jednoduchými domy. U prašné cesty na nás mává několik malých dětí. To je docela milé je vidět mávat, nezřídka po nás házejí kameny a když zastavíme tak se děti rozprchnou do všech stran. Hned jak závodníci odstartovali vracíme se zpět a zastavujeme u nich. Každé dostává plyšovou hračku od Vás. K hračkám se ještě letos několikrát vrátím, ale nyní, prosím, přijměte dík vy všichni, kteří jste nám je sebou dali a omlouvám se na dálku vám, kteří jste hračky nabízeli, ale my je nevzali. Bylo jich více, než naše prostorové možnosti nám dovolily vzít. Už dnes udělali několika dětem život o trošku veselejší.

Po startu se závodníci vydali do nezvykle krátké úvodní etapy dlouhé osmdesát šest kilometrů. Prvních část etapy vedla po šotolinových cestách, které zavedly závodníky k vyschlému jezeru. Zde se Tomáš rozhodl zariskovat a držel se jedné ze stop vedoucí na druhou stranu. Té co se zdála být nejsušší. Využil svých zkušeností a zvolil nejpřímější cestu na tři kilometry vzdálený břeh. Takovýmto místům se říká „solisko“. Je to na první pohled suchý povrch. Ve skutečnosti je to krusta písku, která se může pod vahou kamionu probořit a celý ho, ve vteřině, uvěznit. Motocyklisté ani posádky osobních vozů takový povrch moc neřeší. Jsou lehcí. Pro kamion může být takové místo takřka smrtící pastí. Vlastní silou se z tohoto místa nelze dostat a vytáhnout ho musí přijet jedno nebo více těžkých vozidel. Tomáš s Vojtou se do takovéto situace několikrát za svou kariéru dostali a byli jak vyprošťováni tak pomáhali s vyprošťováním svých soupeřů. Rozhodnutí zda jet nebo ne do těchto míst leží na řidiči. Dnes to bylo dobré rozhodnutí. V další části etapy se změnil povrch cest. Z kameni se stal drobný písek a navigace dostala rychlý spád. Vojta se chvíli cítil jak na klasické rallye, kdy skoro nestíhal číst změny směru z roadbooku. Do cíle přijeli jako první v kategorii kamionů s více než tříminutovým náskokem na Elizabet Jacinto na MANu. Náskok několika minut však zatím nic neznamená. O to více když jsem viděl jakou rychlostí přijela Elizabet do konce etapy. Po projetí cílem musela tvrdě na brzdy, jinak by porazila stolek s pořadateli a její MAN se při tom hrnul bokem. Musím říci, hezká podívaná.

Dnes je Silvestr. Aktuálně je 22:35 hodin Marockého času. Venku je teplota kolem nuly. Já s Hoznou sedíme v „Media“ stanu, jak se honosně říká zahradnímu stanu kde je dostupná elektrická energie, klepeme kosu a dokončujeme video a text. Mechanici jsou zalezlí s Tomášem pod Tatrou a Vojta si připravuje roadbook na zítra. Na oslavu si nalejeme panaka whisky a půjdeme spát jak brzy to jen půjde. Zítra nás čeká dlouhý den. Závodníci by měli okusit první duny v okolí města M'Hamid a projedou se údolím řeky Draa.

Za všechny, kdo jsme zde na Africa Race, přejeme Vám úspěšný a šťastný nový rok!

Já za sebe přidávám. Přeji vám, aby jste příští rok byly sami sebou a udělejte to co chcete udělat. A kdy začít? Kdy jindy než teď?! :)

Z bivaku v Boudnib

Za Livescore Team – Vojtěch Morávek ml.