Ohromně dlouhou a bohatou rallyovou kariéru má za sebou Vlastimil Suk. Za třicet let svého závodění pilotoval vozy značky škoda a později swifta, se kterým se v letech 1996 a 1997 stal vicemistrem třídy N1300. Právě se suzuki závodí dodnes a za jejím volantem se střídá se svým synem na podnicích seriálu závodů do vrchu EDDA Cup.

Vlasto, jsi člověk, věnující se soutěžím aktivně delší dobu. Co Tě přivedlo k motoristickému sportu a kdy ses rozhodl právě pro rallye?

Rallye je nádherný sport, provázející mě vlastně skoro celý život. Vyrůstal jsem v malé vesničce nedaleko Benešova a k motorům jako takovým mě přivedl můj otec. Byl vyhlášeným opravářem motorek a tak bylo jasné, že vůni benzínu propadnu i já. Že se chci věnovat soutěžím, jsem se rozhodl po absolvování mé první rallye.

Která rallye vlastně byla tou první a jaké bylo umístění?

Svoji první rallye jsem jel hned po vojně v roce 1979. Byla to oblastní soutěž Rallye Plzeň. Spolujezdce mi dělal Franta Kahoun, můj příbuzný. Byli jsme ze všeho docela vykulení a ani jsme pořádně nevěděli, jak máme trénovat. Ani už si nepamatuji, jak jsme tenkrát dopadli. Žádná sláva to ale nebyla.

Profil Vlastimila Suka sen. na eWRC-results.com

Každého bude určitě zajímat, jaký rozpis jsi používal.

Naši první rallye jsme jeli podle kvaltového rozpisu. Ukázalo se, že to není zrovna ideální. Od té doby jsem pak jezdil jen podle desítkového rozpisu, tedy číselného označení zatáček podle jejich obtížnosti.

V rallye tvoří posádku jezdec a spolujezdec. Kdo si sedl na horké sedadlo spolujezdce?

Co se týká spolujezdců, tak kromě již zmiňovaného Franty Kahouna to byli například již bohužel nežijící Mirek Vanda, dále Petr Brychta, Josef Koukola a jednou mi spolujezdce dělala dokonce neteř Elišky Junkové – Klára Koppová. Asi nejčastěji ale na sedadlo spolujezdce vedle mě usedal Ing. František Podhajský a také moje manželka Eva.

V dnešní době se velice často mluví o podmínkách pro získání licence. Jaké podmínky byly k jejímu získání v roce 1979?

Získat tehdy licenci na rallye nebylo vůbec snadné. Museli jsme absolvovat několik tzv. BOAS soutěží – branně orientačních automobilových soutěží. Žádné rychlostní zkoušky, jen trať, která se musela absolvovat podle orientace v turistických mapách a azimutů. Zároveň se plnily i určité branné úkoly. Teprve potom jsme získali rallyovou licenci.

Začal ses věnovat rallye, s jakým autem jsi jel svoji první soutěž, v jakých třídách jsi jezdil a jakou techniku jsi používal? Několik let jsi byl spojen se značkou škoda tzv. zadokolkou. Jak na to vzpomínáš?

Mým prvním závoďákem byla civilní Škoda 110L. V týdnu jsem s ní jezdil do práce a s tímtéž autem jsem závodil. Nebylo to jednoduché, protože jsem věděl, že pokud auto na závodech poškodím, jsem bez auta. Dva roky jsem jezdil v tehdejší nejobsazenější třídě sériových aut s označením A1 Škoda. Vůbec nebyla žádná vzácnost, když se na startu v této kategorii sešla padesátka posádek, takže když jsme dojížděli kolem patnáctého místa, byl to velký úspěch. Od roku 1982 jsme přesedlali do tehdejší třídy upravených aut A2 1150 a v tomtéž roce jsme postoupili z oblastních soutěží do přeboru ČR. Tehdy to znamenalo určité výhody. Později jsme jezdili ve třídě Škoda 120LS a jako poslední v řadě s upraveným vozem Škoda 130, a to ve třídě A 1300.

Poté jsi přešel na Suzuki Swift. Proč?

Počátkem roku 1992 jsme na jedné schůzi AMK Mototechna, za kterou jsem startoval, řešili otázku finanční pomoci na celou sezónu. Tehdy přišel s návrhem okruhový jezdec Stanislav Matějovský, že než dávat peníze do škodovky, je lepší přesedlat na jiný vůz. Zároveň nám nabídl ke koupi svého swifta, se kterým do té doby jezdil okruhy. Díky částečné finanční podpoře AMK Mototechna jsem tedy auto koupil a poprvé s ním startoval na Rallye Bohemia v roce 1992. Přešel jsem ze zadního náhonu na přední a tak jsme se museli s autem trochu sžít. Bylo mi ale jasné, že to je přesně auto, které jsem chtěl. Od tohoto roku vlastně až dodnes s jiným autem nejezdím.

Vzpomněl jsi, že postup do přeboru znamenal určité výhody. Jaké?

Při každém závodě jsme měli nárok na náhrady – vyplácelo se startovné, za počet odjetých kilometrů v samotném závodě, jednotlivá umístnění. Další výhodou bylo, že závodní pneumatiky a některé náhradní díly jsme měli s velkou slevou. Samozřejmě ale tyto náhrady nepokryly všechny potřebné výdaje na každou rallye.

Když srovnáš tehdejší dobu a současnost, jaký vidíš zásadní rozdíl?

Řekl bych, že tehdy vedení ÚAMK Svazarmu mělo zájem o rallye, snažilo se pomáhat jezdcům i organizátorům soutěží a nesnažilo se jen těžit ze svých vedoucích postavení, tak jako v dnešní době, kdy svojí byrokracií motoristický sport u nás ničí.

Jakých nejlepších výsledků jsi dosáhl?

Dá se říci, že na Suzuki Swift jsem dosáhl největších úspěchů letech 1992 – 1997, kdy jsem ukončil závodní činnost (N1300 – čtvrté místo v roce 1995 a titul vicemistra v letech 1996 a 1997.)

Na jakou rallye vzpomínáš nejraději?

Bylo jich několik. Kdybych měl ale jmenovat jen jednu, tak to byla Rallye Bohemia v roce 1997. Prali jsme se tehdy s Vláďou Mužákem o každou vteřinku a po konečných třiadvaceti erzetách jsme měli naprosto stejné časy. Vyhráli jsme jen díky jeho penalizaci za pozdní příjezd do jedné časové kontroly. Takového vítězství si opravdu moc vážím.

Kariéru jsi ukončil v roce 1997, ale na závodních tratích ses opět objevil. Pověz něco o návratu za volant závodního auta.

Po ukončení kariéry jsem se k závodům vrátil až v roce 2003, kdy jsem spíš jen tak pro zábavu začal jezdit amatérské závody do kopce. Bylo to hlavně kvůli synovi, který tehdy ve svých třinácti letech začínal. U kopců jsme zůstali dodnes. Rallye jsem jel naposledy v roce 2009 a to Matrix M. V. Rally Kostelec nad Orlicí. Vlastně jsem jen zaskočil za syna, který tehdy startoval v rámci Rally cupu, ale ze zdravotních důvodů se nemohl zúčastnit. Moc jsem si ale nezajezdil. Hned zkraje soutěže se nám porouchalo auto a museli jsme odstoupit.

V poslední době zaznívá kritika na pořadatele ohledně páskování a diváckých míst. Toto vyplynulo z důvodu bezpečnosti a nedávných tragických událostí. Jaký má na to názor zkušený jezdec?

Asi nikoho nepřekvapím, když řeknu, že rallye je krásný, ale také dost nebezpečný sport. Za celou svoji závodní kariéru jsem zažil několik smrtelných úrazů jezdců, spolujezdců nebo diváků. Stává se to bohužel i v dnešní době a těžko říct, co je toho hlavní příčinou. Co se týká diváků, jsem přesvědčen, že pokud budou dodržovat určité zásady bezpečnosti při sledování rallye na rychlostních zkouškách, nebude k tragédiím docházet. Pořadatelé se vždy snaží zajistit bezpečnost všech, ale s některými neukázněnými diváky, navíc někdy značně posilněnými alkoholem, je to občas těžké. Co se týká jezdců, rozhodně si myslím, že by nebylo špatné, aby začínající jezdci měli po nějakou dobu povinnost startovat pouze s auty s menším obsahem. Není určitě dobré, když si hned někdo sedne do upraveného dvoulitru, pokud nemá skoro žádné zkušenosti a ani pořádně neví, jak se takové silné auto chová při vysoké rychlosti. My jsme si kdysi museli postup do vyšších soutěží vyjezdit a rozhodně to nebyl špatný postup.

Rallye měla svá kouzla před pětatřiceti lety, když jsem začínal, stejně jako teď. Jen ta závodní auta jsou modernější a rychlejší, ale zase dle mého názoru určitě bezpečnější. Nehody a smrtelné úrazy se stávají i v jiných sportech jako je horolezectví, parašutismus a dokonce v posledních letech došlo k úmrtí i fotbalistů. Přesto nikoho nenapadlo, že by tyto sporty zakazoval, tak jako se o tom mluví u rallye. Vždyť tisícová návštěvnost diváků je důkazem toho, že je o tento sport zájem. Jen je potřeba dodržovat všechna pravidla.