Rally Agropa Pačejov je soutěž, kterou mám moc rád pro její pěkné, svižné tratě a naprosto super organizaci s přátelským přístupem i k nám „malým“ posádkám. A nejen to, v kraji okolo Pačejova a Horažďovic žijí lidé, kteří si den závodu užívají se svými rodinami, a tak víc než kde jinde zažijí posádky celé rodiny, které sedí před svými domy a všichni vám mávají. Rodiče s malými dětmi, kteří svojí bezprostřední radostí dokáží skrze své mávání předat krásný pocit nám, soutěžákům. Že vám ti lidé prostě fandí. Jako sportu. A to nejen v den závodu, ale i při seznamovačkách. A to je po všech těch letošních myslivcích, ekologických aktivistech a žních nádherný pocit. Tady je svět rally ještě v pořádku.

Do Pačejova jsme se vydali tradičně ve čtvrtek, tedy téměř všichni, jen například Roman chyběl. Ten přistál na letišti v Praze až před půlnocí, a tak jsme se sešli až ráno u vydávání itíků. My s Evou museli nejdříve na ubytko, aby na nás paní nemusela čekat a až tam jsme zjistili, že z původně časového klídku, jsme docela v křeči. Myšleno, abychom mohli vyzvednout itinerář ještě ten den. Paní z Penzionu Slunce byla velmi milá, taková přátelská, upovídaná. Mno, dalo to práci se vymanit tak abychom mohli jet směr Olešná. Eva nasadila tempo „šůmáchr“ a jeli jsme pro itík. Nestihli jsme ho. Sedm minut a nutno přiznat, že pořadatel byl neoblomný. Což je v podstatě v pořádku, naše chyba. A tak jsme tam alespoň pokecali s Bárou Holickou, Honzou Petrů a pak se přidali i Karel Voltner a Pepa Voáček. Ano, samí nešťastníci bez itíku :). Inu, popili jsme něco slivovičky (dárek od Karla za vyhranou RZ z bohemky) a jeli směr Horažďovice, kde jsme si dali sraz s Pepou a Karlem. Ti do restaurace Zlatý Jelen dorazili tak, že už slyšeli jen jak se čistí hrnce. Tak jsme se přesunuli do jakési pizzerky, kde slyšeli to stejné, jen to nebyl hrnec, ale lopata od trouby. A tak jsme společně zakempili na benzínce, kde kluci vdechli alespoň bagetu a nějakého toho Dudáka. A jelo se spát.

V pátek jsme jeli brzy ráno pro itík, kde jsme se měli sejít i s Romanen. Ten chudák spal asi tři hodiny a už byl nastoupen v plné spolujezdecké polní. I když shledání bylo vtipné, projedeme „Pačejov – Nádraží“ a jedeme směr ředitelství a najednou se okolo mihlo cosi velkého, bílého a nasraného se samolepkou RZ1. Hele Roman, kam to jede? Telefon: „kam jedeš? No pro itík. Proč jedeš na druhou stranu? Navigace. Aha, tak se zase otoč a my tě tam dovedeme :)“. Další nechápavou reakci, kterou jsem způsobil, byl moment, kdy Eva připravila pro Romana snídani. Na talířku bábovku a ledovou kávu. A já jsem to vzal a šel jsem k přejímkám se slovy „dobré ráno, vaše snídaně pane, káva a sladké pečivo, jak jste si přál, denní tisk připraven ve voze“. Někteří trochu nechápali :-). Sranda musí být. No a jelo se najíždět.

Strážovice a Čečelovice, tedy dvě RZ se jeli stejně, jako v loňském roce. I tak jsme si je ale poctivě projeli. Strážovice na dva a čečerečeče na tři průjezdy. Třebohostická měla jiný start a asi dva kilometry do obce, ale moc pěkné. V obci tam byl retardér, který byl fakt ostrý a jeho přesnou podobu jsme zjistili až v závodě. No a muničák, klasika soutěže, se jela v „opačném“ směru. Tedy, pro mě v opačném, já ho jinak neznal. Startovalo se L1 400. A tak Roman usoudil, že do závodu máme každý povinnost vymyslet krátkou anekdotu, kterou si zkrátíme onu dlouhou rovinu :-). Mimochodem, seznamovačky byly unikátní v tom, že Roman trval na tom, že vezme svoje auto. A tak jsme my, vokurky s Hondou Civic VTi, najížděli božským Lancerem Evo X. U dětí jsme tím byli hodně oblíbení. Hlavně jsme jim dobrovolně dávali podpisovky a tak nám jedna skupinka chlapců přislíbila „my vám budeme fandiiiiiiit“ a druhá nám podávala ruce na podporu a že máme krásné auto. Tahle atmosféra vás prostě strhne. Boží. Dokonce jedna skupinka děcek byla u retardéru v obci na čečerečeče a ta fandila každé cvičce hlasitým hvízdáním. Kde tohle ještě dnes zažijete? Jedinou kaňkou bylo najíždění Třebohostické RZ, kde jsme pokaždé museli zastavit a stát 10 – 20 minut, protože proti nám jel traktor, nebo kombajn. Byla tam slečna, která to celé „koordinovala“ a vždy jsme museli stát. Příjemné to nebylo, protože ani jednou jsme si tu vložku nenajeli v kuse, ale pokud by to měla být jediná komplikace, proč ne. Po najetí jsme si dali oběd, zjistili, že máme na všechno moc času, že nám chybí ještě třetí průjezd Strážovickou, ale taky že jsme se moravským vrabcem a čočkovou polévkou zabili natolik, že už tam nepojedeme. Popravdě tu RZtu znám nazpaměť, takže to nebylo třeba. Roman vyřídil adminu, auto se technicky přejalo a jelo se do servisu. Tam jsme poprvé za celou dobu co závodíme s Hondou, sáhli do nastavení auta. Už dlouho jsem si říkal, že na takto čisté asfalty by šlo auto přitvrdit, aby se tak nenaklánělo. Pačejovský asfalt je specifický tím, že je opravdu kvalitní, kromě muničáku, ale to má pár kilometrů. Petr to zkonzultoval s okolím a tak jsme auto na tlumičích přitvrdili a otestovali jsme to na přilehlé místní komunikaci. Paráda. Bylo to poznat, z čehož jsem měl radost. Při té příležitostí jsem svezl Evču, které jsem to už dlouho sliboval. Do první zatáčky prý zavřela oči, ale potom už prý super a užila si to. No, my pak s klukama Kolářovic dali po kalíšku a jelo se do Horažďovic, opět do Jelena na večeři a famózní ohňostroj. Dalo se nějaké to pivko, pokecalo se, ještě jsme se zastavili v servisu, zase po kalíšku a hurá do postele :-).

Foto: Tomáš Krátký, Mely Photography

No a máme den závodu. I když se z Německa přibližoval déšť a někteří říkali, že jednička je pod vodou, rozhodli jsme se zariskovat, věřit víc meteoradaru a nechat suché gumy ve složení Pirelli 5-7. Tedy tvrdé dopředu, středy dozadu. U rampy v Horažďovicích sice pár kapek spadlo, Zbyňa Hrabec dokonce vezl dvě mokré v rezervě, ale tak doufali jsme, že to nespadne. Na rampě pan komentátor připomněl mojí euforii z Bohemie a tak se přihlížející diváci náramně bavili. Nebyl by to závod, abych nějak nepochybil s kamerou. Už jsem sice vychytal zvuk, ale zapomněl jsem nabít dálkový ovladač a smazat plnou kartu ještě z bohemky. Takže první dvě RZ jsme nenahráli. Hurá :-(. Nicméně, do první RZty, která byla úplně suchá, jsme vyrazili ve vysokém tempu. Řekl jsem si, že to tam musíme zkusit dát od začátku naplno a třeba tím trochu překvapit. Tak jsem jel, co mi síly stačily a hned u prvního retardéru přišla chyba v podobě mocného probrzdění. Nechápal jsem proč, na tom místě to nikdy neklouzalo. Zbyňa, který startoval za námi, se hned za stopkou ptal, jestli jsme to nebyli my, protože i po minutě se tam držela kouřová clona, že ten retardér prý ani nebyl vidět :-). Nicméně, jsem se snažil zatáčky opravdu držet, lítali jsme ke krajům, prostě jsme jeli. V cíli jsme měli náskok vteřinu. Hmm. Super, vyhráli jsme hned první RZ, ale trochu naivně jsem čekal, že to bude o víc. Tak mě to dalo jasnou zprávu, že budeme muset jet skutečně pořád takhle naplno, abychom si mohli dělat naděje na dobrý výsledek. Jeli jsme na další RZ Čečelovice, která je nejdelší a hlavně poměrně náročná na rozpis a důvěru v něj. Opět jsem do toho šel srdnatě, tedy dovolím si tvrdit. Jediné co nás trochu zbrzdilo, bylo rozbité Clio Hrubého. Jinak nám to jelo parádně. Překvapil nás jen jeden horizont, který skočil. Což se mi loni určitě nestalo. Trochu jsem se toho lekl, Honda se zavlnila po doskoku, ale v pohodě. Dojeli jsme do cíle a já nervózně sledoval tabuli s výsledky, co tam bude. Pepa měl čas 10:13,8, Radim Vavřík 10:07,3. A najednou u nás slečna začala psát 9! Moment! Cože? Devět? 9:43,0. Tak jsem na to koukal a říkal, že to není možné, že nám napsali čas nějaké R2 nebo co. Roman však jen konstatoval, že jsem magor :-). Nicméně, se nám povedlo odskočit a já měl ohromnou radost. Do servisu jsme jeli v hodně dobré náladě. Tam jsme zjistili, že Pepa měl problém, trefil nějaký stromek, měl promáčklé dveře, ale jel. Zbyňa nás chválil, z čehož jsem měl velkou radost, od něj si toho vážím. Však je hodně zkušený a má s Hondou nacouváno to co já najeto dopředu. Po servisu jsme jeli muničák a Třebohostice. Na té první jsem opravdu vymyslel krátkou „anekdotu“, tak jsme se aspoň zasmáli. RZ jsme se snažili jet v klidu, ale nějak mi to nešlo. Po odbočení na ten široký plac to začalo být divné. Netrefil jsem správně brzd do přírodního retardéru, přijel tam moc vlažně. Pak jsem myslel, že se Honda na ručku otočí okolo pařezu, což se nestalo, nešlo mi zatočit, pak jsme vyjeli, zase moc vlažně do další odbočky a probral jsem se až za hrází. Brzdy co měly klouzat, neklouzaly. Ale ztratili jsme jen 1,8s na Pepu Vojáčka. Což bylo na tu bídu hodně v pohodě. Jeli směr Třebohotice, které mám rád. Začátek byl nový se startem do levé 9. Zajímavé. Stáli jsme tam asi 15 minut před startem pro nehodu. Ale jeli jsme. Trochu vlažný začátek způsobil další ztrátu na Vojáčka, tentokráte 6,9s. A to už bylo moc. Tedy s ohledem na náskok ne, ale do cíle bylo ještě daleko. Další RZ byl druhý průjezd Strážovickou. Opět jsem do toho šel hodně, ale tentokráte více čistě. Některé průjezdy pětkových zatáček byly klidnější, ne tak moc do krajů. Až jsem si říkal, že to je pomalé. Zrychlil jsem hlavně v průjezdu obcemi. A v cíli jsme byli o 5,5s rychlejší než v prvním průjezdu a Pepovi jsme dali 2,6s. Což nás uklidnilo. Nicméně nás velmi pobavil Zbyňa s Martinem, kteří okolo nás projížděli nadšení, jak kdyby vyhráli titul. Důvodem bylo to, že nás pojeli o 0,1s. Měli radost, že byli někde rychlejší. Tak jsme se společně zasmáli, rýpli si do sebe, v klídku a jelo se dál na druhé Čečelovice.

Foto: Tomáš Krátký, Mely Photography

Opět jsme do toho šli hodně zostra, snažil jsem se, aby bylo všechno tak, jak má být. O skákacím horizontu už jsem věděl, takže jsme ho skočili podruhé, ale už krásně čistě. Prostě pecka. Zbyňovi jsme „dali“ 8,4s a Pepovi s Karlem 8,6s. A to nás hodně uklidnilo. Sami sobě jsme nadělili 3,3s. Dnes už vím, že v porovnání s loňským ročníkem jsem na této RZ zrychlil o 29,9s. Ufff. Jen Roman měl chvílemi problém dostat rozpis do pusy. Prý už je to na tuhle rychlost moc popisné, protože já píšu, co vidím „jedničky, deset metrů, dvacet metrů…“. Asi se nad tím budu muset zamyslet.

V přeskupení udělal Karel Voltner bohužel chybu a nejdřív kluci vjeli o dvě minuty dřív do prostoru ČK, což je ještě „v klidu“, ale pak bohužel odevzdali výkaz o minutu dřív. Čímž se bohužel sami porazili. Velká škoda, která nakonec vyústila ve střihlou poloosu na poslední RZ asi dva kilometry před cílem. Opravdu smůla :(. My jsme si poslední dvě RZ hodně užili, na muničáku jsme opět ztratili, ale Třebohostickou jsme vyhráli. Nevypustili jsme tam, i když jsme mohli. Chtěli jsme si Pačejovské tratě vychutnat do plna. Po projetí cílem jsem řval radostí.

Hodně lidí řeklo, že jedna věc je vyhrát, ale obhájit vítězství je ještě těžší. A měli pravdu. Já jsem moc rád, že se mi to povedlo. Moc si toho výsledku vážím, je to paráda. Před startem jsem říkal, že vítězství bude vzhledem ke konkurenci těžké, ale bedna by snad mohla klapnout. Výsledku si vážím o to víc, že jsme si to vybojovali a vyjeli. Pepa sám řekl, že druhý průjezd Čečelovicemi už neví, kde by měl zrychlovat a my byli rychlejší o 8s. Nemyslím to nadutě, nebo pyšně, jen tak, že mám radost, že jsme sami sobě dokázali, že něco umíme. A vážím si moc boje se Zbyňou a Pepou, mělo to krásnou atmosféru.

V cíli nás s Romanem přivítal celý tým včetně exmitfáry Toma Kosána, který nás přijel podpořit se svou drahou polovičkou. Za odměnu jsme dostali zmrzku a jeli si na rampu pro náš krásný pohár. Tentokrát jsem se na rampě nesnažil být vtipný jako rok před tím, tak to žvatlání snad dávalo hlavu a patu :-).

Foto: Tomáš Krátký, Mely Photography

Následovala výborná večeře v Restauraci U Štěpána, kterou můžete znát z pořadu „Ano, Šéfe!“ a následoval přesun k Evě domů na oslavu. Malá párty do čtyř do rána ve složení Evča, Roman, já a Verča Havelková. Sranda jak má být.

Za tento nádherný výsledek vděčím hodně lidem. Dovolte mi tak na tomto místě jim poděkovat. Romanovi, spolujezdci, který přes extrémní únavu a komplikace, vše zvládl na jedničku a parádně mě dovedl do cíle. Celému WRCko týmu za super zázemí a podporu, ono to dělá hodně, když je posádka v pohodě a toto k tomu patří. Petrovi Kolářovi a celému Kolář Racing za opět naprosto skvělé fungující auto a celý servis, který máme. Darince Vodrážkové a Karlu Slusarčukovi, tedy vedení společnosti DAQAUS s.r.o. že jsou již třetím rokem naším partnerem a druhým rokem hlavním partnerem sezóny. Bez nich by to opravdu nešlo. KPCS CZ, partnerovi, který nám na dálku fandil a z výsledku se rovněž těší. A v neposlední řadě díky všem fanouškům, kteří nás podporovali, mávali, fandili a vytvářeli tu jedinečnou atmosféru soutěže. Prostě všem velké díky. Tímto zdravím Davida Štefana (on bude vědět proč :-)).

Další zastávkou bude Rally Vyškov za necelý měsíc, už se moc těšíme.

Komplet fotogalerii a novinky z týmu naleznete na www.facebook.com/wrckorallyteam

Onboardy a další videa na www.youtube.com/wrckorallyteam.