Martin Ballek se na zimních Blovicích roku 2003 objevil jako zjevení. Se startovním číslem 73 na dveřích Fordu Escort, jenž v minulosti sloužil jako tréninkový vůz Antonína Charouze na Pikes Peak, rozvířil vody sprinterského šampionátu a blýskl se jedenáctým absolutním místem. Bývalý minikárista, motokrosař a motokárista o sobě následně dával hodně vědět celou sezónu, zakončenou skvělým pátým místem na Sosnové. V úvodu nadcházejícího ročníku jeho kariéru ukončila havárie na Okříškách. Posléze se k soutěžím vrátil coby poradce a hlavní sponzor svého syna Filipa, jenž momentálně prohání po tratích Volného poháru bílou imprezu.

Profil Martina Balleka na eWRC-results.com

Motoristické začátky

„Od dvanácti let jsem tři roky jezdil minikáry. Daly mi strašně moc. Letíš z kopce a míjíš zleva zelené a zprava červené plechovky. Stačí jeden blbý průjezd a je po nadějích. Rychlost a naprostá přesnost jsou podmínkou úspěchu. Vyhrál jsem titul mistra republiky i pohár Světa motorů. Jezdil se mnou i Venca Brejla, pozdější přední okruhový pilot. On pak přešel k motokárám, já začal jezdit motokros s ČZ 250ccm. Na tu byl potřeba řidičák a já si musel vybojovat výjimku. Neměl jsem závodní kalhoty a tak jsem jezdil v kožených policejních. Zato jsem sebou měl plnou avií šestnáctiletých mechaniků, jezdilo jich někdy i osm:-). O nejlepší výsledek – druhé místo v Unhošti – mě připravil banální problém – došel mi benzín. Motokros mi dal zničená záda a žaludek a také modrou knížku.“

Martin Ballek (vlevo) se synem Filipem a autorem článku (vpravo)

Motokáry

„V roce 1992 následoval motokárový pohár, nižší stupeň pod republikovým šampionátem. S károu, starou osm let, jsem byl v Písku třetí nejrychlejší v měřeném tréninku. Borci, jenž mi to oznamoval, jsem nechtěl věřit. Nakonec jsem se s ním vsadil a prohrál jsem pytel cementu. Se „stopětadvacítkou“, chlazenou vodou, se mi skvěle dařilo ve Vysokém Mýtě. Zde mi totiž začali trenérsky radit otec a syn Bečičkové. Poslední závod jsem absolvoval v Písku. Dlouho jsem jezdil druhý těsně před kamarádem, toužícím postoupit do republiky. Abych mu nesebral potřebné body, uhnul jsem mu doprava v jediném ideálním místě pro předjetí na konci cílové rovinky. To jsem však nevěděl o dvou dalších borcích, jedoucích za ním v pytli. Pochopitelně toho bleskově využili a já se rozloučil pátým místem.“

První úspěch v den smrti princezny Diany

„V šestadevadesátém jsme doma v garáži postavili žlutého favorita. Se vším všudy to stálo nějakých dvacet tisíc. V Sedlčanech jsem o rok později dosáhl prvního úspěchu a skončil jsem druhý. Se švagrem a mechanikem v jedné osobě Petrem Falladou jsme následně prokalili celou noc. Fernet jsme pili z poháru, který mám doma dodnes, a bylo ho dost. Ráno nám bylo strašně špatně. Po probuzení mi manželka sdělila, že v den mého úspěchu se zabila princezna Diana…“

Rallycross

„Následoval rallycross, konkrétně Auto Štangl Cup a sériová stopětikoňová šestnáctistovka felicia. Vyhrál jsem Sosnovou a v seriálu skončil druhý za Petrem Sýkorou. V roce 1999 jsme, už na Německý pohár, stavěli felicii se stopadesátikoňovým motorem od Jiřího Šmata. Pustili nás – hobíky – na závod evropského rallycrossového šampionátu v Sedlčanech. Když to viděli Alois Höller a další esa, raději se odhlásili, šli se dívat a ještě nám tleskali:-). Ve třídě do 1600ccm jsem opět skončil druhý za Sýkorou. Ten mi poté půjčil své auto se špičkově připraveným podvozkem. Krásně poslouchalo a jelo jako po kolejích. Jaký to byl rozdíl proti mému autu, které jsem po závodě vždy jen umyl a odstavil do kopřiv.“

Dva kiti v „kitu“

„V roce 2001 jsem se rozvedl s Filipovou mámou. Rallycrossovou felicii jsem prodal Ondrovi Kropáčkovi a pořídil jsem soutěžní šestnáctistovku. Byla to opět obyčejná série, ovšem díky plastovým kitovým blatníkům vypadala zvenku jako kit car. Se švagrem Petrem Falladou, který mi začal dělat mitfáru, jsme s ní debutovali na populární Stopě Valašské zimy. „To je ten kit!,“ volali okukující děti. „To není kit. Jen vevnitř sedí dva kiti!,“ odpovídal jim Petr. Na „superspeciálce“ na parkovišti mezi kuželkami jsem bez serva měl problém auto utočit, až mi musel v pravých zatáčkách Petr pomáhat taháním levačkou za volant:-). Každopádně na tom sněhu krásný závod.“

Volný pohár

„Následoval Volný pohár. Jednou jsem v něm s feldou pořádně prohnal i Petra Opočenského s lancerem. To nebylo žádné ořezávátko, v letech 2000 a 2001 dokončili s mitfárou Tomášem Drástou Barumku v první dvacítce. V pátek v noci jsem byl dokonce před ním. Nechápal a říkal mi: „Já tě znám! Ty jsi Ballek! Nechal jsem si tě prověřit!“ Pokračovali jsme ve vylepšování techniky. Motor nám opět připravil pan Šmat, pořídili jsme správný ochranný rám, tlumiče HP a brzdy z dvojkového golfa G60. Brzdy však byly stále malé a smál se nám kvůli nim i Láďa Kopelent. Já brzdil nohou, švagr pohyby těla:-). Ve Volném poháru jsme absolvovali mnoho závodů, v Hořovicích zažili i pád do silážní jámy. V roce 2002 jsme vyhráli, co se dalo, na Posázaví například i všechny čtyři vložky úvodního dne. Prvenství v seriálu jsem měl jisté dva závody před koncem a tak jsem feldu prodal Luboši Tůmovi. Po čase jsem jí odkoupil zase zpět pro závodnické začátky mého syna Filipa. Nakonec skončila u týmu Brisk, jenž postavil supersilnou, čtyřsetkolovou, leč nepříliš funkční fabií.“

Pohár od ministra obrany Jaroslava Tvrdíka

„S felicií mám také jeden zajímavý pohár. Jarda Vošický si koupil čtyřkolku escorta a uspořádal závody v Pacově. Pojal to ve velkém stylu a pohár pro vítěze dokonce věnoval tehdejší ministr obrany Jaroslav Tvrdík. Vedle Jardy si na něj brousil zuby také Ruda Kohout s lancií. Před startem chodil a říkal mi: „Na téhle erzetě ti dám čtyři vteřiny, na téhle dvě a támhle na té pět!“ Slyšel to Luboš Tůma a mírnil jeho optimismus: „Pozor, Ballek tě možná spráská!“ „Jestli mě Ballek spráská, budu se mu v cíli na náměstí klanět!,“ sliboval Kohout. A pak se také klaněli i s Vošickým:-).“

Sprinterská epizoda s fordem

„Pro sezónu 2003 mě přesvědčili Pavel Musil a Jarda Vošický, pod hlavičkou jejich Monte Pacov Motorsport jsem startoval, abychom šli jezdit pod Federaci automobilového sportu. Plánem bylo vyjet si ve sprintech mezinárodní licenci a začít objíždět podniky evropského šampionátu. Pořídil jsem escorta, kterého předtím pronajímal Jarda Staněk. Ještě předtím sloužil Antonínu Charouzovi jako tréninkový vůz na Pikes Peak. Šlo o klasické enko, ale kvůli špéře vepředu jsem jel ve třídě A8. Když jsem na zimních Blovicích při premiéře s ním dojel se startovním číslem třiasedmdesát jedenáctý absolutně, mnozí mě podezírali, že vlastním padesát kamiónů a do auta jsem investoval půl miliónu. Staněk jim marně vysvětloval, že jsem do auta nedal ani korunu navíc. Na následujících Okříškách jsme deset metrů před cílem spadli do pangejtu. Jak jsem se snažil vrátit na hlavní a držel plný plyn, nakopl nás ve škarpě schovaný pařez až do stromu, který jsme přerazili. Při pokecu s obsluhou časomíry u fotobuňky k nám přišel jeden místní děda. Pochválil nás, že jsme trefili jen hrušku a ne švestku, ze které dělá svoji oblíbenou slivovici:-). Pak už jsme se s fordem zabydleli v první desítce. V Pačejově jsme byli sedmí, ve Vyškově devátí a na Sosnové pátí. Tu tehdy vyhrál Tomáš Enge s octavii WRC. Když po soutěži viděl technický komisař pan Matoušek motor našeho escorta, nechápal, jak jsme s ním mohli jet celou sezónu. Blok motoru byl prasklý, prostě vražda.“

Největší úspěch

„Nejvíce si cením výsledků, které jsem s fordem dosáhl v roce 2003 v podnicích tehdy populárního ČMPR. Na Labské jsme sváděli obrovský souboj s Pavlem Bramlem (Pavel Ševčík, pozn. autora). Ten startoval s pulsarem týmu ROTO, se kterým tehdy každoročně řádil na jeho domácí Kopné, a přijel v pozici hlavního favorita. Hodně se divil, že s ním závodíme ve vteřinkách. Nakonec nám jich na něj v cíli chybělo čtrnáct. Podzimní Kramolín jsme se spolujezdcem Petrem Portem vyhráli. Za námi zůstal i David Komárek s áčkovým lancerem po Michalu Gargulákovi. Kousal to tak těžko, že ani nepřišel na vyhlášení. Hned na úvodní vložce jsem tehdy mimochodem předjel po dvou kolech přede mnou startujícího Jardu Staňka s octavií WRC. Ten vzápětí přímo před svým domem havaroval. Moc se mi líbil také Havlíčkův Brod – krásná hora Mozolof, spousta šotoliny a štěrku.“

Vzory

„Svým jezdeckým stylem mě zaujal Mistr Ladislav Křeček. Také já se snažil jet rychle a čistě a vydělávat v rychlých zatáčkách. Nějaké smyky a drifty ve vesnicích nemusím, jsou proti dosaženému času. Mnozí pak při jízdě na moji naoko nenápadnou a pomalou jízdu nechápali, kde se ty mé časy berou:-). Filip to zdědil po mně. Uznávám také Emila Trinera, přestože jeho styl je zcela jiný a rozevlátý. Ten by však dokázal zajet i na vratech od stodoly. V době mého působení ve sprintech mě po Blovicích moc potěšil telefonát od Pavla Valouška. Ten tehdy exceloval v MMČR s corollou WRC a pochválil moji jízdu. Psal mi dokonce jeho táta, jedna z největších legend našich soutěží. Moc jsem si toho vážil. Valda mladší mě pak dokonce dorazil na některé sprinty podpořit:-).“

Moji spolujezdci

„Nejvíce závodů mě navigoval můj švagr Petr Fallada. Zažili jsme spolu skvělé časy s felicií i escortem. Jelikož nemám žádnou paměť a bez diktátu bych se ztratil i cestou pro rohlíky, měla jeho preciznost a přesnost obrovský vliv na našich společných úspěších. Nejsem sice věřící, přesto považuji rozpis za Bibli. Petr vždy říkal: „Jedeme to normálně, nemá cenu to řešit!“ Jeho jedinou nevýhodou byla vyšší váha. S Petrem Portem jsme jeli Kramolín, pak přišel Míla Talaváňa. Skvělý a zkušený spolujezdec, předtím četl noty Lukáši Pudlovi a Jardovi Staňkovi. Na zimním Pacově jsme první den ztratili výletem mimo trať, druhý den jsme pak při stahování ztráty vyhráli tři ze čtyř vložek.“

Zakleté Okříšky

„S Mílou Talaváňou jsme v sezóně 2004 plánovali absolvovat kompletní sprinterský šampionát. Hned na úvodním podniku v Okříškách jsme však havarovali na téže erzetě, jako rok předtím s Petrem. Vzali jsme malý stromek. Odnesl to jen chladič, autu jinak nic moc nebylo. Pak přilétl rallyový nováček Jaroslav Honzík s lancerem. Ten byl venku snad v každé zatáčce a jinak tomu nebylo ani tentokrát. Trefil našeho forda a zadek a my měli auto na hadry. Do opravy už jsem se nepouštěl, chyběly finance i chuť. Raději jsem začal podporovat svého syna Filipa. Ten svoji kariéru mimochodem začal symbolicky – velkou havárii na zimních Okříškách 2007 s Mílou Talaváňou na sedadle spolujezdce. Jeho jediný sprinterský ročník mě následně stál více peněz, než celých pět mých sezón.“

Filip

„Filipovi samozřejmě fandím a doprovázím ho na všechny závody. Rozhodně mě však netěší, že si vybral zrovna tak nebezpečný sport. Raději bych v něm viděl šachistu. Po každé erzetě mi musí okamžitě volat, zda je v pořádku. Jenže on už byl asi k soutěžím a autům předurčen. Motal se kolem nich od malinka, jezdil se mnou po soutěžích a už ve třinácti letech byl schopen vyměnit na feldě zcela sám převodovku.“