Drobné zamyšlení nad budoucnosti rallye nejen v českých luzích a hájích, anebo o tom, že i sport snadno ztrácí svého ducha…

Měl jsem jeden z klasických telefonátů, kdy jsme s kamarádem probírali rallye a vůbec všechno kolem. Onen kamarád, Zdeněk se jmenuje, se jen tak mimochodem zmínil o tom, že by snad něco našetřil a mohl začít konečně jezdit. Nápad výborný, říkám si. Teď už zbývá jen ona klasická otázka: čím? I když jsem tajně doufal, že nebudu pasován do role rádce, byla nakonec ona obligátní otázka vyřčena: „Romane, co bys tak postavil do enka?“

Skupina N byla svého času zavedena jako ekonomická varianta závodění, určená hlavně pro lokální soutěže, kdy auta byla velmi podobná sérovým modelům. Na mistrovských tratích se proháněla primárně áčka (a v osmdesátých letech na pět roků i božská béčka). Množství povolených úprav pro skupinu N bylo zpočátku opravdu marginální a leckdo jistě pamatuje, že ve vozech musely zůstat i zadní sedačky; tedy šlo opravdu o sériová auta (v angličtině je pro tuto třídu možno dohledat výraz showroom class, který úroveň původně povolených úprav dostatečně, možná až s jistou dávkou sarkasmu, naznačuje).

Diference mezi úpravami pro třídu N a A byla obrovská, proto FIA v roce 2001, ve snaze skupiny trochu přiblížit, změnila pravidla a umožnila vozům ve třídě N více úprav. Tato změna posunula ona „salonní auta“ o malý kousek dál a udělala z nich relevantnější soutěžní náčiní. Skupina N se stala relativně ekonomicky zajímavou formou závodění (to, kam se dostala třída N4 a homologované úpravy v ní, by vydalo na samostatný článek, ale to bychom zbytečně odbočovali).

Vraťme se k původní otázce – tedy, co začínající závodníci a skupina N dnes? Inu, odpověď není vůbec jednoduchá. Ono totiž není co postavit.

Kolik vlastně takových aut ještě zbývá? Provětral jsem pečlivě archivované FIA seznamy homologovaných vozidel. Jak těch současných, tak těch už dávno vyrobených. Mám historické seznamy moc rád. Ony totiž ty letité seznamy mají takové zvláštní, nostalgické kouzlo. Co řádek, to perla. Celý ten seznam je vskutku dlouhý, čítá přes 3.000 homologací vozů různých tříd a skupin. Na člověka dýchne historie, když se těmi řádky probírá a dočte se, že pro některé z vozů už ani na samotné FIA nemají originální homologační listy, protože se prostě, za ta léta, někde ztratily.

Jen tak ze zvědavosti jsem začal hledat nějaké enko, které by mohlo být vhodným vozem „pro začátek“ a mělo mezinárodní homologaci od roku 2015 na alespoň tři roky. Vynecháme-li kategorii N4, která je všechno, jen ne ekonomická, pak alespoň do roku 2018 mají platnou enkovou mezinárodní homologaci následující vozy:

Ne. Nevypadl mi zbytek seznamu. To je vše. Jsou tři. Jiné vozy nejsou.

Je pravdou, že v případě „národního“ mistráku, je situace o něco optimističtější – tam mohou startovat i vozy, kterým mezinárodní homologace již skončila – nicméně i zde je limitace (obvykle po dobu tří let po skončení homologace, popřípadě mohou dostat delší specifickou výjimku – například jako Civiky homologované v roce 1996(sic!) či kitové felicie). Tedy smíříme-li se s faktem, že auto bude jezdit hlavně u nás a maximálně sprinty, tak se seznam znatelně rozšíří – přibude zhruba deset vozů.

Tento optimismus je ovšem falešný. Jakékoliv výjimky totiž vozy neomladí. Za ony tři roky bude seznam aut rapidně kratší a bude mít tři řádky.

Proto si začínám klást poměrně zásadní otázku: docházejí-li dostupné vozy, v čem se bude závodit? Na čem budou mladí soutěžáci růst? Vozy skupiny N, které bývaly v minulosti považovány za dobrý základ k postupu do vyšší kategorie, postupně mizí a finanční náročnost pořízení rallye auta dle představ FIA je jako z jiného světa. Auto v specifikaci R1 (tedy údajně nářadí pro začínající jezdce) stojí bratru 500.000 korun… Tím začínáme, nižší třída není. Rozjedete se, chcete o jedinou(!) kategorii výše, ale cenovka na C2 R2 Max říká něco o 950.000, a u DS3 R3 na ní čteme číslo zvíci jednoho a půl milionu. Jsem jediný, komu se tato čísla zdají absurdní, a doufá v nutnou existenci jakési rozumné alternativy? Výjimku ony nesmrtelné hondy a kitové felicie přeci natrvalo mít nebudou…

Pokud snad někdo pochyboval o tom, kam vše s enky směřuje, tomu bylo vše vysvětleno minulý rok v prosinci, kdy FIA vypsala (nesystémově a nelogicky) třídy nové – RC1 až RC5. To byla pro skupinu N poslední rána z milosti. Jste-li šťastným vlastníkem vozu třídy N3 (tedy dnes třídy 8), budete od roku 2015 patřit do třídy RC4, tedy do téže třídy, jako vozy Kit 1.6. Tedy ostré áčko ve třídě proti enku.

Kam tedy rallye sport směřuje, když nebudeme mít to nejzásadnější – tedy auto? Stane se rallye definitivně pouze sportem velkých týmů? Chce z ní FIA vybudovat komerční, regulativy přebujelou hydru podle formátu F1? Kolik posádek si to bude moci dovolit? A budou pořadatelé, se stále klesajícím počtem startujících, vůbec schopni pro tyto týmy soutěže organizovat? Jaká bude pak výše startovného, když se na startu sejde 25 aut? A co po sportovní stránce? Budou vidět ti opravdu dobří soutěžáci?

FIA tlačí výrobce k homologaci soutěžních speciálů v nových R třídách. Tatáž FIA, která brojí proti růstu nákladu, se ubírá cestou vývoje profesionálního sportovního náčiní a obecně cestou profesionalizace celého sportovního odvětví. Profesionalizace je zde ovšem synonymem růstu nákladů (mimochodem, vždy mě pobaví boj proti růstu nákladů v podání FIA- například pravidlo omezení počtu pneumatik na etapu je v našich podmínkách vyloženě důležité…).

Čím více se rallye stává izolovanou disciplínou a čím více se vzdaluje od reálného světa, tím méně bude mít fanoušků. Ti se nejsou schopni identifikovat se současným formátem rallye. Startovní pole s minimálním počtem soutěžících a neustále změny pravidel, které nestíhají sledovat ani samotní jezdci (a tomu věřte!) tomu nepomohou. Paradoxně vše oživují jen dodatečné závody přidané k soutěžím mistrovským. V těch právě nalézají diváci tu krásnou rozmanitost. Není ale smutné, že MČR HA zachraňuje rozpočet Šumavy a diváci letos, spíše než na MMČR chodí „na Kalistu“? Proč asi… Kalista symbolizuje to, čím rallye vždy skutečně bylo a co žádné peníze nikdy nedokáží – ač to možná zní kýčovitě, jinak to napsat nelze: on předvádí sport. Ten skutečný. Ten, pro který diváci na rallye chodí.

Tato stať si nekladla za cíl hledat řešení. Snad jen naznačit, že by bylo dobré začít včas(?) přemýšlet nad tím, co dál. Ale ta řešení se tu mezi řádky sama nabízejí: vraťme se na začátek. Vytvořme si svá pravidla. S naším sprintovým mistrovstvím si můžeme dělat, co se nám zlíbí (ano, znalcům regulativů FIA Regional dávám zapravdu, že ne úplně vše). Třídy si můžeme upravit dle libosti. Můžeme jet pneumatiky, které chceme. Můžeme vytvořit třídy pro nové vozy, které nikdy neměly homologaci a jsou v souladu s přílohou J. To všechno opravdu můžeme. A mnohem více. Využijme toho. Snižme finanční náročnost tam, kde to bezpečně udělat lze. Zatím je činěn přesný opak. Nechat se ukolébat Kopnou se 140 posádkami (z nich reálně 86 sprintových) je chybou. Přijeli i ti, kteří celý šampionát nepojedou.

Nevolám po starých časech. Nejsem principiální nostalgik. Jen mě zajímá, jestli si všichni dostatečně uvědomujeme, že se tento sport ztrácí. A začínám mít neodbytný pocit, že si to dostatečně neuvědomují hlavně ti, kteří sport řídí.

Rallye nikdy nebyla a nebude sportem pro každého. Vždy byla drahou milenkou a vždy bude. Nicméně finanční nároky tohoto sportu poslední dobou stoupají neúměrně a zdá se, že právě nesmyslné náklady mohou být tomuto sportu hrobníkem. S tím, jak roste jeho finanční náročnost a jak ochotně všechna cenu zvyšující pravidla implementujeme do našeho vlastního mistrovství, mizí i sny těch, kteří by jednou za volant zasednout chtěli. I těch, kteří by se za něj rádi vrátili.

Zdeněk nebude stavět enko. A to je škoda.