V minulém díle jsem psal o tom, jak jsme absolvovali nějaké ty přípravy na bohemku a co tomu startu předcházelo. No a v tomto díle už se podíváme na seznamovačky a snad i na závod, podle toho, jak moc se rozepíšu :-).

Seznamovací jízdy byly plánovány na jeden den, konkrétně čtvrtek před soutěží. Trochu mě to překvapilo, protože jsem vždy žil v tom, že na velké soutěže se trénuje dva dny. Na stranu druhou mě to vlastně potěšilo, protože jsem i nemusel v práci brát o den dovolené navíc. Pak jsem se podíval pořádně na harmonogram povolených vjezdů do „RZ“ na to naše randění a bylo mi jasné, proč je to jeden den. Protože se smělo najíždět do čtvrt na jednu do rána (RZ12). Mno, je fakt, že řada posádek na to nadávala, někteří dokonce „že tu Bondy pojedou dle itíku, že na to dlabou“. Až jsem si říkal „hele lidi, jsme soutěžáci, tak to hryzneme a pojďme“. Až si někdy říkám, kam zmizela ta radost ze závodění. Ale tak já byl jak naspeedovaná veverka, takže jsem to vnímal všechno nějak jinak.

Můj výraz po celou dobu Rally Bohemia

My jsme se s Verčou sešli v klídku ráno v Mladé Boleslavi a protože mitfárka všechno naplánovala, rozplánovala a hlavně, vzala disko sušenky, tak to všechno bylo na pohodu. Pravda, my jsme všechno trénovali na dva průjezdy, takže jsme byli časově na tom celkem dobře. Jet všechno na tři, tak se asi opravdu nezastavíme. Tady by bylo fajn, kdyby se mohlo, alespoň ta mladoboleslavská část najíždět i v pátek, kde jsme mezi shakem a startem seděli půl dne v servisu. Hlídání GPSkou jsme si projeli trať, líbilo se mi, že mladoboleslavská část je diametrálně jiná, než ta jablonecká. Neřeknu lepší, horší, je jiná. A i když na to zase někteří frflali, tak mně to bavilo, bylo to jak dvě soutěže v jedné. Třeba Rally Deutschland jsou z tohoto pohledu tři soutěže v jedné. Každá etapa má úplně jiný charakter. Ale to jsme my Češi, že musíme pořád na něco brblat. Nicméně, co do náročnosti seznamovaček, možná se mi to vlastně i líbilo, že to bylo takové až do noci. Že to bylo náročné, do postele jsem se dostal někdy v půl druhé ráno, ale rally má být náročná. Psalo se dobře, Majda, neboli mazdička Verči, kterou jsme najížděli, tak šlapala jako víno a občas jsme měli čas i na drobný pokec. Třeba s dámskou posádkou Holická – Říha :-).

Přátelský pokec s dámskou posádkou, Bára si opět nepamatovala, jak se jmenuji. Milé :-)

Uprostřed seznamovaček jsme si mohli dovolit i oběd v legendární Rožátovské v Mladé Boleslavi. Sešli jsme se tam s Vlastíkem Reslem a při té příležitosti mi bylo dáno té cti, že jsem mohl poskytnout rozhovor. To už jsem si připadal jako hvězda :-).

Psaní mého rozhovoru Na Rožátově s Vlastíkem Reslem

Jediná zkouška, kde jsem fakt měl velký problém s psaním, tak to byla Staroměstská. Docela mě překvapilo to úzké místo, jak tomu mladoboleslavští říkají „myší díra“. Tam jsem zastavil a říkám Verče „Hele, tudy ne, to musí vést jinudy“, Verča mě samozřejmě upozornila, že není jitrnice, že ví, kudy ta cesta vede a že to je správně. Pokusil jsem se odporovat ještě jednou, ale marně, měla pravdu :-). Inu, poprvé jsem měl v rozpisu „najeď chodník“. Překvapivě ale na to, že jsem měl tak podivný pocit z psaní, tak když mi to Verča četla, tak to až na pár míst celkem sedělo. Takže nakonec jsme z toho měli dobrý pocit. Ale jako na to, že to je taková městská exhibice, tak je to docela náročná zkouška co do opatrnosti. Spousty obrubníků, hran zralých na poloosy, vytahaného kamení, průjezd parkem po bahně. Jako jo, dobrý.

Poté co jsme najeli téměř všechny RZ jsme jeli na návštěvu k panu Bartošovi, který je známý Veroniky a jezdili spolu po autokrosových tratích Evropy. Tak jsem poprvé viděl Fabii, s kterou závodí mladý Bartoš a je s ní velice úspěšný. Pak tam vzadu byla rozestavěná nová fabie. Ale nejkrásnější bylo vidět zapálení, a to velké srdce pana Bartoše, který by pro závodění svého syna dýchal. Popovídali jsme si, podívali se na reportáž z Nové Paky, prolezli autokrosový autobus, no paráda. Zase další jedinečné zážitky a střípky, které nám tu bohemku ozvláštnily.

Poslední co nás ten den čekalo, nebo spíš noc, bylo najet si RZ12 Bondy. Typická městská rychlostka, krátká, ale rovněž mohla rozhodovat. A taky rozhodovala. Najíždět jsme mohli od 23:30, ale do fronty jsme se zařadili až v 23:45. Bylo to takové trochu zajímavé to najíždění. Byli jsme sice dle startovních čísel rozděleni do časových úseků, ale stejně jsem měl pocit, že se tam pletem jeden přes druhého a po městě tak jezdili vláčky aut. Nevím, jak moc to bylo příjemné lidem v ulicích, že jim o půlnoci jezdí stovka aut pod okny na dva až tři průjezdy. Vtipnější byl pohled na řidiče dálkových autobusů, kteří o tom zřejmě nevěděli, že prostor v okolí Bondy a Škoda Auto Muzea je zcela uzavřen. Tedy vlastně průjezd městem směrem od nebo do Kosmonos :-). Holt to bylo takové zajímavé. Ale jak si někteří mysleli, jak by to odjeli s itíkem, tak podle toho, kde všude jsme pak trénující potkali, bych se spíš obával, že je budou pořadatelé hledat někde v Plzni :).

Kolona čekajících na najíždění RZ12 Bondy

Nutno dodat, že Verča nás dobře vedla, protože jsme na této motanici ani jednou nezakufrovali. Nicméně, vše jsme projeli a jelo se spát. Doma někdy v půl druhé, dala se jedna sládkova limča a hurá umřít.

Pátek ráno, na programu byla jako první technická přejímka, jako vždy bez problémů a nastavení sedaček a pásů poté co na Hustopečích jel s Hondou někdo jiný. Proti nám v servisu stála Norská dámská posádka s Fiestou R2 a u nich nebyl nikdo jiný, než John Haugland. A tak jsme neváhali a z bohemky jsme si odvezli i společné foto s touto legendou.

Společné foto s expilotem Škoda Motorsport Johnem Hauglandem

Dále jsme si objednali shakedown, který jsme rozhodně museli absolvovat, abychom se s Verčou svezli ještě před závodem. Abychom se potkali v tom, jak to doopravdy chci číst při rychlosti na uzavřené silnici. První průjezd shakem byl podivný z obou stran. Verča četla pomalu a já jsem to pos… hned v první zatáčce, když jsem zapomněl na studené gumy a trochu chytal zadek, který se utrhl. Na podruhé už to bylo lepší a celkem jsme to jeli pětkrát, kdy naposledy jsme se už docela hodně zrychlili, a tak jsem řekl, že je na čase přestat, abychom nevyrobili nějakou blbinu. V nejlepším je prostě dobré přestat. Bohužel, už na shaku se rozhodovalo, kdy pár kluků vyrobilo chybku a šeredně doplatili. Velká škoda. Já se zase chytnul s člověkem od ABA co táhnul havarované Romanovo Clio. Chtěl jet dál proti příjezdu aut. Já jsem hned běžel cuknout s Hondou, aby to měl snazší. Normálně by s tím jeho Nissanem i tak projel, ale musel na mě začít řvát, že běžím pomalu, ať okamžitě uhnu. Nevím, ale proč mám ten pocit, že řevem se prostě nikdy nic lidsky nevyřeší. Proč mají tihle lidé takovou potřebu vše řešit verbálním násilím? Úplně to stejné to bylo tenkrát v Třebíči. Já jsem snad tyhle lidi nikdy neslyšel mluvit normálně. Jen řvou. Nechápu.

Mezi shakem a startem bylo ještě moře času. Přesně ten, kdy bysme mohli jet najíždět ty mladoboleslavské RZty. Bohužel to nešlo. Snad příště. Nervozita stoupala, těšení se taky. Za pár hodin se splní jeden velký klukovský sen. Sen, který vznikl láskou ke škodovkám a kdy jsem se jezdil dívat k RZtám bohemky, stál jsem u startovní a cílové rampy a vzhlížel na všechny, jak jedou vstříc svému dobrodružství. A najednou tam budu stát já. Pod velkou cedulí Rally Bohemia a budu to já a moje spolujezdkyně, kdo budou psát svůj příběh a dobrodružství, příběh jménem Rally Bohemia 2014.

Startovní rampa ještě v tichosti dřímající a čekající na n

Ale o tom zase příště.