Vlastimil Resl - eWRC.cz
31. 3. 2014 12:09 − 5567× − 0 0

Veronika Havelková: „Nepodceňujme znalost první pomoci!“

Veronika Havelková je jednou z nových tváří, které od loňska vídáme v kokpitu rallyového speciálu.

Veronika Havelková je jednou z nových tváří, které od loňska vídáme v kokpitu rallyového speciálu. Zdravotní sestra, pracující na urgentním příjmu Fakultní nemocnice v pražském Motole, si kuriózně neodbyla debut na domácích tratích, nýbrž u našich východních sousedů při Rally Lubeník. Zde četla noty Martinu Vopatřilovi a společně absolvovali i Jeseníky. Na závěrečném vsetínském sprintu pak usedla vedle Marcela Svačiny. Pro letošní sezónu je domluvena na sprinterský šampionát s Radimem Koutkem. Společně by se měli představit už na Valašské Rally, a právě zde Veronika hodlá poprvé pohovořit s posádkami o základech první pomoci.

Profil Veroniky Havelkové na eWRC-results.com

Verčo, kdy jsi propadla motoristickému sportu?

„Můj táta je automechanik a jako úplně malá jsem s ním jednou byla na jakýchsi automobilových závodech. Jestli to byl autokros, vrchy, okruhy nebo soutěže už ale ani nevím. Vybavuji si jen, že se mi moc líbilo, jak ta auta vrčí:-). Závody jsem nesledovala ani v televizi a neměla o nich pojem. Prvního závodníka jsem zaznamenala jen Romana Krestu a to pouze díky videu „Bourá jen blb“, které natočil společně s Danem Landou. Vše změnilo až seznámení se s Honzou Bartošem. Když jsem dělala na Off-Road Campu v Bělé pod Bezdězem zdravotnici, dorazil tam Honzík s týmovým autobusem přímo z autokrosového podniku v Přerově, kde skončil v kotrmelcích. Natěšení dětští příznivci tudíž místo krásného závoďáka spatřili ze všech stran pošramocenou fabii. Slovo dalo slovo a s Honzou jsme se hned skamarádili. Pozval mě do Sosnové na Setkání mistrů, jehož se účastnil. Úplně mě to pohltilo. Začala jsem s Honzíkem a jeho týmem jezdit po závodech. Za půldruhého roku jsem s nimi procestovala republikový i evropský šampionát. Služba v práci mi znemožnila pouze návštěvu Seelowa a Niyrádu. To mě mrzelo moc, protože maďarský podnik hodnotí téměř každý v superlativech. Autokros mi učaroval. Fascinují mě v něm nejen výkony jezdců, ale i atmosféra a život v depu. Celý závodní víkend jsou všichni pohromadě a neustálá vůně závodního benzínu je třešinkou na dortu:-).“

Vím, že právě s Honzou Bartošem jste plánovali společnou rallyovou kariéru. Jak se to zrodilo a proč z toho sešlo?

„Honzík přišel s tím, že vedle autokrosu touží zkusit i jinou motoristickou disciplínu. Lákaly ho především soutěže. Jedinou osobou, která se k němu nebála sednout na horké sedadlo, jsem byla já. Považuji ho totiž za špičkového pilota s vynikajícím citem pro auto, které má opravdu v ruce. Navíc věřím, že bych ho v případě potřeby dokázala zkrotit. Začali jsme tedy společně trénovat a vymýšlet a ladit rozpis. V Sosnové jsem absolvovala rallyškolu, ještě za pana Mochana. Tím jsem získala licenci. Krátce poté však přišel Honzík s tím, že na rallye nemá peníze a navíc se jeho sponzoři obávají, aby se mu zde něco nestalo. Strašně moc mě to mrzelo.“

Své rallyové sny jsi však přesto nevzdala.

„Po zklamání, že se závodění s Honzíkem neuskuteční, mi všichni slibovali, že mě k někomu do auta posadí. Dlouho se však nic nedělo. Až loni v červenci, kdy jsem se s kamarády vyrazila podívat do Bělé pod Bezdězem na Off-Road Camp, mi známý z autokrosu Martin Svoboda řekl: „Znám spoustu soutěžáků. Někoho ti seženu.“ Po předchozích zkušenostech jsem tomu moc nevěřila, leč pak se tam objevil Martin Mičánek se Škodou Fabia R2 týmu Montrago Racing. Martin Svoboda za ním zašel, řekl mu o mně a všichni jsme dali společně řeč. Martin Mičánek řekl, že sám sice momentálně nezávodí, ale jeho kamarád nemá navigátora na nadcházející podnik slovenského mistráku. Prý se ho zeptá a ozve se mi. Své slovo dodržel a já za měsíc odjížděla s Martinem Vopatřilem na Rally Lubeník.“

S Martinem Vopatřilem jsi absolvovala své první dvě soutěže v kariéře. Jak na to vzpomínáš?

„Předně chci oběma Martinům poděkovat za šanci, kterou mi dali. To se poštěstí málokomu. Jsem jim za to moc vděčná a nikdy jim to nezapomenu. Oba jsou vynikající lidé. Martin Vopatřil je také perfektní šofér a pohodář. Nekřičel na mě a vše mi trpělivě vysvětlil. Vůbec jsem s ním neměla strach. Přestože věděl, že jde o můj spolujezdecký debut, nebál se jet rychle. Ve třídě 6 jsme skončili druzí. Před námi byla jen tamní posádka Pavol Nagy – Pavol Kušnier. S Martinem jsme se dohodli na další spolupráci. Jelikož však ještě nemám vyjetou mezinárodní licenci, barumku odjel s Jirkou Žeravíkem. Já s ním pak jela Jeseníky. Zde jsme opět vybojovali stříbro ve třídě 6, tentokrát za Ondrou Bisahou. Větší obavy jsme přitom původně měli z Adama Koblihy, ten však vyfasoval minutovou penalizaci. Spolupráce s Martinem byla, díky rostoucí vzájemné důvěře, snad ještě lepší než na Slovensku.“

Na závěrečném vsetínském sprintu jsi navigovala Marcela Svačinu. Po druhé vložce jste však odstoupili. Co se stalo?

„Marcel věděl, že už nepojedu s Martinem, tak mě oslovil. Obvykle si prý do auta nováčky nebere, ale na mediasportu ho zaujal náš onboard z Jeseníků, a tak to chtěl se mnou zkusit. Musím však přiznat, že na takového jezdce s takovým autem jsem ještě nebyla připravena.“

Máš nějaké vzory?

„Z pilotů je to určitě Colin McRae. Ten jezdil rychle a navíc i divácky atraktivně. V navigování uznávám Martinu Škardovou. Líbí se mi její diktát i to, jak vysoko se dostala. V autokrosu znám plno skvělých jezdců a jmenovat jen jednoho, je škoda. Zmínit však určitě musím starého Pepu Bartoše, co se přípravy techniky týče. Je neskutečné, jaké vychytávky dovede vymyslet. Zná auto úplně dokonale. Kluci si mnohdy nevěděli rady a nad čím si dlouho marně lámali hlavy, on vyřešil dvěma klepnutími kladívkem a vše náhle fungovalo.“

Zbývá ti čas na nějaké další koníčky?

„Před poznáním motoristického sportu jsem zkoušela ledacos. Hrála jsem tenis, fotbal, volejbal i softbal. Auta jsou však mnohem větší drogou a adrenalinem, navíc jsem díky nim potkala jen samé skvělé lidi. Miluji také studium anglického jazyka. Myslela jsem, že ho umím vcelku dobře, ale na závodech mě vyvedla z omylu například neznalost technických výrazů. Nyní už tedy zjišťuji, jak se anglicky řekne třeba kliková hřídel:-). Mým velkým koníčkem je také práce.

Kdepak pracuješ?

„Pracuji jako zdravotní sestra na urgentním příjmu ve Fakultní nemocnici v Motole. Proto bych ráda pomohla rozšířit zdravotnickou osvětu i mezi závodníky a pořadateli. Kvůli službě v práci jsem nemohla dorazit na předsezónní školení v Praze a tak jsem na něj zodpovědně vyrazila do Klatov. Zde jsem hovořila s předsedou lékařské komise Federace automobilového sportu MUDr. Milanem Procházkou a navrhla možnost, že bych před každou soutěží udělala školení první pomoci pro pořadatele a posádky. Vždyť k havárii většinou jako první dorazí právě buď další startující posádka či pořadatelé, zatímco sanitka má až několikaminutový dojezd. Roli přitom mohou hrát vteřiny.“

Jak na tvůj nápad reagoval MUDr. Procházka?

„Kladně a vše mi posvětil. Sám se prý o něco podobného snaží už několik let, ale chybí čas a finance. Já ale na těch závodech jsem tak jako tak a nemám problém to učinit. Kontaktovala jsem už prostřednictvím emailu organizátory Valašské Rally a nabídla jim proškolení pořadatelů. Zároveň jsem požádala o poskytnutí prostor, kde by mohly být proškoleny posádky. Organizátoři původně poskytnutí prostor přislíbili. Pak však postoj zcela změnili a akci zamítli s tím, že nejsou schopni garantovat dostatečný zájem jezdců. Já však po kontaktování některých přátel z řad závodníků mám ohlasy zcela opačné. Proto se nehodlám vzdát a proškolení uskutečním. Plánuji ho na pátek večer kolem sedmé či osmé hodiny. To už bude dávno po seznamovacích jízdách a technických a administrativních přejímkách. Samozřejmě nechci nikoho zdržovat a vše bych ráda shrnula během jedné hodiny. Vím sama dobře, jak je čas na závodech drahý. Na druhou stranu znát či oživit si znalosti poskytnutí první pomoci a zachraňující a oživovací úkony, třeba i trochu improvizovanými metodami, se může hodit na závodech i v běžném životě. První pomoc je v základu vlastně strašně jednoduchá a skýtá se z několika jednoduchých úkonů. Zkušeností už mám dostatek. Však jsem v roce 2012 byla jako zdravotnice i na africkém Dakaru.“

To musela být asi velká zkušenost. Můžeš na ní vzpomenout?

„Začínali jsme ve Španělsku a poté se přesunuli do Afriky. Zde jsme procestovali Maroko, Mauretánii a končili v Senegalu. Bylo to skvělé, úžasné, jedinečné. Obdivuji, co ti účastníci dokázali a vydrželi. Jsou to hrdinové. Nějaké odřeniny či modřiny je vůbec nerozhodily. Jeden borec si na motorce naštípl bederní obratel. Do Dakaru však chtěl dojet za každou cenu a tak zbytek cesty protrpěl na matraci doprovodného vozu. Ošetřovali jsme též zraněného britského motocyklistu. Nejdříve jsme ho však museli pomocí GPS najít. Naštěstí neutrpěl žádné vážné zranění. Moc ráda bych si podobnou věc zopakovala.“

Nyní zase zpět k tvým závodům. Máš už jasno o nadcházející sezóně?

„Už loňskou Mikulášskou rally jsem měla jet s Jirkou Sojkou. Z technických důvodů jsme však neodstartovali. S Jirkou jsme plánovali i Jänner. Moji účast však znemožnila absence mezinárodní licence a nakonec nestartoval ani Jirka. Hledala jsem tedy dále nějakého stálého a spolehlivého jezdce na celou letošní sezónu. Přes Ondru Bisahu mě nakonec oslovil Radim Koutek. S ním a civicem po Bisahovi bychom letos měli absolvovat kompletní sprinterský šampionát.“

A co dlouhodobé závodnické plány a sny?

„Samozřejmě bych se ráda dostala do vyšších tříd. Kdo také ne? Možnost závodění třeba v takovém mitsubishi by byla skvělá. To auto se mi líbí svým vzhledem a imponuje mi i jeho zvuk. Jednou bych také ráda zažila soutěž světového šampionátu, zatím třeba i v roli diváka. No a stále ještě jsem se nevzdala touhy dovést do rallyového světa Honzíka Bartoše. Myslím, že má rozhodně co nabídnout a bylo by to divácky velice zajímavé. Zároveň chci poděkovat serveru ewrc a tobě za podporu mé myšlenky a medializaci nutnosti znalosti první pomoci.“

Komentářů celkem: 0

Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit (nahoře nad menu)!

reklama