Vlastimil Resl - eWRC.cz
23. 7. 2014 20:20 − 4056× − 0

Jan Pilař: „Přezdívka WRCko už k nám prostě patří!“

Jan Pilař pochází tak trochu z hokejové rodiny a o motoristický sport se v mládí vůbec nezajímal.

Jan Pilař (30. 10. 1982) pochází tak trochu z hokejové rodiny a o motoristický sport se v mládí vůbec nezajímal. Zlom přinesla až láska k vozům s okřídleným šípem ve znaku, konkrétně octavii. Poté už šlo vše ráz naráz a v posledních letech Honza absolvoval za volantem civiců několik jednodenních podniků. Na nedávné Rally Bohemia si pak odbyl premiéru na dvoudenní soutěži a startem právě na rallye s centrem v Mladé Boleslavi si splnil jeden ze svých závodnických snů.

Honzo, jak ses vlastně dostal k automobilovým soutěžím?

„Motoristická rodina rozhodně nejsme a soutěže jsme nikdy nesledovali. Žili jsme především hokejem. Mnoho bližších či vzdálenějších příbuzných ho hrálo či stále hraje na vrcholové úrovni. Arpi Györi a Fanda Ševčík byli dlouholetými českobudějovickými útočníky, můj bratranec Marek Mazanec to dotáhl nejdále a je gólmanem týmu NHL Nashville Predators. Jeho bratr Martin působí v organizaci Chomutova. Já se k motorismu dostal tím, že jsem se ohromně zamiloval do jedničkové octavie od Škodovky. Ta s ní tehdy působila ve světovém rallyovém šampionátu. Tak jsem začal sledovat soutěže a občas je i navštěvovat. Oktávku mimochodem považuji za jednu z nejkrásnějších škodovek dosud. Následovalo pořadatelování na Rallye Příbram, které mi umožnila kamarádka Terezka Schovánková, sestra dlouholetého úspěšného spolujezdce Filipa Schovánka. Byli jsme tam typickou „pomerančovou armádou“. I to však byl obrovský zážitek. Pak přišlo první svezení v ostrém rallyovém speciálu.“

Jak se zrodilo?

„Tehdejší přítelkyně Helenka zburcovala mé kamarády a k sedmadvacátým narozeninám mi věnovali svezení s Hondou Civic VTi od Jardy Kastnera. Na letišti v Hoškovicích, kde také bývala servisní zóna Rally Bohemia, jsem najel asi padesát kilometrů. Svezl jsem tehdy všechny ty, kteří mi ten dárek dali. Oni asi trochu litovali, že mi těch kilometrů koupili tolik. Ten den totiž byla hrozná zima a foukal vítr. A oni chudáci v té zimě čekali, až se vyřádím :-). Přestože jsem jel v porovnání s dneškem strašně pomalu a opatrně, emoce ze mě doslova cákaly. Vždyť jsem poprvé řídil auto s rámem. Kontakt s Jarouškem se udržel a já začal uvažovat, jak rozumně ufinancovat start na opravdové soutěži. Už na letišti byl jedním ze svezených kamarádů Tomáš Kosán a ten mi oznámil, že pokud se to podaří, bude mým navigátorem.“

Premiéru jste si odbyli v roce 2011.

„Podařilo se sehnat finance a my absolvovali Rallye Show Stříbro. Ve třídě A2 jsme skončili třetí, ale spíše jsme to utrpěli. Jela totiž jen čtyři auta ve skupině a jedno VTi padlo na motor. I to ale stačilo, abychom soutěžím propadli. Už v tu dobu jsme měli licence pro Pohár ČR. Jarda nám tehdy poradil spíše Volné podniky, ale my chtěli ty „oficiální“. Do konce roku jsme stihli ještě technické Krkonoše a rychlejší Třebíč. Zde jsme přes opatrnou a pomalou jízdu na třetí vložce katovali jednu pravou zatáčku, cosi nás nakoplo a poroučeli jsme se teatrálně bokem do lesa. Zůstali jsme snad milimetr od stromu, že by se mezi něj a auto sotva vešel list papíru. Naštěstí to odnesl jen ohnutý přední nárazník a pak poškrábání hondy při jejím vyprošťování. Od té doby existuje pojem „parkování na Pilaře“:-).“

V sezóně 2012 jste absolvovali už čtyři závody.

„Přesně takový počet jsme jich plánovali. V Žiželicích z toho ale byly jen dva průjezdy, načež naše účinkování ukončila prasklá brzdová hadice. Poté bohužel poměrně vážně onemocněl Jarda Kastner a my museli hledat jiné auto. K absolutní spokojenosti jsme natrefili na zlínského Péťu Koláře, pod nímž jedeme dosud. Poprvé jsme s jeho hondou jeli Krkonoše, kam nám zrovna dorazilo fandit mnoho kamarádů a sponzorů. Až jsem se bál, aby nás ta atmosféra a fandění nevyhecovaly k nějaké chybě. Fakt jsem tu podporu cítil až do posledního palce. Podařilo se však a vyjeli jsme si stříbro ve třídě SA2 za nepolapitelným Jirkou Kašparem. Původně nám ale všichni tvrdili, že jsme vyhráli a v euforii jsme na rampě stříkali šampaňským a málem skákali po střeše hondy. Že jsme druzí, jsme se dozvěděli až tři hodiny poté na vyhlášení, když jsme dostali stříbrné poháry. Bylo to trochu nečekané, ale i tak jsme si naše stříbrné zlato náramně užili. Následoval ještě nádherný Pačejov a Vyškov a poté opět zimní pauza.“

Loni jste už absolvovali pořádnou porci soutěží a to v poli sprintů. Proč jste se rozhodli pro přestup?

„Jedním z důvodů bylo, že už jsme nechtěli závodit ve třídě, v níž jsou namíchaná áčková auta s enkovými. Chtěli jsme mít relevantní porovnání a na Krkonoších jsme zjistili, že bychom se v devítkách neztratili, protože už tam jsme se jako poháristé mezi „devítkáře“ míchali v absolutním pořadí. Hodně nám to také doporučoval Honza Dohnal, který mi hodně pomohl a pomáhá. I když díky různým regulím byl přestup do sprintů docela nákladný, tak toho vůbec nelituji, naopak. Pohár mi dal do začátku hodně a přesně to, co jsem potřeboval. Teď to stejné nalézám v malém mistráku a přiznám, že trochu pokukuji po tom velkém.“

V Pačejově ses dočkal prvního vítězství?

„Pačejov mám moc rád. Loni si zde vše sedlo naprosto perfektně. Jeli jsme v laufu, skvěle seděl rozpis a Tom perfektně četl. Náš největší soupeř Pepa Vojáček se navíc nevyvaroval chyb a tím nám trochu pomohl. Vedle vítězství nás potěšil i nejrychlejší čas na vložce, kterou jsme rok předtím totálně podělali. Že jsme průběžně první, nám řekl v prvním servisu Lukáš Nekvapil, my mu ale preventivně nevěřili. Jenže měl pravdu, a tak poprvé jsme začali opravdu řešit výsledky, taktiku, množství benzínu v autě. A poprvé jsme si vyzkoušeli, co to je jet na výsledek, kontrolovat náskok. Není to zas takový humor, jak se může zdát. Když jsme prolétli cílovou fotobuňkou, byli jsme s Tomem skoro dojatí. Výbuch emocí. To vítězství jsem tehdy věnoval svému tátovi. Doprovází nás na každém závodě a i přes vnitřní strach o mě nám moc fandí a já si toho moc vážím. Tehdy jsem si na chvíli připadal jako Sebastien Loeb :-).“

Pačejov je tvojí oblíbenou soutěží? Máš nějakou další?

„Pačejov je, co do organizace a přístupu k posádkám, jedna z nejlepších soutěží ve sprintovém šampionátu. A vedle všeho je to i moc pěkná soutěž sama o sobě s neskutečně nadšenými fanoušky. Málokde v České republice najdete takové množství rodin, dětí, babiček a rodičů stojících u přejezdových tratí a mávající posádkám. Při slavnostním startu je celé náměstí plné lidí s nezaměnitelnou atmosférou. Ano, „Pačív“ mě baví, máte pocit, že jste lidmi vítání a prožívají to s vámi :-). Splněním velkého snu byl letošní start na Rally Bohemia. Jak se fanoušci dělí na „Bohemáky“ a „Barumáky“, tak já jsem ten „Bohemák“:-). Bohemku jsem miloval už jako divák pro její krásné, technické tratě i scenérie. Pamatuji, že když jsme zde jednou byli s kamarádkou Evčou, která je dnes u nás v týmu, jedna z mých fotek pak vyšla ve Světě Motorů. Vše k dokonalosti navíc dovádí blízkost mé oblíbené automobilky Škoda. Mohl-li bych absolvovat světovou soutěž, bylo by to určitě Monte Carlo nebo Německo. Neřešil bych přitom nějaké výsledky a časy, jen bych si prostě užíval možnost zúčastnit se něčeho tak tradičního, legendárního a krásného.“

A co nějaká veselá historka z „natáčení“?

„Pár by se jich určitě našlo. Například výměna defektu na loňské Kopné. Před odjezdem na tento podnik jsme na dílně trénovali výměnu kola. K naší smůle, pořád toho stejného, levého zadního. Přestože na Kopné jsme prorazili levé přední, automaticky jsem zamířil k zadnímu a až po povolení dvou šroubů jsem si uvědomil svůj omyl. To vše se stalo na rychlostce Kopná u autobusové zastávky před zraky asi tří set diváků. Ti se museli náramně bavit. Když jsme pak konečně vyndali to správné kolo, spadlo nám navíc auto z heveru. Při naši asi šestiminutové „show“ jsme se opravdu předvedli jako správní „profíci“:-). Renda Dohnal nebo Lukáš Nekvapil prorazili gumy v naprosto stejném místě jako my a v servisu mi říkali, že radši popojeli pár set metrů dál, aby to před těmi lidmi neměnili. No, tak aspoň v něčem jsme byli za „hrdiny“ :-).“

Vystřídal jsi dosud tři spolujezdce. Můžeš na ně vzpomenout?

„Mým prvním spolujezdcem byl Tom Kosán. Přispíval už na mé první svezení, které jsem dostal k narozeninám, a tak nějak automaticky jsme poté začali závodit spolu. Dost jsme na sobě pracovali, během civilního ježdění trénovali rozpis a vše jsme konzultovali s Honzou Dohnalem. Prošli jsme prostě společnou cestou zlepšování. Tomáš na sobě hodně makal a v závěru už byl velmi dobrý. Parádně četl, dovedl rozpis správně načasovat. Dodnes jsme velkými přáteli. Po skončení loňské sezóny se však Tom rozhodl věnovat jiným aktivitám. Doporučil mi tedy Romana Švece, jenž předtím navigoval Pavla Steinera, a znali jsme se už z pohárových časů. Je to rovněž skvělý kamarád a parádní mitfára s úžasným přístupem a vědomostmi o soutěžích. Jelikož ale na Bohemii jel s Pavlem, oslovil jsem Verunku Havelkovou. Tu jsem zase znal přes Přému Budína, kdy jsem jí půjčoval HANS na slovenské soutěže. Okamžitě jsme si skvěle sedli a absolvování Bohemie bylo pro nás oba splněným snem. Verča má v sobě neskutečný talent a je s ní ohromná sranda. Když na sobě bude makat, bude z ní zanedlouho špičková mitfárka. Dovolím si tvrdit, že jedna z nejlepších u nás.“

A jak jsi na tom s rallyovými vzory?

„Mým největším vzorem je jednoznačně pan Profesor Jaroslav Ginsl. Má neskutečné zkušenosti a stačí ho jen poslouchat a mezi řádky si najít ty rady a informace, kterými disponuje. A že jich je. Obdivuji, jak dokáže nad tímto sportem přemýšlet, jak ho dokáže analyzovat a chápat jako celek. Seznámil jsem se s ním přes mého kamaráda Honzu Dohnala. Ten mě provází od mých rallyových začátků a ohromně mi pomohl. Obdivuji na něm nejen jeho soutěžácké kvality, ale také to, že si dokázal vše vybojovat a zařídit sám. I když má za sebou mnoho skvělých výsledků, na nic si nehraje a nikdy se mi nezdráhal jakkoliv pomoct. Takže mými vzory jsou rozhodně tito dva, kterým vděčím za mnohé. Podle mě jsem díky nim a jejich radám ušetřil už mnoho peněz na opravách auta a díky nim budu mít jednou vnoučatům co vyprávět, až mi budou sedět na roztřesených kolenou :-).“

Jak se zrodil název WRCko Rally Team?

„Přezdívku WRCko mi kdysi vymyslela Terezka Schovánková. Měl jsem tehdy na internetu takovou krkolomnou přezdívku, která odkazovala právě na Octavii WRC, ale pro zjednodušení to tenkrát TereSka zkrátila na WRCko. A už mi to tak nějak zůstalo. Když jsem pak vymýšlel název týmu, přišlo mi to celkem příhodné. Nyní vím, že to až tak dobrý nápad nebyl a budíme tím i trochu legrace. WRCko tým jezdící na enkovém VTi :-). Ale už to k nám prostě patří.“

Čemu se věnuješ, když zrovna nezávodíš?

„Pracuji jako IT konzultant. To mi zabere hodně času. Když se nějaký volný najde, snažím se cvičit a zhubnout. Rád si zahraji squash a chodím na alpinning. A protože jsem trochu masochista, tak jsem k tomu všemu ještě začal před dvěma lety dojíždět z Prahy do Zlína na Univerzitu Tomáše Bati, kde dálkově studuji marketingové komunikace. To je vysloveně časová lahůdka :-). Do toho mě uvrtala moje sestra Martinka, které tímto moc děkuji :-). V neposlední řadě je mojí aktivitou činnost ve vedení AJR (Asociace jezdců rally), kde se starám o komunikaci. Hokej, který máme v rodině, mám rád jako divák. Neumím ale skoro ani bruslit.“

Komentářů celkem: 0
Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit!