Jedním z nejaktivnějších účastníků amatérských motoristických podniků je v posledních letech Miloš Feigl. Dvaapadesátiletý úžický pilot se svým nepřehlédnutelným lancerem deváté evoluce v barvách společnosti Red Bull pravidelně brázdí tratě EDDA Cupu, RTC, IRC i Amater Rally. Loňský bronz ve třídě SE + 2000 v populárním a početně obsazeném seriálu závodů do vrchu EDDA Cupu je jeho dosavadním největším automobilovým úspěchem. Na něj by moc rád navázal i letos, hlavní prioritou však je závody si pořádně užít.

Miloši, můžeš vzpomenout na tvé motoristické začátky?

„Začínal jsem motokrosem. Jezdil jsem ho dlouhé roky sám, pak jsem deset let doprovázel po závodech mého syna Miloška. Ten dvakrát vybojoval titul juniorského mistra Evropy. Díky závodům jsme procestovali celou Evropu i Spojené státy, tedy především jejich jižní část – Tampu, St. Petersburgh atd. Motokros nám dal spoustu radosti a úspěchů, zároveň však též četná zranění. Já měl čtyřikrát zlomené obě klíční kosti, syn má za sebou sedmnáct zlomenin a několik operací. Proto se už motokrosu věnuje jen rekreačně. Ještě mnohem hůře dopadl náš kamarád Michal Špaček. Ten zemřel v roce 2009 na následky úrazu hlavy, utrpěného při závodě mistrovství světa v západočeském Lokti. Nikdy na něj nezapomeneme.“

Nyní se však už věnuješ především automobilovému sportu. Nejvíce si tě vybavuji ze závodů EDDA Cupu. Jak se ti závody do vrchu líbí?

„Líbí se mi veškeré závody. Vrchy jsou na mé gusto hodně krátké. Chvilku jedeš a pak dlouho čekáš. Klíčem úspěchu je dokonalá znalost trati. Jakmile jí neznáš zpaměti, nemáš šanci zajet dobrý čas. EDDA Cup je každopádně jedním z nejlépe zabezpečených seriálů, které jsem kdy jezdil. Zázemí a parta jsou vynikající, pořadatelé vstřícní. Komunikace se závodníky, rodinný přístup a spousta legrace jsou bonusem. Moc si rozumím se startmaršálem Vencou (Václav Husák, pozn. autora) a jeho rodinou. Vynikající vztahy mám s promotérem Edou Paterou a jsem moc rád, že takový šampionát vůbec vytvořil. Dle mého názoru je v celé republice nejobsazenější, co se týče počtu startujících. Trochu tvrdší je jen Roman Linhart. To ale jeho funkce ředitele většiny podniků asi vyžaduje. Každopádně doufám, že přístup vedení bude v budoucnu ke všem závodníkům stejný.“

Loni jsi obsadil konečnou třetí příčku ve třídě SE + 2000. Kdo byl tvým největším soupeřem?

„Soupeřem je každý jezdec, který se postaví na start. Těmi největšími jsou však samozřejmě ti ve třídě – legendární Jirka Hák, „Tygr malajský“ Martin Lev a „Chemik“ Zdeněk Hořánek:-). Konečný bronz je největším úspěchem mé dosavadní kariéry a moc rád bych ho příští rok obhájil.“

Vím, že se často účastníš podniků RTC (Rally Team Chrudim) a IRC Cupu. Co pro tebe znamenají?

„Především možnost krásného a přitom bezpečného svezení na královéhradeckém CzechRingu. Tato trať je, spolu s mosteckým okruhem a Sosnovou, přímo ideální na vyblbnutí se bez zbytečného rizika, které při většině rallyových a vrchařských podniků působí stromy a další pevné překážky v blízkosti trati. Moc se mi líbí paralelní jízdy. Pořadatelé RTC a IRC v čele s Martinem Kučerou zasluhují rovněž velkou pochvalu. Jejich každoročním vrcholem je velice vyhlášené Setkání mistrů. Až pět tisíc diváků má možnost vidět v akci i stovku jezdců v rallyových a formulových speciálech i bugynách. Zde jsem se utkal a seznámil mimo jiné s dolnobousovskými bratry Pavlem a Martinem Svobodovými, kteří loni vládli domácímu autokrosovému šampionátu v divizi TouringAutocross.“

A co klasické soutěže?

„Když mám čas, jezdím Amater Rally u Milana Blahouta. Ty jsou také krásné a kvalitně zabezpečené. V tomto ohledu mě mrzí jediná věc – časté termínové kolize těchto různých amatérských podniků a seriálů. Nejraději bych závodil každý víkend a takhle přitom musím mnoho závodů vynechat, zatímco některé víkendy nemám kam vyrazit. Možná by tedy stálo za to, aby se jednotliví organizátoři dohodli a zkusili vymyslet termíny tak, aby se závodění chtiví jezdci mohli vyřádit do sytosti:-). Co se týče velké rallye, v mých letech už si žádné ambice nekladu. Moji prioritou je se pěkně svézt a závoděním se vyloženě bavím.“

Tvým sportovním náčiním je lancer deváté evoluce. Proč padla volba zrovna na něj?

„Vesměs mě do toho dotlačil David Komárek. Když jsem přijel blbnout do Mostu se svým Ferrari 430, říká mi, že jsem dobrý magor, když zde riskuji zničení takového auta. A prý ať si koupím EVO. Po zhruba čtvrtročním přemlouvání jsem koupil mitsubishi, postavené právě Davidem Komárkem. To je zlatý kluk. Stali se z nás dobří kamarádi. Dodnes mi dodává veškeré díly, kterých jsem – především v počátcích při učení s lancerem – spotřeboval dost a dost.“

Tvůj lancer má design slavné firmy Red Bull. Proč?

„Protože Red Bull má křídla:-).“

Mezi logy jsem zaregistroval také „Sůl nad zlato“. Má nějaký hlubší význam?

„Lidé se zajímají, kdo bere kde na závodění peníze. Já si své závodění financuji sám. Pronajímáme velkosklady, provádíme pískování či prodej pozemků na stavební parcely. Na prodej teď máme zhruba sto tisíc metrů inženýrských sítí. V Kostelci nad Labem disponujeme přístavem pro lodě včetně váhy pro kamiónovou dopravu. Základem mého byznysu je však od roku 1998 obchod právě se solí, potažmo s německou firmou K + S. Sůl prostě snáší zlatá vajíčka:-).“

Můžeš představit tvůj tým?

„Mým hlavním mechanikem je líbeznický Tonda Kovářík. Je špičkovým motorářem a mechanikem celkově. Sám nyní staví na vrchy neskutečnou raketu – šestsetřicetikoňového a jen devětset kilogramů vážícího lancera. On a jeho synové Tonda a Honza se mi starají o závodní auto. Hodně si slibuji také od přestupu k tlumičům Rieger, které mi připravil a dodal výborný soutěžák Miloš Vágner z Bělé pod Bezdězem.“

Máš nějaké vzory?

„Jak jsem říkal už v úvodu, jsem původem motokrosař. Vzory mám tak především v této disciplíně. Těmi největšími jsou desetinásobný světový šampión Stefan Everts z Belgie a Francouz Mickaël Pichon. Evertse považuji za nejlepšího motokrosaře všech dob. Nikdy přitom neměl nijak oslnivé starty, většinou odjížděl kolem pátého, šestého místa. Když však postupem času soupeři uvadali, on dokázal ještě zrychlit. Ostatní si v některých místech trati sedali do sedel, on pořád stál. Měl neskutečnou sílu v nohou, jako by v nich měl tlumiče. V rallye preferuji – jak jinak – fenomenálního Sebastiena Loeba. Z našich pilotů je podle mě špičkou vrchař Aleš Komárek. Jede nádhernou stopu a velké nasazení. Moc by mě zajímala jeho případná konfrontace s domácí soutěžáckou špičkou.“

Foto: Katka Opalecká