Jasně, rallye je rallye – jedete podle rozpisu 150 a více někam do lesa, kde jste to předtím jenom procukali padesátkou, nebo jste tam dokonce jenom stáli, když tam byla křižovatka. Nevíte, jestli tam bude bláto, sucho, mokro, máte obuté jiné pneu, než máte mít, protože v servisu to vypadalo na jiné počasí. Bolí vás hlava, protože jste po 2 dnech tréninku a 2 dnech závodění už 4 dny ve vedru v autě bez klimatizace, a moc nestíháte jíst ani pít. Už jste projeli na RZ a na přejezdech několik krajů, utratili asi milion korun, a dostali několik minut penalizace, když se v servisu nestihla oprava a přepočítali nebo přehlédli jste se v časovce. No a na poslední erzetě to třeba zahodíte do pole na nenápadném horizontu, kterého jste si při tréninku v té čtyřicítce fakt skoro ani nevšili…Na druhou stranu, existují i jiné situace: Vítr Vám fouká do obličeje přes drátěnou síťku, prach štípe do očí, jedete místy totálně naslepo do všeobjímající bílé prachové clony z vozů před Vámi, ve které jen velmi matně tušíte trať a soupeře před sebou zahlednete jenom náhodně podle brzdových světel. Ale za to víte, že kdykoliv může přijít rána od dalšího soupeře zezadu. S autem skáčete na hupech na louce vzduchem a přemýšlíte, jestli máte pod sebou ještě podvozek nebo už ne. Propadá se Vám brzdový pedál a přestává to brzdit, protože kámen právě přesekl brzdovou hadičku. A nakonec odstoupíte kvůli motoru utrženému ze silentbloků, který Vám málem spadnul na nohy a pro jistotu s sebou vzal i poloosy a převodovku. Sice jste neutratili „milion“ jako v rally, ale zase jste právě přišli o Vaši týdenní intenzivní předzávodní práci v dílně/na zahradě/na dvorku (samozřejmě na úkor Vaší výdělečné činnosti) a o měsíc low-costového shánění náhradních dílů po vrakovištích. Ale zase jste i přes své odstoupení vyhráli litr letní směsi do ostřikovačů, protože pořadatelé pamatují s cenami i na méně úspěšné účastníky sportovního klání. No, a tohle je zase amatérský autocross!

Autor: Martin Vinopal

Dostal jsem nabídku na zapůjčení resp. sdílení hobbyauto/rallye/crossového speciálu Ford Fiesta při závodech v Tymákově, a to takovou, která se zkrátka neodmítá. Ač se během dospívání a dospělosti specializoval můj automobilový sportovní zájem prakticky pouze na rally, rallycross a jeho odvozeniny mě také nikdy nepřestal přitahovat. Už od doby, kdy jsem ho viděl poprvé v televizi v druhé polovině 80. Let v přímých přenosech z Římova. A když majitel mně zapůjčeného vozu, ostřílený participací na všech možných disciplínách, avšak stále ještě rallycrossový začátečník, pronesl: „Já myslím, že nejlepší je rallycross. Za ty prachy je tam těch vjemů prostě moc,“ tak už nebylo co řešit. To jsem ještě netušil, jak hlubokou má pravdu…

Amatérské depo.

Náš vůz – Ford Fiesta, 1250 ccm, 490 Kg.

Tymákov je možná nejpřírodnější trať v republice, protože kromě louky a zpola zarostlé stopy z minulých let tam ještě den před závodem nebylo nic. K nenápadné trati ostře kontrastuje dálnice D5 v jejím bezprostředním sousedství. Zároveň je však přítomno veškeré potřebné zabezpečení včetně zdravotního, takže za startovné 500 Kč je poměr cena/výkon více než atraktivní. Už tréninková jízda neznačila, že toto svezení bude něco jiného, než na co jsem byl doposud zvyklý. Teprve, když mi začal po rozjezdu foukat ostrý vítr přímo do tváře, jsem si pořádně uvědomil, že místo předního skla mám teď jenom drátěnou síťku. A při průjezdu prvního kola jsem si na masivních přírodních hupech začal říkat, že toto přece náš vůz s řádně závodně přitvrzeným podvozkem nemůže přežít…to jsem ještě netušil, jak hlubokou mám pravdu…

Rozmanitost používané techniky je příkladná.

Aktivní legenda (nejenom) amatérského hobbycrossu Jiří Matějka, který zvládne absolvovat více než 50 závodů ročně.

Před startem do mé první autokrosové závodní rozjížďky v životě jsem pocítil něco, co už jsem nepocítil mnoho let, dokonce ani při mém (ne)slavném startu v MČR Sprintrally. Takový ten pocit strachu, když se Vám svírá zadní část těla. Hodně to ovlivnila především předchozí rozjížďka, ve které byl jeden ze soupeřů poslán druhým při strkanici na boudu, přičemž oba vozy byly značně poškozeny. Představa, jak si mě budou jakožto nezkušeného nováčka před sebou kutálet, navíc v zapůjčeném voze, mi vůbec nedělala dobře. Předtím jsem tento pocit měl v životě pouze dvakrát: Poprvé když jsem startoval absolutně bez peněz s civilní Felicií v Car Winter Cupu na totálně zledovatělém lesním úseku RZ Plavy-Zásada, a podruhé když jsem poprvé jel Bike Rally ve Zlíně a borce přede mnou odvezla po nezdařeném skoku sanitka, takže jsem měl na startu dost času přemýšlet, jak tam asi těch 200 diváků krvelačně čeká na to, jak tam na skoku předvedu do samé. No a teď potřetí při prvním startu v rallycrossu…Začal jsem přemýšlet o odstoupení ze závodu ještě před startem. Šéf týmu a majitel vozu však vydal jasnou instrukci: „Jsi tady od toho, abys závodil, a to naplno.“ Takže nebylo cesty zpět.

Stodvacítky si vždycky v terénu uměly pořádně poposkočit, stejně jako ta spolu pořádajícího Matěje Němce.

Autor jako čerstvý autokrosař.

No, realita byla milosrdnější, než očekávání. Nejenže si mě nekutáleli, ale dokonce se mi podařilo premiérově odstartovat na lichotivém druhém místě ze čtyř. Přece jenom, když máte vykuchaný vůz o váze 490 kg, stačí vám k velmi uspokojivé akceleraci i motor o objemu 1250 ccm a 10-15 let staré sjeté pneu. Achillova pata se ukázala být jinde – ve všudypřítomném prachu z předchozího vozu, který mě občas donutil v rámci pudu záchovy sebe i ostatních sundat nohu z plynu, protože jsem prostě neviděl, kam jedu. Navíc jsem nezkušeně zvolil silniční přilbu a obyčejné netěsnící sportovní brýle, takže prach mě obtěžoval nejenom zvenku, ale i zevnitř. O kritičnosti prachu se následně přesvědčil i sám závodící šéf-týmu/mechanik/inženýr/konstruktér, kterému jeho závodní svářečské brýle dokonce spadly, čímž byl nucen v rozjížďce zastavit a ztratit naděje na umístění. Co se týče mě, držel jsem druhé místo až do posledního kola, ale v něm jsem byl po nájezdu do joker-lapu předjet rychlejším soupeřem. No, spíše možná odhodlanějším soupeřem, protože jsem dospěl k názoru, že pokud neodstartujete první, pak už je to hodně o masochistické vůli, kterou musíte projevit, abyste se opravdu chtěli přiblížit předchozímu vozu. Protože čím jste blíže, tím méně vidíte a zároveň tím více dýcháte jeho prach. A perlička na závěr mé první rozjížďky – vyhrála ji subtilní dvaadvacetiletá studentka provozně ekonomické fakulty Vysoké školy ekonomické, o které by člověk řekl cokoliv jiného, jenom ne to, že je schopná ve své civilní bundičce a džínách porážet se srovnatelným vozem většinu mužských soupeřů a rány statečně rozdávat i přijímat (ve finále šestnáctistovek skončila na 4. místě s totálně zdemolovaným vozem).

Na startu vedle dvaadvacetileté studentky provozně ekonomické fakulty…

…a následně beznadějně ztracen v prachu za jejími zády.

Do druhé rozjížďky jsem už nastupoval zkušenější, čili místo strachu nastoupila opatrná natěšenost a místo silniční helmy helma biková downhillová, stejně jako downhillové těsnící brýle a rukavice. Takže ve finále jsem si v kombinaci přívalu prachu a vytřesenosti ze skoků na lučních hupech připadal po rozjížďce spíše jako po dojetí sjezdového závodu na kole, než jako v automobilové disciplíně. S tím rozdílem, že toto bylo dramatičtější v tom, že viditelnost v prachu se oproti první rozjížďce ještě zhoršila – dramatická byl zejména jedna pasáž, kde se musel člověk naslepo trefit do zatáčky mezi vnější hrazení areálu a vnitřní vyznačení trati – no, asi 5x se mi to podařilo, jednou ne, tak jsem sebral kolík a pásku, ale v tom jsem nebyl zdaleka sám. Do toho se z podvozku začaly ozývat ještě trochu divnější zvuky, než předtím. A kdo že mi to přede mnou opět prášil do obličeje? Samozřejmě nevinná studentka Katka…Jo, a to, že se mi před půlkou rozjížďky začal propadat brzdový pedál (zřejmě po přeseknutí brzdové hadice nějakým kamenem) a dojel jsem téměř bez brzd, to byl za daných okolností v podstatě detail. Což jenom potvrzuje slova kolegy z úvodu – „Těch dojmů je tam prostě moc.“ Všímat si toho, jestli mi to brzdí nebo ne, byl za těchto podmínek opravdu trochu nadbytečný luxus :)

Neohrožená autokrosová amazonka Katka Nováková a Dalibor Jeníček před svým sdíleným vozem.

I vůz Katky a Dalibora utrpěl celou řadu ran – improvizovaná oprava před finále za pomoci soupeřů.

Pak už se bohužel naše tymákovské účinkování nachýlilo ke konci. Po částečném zprovoznění brzd se vydal do své druhé rozjížďky také týmový šéfkolega. Bohužel, záhy musel odstoupit pro fatální závadu. Vozu unavenému po celé sezoně seriálu Zimních rallycrossů se utrhly zadní silentbloky motoru, motor s sebou vzal při následném pádu poloosy, během čehož se poškodil i obal převodovky a řemenice řádně nařízla nápravnici. Cesta do depa se tedy odehrála potupně v režii odtahového traktoru. Smutné to bylo zejména protože, že ihned po našem odstoupení přijela kropička trati místních dobrovolných hasičů (jestli za zpoždění mohlo podcenění slunečného počasí nebo naopak přecenění přesnosti předpovědi či kondice hasičů po sobotním předčarodějnickém večeru, o tom můžeme již jenom spekulovat). Ať tak či tak, nám už ta čest zazávodit si za standardní viditelnosti a standardních hygienických podmínek bohužel dopřána nebyla. Vše špatné je k něčemu dobré, takže se nám alespoň otevřel dostatečný časový prostor ke konzumaci výborného čepovaného piva (těsná blízkost Plzně byla znát), coly s rumem, atp., protože další poznatek je, že v autocrossovém slunci a prachu je extrémní žízeň na cokoliv, co jenom trochu teče.

Náš neslavný konec.

Pokud se Vám zdá, že je motor výrazně níže než má být, máte pravdu.

Epilog + věnování: Míra destrukce pohonného ústrojí vozu byla později vyhodnocena jako totální a vůz musel být i přes svůj váhový a podvozkový potenciál rozebrán do ekologické likvidace. Bude potřeba postavit v domácích podmínkách nový. Lze se domnívat, že podobný osud čeká více vozů z tohoto klání. Včetně těch, které se dostaly až do finále, ovšem po vzájemných soubojích takovém stavu, že jejich další provoz je těžko odhadnutelný. Tento článek je tedy věnován všem velkosrdcatým mužům a ženám, kteří si doma staví ve svém volném nebo i pracovním čase amatérské hobbycrossové speciály jenom proto, aby o ně mohli pod závojem prachu, bláta a řinčení plechů po několika závodech zase přijít. Odměnou jim je za to řada různorodých vjemů zkoncentrovaných v krátkém čase. A jak se leckdy říká, v životě není důležitá délka, ale intenzita. Proto jim popřejme pevnou vůli, odhodlání, a každému jeho chvilku slávy!

V autokrosu je nutné brát všechno s nadhledem.

Když má pořadatel dostatek stupňů vítězů, nevadí, že jste až dvanáctí!:)

Foto: Martin Vinopal