Vlastimil Resl - eWRC.cz
23. 6. 2014 13:11 − 4846× − 0

Martin Čábela: Můj život není jen o autech, ale o tom životě

Martin Čábela je člověk velmi různorodých zájmů. Jedním z nich je i motoristický sport.

Martin Čábela (5. 6. 1967) je člověk velmi různorodých zájmů. Jedním z nich je i motoristický sport, kde se po rallyových začátcích a působení na okruzích našel na vrších. Nejdříve startoval v BERG Cupu, už od roku 2009 prohání hondy po tratích EDDA Cupu. Letošní design jeho hond pak jednoznačně naznačuje, kdože byl jeho největším závodnickým hrdinou. S Martinem jsme si však v radotínské hospůdce U Portlandu zdaleka nepovídali jen o závodech.

Martine, kdy jsi propadl kouzlu motoristického sportu?

„Auta a motorky jsem měl rád od malinka. Jako malý kluk jsem miloval především formuli 1 a to mi zůstalo dodnes. Strašně lituji, že nemohu najít sešity, kam jsem si kdysi lepil články z té doby a obrázky formulí a jezdců. Jako pěti, šestiletý prcek jsem o formuli věděl tolik, jako málokdo. Vybavuji si ještě legendy jako Jackie Stewart či Emerson Fittipaldi, v živé paměti mám souboj Laudy s Huntem, pamatuji nástup Andrettiho do Evropy. Mým jednoznačně největším hrdinou však byl Ayrton Senna. Dokázal bojovat nejen proti soupeřům na trati, ale i proti zákulisním praktikám, když se Prost kamarádil s tehdejšími mocipány FIA a ti mu nadržovali. Ostatně letošní design mých vozů je všeříkající.“

Zmínil jsi souboj Niki Lauda vs. James Hunt. Ptát se tě, zdali jsi viděl film Rivalové, je tedy asi zbytečné.

„Samozřejmě viděl. Je to úžasný, hodně věrně natočený film. Nenapadlo by mě, že v dnešní době někdo takový snímek natočí, zvláště když je formule mnohými zavrhována. Já osobně tedy zůstávám věrným fanouškem tohoto sportu. Kromě současného odporného zvuku mi na formuli nic nevadí. Závody si často jezdím vychutnat v televizi do Karlových Varů, kde je sledujeme na plátně společně s bráchou, Jirkou Pilchem a partou kamarádů, například Romanem Hovorkou. Jeho otec byl mimochodem dlouholetým dvorním mitfárou soutěžáka Jardy Roubíčka. O úspěchu Rivalů svědčí i to, že byly v celosvětové úspěšnosti v TOP 10.“

Vidím, že se ve filmech vyznáš?

„Ono to je dáno i mým povoláním. Stavím multikina po celé České republice i Evropě. Osmdesát procent byznysu dnes mám západně od našich hranic, například v Belgii, Francii či ve Španělsku. Věnuji se této činnosti už patnáct let. Dnes nemám ani žádnou kancelář a vše řídím z domova po telefonu či od počítače, z auta či motorky. Kdysi jsem klidně vyrazil strávit celé léto na Mácháč s porsche plným šanonů. Je to celé „One man show“. Mým životním stylem je užívat si na plné pecky. Žiji svobodomyslný život. Proto se mi moc líbí v Indonésii. Tam tě nikdo nesoudí podle peněz či majetku, jako v Čechách, ale podle toho, jaký jsi.“

Život v Indonésii? Můžeš to více rozvinout?

„Rozjel jsem podnikání na Bali. Jsem vždy dva měsíce tady a potom dva tam. Když se mi dařilo podnikání v Čechách, uvažoval jsem investovat například do nějakého hotelu v Asii, třeba v Thajsku. Pak mě začal lanařit kamarád, který žil nějakou dobu na Bali, trochu mi popsal situaci a já se vrhl tam. Dnes už tam buduji síť restaurací a plánuji otevřít i hotel. Ke každé restauraci máme i své pole a plantáže. Zde mi domorodci pěstují vlastní ovoce a zeleninu, chovají čuníky a kravky – takže se ze mě pomalu stává vidlák:-). Naše produkty se dají koupit i v obchodech při jednotlivých restauracích. Vše je čerstvé a žádná chemie. Jelikož na Bali je přes den teplota pořád přes třicet stupňů a v noci kolem pětadvaceti, máme i dřevěné mrazáky s mramorovým podkladem, kde si vše chladíme ledem. Zaměstnávám Australany, Novozélanďany, Holanďanku a samozřejmě místní Indonésany. Nově také začneme učit a dávat možnost vyučit se v oboru gastronomie dětem z místního dětského domova. Prostě mám tam samé úžasné lidi. Ostatně i já toho v sobě moc českého nemám – máma je původem Němka a děda z otcovy strany Ital. Osmdesát procent turistů na Bali tvoří Australané. Jen doufám, že se na Bali nezačnou stahovat klasické kobylky – Rusáci, apod. Pěstujeme a mícháme si i vlastní kávu a také tzv. cibetkovou kávu – to je ta, která opustila cibetky řitním otvorem. Tu hodláme dovážet i do Evropy. No a v neposlední řadě začínám chystat výrobu vlastních motocyklů Mansora a navrhujeme moderní motorkářské oblečení. Tak se vlastně jmenuje celá má firma v Indonésii. Na Bali se kolem motorek točí vše a to je dobře. Motorky jsou mým hodně velkým koníčkem. Dnes už na nich jezdím celoročně i v zimě. Jediné, co mě z nich sundá, je sníh. Nemám problém sebrat se a vyrazit na motorce klidně do Ruska či Ázerbájdžánu. Někdy s bráchou, Jirkou Pilchem a Jardou Fikotou, jindy zase klidně úplně sám. Před měsícem jsem byl na Ukrajině omrknout, jak jim to válčení jde a jednou, až to časově půjde, dojedu odsud na motorce až na Bali. Pořád se také snažím zdokonalovat. Jsem moc rád, že mě trénuje endurový světový šampión v šestidenní Radek Toman. Dává mi hodně zabrat a je to pořádná atletika.“

Nyní ale zpět k automobilovým závodům. Kdy´s zahájil vlastní závodnickou kariéru?

„Někdy v roce 1993 jsem absolvoval nějaké dvě, tři soutěže jako spolujezdec Ládi Kopelenta ve favoritu. Měl jsem nějaký byznys v Plzni, kde jsme se seznámili. Tehdy to ještě byl mladý blázen, měl úplně vypnuto a letěl neskutečnou kládu. Bylo zajímavé potkat se pak po nějakých dvaceti letech na kopcích u Edy. Sice jsme o trochu starší, ale pořád je to ten šmudla od trpaslíků, co umí. Poté jsem pořídil Peugeot 205 GTi a s ním jsem jezdil tři roky rallycross. To se mi však nelíbilo. Štvalo mě mít věčně rozmlácené auto. Následovala pauza, protože jsem nastoupil do zaměstnání k automobilce FIAT a na závodění neměl čas.“

Čemu ses u Fiatu věnoval?

„Dělal jsem technika, poradce a instruktora pro Českou a Slovenskou republiku. Polovinu času jsem tady školil zaměstnance značkových prodejen na nové modely. Tehdy začínala například Alfa Romeo 156. V Itálii na okruzích především v Arese nedaleko Milána, jsem pak dělal testovacího pilota. Mým úkolem bylo dát autům maximálně zabrat a tak jsem s nimi lítal hodiny a hodiny a ničil a ničil. To mě hodně bavilo a hlavně se mi dostalo do ruky vše, patřící koncernu, od Fiatu Panda až po Maserati a Ferrari. Po návratu do Čech jsem se dal dohromady se Zbyndou Passerem a začali jsme si užívat motoristického sportu.“

Co všechno jste jezdili?

„Všechno, co šlo. V Čechách i v zahraničí. Motorky, okruhy i rallye. Zde jsem zažil svůj asi největší závodnický karambol. Na Rally Hořovice 2007 jsem navigoval Zbyňka v lanceru sedmé evoluce. V jedné zatáčce nás nakopl obrubník, vyskočili jsme asi metr do vzduchu a zadkem vlétli do jednoho z domů, na nějž jsme obtiskli světla i samolepky mitsubishi a zrušili ho až k předním sedačkám. Přestože mi praskla helma, v tu chvíli nám nic nebylo. Až asi po týdnu mě najednou postihl kolaps, že jsem téměř nemohl vstát z postele a lezl jsem po čtyřech. Testy v nemocnici však žádný problém neukázaly, můj stav se však celé tři dny nelepšil. Až ten další najednou zase vše odeznělo a já šel zcela fit domů. Doktor to označil za posttraumatický šok mozkového přívěšku. Prý se to v podobných případech občas stává. Tím moje nedlouhá rallyová kariéra skončila.“

Nějakou dobu ses poté soustředil na okruhy.

„Přivezli jsme tehdy raritní speciál Caterham CSR 260. Jde o takovou poloformuli na bázi lotusu. Byla to zadokolka s výkonem dvěstěsedmdesát koní, vážící čtyřistaosmdesát kilogramů. Zrychlení z nuly na sto pak měla za necelé tři vteřiny. Vyhrávali jsme s ní vše, co jen šlo – klasické okruhové závody i ty vytrvalostní. Před catem to byla Mazda RX7 a poté hodně rychlá, leč zároveň silně nespolehlivá integra. Její komponenty toho moc nevydržely. Právě s integrou jsem poté přestoupil na vrchy, nejdříve do seriálu Berg Cup.“

Jak obtížný tento přestup byl?

„Obtížnější, než jsem čekal. Z okruhů jsem přijel namachrovaný na můj první kopcový závod, slovenský Jankov Vršok. V domnění, jak to všem natřu, jsem se rychle vrátil na zem. Nebyl jsem schopen zajet kloudný čas. Že to nebylo autem, mi ukázal můj kamarád Honza Čermák, který sedl za volant mého vlastního vozu a nadělil mi nějakých deset vteřin. Honzu mimochodem považuji za jednoho z našich nejlepších pilotů a jen mě mrzí, že ho v jeho nejlepších letech limitovaly finance. Nikdy nezapomenu, jak jsme se dokázali honit na vodě. Pak jsem však pochopil systém vrchů, přestal jsem se kochat, začal si pamatovat trať a začalo mi to sem tam i jít. Sice jsem si ještě občas na okruhy odskočil, ale už mě to tak nebralo. Na okruzích jsou bohužel lidé vesměs namachrovaní, dávají na odiv své pseudomajetky, nikdo se s nikým moc nebaví a nekamarádí. Na vrších to je naopak, a to mě moc zaujalo. Po působení v Berg Cupu jsem zamířil k Edovi.“

V EDDA Cupu působíš dodnes. Jak své dosavadní působení zde hodnotíš?

„Do EDDA Cupu jsem vstoupil v roce 2009. Vyjma jedné sezóny, kdy jsem si snad každý týden něco udělal či zlomil na motorce, ho pravidelně jezdím kompletní. Právě tento rok byl jediný, kdy jsem nezískal titul ve třídě. Po integře jsem přešel k modernějšímu civicu, abych se letos k integře vrátil. Honda je všeobecně jedno z mála aut, které jede, aniž by stálo přílišné investice. Integra je oproti civicu ještě mnohem čitelnější.“

A co konkurence ve třídě E-2000?

„Soupeřem je asi každý. Třída je hodně vyrovnaná a nějakých osmdesát, devadesát procent aut je konkurenceschopných. Myslím, že zdaleka nedisponuji nejšpičkovější technikou. Mé auto považuji za průměrné. Jsou zde rychlé octavie Libora Kotrmona či Vráti Cinkla, super rychlý nissan Hynka Charváta, honda Michala Slováčka a také renaulty. Že by nebylo s kým závodit, to rozhodně nehrozí. Mého civica jsem po závodě v Telnici prodal majiteli do Švýcarska. Ten si ode mě odvezl již druhé auto. Asi v nich cítí potenciál:-). Já se vrátil k enkové integře, s níž ale jedu stávající třídu E-2000.“

Máš nějakou oblíbenou trať?

„Vyloženě jednu oblíbenou trať nemám. Všeobecně preferuji ty technické před rychlými, moc rád pak závodím na vodě. To mě strašně baví.“

V EDDA Cupu startuje hodně bývalých soutěžáků. V čem vidíš největší rozdíl mezi soutěžemi a kopci?

„Určitě ve finanční a časové dostupnosti. Jasně, rallye nabízí podstatně větší adrenalin a delší svezení. Zároveň však vyžaduje mnohem větší čas na přípravu, mnohem větší finanční investice. Nejde tam mít celou sezónu auto na vleku a sundat ho z něj vždy jen na dobu závodu. Já už bych asi neměl čas a chuť se do rallye pouštět. Mám totiž rád spoustu věcí – auta, motorky, lyžování, surfování, architekturu, Bali a spoustu dalších. Můj život není ani tak o autech, jako spíše o tom životě.“

Foto: Katka Opalecká a archiv jezdce

Komentářů celkem: 0

Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit (nahoře nad menu)!

reklama