Pavel Ryšánek (29. 5. 1953) je po bezmála čtyřiceti letech, strávených na horkém sedadle vedle mnoha jezdců, jednou z našich největších spolujezdeckých legend. Vedle prakticky všech českých soutěží absolvoval i mnoho těch zahraničních. Dodnes je velmi aktivní – s Pavlem Šofrem se pravidelně účastní populárních Revivalů a také ochotně předává své zkušenosti a rady mladým, začínajícím závodníkům.

Profil Pavla Ryšánka na eWRC-results.com

Čtyři spolujezdecké legendy

„Závodit jsem začal už v roce 1972 a ještě v roce 2009 jsem ve sprinterském šampionátu navigoval v Renaultu Clio R3 mladého Jakuba Blahnu. Mnozí o mě tvrdí, že jsem žijící mitfárovskou legendou. Ty jsou však podle mě čtyři. Jsou jimi borci, předávající zkušenosti dále a učící mladé kluky – Jarda Ginsl, Karel Jirátko, Olda Gottfried a já. Všichni čtyři umíme diktát nejen přečíst, ale prakticky i rozpis sami napsat. Mezi další spolujezdecké ikony patří Pavel Schovánek, Pavel Šlemín, Honza Krečman a Bořík Motl.“

Rallyové začátky

„K soutěžím mě přivedla baba, se kterou jsem tehdy chodil. Během mého pobytu na vojně se zčuchla se závodníky z AMK Praha 3 Žižkov. To byl tehdy nejpočetnější a nejsilnější klub v republice. Tím jsem nastartoval dlouhou spolujezdeckou kariéru. Přestože mojí hlavní parketou bylo mitfárování, absolvoval jsem začátkem osmdesátých let několik soutěží i jako jezdec.“

Moji jezdci

„Jezdců jsem navigoval moc a snad na nikoho nezapomenu. Začínal jsem s Pavlem Podsklanem, následovali Pepík Kukelka, Tonda Charouz, Honza Trajbold st., Mirek Hošek, Tonda Muzikant, Jirka Bůva, Pavel Braný, Karel Trojan st., Karel Šimek, Pavel Šofr, Mirek Abrahám, Jarda Endrych, Hynek Jícha, Zdeněk Píša, z mladších pak Martin Kožmín, Jarda Paděla a Kuba Blahna. Každý z jezdců měl odlišný styl. V podstatě všichni ale byli schopni akceptovat diktát. V osmdesátých letech jsem též v Praze pořádal pravidelné školení jezdců a spolujezdců pro Středočeský kraj. Zde jsme předávali zkušenosti mladým.“

Moje soutěže

„Často jsme startovali v Itálii – například na Bassano del Grappa, Piancavallo či ve Veroně. V Německu to byly 3-Städte, Metz a také Deutschland ještě v rámci evropského šampionátu coby kandidátský podnik toho světového. V Rakousku byl krásný Lavanttal či Semperit, dnešní Waldviertel. V rámci Poháru míru a přátelství socialistických zemí jsem zažil mnoho pěkných soutěží v Maďarsku, Polsku a Východním Německu. Naopak nejotřesnější byla rumunská Rally Sibiu. Ti, co u nás pořád brojí proti našim pořadatelům, kteří přitom mají tratě zabezpečeni jako jedni z nejlepších na světě, měli by zažít to Rumunsko. Chaos příšerný a některé erzety, připomínající tankodrom, vedly vyschlými koryty potoků. Po pádu jedné z domácích posádek z chvostu startovního pole s Ladou Niva do jezera a úmrtí jednoho z členů posádky zjistili organizátoři až po dvou dnech, že jim jedno auto chybí…“

Reagan a Ryšánek

„Asi nejfantastičtějším zážitkem byla Galway Rally v Irsku. Zatímco v Čechách se k nám pořadatelé vždy chovali tak nějak normálně, v zahraničí si nás hodně vážili a moc o naši účast stáli. Právě na Galway jsme startovali jako historicky první československá posádka. Ve městě z toho bylo pozdvižení. Pozvali nás na radnici, kde jsme se museli podepsat do pamětní knihy města. A jelikož týden předtím tam byl na návštěvě americký prezident Ronald Reagan, jsou pod sebou podpisy Reagan a Ryšánek.“

Pavel Šofr

„Největší porci závodů jsem absolvoval s Fofrem. Vedle domácího šampionátu jsme se pravidelně účastnili Poháru míru a přátelství, Mitropa Cupu i Alpe Adria Cupu. Do devětaosmdesátého jsme bojovali za čest a slávu značky Škoda. Například na Piancavallu jsme s „elerou“ startovali do erzety na slickách ve výšce čtyřista metrů nad mořem. Trať stoupala až do dvoutisícsto. Nahoře jsme dojeli Audi Quattro Isolde Holderied. Snažili jsme se ji předjet. Ona nás nechtěla pustit a stále si jen ťukala na čelo. V té době už jsme totiž jeli na suchých gumách na sněhu. Nakonec jsme jí regulérně přetrapovali a bylo to. Systém Mitropy byl postaven tak, že už jen za start v zahraničí bylo pět bodů, za dokončení soutěže dalších pět. Jiný bodový zisk už byl zcela výjimečný. Bodovalo totiž jen prvních deset posádek absolutního pořadí a třeba na Piancavallu jich startovalo třistapatnáct, z toho devadesát se čtyřkolkami. My se přitom v té konkurenci se škodovkou pohybovali mezi dvacátým a pětadvacátým místem. V Rakousku nás nechal po soutěži rozebrat hrabě Harrach. Nemohl uvěřit, že bychom jeho mantu udolali se třináctistovkou. Po revoluci jsme od švédského jezdce Axelssona přivezli do Čech jako první čtyřkolku Subaru RX Turbo. Byla to bestie s plovoucími třmeny, která se nedala zastavit. Přesto jsme s ním vybojovali titul ve třídě.“

Miroslav Abrahám

„Nádherné zážitky mám s Mirkem. Společně jsme vytvořili první českou soukromou posádku, startující na finské Rally 1000 jezer. Mirek pilotoval Peugeot 205 GTi skupiny N v německé verzi. To znamenalo o dvěstě kilo větší váhu, o dvacet koní v motoru méně a k tomu vůbec tu nejblbější možno skříň. Ve Francii na Antibes se pravidelně jezdí kultovní rychlostní zkouška Col de Turini, známá především z Rallye Monte Carlo. Během nočního výjezdu do onoho slavného průsmyku nás předjela a ujela nám tři auta. Nahoře však padla tak hustá mlha, že bylo vidět sotva na deset metrů. Za dvaadvacet kilometrů sjezdu jsme předjeli a odjeli šesti autům. Tak skvělý jsme měli mlžný rozpis. V servisní zóně se na nás všichni chodili dívat, co jsme to za magory:-).“

Karel Trojan st.

„Karla Trojana jsem navigoval v žigulíku a škodovce. Právě s ním jsme v Německu získali cenný skalp tehdy začínajícího Armina Schwarze. Toho si poté vyhlédl a do špičky vytáhl Walter Röhrl, jehož rozlučku s aktivní kariérou na 3-Städte jsme rovněž zažili. Celé startovní pole tehdy podepsalo souhlas, aby mohl, přes zákaz skupiny B, startovat s bestií Audi S2. Jako jeden muž jsme se pak všichni řítili na tribunu sledovat tu show. Walter jezdil po oválu dlouhé ploché dráhy, audi nejelo rovně ani na osmset metrů dlouhých rovinkách a nad ním letící vrtulník mu nestíhal. Jednou jsme s Karlem startovali do třetí erzety soutěže. Její úvod byl z kopce a pořadatelé nám tak podložili přední kola špalky, aby Karel nemusel stát na brzdě. Když nám je vytrhli, vyrazili jsme vstříc ostrým kilometrům. Vložka začínala „levá tři, pravá tři, levá čtyři, pravá šest na můstek“. Za ním jsme se poroučeli ven mezi klády. Karel to vybojoval a vrátili jsme se na silnici. Karel toho nikdy moc nenamluvil. Teď ale zvedl ukazováček a nazval ho prstem Božím. Zhruba po třech hodinách jsme přijeli na tutéž rychlostku znovu. Před startem jsem ho schválně upozorňoval, že to je ona vložka, kde jsme se poroučeli ven. Karel vše odkýval, leč pravou „šestku“ podržel opět na plný céres a my opět vylétli mezi, již značně rozházené, klády, ještě hlouběji než poprvé. Karel vše opět vybojoval a na můj dotaz, proč jsme tam byli znovu, jen odvětil: „Když to šlo poprvé, musí to jít i podruhé!“

Práce spolujezdce

„Základem všeho bylo, že jsme si za starých časů předávali mezi spolujezdci informace. Pokud někdo vymyslel něco nového, pustil to dál. Měli jsme tak téměř sjednocené rozpisy. Několik vychytávek tedy uvedu i nyní. Zatáčky se píší, pokud možno, až k něčemu – horizont, strom, křížek apod. Rozpis se píše za každou erzetou ne do letmého cíle, nýbrž až do stopky. To dnes mnozí nedělají a výsledkem pak jsou karamboly a krize za cílem. Ve stopce je potřeba v rozpisu mít uvedenu následující křižovatku. Jelikož se rozpis píše podle itineráře, vždy jsem se v něm snažil mít itinerář zachycen včetně údajů, kolik kilometrů chybí do cíle vložky. Když vede erzeta z kopce, musíš vědět, že dojezd z kopce je třeba tříkilometrový. Doporučuji též rozpis psát fixem. První seznamovací průjezd modře nebo zeleně, druhý dopisovat hnědě a ve třetím finální úpravy černě. A zásadně rozpis nepřepisovat. V pohodovém úseku totiž máš písmena úhledná a minimálně centimetr a půl vysoká. Vjedeš-li pak do bordelu a nejasností, písmo se ti rozhodí. Při ostré jízdě tak na první pohled poznáš průserová místa. Včas musí být přečteno vše, co je za horizontem. U nás totiž neplatí jedna z italských pouček, že za každým horizontem je rovně a sucho. Samozřejmě mitfára jezdci nemá a nesmí cokoliv upravovat. Vřelou radou začínajícím mitfárům je, aby alespoň jednou, klidně i při nějakém pouťáku, usedli za volant a donutili svého jezdce sednout vedle. Ten pozná, co to obnáší, a spoustu věcí okamžité pochopí. Pokud by někdo měl zájem o další zkušenosti a vychytávky, nechť mě radostně kontaktuje.“

Revivaly

„Velkými zážitky, odreagováním a možností potkat se s letitými soupeři a přáteli jsou Revivaly, organizované Edou Paterou. Premiérový ročník jsem absolvoval v „Kachně“ s hercem Romanem Skamene. Ten mi původně sliboval, že se za volantem budeme střídat. V úvodní časovce jsem se ho ptal, zdali to pořád platí. „To už by nás nikdo nenašel,“ odvětil. Do přeplněné „Kachny“ jsem se sotva vešel. Levou ruku jsem měl na Romanově sedadle, pravý loket vystrčený z okénka. Roman měl minimum prostoru. Kdykoliv naše auto zahlédlo kopec, jelo na jedničku asi dvacetikilometrovou rychlostí. To napomohlo nehynoucímu zážitku. Po dlouhém úseku po hlavní silnici následovalo na neoznačené křižovatce odbočení do úzkého. Znal jsem to místo, protože se tam před lety jezdila rallyová erzeta. Odbočili jsme tedy a za námi se vydali Vašek Blahna, Venca Polívka a Mirek Adámek s Oldou Gottfriedem. Následovalo prudké stoupání v místě, neumožňujícím předjetí. To, co jsem slyšel za námi, přirovnám k zatemněnému nebi pánskými přirozeními. Po opuštění onoho úseku nás všichni ve velkém stylu předjeli. Setkali jsme se s nimi na další křižovatce asi po deseti kilometrech, na kterou každý z nich přijížděl z jiného směru. Další ročníky už jsem absolvoval s Fofrem. Ze sedmi startů jsme skončili šestkrát na bedně, jen jednou našeho forda zradilo na Korábu turbo.“

Dva junioři

„Aktuálně se věnuji také dvěma juniorům. Jedním je můj syn Honza. Ten ještě před dovršením plnoletosti jezdil pod AMK Praha 3 Žižkov amatérské i republikové autoslalomy a zde se pohyboval na čelních příčkách. Po osmnáctinách zahájil spolujezdeckou kariéru a v roce 2011 vyhrál s Lubošem Minaříkem ROPRO Clio R3 Czech Trophy. Loni startoval jen jednorázově s Lubošem na Kopné, s mladým Petrem Gargulákem v Kostelci a s Patrikem Rujbrem na Waldviertelu. Nyní je však jeho prioritou úspěšné dokončení studia na vysoké škole. Přesto si myslím, že je přes své mládí už špičkovým a zkušeným mitfárou a ještě o něm hodně uslyšíme. Druhým juniorem je teprve dvanáctiletý Lukáš Krupička, vnuk Pepíka Kukelky. S pohárovou fiestou si znamenitě vede v autoslalomech i sosnovských podnicích Mogul Driving Cupu. V tom zatím posledním zde obsadil sedmadvacáté místo absolutně. Považuji ho za velký příslib pro automobilový sport.“