Bylo to necelých 10 dní do Rally Orlické Hory když mě zazvonil v kapse telefon. Hlas na druhé straně jsem poznal bez přemýšlení. Byl to Miloš Kutílek, jezdec, se kterým jsme soupeřili ve třídě A5. Dost mě zaskočil otázkou, jestli bych se s ním nesvezl na orličkách. Neváhal jsem snad ani minutu.

Páteční ráno bylo ve znamení tréninkových jízd a bylo příjemné na trati potkávat samé známé tváře. Konkurenční team Vonka – Pfajfr se rozhodl nastolit taktiku zdržování a snažil se nás připravit o čas určený k najíždění nabídkou vynikající třené bábovky a domácí sekané. Miloš neuváženě nabídku přijal a z časového pásma určeného tréninkům jsme najednou přišli o cenné minuty. Nakonec se mě ale Miloše podařilo dostat do najížďáku a vyrazili jsme na první RZ. Vonka za námi ještě mával trsem banánů, ale tím si naše sympatie nezískal.

První RZ nás překvapila svou rozmanitostí a množstvím retardérů. V jednom z nich už místní hasiči chystají prase na rožeň. Oba jsme se v autě shodli, že pokud večer na trati zaváháme a vypadneme tak to musí být někde poblíž. Tento důležitý orientační bod okamžitě zaznamenávám do rozpisu „vepřové“. Den se pomalu nachýlil do své druhé poloviny a je tu slavnostní start a první, jediná RZ pátečního dne.

Stojíme na startu a oba se soustředíme, abychom podali dobrý výkon. V Autě je neuvěřitelné horko a při představě že v něm zítra budeme sedět celý den se mě ani pokračovat nechce. To už nám ale zbývá pár posledních vteřin do startu. Opakuju Milošovy následující kilometry a snažím se mu připomenout trať. Je to tady. Auto vyráží vpřed. Jedeme, co to dá, padá ze mě nervozita, auto funguje jak má a Miloš si nechává přeci jen trochu rezervu. Nemůžu mu to mít za zlé, musíme se ještě sehrát. Míjíme hasiče i s prasetem a na rozdíl od očekávání některých „smíšků“ jsme stále na trati. V cíli zjišťujeme, že to zase tak špatné není. Patří nám průběžné čtvrté místo a na Vonkovu M3 ztrácíme 3,6s. Večerní servis zahrnul jen kontrolu techniky a po opravdu dlouhém dni si dopřáváme luxusní vychlazené pivko.

Sobotní ráno se nese jak jinak než ve znamení dobré nálady a luxusní snídaně. Schválně jsem po cestě do servisu koupil makovec. Říkal jsem si, že by namletý mák mohl ve větším množství působit jako urychlovací činidlo pro Miloše, jakožto řidiče. Bohužel mák urychloval jinde než jsem původně očekával. Naši servicemani se tedy shodli, že se půjdou podívat někam ke konci erzety, kde bude Milda už opravdu spěchat. Vyrážíme do první „rundy“ první RZ jedeme na jistotu, ale ve druhé nás zhruba v polovině tratě zastavila nepříjemná nehoda BMW E30. Společně s diváky taháme auto ze škarpy na blízkou silnici. Řidič i spolujezdec jsou naštěstí v pořádku ale tříca dostala pěkně do těla. Je nám jasné že, dostaneme přidělený čas ale i tak by bylo dobré jet svižněji abychom, si zkontrolovali rozpis. Na šotolině za to tedy taháme a Miloš mě do mikrofonu prozrazuje, že neřadíme. Ono neřadíme je trochu silné slovo, řadit šlo, ale přirovnal bych to ke změně rychlosti ve V3S. Spojka-plyn-vyřadit-spojka-spojka-zařadit. Ještě že je před námi servis a tak pokračujeme dál. V servisu zjišťujeme že nám praskl převodník lan na kulisu bezsynchronní převodovky. Díl samozřejmě nemáme a ani nikdo v servisu nedisponuje takovou součástkou.

Říká se, že na izolepě a zdrhovacích páskách funguje polovina americké armády. Zkoušíme tedy vložit jejich know how do převodovky horkokrevného španěla. Vše skládáme zpět do auta. Těsně před vypršením našeho času vyrážíme do dalšího kola. Nejde tam Pětka informuje mě Miloš. V duchu si říkám, že ta není zase tolik potřeba. Neřadí to dokonale ale jedeme. U krajnice na konci RZ vidíme M3 polské posádky která byla na prvním místě. Jsme tedy třetí v průběžném hodnocení. Teď to prostě do cíle musíme dotáhnout.

Klukům v servise se podařila neuvěřitelná věc. Sehnali místního, který svařuje hliník. Hned po příjezdu pod náš stan probíhá znovu rozborka. Bohužel se nám při demontáži daří vysunout celé táhlo ven a tak se dělíme na dvě skupiny, první se snaží táhlo vrátit, druhá jede svařovat. Obojí se daří, v posledních minutách vyměřených pro servis máme vše složené, sedáme do auta a vyrážíme vstříc posledním dvou RZ. Zpráva ve sluchátkách mě ale nepotěšila: „Tak už tam jde jen trojka.“ Přišlo mě nemožné odkroužit na trojku celou „rundu“. Určitě si nejeden divák říkal, že tu rychleji jezdí i pro rohlíky. Rychleji to ale nešlo. Jsme v cíli poslední RZ. Třetí ve skupině A5. Neuvěřitelný výsledek po dni plném zvratů a zážitků. V servisu nakládáme auto na podvalník a já jsem si říkal, jaké máme štěstí, že nám zůstala ta trojka. Poháry, vyhlášení a jede se domů. Tam se po rozborce přišlo na to, kde je chyba, díly už se vyrábějí z nového materiálu a doufejme, že další závod vydrží. Na závěr bych chtěl poděkovat celému teamu Autochladiče Drhovice, Petru Punčochářovi a Michalu Vrabcovi kteří nám pomáhal s přípravou auta, soupeřům z Proficar kteří nám pomohli smontovat nešťastnou převodovku. Děkujeme všem, co nám drželi palce, fanynkám Daně, Ef a Veronice, jejíž vlas přilepený páskou ke kapotě jistě přispěl ke štěstí v našem převodovkovém neštěstí. Děkuji všem za přání k narozeninám, které jsem oslavil v tom nejlepším kolektivu který znám, mezi závodnicemi a závodníky, mechaniky a fanoušky toho nejkrásnějšího sportu na světě, rally.

Onboardy:

http://youtu.be/50GTG2XPskQ – RZ5

http://youtu.be/rJDsWPw58dw – RZ2