Třicetiletý Otakar Výborný (8. 6. 1983) je jedním z nejúspěšnějších českých rallycrossařů posledních let. V roce 2006 se stal domácím šampiónem prestižní Divize1 a blýskl se i mnoha pěknými výsledky na mezinárodní scéně. Po úpadku tohoto sportu v českých krajích předloni přestoupil do autokrosu a vloni si ve své premiérové evropské kompletní sezóně vedl skvěle. V její polovině byl dokonce na čele klasifikace divize TouringAutocross, v níž nakonec se svým nepřehlédnutelným coltem obsadil bronzovou příčku za fabiemi Tamáse Káraie a Václava Fejfara.

Otakare, můžeš vzpomenout na tvé motoristické začátky?

„Závodění jsem měl v rodině. Táta jezdil na Jawě 380 nejdříve enduro, poté se věnoval motokrosu. Následně postavil s partou přátel soutěžní Škodu 130 L/A a se spolujezdcem Jaroslavem Kratochvílem v letech 1990 a 1991 absolvoval několik oblastních rallye, například Český Krumlov. Závodit tehdy bylo, díky podpoře a zázemí Svazarmu, mnohem jednodušší než dnes. Poté u táty vyhrál rallycross. Právě zde jsem motorsportu propadl i já. Zatímco po soutěžích mě brávat nemohl, protože nikdo z doprovodu nechtěl mít na starosti malého caparta, při rallycrossu to nebyl problém. Když jsem měl ve škole dobré známky, mohl jsem jezdit s ním. Vyráželi jsme už v pátek a auto tahal táta bez vleku na áčku. Vždy kvůli tomu musel sundat přední nárazník. Jeho nasazování byla moje práce. Máma mi ušila montérky, já v depu uléhal pod auto a dělal, že něco dělám:-). Spoustu času jsem trávil na dílně a občas mě táta v závoďácích svezl. To jsem vnímal hodně intenzivně a vlastně jsem byl ke kariéře závodníka předurčen. Od útlého mládí jsem také sám řídil. Bydleli jsme v osadě Kepy na Klatovsku daleko od civilizace, kam policajti zabloudili opravdu výjimečně. Díky nadmořské výšce tisíc metrů zde bývalo hodně sněhu a asi proto se mi později vždy dařilo na kluzkém povrchu, blátě a vodě. V deseti letech jsem s traktorem válcoval pole, ve dvanácti mi táta z Německa přivezl mé první vlastní auto – Fiata Pandu. Tvrdil, že je dobře řídit odmalinka. Až prý budu chtít jednou zamachrovat na diskotéce, tak ať to umím. Půjčoval jsem si i mamčin mercedes, z něhož jsem koukal ven skrz volant. Když třeba přijela návštěva a řekla: „Miluno, támhle ti jezdí auto!“, odvětila mamka s ledovým klidem: „Jo, to je mladej!““

Kdy jsi absolvoval svůj vlastní závodnický debut?

„V mých dvanácti letech jsme zvažovali autokrosové JuniorBuggy. Ty tehdy poháněly motory trabant. Nakonec z toho však sešlo. Okrajově jsem okusil motokros. Když jsem si však při tréninku na lavici po několika saltech natloukl, dostal o mě táta strach. V devětadevadesátém jsme se dozvěděli od přátel o existenci hobbyrallycrossu. Tlačil jsem na tátu, až nevydržel a postavili jsme Peugeota 205. Většinu práce jsem na něm udělal já sám. Například celé jarní prázdniny jsem držel v ruce flexu. 15. května, v den narozenin mé matky, jsem v Sedlčanech debutoval. Hned druhou rozjížďku jsem vyhrál, pak jsem však byl diskvalifikován. Neměli jsme tehdy přesné informace o předpisech a osadili auto motorem 1, 6, junioři však směli jet pouze 1, 3. Můj výkon však tátu nakopl a motivoval ke koupi Citroëna AX po Pavlovi Novotném. To už bylo skutečné závodní auto. S citroënem jsem odjel závěrečné závody seriálu, abych ho v roce 2000 absolvoval celý a stal se vítězem juniorské kategorie. Vzpomínám, že mým soupeřem byl například českobudějovický Míra Sýkora, jehož otec tehdy jezdil evropský šampionát. Pak šel citroën z baráku a my postavili Peugeot 205 Rallye pro republikový rallycross.“

Právě v rallycrossu jsi dosáhl mnoha úspěchů. Jaké však byly začátky?

„V roce 2001 jsme jeli divizi do 1400ccm. Už tehdy mému autu v televizi říkali „obstarožní Peugeot 205“. Já ho však měl strašně rád. Byl to můj výborně fungující mazlík. Později jsme ho prodali Honzovi Černému:-). Přestože jsme si nedávali žádné ambice, nakonec z toho pár pódií bylo a to konečné v šampionátu mi uniklo o kousek. Příjemný byl bronz v Zóně Střední Evropy. Koncem sezóny mě oslovil Pavel Koutný, zdali nechci vyzkoušet jeho escorta – čtyřkolku, čtyřistapadesát koní, prostě skutečné rallycrossové auto. Ford mi hned padl do ruky, přestože zpočátku jsem byl z jeho zrychlení dost vyvalený. V roce 2002 jsem s ním jel kompletní republikový šampionát v Divizi1. Jako mladé ucho jsem soupeřil s matadory, jako Peter Ramler, Alois Holler, Václav Pech st., či Marek Zeman. V závěru roku jsem v Sosnové debutoval i v evropském mistrovství. To jsem jel v roce 2003 s Pavlovým nově postaveným focusem, coby reprezentační nováček, už kompletní. Kromě Sedlčan jsem všechny tratě poznával a mezi nějakou padesátkou klasifikovaných jsem nakonec obsadil solidní třinácté místo. V rallycrossu to je tak, že první sezónu potřebuješ vše poznávat, druhou se zorientovat a ve třetí můžeš zatáhnout. To je asi podobné jako v rallye. Nám se však nepodařilo zajistit na rok 2004 rozpočet a tak jsem startoval jen sporadicky v domácím mistráku.“

Poté ses opět do Evropy vrátil a úspěchy jsi sklízel i na domácí půdě.

„V sezóně 2005 jsem jel kompletní Evropu v Divizi2 s peugeotem od Jardy Kalného. Poté vstoupil do motoristického sportu Mediasport, a díky jeho podpoře jsem mohl v roce 2006 jet domácí šampionát s evropským focusem Pavla Koutného. Tehdy šlo o jedno z nejvýkonnějších aut zhruba 550 ps/ 700 Nm. Jen pro představu, tato vozidla mají na zpevněném povrchu zrychlení z nuly na sto do dvou a půl sekundy a dvousetkilometrovou rychlost dosáhnou zhruba do šesti vteřin. V Sosnové jsem si pak zajistil mistrovský titul. Program další sezóny opět limitovaly finance. Vynechal jsem úvodní podnik a ve druhém mě zradila spojka půjčené pohárové fabie. Poté se přece jen podařilo potřebné peníze sehnat a já zahájil honičku za obhajobou titulu. Vyhrál jsem Sosnovou, přestože poslední kolo jsem jel jen na tři válce a cílem projel už setrvačností bez motoru. Ten se následně vzňal a my ho v přímém přenosu České televize hasili. Poté následovala překrásná trať v maďarském Nyirádu. Tu se také podařilo vyhrát, ovšem naděje na obhajobu titulu skončily po mém karambolu v Sedlčanech na Střelnici. Po nevydařeném finálovém startu jsem stíhal Zemana s Ramlerem, ve zvířeném prachu jsem ztratil orientaci, trefil mez a už bez předních kol jí přelétl. V tu chvíli již bylo jasné, že titul nemohu získat. Druhé a třetí místo už pro mě nebylo tak zajímavé, a tak jsem sezónu předčasně ukončil. Řešili jsme, co dál. Dokonce jsem zvažoval i přerušení či ukončení kariéry.“

To se naštěstí nestalo a pokračoval jsi. Tvým sportovním náčiním už se stalo mitsubishi.

„Když se na jaře přiblížila sezóna, neodolal jsem. Zjistili jsme, že to bez toho závodního kolotoče prostě nejde. Opět jsme se na dílně vyhecovali a koupili od Martina Kožmína jeho soutěžního lancera šesté evoluce. Do sedlčanského závodu zbýval pouhý týden a my museli celé auto předělat, aby bylo v rallycrossu jakžtakž konkurenceschopné. Vyrobili jsme plasty, dali velký restriktor a odladili na něj motor, vyřešili chlazení. Do A-finále jsem startoval z poslední řady, pak mě však zradila převodovka. Ta nebyla přizpůsobena výkonu, který jsme do auta nalili. Následoval ještě rakouský Melk a tím jsme rozpočet, který pohltila především koupě auta, vyčerpali. V roce 2009 jsem jel asi čtyři závody. Stále jsme postupně ladili mitsubishi a v Sedlčanech pro něj vybojovali premiérové pódium. V dalších Sedlčanech jsem opět útočil na pódium. Ve finále mi však praskla hadice od turba a auto ztratilo výkon. Naději mi vrátila bouda Marka Zemana, po níž byla jízda přerušena. Poslali mě do depa dolít benzín a opravit závadu. Těsně před mým příjezdem na startovní rošt však odstartovali jízdu beze mě. To bylo hodně hořké. V Sosnové mi navíc explodoval motor. Tím jsem přišel o poslední původní cennou věc, kterou auto mělo. Zbyla prakticky jen karosérie.“

V roce 2010 vznikl tým Viakom-racing, za nějž závodíš dosud. Jak se zrodil?

„Oslovil mě tehdy telefonicky neznámý nováček Aleš Mrkáček, zdali bychom nespojili síly. Pořádně jsem nevěděl, o koho jde. Prý nás sleduje a rád by měl podobné auto. Dohodli jsme se, založili tým viakom-racing.cz a postavili nového lancera. Po sosnovském bronzu jsem v Polsku vybojoval premiérové vítězství pro mitsubishi. Ujal jsem se vedení v šampionátu před Markem Zemanem a Aloisem Hollerem. Ten mě v Sedlčanech upozornil, že se mám na co těšit. Vedl jsem, ovšem po výjezdu z joker lapu mě právě Holler trefil a přetočil. Tím se zrodila naše rivalita a ruku bych mu tehdy nepodal. V dalších Sedlčanech nefungovalo startovací zařízení a Lojza ve finále neskutečně ulil start. V rakouském Greinbachu mě v poslední rozjížďce nejdříve trefil na kolo, ve finále mě zavřel v poslední zatáčce, já škrtl o gumy a skončil jsem v kotrmelcích. Tím jsem ztratil naději na titul, který naopak mohl získat Marek Zeman. Na závěrečný závod do Hornu jsme tedy vyrazili bývalému týmovému kolegovi pomoci. Tamní trať je Hollerova domácí a není tajemstvím, že komisaři se vždy raději otočí, aby neviděli, jakou špínu zase udělá. V první zatáčce byl dlouhý, šel ven a při návratu na trať nebrzdil a zastavil se až o moje zadní dveře. To už táta nevydržel a v depu ho chytil pod krkem. Holler není špatný pilot, ale pro vítězství udělá cokoliv, i nekorektního. To by mě osobně nebavilo. Také s Ramlerem jsme svedli spoustu tvrdých soubojů. Ty ale byly v duchu fair play a jsme kamarádi. Pro sezónu 2011 jsme postavili dva nové speciály, něco mezi osmou a devátou evolucí lancera. Opticky jsou to „devítky“, ovšem na rozdíl od soutěží v rallycrossu ani autokrosu nemůžeme jet například elektronické diferenciály. Vše jsme stavěli z nových věcí, bohužel jsme však nestihli auta otestovat a činili jsme to až během jednotlivých závodů. Přesto náš tým slavil úspěch a můj týmový kolega Aleš Mrkáček se stal mistrem republiky. Já tehdy doplatil na technické problémy s turbem a celkově jsem skončil třetí.“

Následoval přestup do autokrosu. Proč?

„Domácí rallycross je v troskách, valnou úroveň nemá ani Zóna Střední Evropy či Challenge. Prostě pokud se rallycrossu neúčastní Skandinávci, je to bída. Úroveň mají ještě Francouzi, ovšem ti mají tak kvalitní domácí šampionát, že jedou vedle Evropy pouze doma. Rozhodli jsme se proto zkusit přece jen finančně dostupnější autokros a v německém Matschenbergu jsem si odbyl autokrosovou premiéru. Neměli jsme žádné velké ambice a tím více nás potěšilo třetí místo za Tamásem Káraiem a Valentinem Korschunovem. Dvakrát jsem se představil i v domácím mistráku. V Poříčí nad Sázavou jsem skončil druhý za Jozefem Zimmermannem. V Sedlčanech jsme testovali velké turbo. Auto jelo jako střelené a já šel ve finále z druhé řady do vedení. Během dvou kol jsem získal velký náskok, pak jsem však byl nucen odstoupit. Sedlčany jsou pro mě zakleté. Poprvé a naposledy jsem tam vyhrál pouze v hobících.“

Loni jsi už absolvoval kompletní evropský šampionát a v něm vybojoval bronz. Jak jsi s ním spokojen?

„Loni jsme se střídali s Alešem o jeho nové Mitsubishi Colt MK2. On jel republiku, já Evropu. Vyhovuje mi, když se ode mě nic moc nečeká. V Bausce z toho hned bylo druhé místo za Káraiem. Po polovině sezóny jsem vedl. To nečekal asi nikdo včetně mě. Pak se to ale zlomilo k horšímu. V Přerově jsem po vlastní chybě skončil v první zatáčce. Ve francouzském St. Igny de Vers jsem ve finále startoval z první řady s Káraiem. Po několika kontaktech jsem se roztočil a vedle předního náhonu přišel i o šanci na titul. V italské Maggioře jsem chtěl uhájit alespoň stříbro před Fejfarem. Musel bych však dojet před ním. V první rozjížďce jsem ale zavadil o břeh a šel třikrát přes střechu. Kluci si přes noc pořádně mákli a auto opravili, pro změnu však začala zlobit elektronika. Mitsubishi cukalo a my nebyli, bez přítomnosti našeho ladiče, schopni závadu odhalit. Po startu A-finále auto úplně umřelo, a když se konečně chytlo, soupeři byli dávno pryč. Přesto hodnotím sezónu kladně. Tratě jsem se teprve učil, vše pro nás bylo nové, takže ten bronz je úspěchem.“

Kdo tvoří tvůj současný tým?

„Šéfmechanikem je Vítek Chval. Tomu jsem v roce 2006 půjčil pro start v Sosnové „třistašestku“ a on mi jí vrátil v nůši, když se pošťouchal se soupeři, trefil betonové mantinely a vytvořil rekord ve skoku do výšky. Vždy chtěl být v televizi a tímto toho docílil:-). Dalšími mechaniky jsou Vít Zábran, Rosťa Doležal a Láďa Kolinský. Mým týmovým kolegou a majitelem týmu je Aleš Mrkáček, sponzory pak přetínský autoservis Auto Chval a Viakom s.r.o.“

Máš nějakou oblíbenou trať?

„Z těch rallycrossových se mi moc líbí Sedlčany. Pokud máš rychlé a fungující auto, především sjezd na Střelnici a nájezd pod tribunu bokem na vytočenou trojku je libovka. Případný náraz do svodidel by ale asi bolel. Také Sosnová bývala skvělá. Pamatuji na mé první tamní starty, kdy při příjezdu týmů do areálu hrála živá hudba, a každý dostal guláš. Bylo to tam plné života a my se tam vždy moc těšili. Dnes je to tam takové ponuré, smutné. Autokrosové tratě zdaleka neznám ještě všechny. Paradoxně nejvíce mi sedí německý Matschenberg, který většina jezdců nemá v oblibě pro jeho nepřehlednost a nebezpečnost. Je však hodně rychlý, dosahují se na něm průměry kolem 93 km/h a to mi jako rallycrosaři vyhovuje. Krásný je také Přerov. Skvělí jsou tamní pořadatelé, kteří po každé sérii rozjížděk krásně srovnají trať. Nová Paka se mi líbí profilem, na můj vkus jsem jí však dosud zažil vždy hodně rozbitou. Ideální je asi spíše pro bugyny, zatímco pro plechovky je kalup mezi dírami dost nebezpečný. Co však nechápu vůbec, jak mohou pořádat závod v německém Seelow. Pořadatelé nejeví vůbec žádný zájem. Když pršelo, místo práce na úpravě trati jen stáli a čuměli. Kdejací hobíci mají lepší organizaci.“

Můžeš porovnat styl jízdy v rallycrossu a autokrosu?

„Rallycross je více o rychlosti a přesnosti. Autokros vyžaduje, díky kompletně šotolinovému povrchu, jízdu více ze široka. To mi zpočátku dělalo problém. Pořád se učím a hledám správný rytmus. Obojí má něco do sebe. Na domácí scéně je na tom autokros mnohem lépe co se týče počtu jezdců, tratí, fanoušků i mediální propagace. Rallycross by pro začátek potřeboval alespoň ještě jednu trať. Zpočátku jsem si myslel, že autokros je tvrdší, ale je tomu přesně naopak. V rallycrossu jsme si dávali daleko větší rány. Když mě třeba zezadu třikrát napálil Marek Zeman, dokud mi nerozbil nárazník a nepřetočil mě, řekl mi: „Sorry, byl jsi pomalej!“ Já se nad tím zamyslel a usoudil: „No jo, nováčkovská škola!“ Když jsem loni stál na pódiu ve francouzském St. Georges, ptal se mě moderátor, zdali je lepší autokros nebo rallycross. Odpovídám: „Obojí je hezké, ale srdcem jsem rallycrosař!“ V tu chvíli se z nejvyššího stupínku ozvalo: „To je vidět!“ Promluvil náš Vašek Fejfar:-).“

A jaké je srovnání lancer versus colt?

„Díky kratšímu rozvoru je colt ovladatelnější a hravější. Kompletní stavba a vývoj prošly naší dílnou, například rozložení vah jsme si už navrhli sami a na rozdíl od lancera ho učili jezdit od základů. Sedačku řidiče tak mám téměř v zadním kufru a sedím na podlaze. Je to dobré kvůli rozložení váhy i bezpečnosti. Když se kutálím, alespoň nevidím, co se venku děje:-). Colt budí i pozornost diváků a fotografů. Nemá žádné převisy, a tak vypadá strašně malý. Podařilo se nám ho už vychytat. Pro letošek slibují výkon 550 koní a 750 Nm zajímavé souboje:-). Budeme mít i sekvenční převodovku, od níž si slibuji další posun vpřed.“

Automobilové soutěže tě nelákaly?

„Lákaly a lákají. S přibývajícím věkem však stále více vnímám problém zajistit peníze, zkušenosti a trénink. Jet jednu rallye by asi nemělo význam. Když už, tak celou sezónu. Zajímalo by mě, zdali bych byl schopen jet na noty. Určitě je to o úplně jiné taktice. Okruhy jsou sprintem, kdy se musí jet pořád naplno. Rallye asi vyžaduje více rozvahy. Dnes je jedna soutěž finančně srovnatelná zhruba se čtyřmi autokrosovými závody a to nemluvím o čase. Ale nikdy neříkej nikdy:-).“

Jak jsi na tom s jezdeckými vzory?

„Jako malý jsem obdivoval Emila Trinera, ještě když pilotoval kitovou felicii. Jeho rychlá, dravá a divácky atraktivní jízda musela uchvátit asi každého. Ze světových borců je samozřejmě ikonou Sebastien Loeb. Ten má v hlavě srovnaných všech deset z desíti. V rallycrossu byl Pan jezdec a díky nekompromisní a drsné jízdě zároveň Pan prase Martin Schanche, hodně dobrý byl také Kenneth Hansen. Mě hodně naučil především Pavel Koutný. Jeho styl jízdy byl vždy nenápadný, ale rychlý. Autokros zatím nemám tak zmáknutý. Každopádně nádherně jede Bernd Stubbe a i mnozí naši se mají čím pochlubit, především jezdec modro-bílé fabie:-).“

Čemu se věnuješ, když zrovna nezávodíš?

„Pracuji v rodinném Autobazaru ve Vrhavči. Zároveň provozujeme odtahovou a asistenční službu. S tátou nyní rozjíždíme i výkopové práce a tak jsme pořídili vhodnou techniku. Časově je to docela náročně. Například v neděli při odjezdu z evropských podniků už jsem myšlenkami v práci. Žádné zdržování v místě dění do pondělí tudíž neexistuje. Práce mě však baví. Na další koníčky moc času nezbývá. Mezi sezónami se rád na enduru svezu nějaký Off Road Maraton či Cross Country. Fyzicky se vyčerpám, psychicky odreaguji, párkrát sebou fláknu:-). Rovněž rád lyžuji, na to je ale času minimum.“

Závěrem se tě zeptám na tvé plány do budoucna?

„Vedle kompletního evropského šampionátu bychom rádi jeli i ten domácí. V rámci přípravy se určitě představíme v Humpolci a pak uvidíme. Co se týče mé osoby, rád bych alespoň částečně prolomil svoji jazykovou bariéru v angličtině a shodil nějaké to kilo své nadváhy:-). Další informace o našem týmu najdou fanoušci na webových stránkách www.viakom-racing.cz.“

Foto: Tomáš Němec