V posledních dnech se nám v té zemi opět vyrojila do morálnosti a mravnosti oděná kritika všeho spojeného s rally. A člověk, který je na podobné útoky zvyklý, si přesto klade otázku proč. A kupodivu poměrně chápu i proč. Je to totiž poměrně snadné téma, našimi rádoby objektivními médii oblíbené téma a oblíbenější, čím víc to je o utrpení a o krvi. Snadné i v tom, že poskytuje řadě kritiků, kteří vesměs nechápou, o čem to vůbec je, jednotlivé podniky se kolem nich nejezdí a ani jimi nejsou omezováni. Přesto je to tak jednoduché, kopat a kopat a v duchu naší národní mentality plivat na vše, nejlépe v zakouřené hospodě nebo usazeni v pohodlí obýváku s otevřeným lahváčem. Současné komunikační prostředky navíc umožňují být těmi velkými hrdiny bojujícími v oparu anonymity s něčím jako je rally.

A tak po odmlce kolem sebe opět slyšíme slova jako „zakázat, zbohatlíci a vrazi“. Argumentace rádoby osobností, netajících se kouřením marihuany, novináři, kteří se stali novináři ze dne na den a jimž novinářská etika je na hony vzdálená. Hrdinové, bojující s něčím tak strašně škodlivým, jako je rally, horším než drogy, podvody, smilstvo a vraždy.

Nikdy nikdo z těch, co vědí o čem to je, neskrýval, že tento druh sportu je velmi nebezpečný. Je nebezpečný všude na celém světě. Nikdo z pořadatelů, jezdců a skutečných fanoušků si nepřeje víc, než aby bylo riziko co nejmenší. Jenže na světě je to už tak zařízené, že neexistuje lidská činnost bez tragédií.

O těchto věcech však bylo již napsáno mnohé a já se ve svém zamyšlení snažím podívat na celou věc poněkud z jiného úhlu pohledu v kontextu rally.

Jací vlastně jsme?

Jsme národ plný odborníků. Odborníků na vše, vše bychom vždy dělali lépe, vždy se chováme nejmravněji, chováme se slušně a odpovědně. A umíme kritizovat a zakazovat. A neumíme vyhodnocovat informace, které se na nás řítí ze všech stran, mnohdy vedených jen pouhou sledovaností a množstvím úhrad za reklamní spoty. Umíme vynášet soudy, aniž bychom znali všechny příčiny a důvody. A hlavně se umíme chovat, jak uvedu níže na příkladech:

Příklad 1:

Mimo ty zbohatlíky, co jezdí rally, jsme ostatní slušní a odpovědní: V roce 2012 zemřelo na českých silnicích 681 osob, těžce zraněno bylo 2 986 jedinců. V roce 2013 zemřelo na českých silnicích 583 osob, těžce zraněno bylo 2 782 jedinců. Podle dostupných informací Policie ČR patří mezi hlavní příčiny agresivita řidičů  „Ve srovnání chování na silnicích v Česku a v zahraničí je stále zřetelné, že ohleduplnost je na nižší úrovni a agresivita se u nás projevuje dost významně. Myslím si, že je to celospolečenskou situací a vnímáním hodnot,“ Jindřich Frič – zdroj.

čerpáno z : http://www.policie.cz/clanek/statistika-nehodovosti-900835.aspx?q=Y2hudW09MQ%3d%3d

Příklad 2:

Při každodenním pohybu po městě se přesvědčuji o tom, jak jsme k sobě vlastně slušní my chodci, my cyklisté a my řidiči aut. Chůze po přechodu pro chodce je nejlepší na „červenou“, protože na zelenou chodí jen ti nenormální. A tuto adrenalinovou zábavu si oblíbili zejména ti, co by měli jít příkladem dětem. Je zábavné sledovat i slušnost spoluobčanů, kteří vždy vědí, po které straně chodníku se správně chodí. Chodci, kteří si zvyšují svou fyzičku uskakováním před neomalenými cyklisty jedoucích po chodníku. Není nad to sledovat všechny ty slušné řidiče, kteří vám dají na přechodu pro chodce přednost, nebo obráceně sledovat neukázněné chodce, kteří jdou neohroženě mimo přechod anebo vám na přechodu rovnou pod auto skočí, ve falešné představě, že jsou to oni, co jsou privilegovaní.

Jsme zbohatlíci, vrazi a sobci. Laciná a hloupá argumentace hloupých jedinců, mnohdy léčících si vlastní komplex méněcennosti. Koníček rally? Ve skutečnosti se tento koníček nijak neodlišuje od řady jiných koníčků, zájmů a zálib. Má jen svá specifika a odlišnosti. Ve svém okolí znám spoustu kluků, chlapů a žen, kteří udělali ten krok do neznáma a mnohdy ve velmi skrovných podmínkách začali upravovat svá sériová auta. Pěkně od základu, kousek po kousku, den po dni. Snaha a překonávání překážek a nástrah právě k té vysněné cestě ke startovní rampě. Stavba a úprava vozů, účast na závodech s nutnou podporou celé rodiny, svých nejbližších životních partnerů. Zatím co jejich přátelé a kamarádi plánují dovolené v zahraničí, nákupy v nákupních centrech, tito nadšenci šetří a investují do svých plechových miláčků.

Koníček zbohatlíků? Rally není sportem jen pro zbohatlíky, je to sport pro opravdové srdcaře. Cesta k úspěchu, ke každému startu je lemována obrovským nasazením a odříkáním. Řada posádek, která do svých závodních vozů dává každou ušetřenou korunu a každou volnou chvíli.

U jezdců mladší generace je správné, že tento koníček je mnohem lepší, než vysedávání na lavičkách, v restauracích a životu bez jakéhokoliv zájmu o cokoliv. Jejich nasazení, zejména při stavbě auta, učí tuto generaci dovednostem a vážit si toho, že to dokázali, mnohdy je naučí být i na sebe právem hrdí. Jak říká jeden můj kamarád, „Ono mít prachy a koupit závoďáka, aniž ten jezdec tuší, kde se startuje, to není srdcař. Koupit závoďáka neznamená umět jezdit. Ono toho srdcaře dělá ta těžká cesta, to odříkání“.

Máme možnost volby

Nám jezdcům, pořadatelů je podsouvána snaha zabít co nejvíce lidí. Dokonce mě v jednom komentáři zaujal komentář: „Když se jede nějaká soutěž, celý národ se třese“. Co lze k takovému hloupému komentáři vůbec napsat? Možná snad jediné: To jsme na tom jako národ hodně špatně, když se třese národ jen kvůli závodu v rally v době, kdy je milion našich spoluobčanů na hranici chudoby, kdy stoupá agresivita mezi řidiči a lidmi jako takovými.

Vážení kritici, zakazovači a rádoby novináři bez svědomí a etiky – na rozdíl od vás hledajících senzaci a způsob vlastního ukojení nedostatků, my si plně uvědomujeme, že v prostorech, kde jezdíme, žijí lidé. Plně si uvědomujeme, že je při samotném závodu omezujeme. Na druhou stranu se jim snažíme něco vrátit – reklamou jejich obcí a jejich okolí. Při jaké jiné akci jejich vesničky a městečka ožijí, kolikrát do roka jsou jejich krásná místa zabíraná kamerami, fotoaparáty či televizí? Řada jezdců koná řadu humanitárních akcí, o kterých nemluví, protože je to o pomoci a ne o chlubení.

Plně si uvědomujeme a prožíváme, když dojde k tragédii. Prosím vás tedy, neargumentujte nevyváženými informacemi a neobjektivními reportážemi. Každý z jezdců usedá do závodního auta s příslušným rizikem, že se mu může něco stát. Jako jezdci počítáme i s pomocí našich fanoušků a diváků v tom, že budou dodržovat bezpečnostní opatření a budou myslet na vlastní bezpečnost. Spoléháme na to, že to jsou rozumní lidé, dbající pokynů pořadatelů a vždy stojících na místě k tomu určených.

Zároveň věříme, že žijeme mezi rozumnými lidmi, kteří jsou o konání závodu informováni s několikaměsíčním předstihem a nebudou na truc cestovat do obchoďáku. Skutečně si uvědomujeme, že je omezujeme, jenže v tomto směru jsme čas od času něčím omezování všichni, a je jen otázkou, zda-li ten jeden den v roce vzniklá omezení snesu či nikoliv.

Při vynášení viny hloupě nehledejme vinu tam, kde není. Hledejme skutečné pojmenování viny tam, kde vznikla. Přespříliš jsme si zvykli na demokracii, ale zapomněli jsme na to, že demokracie je i odpovědnost sami za sebe. Ona totiž ta neodpovědnost začíná už na tom samotném přechodu pro chodce. Když se zakáže rallye, co se zakážete pak? Zakažme vlaky, protože dochází k úmrtím, zakažme všechny auta, protože tam jsou mrtví, zakažme myslivost, protože i u toho umírají lidé.

Každý z nás máme možnost volby: být moudrý anebo hloupý. Možná snad v kontextu všeho jak stále platné je moudro: „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“ T.G.M

Prosím Vás tedy, zkusme hledat to společné, než to co nás rozděluje, hledejme vždy kompromis, hledejme vzájemnou toleranci. Protože pak můžeme říci : jsme moudří. Za pochopení Vám děkuji a přikládám jen malé zamyšlení:

"Dnes máme větší domy a menší rodiny. Víc vymožeností, ale míň času. Máme víc titulů, ale míň zdravého rozumu. Víc vědomostí, ale míň soudnosti. Máme víc odborníků, ale také víc problémů. Víc zdravotníků, ale méně starostlivosti. Utrácíme příliš bezstarostně. Smějeme se málo. Jezdíme rychle. Zlobíme se brzy. Udobřujeme pozdě. Čteme málo. Televizi sledujeme hodně. A modlíme se velmi zřídka.

Znásobili jsme naše majetky,ale zredukovali naše hodnoty. Mluvíme mnoho, milujeme málo.A podvádíme příliš často. Učíme se jak vydělat na živobytí,ale ne jak žít. Přidali jsme roky životu, ale ne život rokům.Máme vyšší budovy, ale nižší charaktery.

Širší dálnice, ale užší obzory.Myslíme víc, ale máme míň.Kupujeme víc, těšíme se z toho míň. Cestujeme na měsíc a zpět, ale máme problém přejít přes ulici navštívit sousedy. Dobýváme venkovní vesmír, ale vnitřní ne.Rozbili jsme atom,ale ne naše předsudky.Píšeme víc, učíme se míň.Plánujeme víc, dokončujeme míň.Naučili jsme se pospíchat, ale ne čekat.Máme vyšší platy, ale nižší morálku.Vytvořili jsme víc počítačů pro víc informací, abychom vytvořili víc kopií,ale méně komunikujeme. Máme vyšší kvantitu, ale nižší kvalitu. Tohle je čas rychlého stravovaní a pomalého trávení.Vysokých mužů a nízkých charakterů.Víc volného času a méně zábavy…Víc druhů jídla…ale méně výživy.Dva platy…ale víc rozvodů! Krásnější domy…ale neúplné rodiny. Často zapomínáme na opravdové krásy života a zbytečně často podléháme nedůležitostem a materiálnu." MUDr.Zbyněk Mlčoch