10. 4. 2014 07:16 − 3341× − 3

Zelená míle

To není vzdálenost do cíle. To je film, který se mi vybavil asi kolem třetí ráno v sobotu.

To není vzdálenost do cíle. To je film, který se mi vybavil asi kolem třetí ráno v sobotu. Totálně nevyspalý jsem sedl do auta a jel jsem vstříc velké neznámé. Cestu si nevybavuji, protože jsem jel na autopilota. Z noci jsem už věděl, že startujeme až 10:50. Co ale dělat od rána do startu jsem nevěděl. Čus chchare. Co je? Jirka Klečka byl v pohodě a vtipnej. Já jsem nebyl v pohodě a nebyl jsem vtipnej. A hlavně mi byla zima. Vzal jsem si jenom šustky na nohy, krátký rukáv a lehkou bundičku. Na potkání jsem říkal, že je mi zima abych nemusel vysvětlovat proč se klepu. Cestoval jsem od auta, na kterém se kontrolovalo kdovíco ke stěně, kde jsem si ulevoval. Protože mi začala být opravdu kosa, tak jsm se nabalil do spoďárů zn. Sparco. Nakonec jsem si oblékl i kombinézu a to už jsem věděl, že je opravdu závěr mého image. Došla mi slova úplně a jen jsem si v hlavě převracel listy a přemýšlel jak to číst.

Přiznám se, že ze startovní rampy si nepamatuji vůbec nic. Itík v ruce a ještě že Ota věděl, kudy se z toho náměstí jede ven. První kruháč mne ale probral a probudil. Auto začalo v přední části při zatočení vydávat zvuky podobné chroupajícímu železožroutovi. Nejvíc mne děsilo, že z toho byl řádně nervozní i Ota. Na Hukvaldy byl docela dlouhý přejezd a identifikovat zvuky se nedařilo. Nu klidně se přiznám, že jsem podle itíku zakufroval v Novém Jičíně. Nějak jsem ty kruháče popletl. Auto předkem při těch ranách docela házelo. 35 kiláků to vydrželo tak jedeme dál. No jedem. Shacki pod výsledky politoval ty vzadu. RZ1 Zrušena. Nechtějte vědět, co se hnalo hlavou. Na jednu stranu smutek a na druhou stranu úleva, že neudělám průser v plném kvaltu. Přesná a názorná ukázka Jing a Jang. Radost a smutek. Úleva a obava.

Sprintuj. To byl Otův pokyn, abych běžel do časovky si orazit čas. Prostě se musí vysednout a utíkat nahoru k paní, co ty časy píše. Někteří to nestihli o 4 sec. Že Petře. Myslím, že by mi ale nějaká minuta prošla. Hrdinně jsem vyvalil. „Vidíš vole. Já když vidím pěknou ženskou, tak hned sprintuju.“ Paní kolem šedesátky to zcela evidentně lichotilo a určitě bych pentli nedostal. No jo. Tak tedy volný průjezd. He he. Teď se tomu směju ale trochu mne Oťa vyděsil. Jedeme volně ale přečti to kontrolně. Start 30 L1 150 H a L1 150 !! H 20 L4 Ta levá 4 nebyla volným průjezdem ani náhodou ale katnutím celým autem do trávy. Ještě že následovalo 150 P1 100 a měl jsem pár vteřin na srovnání očí a bleskové dotažení pásů. Ty brzdy do P4 mi řádně porovnaly klíční kosti. O kousek dál levá 6 přes hranu na asfaltku mi jenom zapálila myšlenku, jaký je rozdíl mezi trapem a chůzí. Jestli je toto volný průjezd tak ty vole jak to bude vypadat na ostro. Potom si na nic nevzpomínám. Jenom, že jsem řval to co jsem četl. Jestli se podle toho dalo jet ale moc pochybuji. Ještě že to tady Ota zná. V cíli jsem si opět dovolil vtipkovat. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na Gigiho, když říkal, že jel jako jeho babička do krámu pro rohlíky. Gigi nejsem a ani nevím, jestli paní ve stopce věděla co znamená moje „Jeli jsem pomalu. Jako pro rohlíky.“ Přiblblý napůl vtip, který jsem asi chápal jen já. Krátký přejezd a Jing a Jang podruhé.


Foto: Tomáš Drbal

RZ 2 byla zrušena. Tady už to bylo o poznání smutnější, protože to byla rána velká. Záměna jmen nám tak trochu zamotala hlavu, protože jsme si ani jeden neuvědomili, že Dohnalové jsou dva a divili jsme se, že Honzu vidíme ve ValMezu. Objízdná trasa zpět a rachot v přední části. Ve stopce před servisem padlo jasné rozhodnutí. Honza jako majitel vyřknul ortel nad převodovkou. Pokud se má něco pokazit, tak ať se to posere. Tady malá vsuvka. Ota má dva problémy. Jeden se jmenuje převodovka a druhý interkom. Převodovky ničí pravidelně a jako na běžícím páse. To se můžete dočíst v každém jeho článku. Problém s interkomem už není veřejný ale stálý a dlouhodobý. Už ho řešilo mnoho kamarádů a zatím bezvýsledně. No a tady Ota snad poprvé a asi určitě naposledy dostal povolení zničit převodovku. Servis, sehnat čokoládu, protože je prý na nervy ( kecy, na nervy jsem byl já ) a šup na druhou rundu. Zastavili jsme jako poprvé na stejném místě. Nasadil jsem si přilbu, už ale pořádně jsem se připoutal. Najednou jsem podával výkaz, stáli jsem u hodin, odpočítávání a jedem. Ztratil jsem se asi ve třetině RZ ty. Přečetl jsem Pravá jedna, posunul prst a měl jsem tam zase pravá jedna. Znervózněl jsem jestli jsem na správném místě. Bohužel krátké zaváhání znamená na RZ pár zatáček na oči. Našel jsem se přesně. Levá 3+ 80 bacha pravá 7 za balík 150. Já jsem to nadiktoval. Zvednu oči a balík stál před kapotou. Že jsme tam přiletěli asi dveřma napřed se jenom domnívám. Nevím. Nevím potom ještě hodně částí RZ. Cíl. To vím jistě. Nalistoval jsem itík a nutil jsem Otu jet špatně. Naštěstí to zná.

„Nesundávej si to. Na Puntík je to kousek.“ „ Já si to nesundávám, Já si to zapínám.“ Celou RZ jsem jel s rozepnutou helmou. Ještě že mi nespadla do očí. Druhý Puntík byl opět zrušen. To jsem ale už docela litoval a obával se o zdraví těch ve stromě. „Hele když to letí naplno, tak to nerachotí. Přeřve to motor."Přiznávám, že jsem se už obával, že to opravdu nedojedeme. Na přeskupení jsem si málem vyšlehl pentli. Popisovat to nemohu abych neudělal průšvih někomu cizímu. Ale děkuji za pochopení vzájemného nepochopení.

Potom už následovala jenom 2x Bystřička. Nádherná RZ ze které jsem měl největší vítr. V první rundě jsem si to odeřval a jenom jednou jsem se ztratil. Odeřval znamená doslova odeřval, protože interkom nefachal jak má a odeřval, protože pochybuji, že se podle toho dalo jet. Když jsem viděl ale že to Otovi nedělá problém, tak jsem se na druhou Bystřičku těšil a už jsem si i užil jednu pravou 9, kterou asi jako jedinou po nasrání dal wrci nádherně jako wrco. Tady jsem se ztratil jenom 2x. Těší mne, že jsem se ale vždycky o dvě zatáčky dál našel. Uf. Začal mi klesat tlak a vrátila se mi řeč. Omlouvám se Otovi, že na přejezdech se mnou nebyla žádná zábava. Takhle jsem se nebál strašně dlouho. Ne z rychlosti. Ota je profík a výborný pilot. Chvilky, kdy jsem hleděl před sebe jsem si užíval s pocitem maximální jistoty. Bál jsem se, že udělám nějakou velkou botu. S odstupem nabývám dojmu, že mne stejně neposlouchal a jel si podle sebe.

A třešnička na dortu přišla ve frontě na cílovou rampu. Ten pocit asi nikdy nezapomenu a zažívají ho o hodně slavnější borci. V řadě před rampu se probírá cokoli. Gratulace od kamarádů chacharů, že to bylo dobré, rozebírání proč je Martin rychlejší…. Bodejť by ne. Zdechlina váží 60 kilo i s váhou a já 95 po vysr…. Ota to samé. Najednou se k mojí maličkosti přihrnul klučina tak 12 let a jestli se mu nepodepíšu. Kua já jsem dojel první novodobou soutěž a už rozdávám autogramy. Blažený pocit slávy je tečkou na konec. Určitě už ale vím, že za ty nervy to stálo. Díki Otovi jsem se o spolujezdcování dozvěděl podstatně víc, než jsem zatím oddíktoval. Oto dík za trpělivost a shovívavost. Pokud bude příště, tak se polepším.

PS. Jedna věc ale Otu rozladila. Že ho o 6 míst a necelou minuti pojela Olga. To byla podpásovka. Příště zavedem do auta splity. Bez nich se pozice špatně hlídá. Co naplat, že na první Bystřičce jsme na ni ztratili jen 0,6 a na druhé 4,8. Ve finále nás porazila baba. A to je potupa. Zbytek snad dopoví Ota.

Komentářů celkem: 3
10. 4. 2014 08:03
0 0
Krásný čtení smajlík to s tou rozepnutou (nezapnutou) helmou se mi stalo taky a ve stopce sem málem od fáry za to dostal na budku (zaslouženě) smajlík
10. 4. 2014 15:03
0 0
Díky za tu práci s napsáním. Výborné čtení. smajlík
10. 4. 2014 21:30
0 0
Supr zážitky.Teeď jen aby k tomu dodal své vrci.
Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit!