A nejen to, pomalu jakoby se jí vracela její původní krása. O dobrodružství, které v prosinci loňského roku zažil, se s námi rozdělil bývalý spolujezdec továrního týmu Škoda Motorsport a později i jeho vedoucí Jiří Kotek. Tentokráte ovšem neseděl v kokpitu vozu Škoda, ale společně s Němcem Jürgenem Bertlem tvořili posádku červeného Porsche 911.

Marathóny a vytrvalostní automobilové soutěže jsou vždy velkou výzvou a dobrodružstvím. Na vlastní kůži jsem měl možnost to poznat poprvé společně s Jirkou Šedivým při London Sydney Marathonu 1993. Protože se jednalo o podnik určený vozům, které v kolonce „rok výroby“ technického průkazu měly zapsán rok 1968 nebo starší, padla naše volba na Škodu 1100MB. Jak také jinak, když jsme měli možnost se vrátit na start tak renomované soutěže s identickým typem vozu, se kterým jsme oba začínali svou kariéru v továrním týmu Škoda. Poté následovaly další soutěže společně s Jirkou Šedivým a „Hurvajsem“, jak jsme naše „Embéčko“ pokřtili, na Rally London Mexico 1995, Rally Panama Alaska 1997 a London Sydney 2000, vždy s úspěšným dokončením.

Výsledky a průběh uvedených akcí na http://www.twerally.co.uk/.

Celkem jsme s Jirkou Šedivým a jednou škodovkou společně absolvovali přes 70 000km na tratích a rychlostních zkouškách po celém světě. Vždy po skončení jednotlivých soutěží jsme byli vděčni, že nás autíčko dovezlo až do cíle, ale současně jsme si říkali, jaké by to asi bylo mít k dispozici něco silnějšího, než je 90 koňských sil v našem případě.

Foto: Archiv J. Kotka – LONDON MEXICO 1995

Foto: Archiv J. Kotka – PANAMA ALASKA 1997

V roce 2003 došlo na „Hurvajse“ ještě jednou. V té době byl již na zaslouženém odpočinku v muzeu historických soutěžních automobilů v Daventry http://www.davidsuttoncars.com/museum/museum.htm, kde je i v současné době. Tehdy David Sutton společně s Annou Goni připravovali účast vlastního týmu na East African Safari Classic Rally se třemi vozy Ford Escort a já jsem byl vyzván, zda by bylo možné pro danou akci připravit Škodovku z expozice. Jak jinak než kladně může odpovědět škodovák – jako v mém případě. Výsledkem bylo vítězství ve třídě, 18. v absolutním pořadí a skutečnost, že jsme byli druhým nejúspěšnějším vozem ve společném týmu hned za Michelle Mouton s Annou Goni, které startovaly na Fordu Escort RS. Osud nás svedl na start Safari Rally a do vozu společně s Jürgenem Bertlem z Německa, kterého jsem znal od jeho působení na postu týmového manažera Audi Sport v dobách největší slávy v osmdesátých letech, odkud později nahradil na stejné pozici Henry Liddona u Toyota Team Europe. Málokdo asi ví, že byl také člověkem, který uvedl Škodu Motorsport do Keni a byl také v pozadí největšího úspěchu v podobě 3. místa Armina Schwarze na Safari Rally 2002 s Octavií WRC.

Pro Jürgena to byla již dvacátá Rally Safari, kterou absolvoval ať již v kokpitu soutěžního auta nebo na postech manažerů, koordinátorů a podobně, s řadou týmů a jezdců. Prostě Jürgen, to je pojem a expert na Safari Rally a nejenom tady. Tak jako předtím s Jirkou Šedivým, jsme si opět v cíli posteskli, jaké by to asi bylo absolvovat tuto soutěž s něčím silnějším.

Foto: Archiv J. Kotka – SAFARI 2OO3

Když keňský pořadatel vyhlásil nový ročník East African Safari Classic Rally 2005 pro auta vyrobená do roku 1974, bylo to jen krátké rozhodování. Volba padla na auto s podobnou koncepcí, jako byla naše Škodovka s motorem vzadu, na Porsche 911, stejné auto, se kterým Bjorn Waldegaard v daném roce zvítězil. Není to však vůbec jednoduché jen tak se rozhodnout, že si v Čechách, v Mladé Boleslavi pořídíte Porsche 911 z roku 1974 pro automobilové soutěže a zvláště pro absolvování 5 000km dlouhé Safari Rally se všemi nástrahami.

Zkušeností a poznatků z předchozích soutěží a s jinými auty bylo až dost, horší však bylo nalézt vhodný základ – tj. pokud možno nezkorodované a nehavarované auto, ročník 1972-74, dostatek dílů použitelných a nezbytných pro přestavbu na soutěžní verzi a vybavení doprovodu pro vlastní soutěž. Deset měsíců shánění informací, objíždění, telefonování surfování na internetu, stovek mailů, skončilo 25. listopadu 2004. Do Mladé Boleslavi dorazil kontejner z Kalifornie s vozem Porsche, které mi zprostředkoval kamarád Zdeněk Říha.

Co následovalo, byl sprint a martyrium, které se dá jen těžko popsat. Určitě si nevzpomenu na všechny, co mi vlastníma rukama či jiným způsobem pomohli a pokud zde někoho nejmenuji, tak se jim moc omlouvám, ale bylo jich skutečně mnoho a moc jim za vše děkuji. Z těch, bez kterých bych v žádném případě nebyl schopen auto včas připravit, jmenuji Martina Dlouhého z Hrdlořez a jeho spolupracovníky Petra Bernarda, Frantu Lebedu, především díky jim bylo naše Porsche hodnoceno jako nejhezčí a nejlépe propracované auto celého startovního pole. Motor, jeho renovace, výkon a spolehlivost, to je zásluha Jirky Šmata a spolupracovníků z firmy Motor Design. Podvozek, který jsme připravili ve spolupráci s firmou Proflex z Holandska, tlumiče, pérování, Jirkou Veselým z Liberce, vyztužení ramen a specielní hlavy čepů kol, na kterých mají hlavní podíl nejmenovaní pracovníci z Česany, nelze označit jinak než super. Musím také zmínit moji rodinu: ženu Jarku, Daniela Voksu, Petru a Jirku Dědinovi. Nejenom, že velká část rodinného rozpočtu skončila v autě, ale také každý dle svých možností fyzicky pomohl. Design auta, to je zase zásluha Air Designu a Aleše Jiráska, externí doplňky a interiér, to je Míra Moravčík, elektrická instalace Jirka Vrabec a další komponenty, to jsou nejmenovaní ze Škoda Motorsportu. K vlastní soutěži – trať byla tradiční, tak jako v dobách největší slávy Safari Rally a vedla opět z Mombasy přes Dar es Salaam, v Tanzanii oblastí Kilimanjara zpět do Keni přes Masai Mara, Nairobi, poblíž Mount Kenya zpět do Mombasy. Celkem 4500km, z nichž 1700km tvořily specielní měřené úseky. Deset dní od 1. prosince, s jedním volným dnem ve známém Safari parku Masai Mara, kde se však většina účastníků, včetně nás, namísto pozorování přírody a výletu za zvířaty, věnovala opravám a přípravě auta na zbývající druhou polovinu soutěže. Specielní etapy vedly přes super rychlé sekce na východním pobřeží Afriky, kde na některých přesahovala průměrná rychlost i 110km/hod, dále po technických a členitých tratích v oblasti Kilimanjara. Přes savany s obtížnou navigací a oblaky prachu jižně od Nairobi, do nadmořských výšek nad 2700 metrů nad mořem v rovníkové části Keni. Zde byly obzvláště těžké kamenité a rozbité úseky připomínající spíše trialové sekce nebo speciál pro off road, než trať pro classic auta ze šedesátých a sedmdesátých let. Nutno říci, že nikdo sebe ani techniku moc nešetřil a závodilo se jak za starých časů, o čemž svědčí časy na měřených úsecích, které byly ve srovnání s předchozími lety mnohem rychlejší. Ve startovním poli se vrátili zpět na místo činu jezdci zvučných jmen a v identických autech, takže srovnání je namístě. Celkem 49 posádek, mezi nimi taková jména jako Bjorn Waldegaard – Porsche 911, Juha Kankkunen – Datsun 240 X, Stig Blomqvist – Ford Escort RS a další, připomněli nejenom místním, ale i skalním fanouškům, co je rally sport v reálné podobě.

Pro nás, jak jsem již vzpomínal, to byla soutěž, která trvala přesně rok, spojený s přípravou auta a finálovým zakončením 1. – 10. prosince 2005 při vlastní soutěži. Z časových důvodů nebylo možné stihnout vše připravit do konce září a poslat po moři v kontejneru, zbyla nám jediná možnost, letecká přeprava auta a 300kg náhradních dílů z Amsterdamu do Keni. Do Nairobi jsme spolu s Láďou Prokopem odcestovali stejně jako technika koncem listopadu. Zde jsme po vyřízení formalit také vyzvedli pronajaté servisní auto, kterým byla Toyota Hiace, pro znalce místních podmínek dopravní prostředek zvaný Matatu. Vše jsme ještě v Nairobi připravili na soutěž, servis, auto doplnili nezbytnou výbavou zapůjčenou od kamarádů a známých, které já i Jürgen v Keni máme. Po vlastní ose jsme jako test auta a aklimatizaci na místní podmínky absolvovali trasu z Nairobi do Mombasy (600km), když se k nám ještě připojili Wolfgang a Thomas Schneider, otec se synem, kteří doplnili posádku doprovodu. Technická přejímka a formality před soutěží, to byla bezproblémová záležitost, ale ani tak nezbyl čas na Diany Beach či další atrakce pro turisty na pobřeží Indického oceánu. Bylo nutné vše naplánovat a připravit pro vlastní soutěž, tankování, servisní místa, pneumatiky atd. Právě pneumatiky byly největší problém, když celá zásilka pneu, které firma Silverstone pro většinu týmů dopravila do Keni, byla zablokována na celnici.

V průběhu soutěže to mělo za následek, že první tři dny přes Tanzanii jsme byli odkázáni na vlastní zásoby, které jsme měli k dispozici. V našem případě to byla směs Pirelli, Matador a Silverstone v rozměrech a směsích vhodných spíše pro krátké testy a přesuny v Evropě než pro plné nasazení na východoafrických cestách. Přesto se nám dařilo se držet okolo desátého místa absolutního pořadí s obutím vpředu Silverstone, vzadu Matador bez jediného defektu. Čtvrtý den jsme konečně měli správné obutí a etapa Nairobi – Masai Mara měla být nástupem k útoku na Top 10. Vše šlo dle předpokladů, až pouhé 2km před cílem poslední zkoušky v této etapě jsme „trefili“ levým zadním kolem v zatáčce díru. Zkoušku jsme dojeli bez větší ztráty na 10. místě a zbývalo pouhých 30km přejezdu do časové kontroly. Po ujetí 5km nám však „upadlo“ kolo, doslova se ulomila skříň ložiska od ramene a nepojízdné auto leželo na cestě. Zkoušeli jsme možné i nemožné, jak kolo k ramenu uchytit, ale každý pokus byl tak na 10 metrů. Po 2 hodinách k nám dorazil servisní vůz s náhradním ramenem, výměna byla dílem okamžiku, ale penalizace 2 hodiny a 7 minut za pozdní příjezd do časové kontroly, znamenala pád až na 21. místo. To také znamenalo, že jsme do další části soutěže startovali dle pořadí a takřka na každé zkoušce v oblacích prachu předjížděli auta startující před námi. Naštěstí kromě dalších časových ztrát způsobených předjížděním bez následků na technice a dosažené časy nám jen podsouvaly myšlenku, kde bychom – nebýt ztráty ze 4. dne – mohli být. Safari Rally je soutěž, kde však žádné „kdyby“ neplatí, ale občas musíte mít i trochu štěstí. To jsme měli poslední den na 2. zkoušce, kde jsme potkali v protisměru hned tři auta. V prvních dvou případech to byly místní Matatu a větší zděšení z rychle jedoucího auta v protisměru měli jejich pasažéři než my. Ve třetím případě se však jednalo o rozjeté nákladní auto za horizontem a místo, které zbývalo pro náš na průjezd v rychlosti okolo 100km/hod, bylo tak na motocykl bez postranního vozíku. Naštěstí kameny, které byly po levé straně cesty, se nám podařilo, dodnes nevím jak, přeskočit a vzadu na Porsche jsme přišli po střetu se zadním kolem protijedoucího auta jen o část nárazníku a skupinové světlo. Na cílovou rampu jsme nakonec dojeli jako třináctí a ztráta na nejlepší desítku byla minimální, zbylo nám jen litovat, že se ještě nepokračuje dál, když se nám předtím podařilo zajet i časy na 3. místě absolutního pořadí.

Nicméně zkušenosti, které máme, jsou neocenitelné a naplňují mě optimismem pro další akce, kterých se s Porsche 911 do budoucna zúčastním. Po návratu auta domů, v půli ledna, zbudou pouhé dva měsíce na veškeré opravy a přípravu techniky před odesláním do Argentiny, kde se společně s Vlado Palkem účastníme Rally Carrera Sudamericana. Soutěž začíná 6. května v Buenos Aires a končí po 21 dnech a 8000km v Quito (Ecuador), většina trati vede v jihoamerických Andách a výškách přes 4000 metrů nad mořem, přes Bolivii a Peru. Podrobnosti je možné nalézt také na http://www.twerally.co.uk. Nabízí se ještě další akce v tomto roce, a to American Adventure, viz http://www.americanadventure2006.com/ v září, zde však ještě čekáme na podmínky od pořadatele, především na řešení otázky, jak vše zvládnout především po finanční stránce.

Text: Jiří Kotek, Daniel Porazil

Foto: L. Prokop – B. Waldegaard po příjezdu do ČK na Masai Mara

Foto: L. Prokop – Ford Escort RS jednoho z favoritů soutěže. Ian Duncan po havárii druhý den soutěže

Foto: L. Prokop – Juha Kankkunen a jeho Datsun 240X

Foto: L. Prokop – Posádka Bertl – Kotek na startu RZ

Foto: L. Prokop – Ztráty na materiálu, prasklé rameno z Porsche 911 posádky Bertl – Kotek ve čtvrté etapě

Foto: L. Prokop – Bertl – Kotek na trati zkoušky poblíž Nairobi

Foto: L. Prokop – Kolo se nám polámalo, udělalo bác! "Oprava ulomeného kola na trati, mechanici nás mohli pouze fotografovat, jakýkoliv servis byl zakázaný a my jsme si museli pomoci vlastními silami," popisuje Jiří Kotek

Foto: L. Prokop – Naše servisní technika včetně posádky na Safari Rally 2005

Foto: L. Prokop – Zprava Jürgen Bertl, Jiří Kotek, Láďa Prokop

Foto: L. Prokop – To nejlepší nakonec, cílová rampa