Dalším dílem slovenského šampionátu byl Rajd Rzeszowski. Po zkušenostech z Prešova a Lubeníku a oznámení mechanika, že je na zasloužené dovolené, rozhoduje srdíčko o tom, že do Polska pojedu tak jako tak. Prostě bez mechanika.

V úterý po práci sedám do připraveného vozidla, které během následujících dnů dostane několik označení – doprovodný, tréninkový, tankovací i servisní vůz. Zapřahám vlek se závoďákem a vyrážím přes celou republiku směr Ostrava. Cesta je celkem v pohodě, naši zem opouštím krátce před setměním. Začíná stres s názvem "V neznámém Polsku po šoustkách a ještě k tomu v noci!". Cílem je vyhnout se placeným úsekům, v Polsku jsou to totiž pro soupravy nad 3,5 tuny nejen dálnice, ale i vybrané úseky silnic I. třídy. Na cestě s přibývající tmou ubývá provozu, a tak cesta není úplně nejhorší. Po projetí Krakowa s milionem semaforů je cesta i příjemná, mnohdy s dvěma pruhy. V noci také zjišťuji, že na dodržování předpisů se v Polsku moc nehledí. Cíle cesty – ubytování v Rzeszowě – jsem dosáhl krátce po 1. hodině v noci. Čeští kolegové, kteří v Polsku také startovali, už pospávali…

Dan Janalík – toť jméno zkušeného spolujezdce, který se mnou v Rzeszowě startoval. Protože je z Moravy, do místa soutěže se dostal splečně s týmem Míry Kadlece. Dan vykonal částečně administrativní přejímku již v úterý, ve středu nad ránem jsme ji spolu dokonali a poté se jali najíždět samotné rychlostní testy. V Polsku jsme dostali itinerář, který byl platný pro trénink a itinerář platný pro soutěž. Výhoda prvního itíku byla ta, že nemusíte hledat cestu z cíle na start vložky složitě v mapě, ale že jedete dle itíku, místy i v protisměru RZ, kde je to povoleno. Přínosem je také značená trať šipkami u cesty. Na takových drobnostech je vidět, že Rajd Rzeszowski není malá soutěž, ale plnohodnotná dvoudenní zátež. Začínám přemýšlet o tom, že mi mechanik bude asi chybět…

Dan přinesl do mého rozpisu pár skvělých poznámek, některé zatáčky jsme zase pro změnu vynechali, a obecně myslím, že jsme ten rozpis osvěžili k dobrému. Zážitek na celý život je trénink třicetikilometrové vložky, kde se vystřídaly snad všechny aspekty, které Vás na rally mohou potkat… Start na široké cestě, sešup z kopce po úzkém asfaltu s pár katy, průjezd parkovištěm, následuje průjezd obcí, do kopce na úzkém, za polovinou eRZety nás zase čekala šotolina, kousek za ní extrémně kluzký nový asfalt, průjezd brodem, před cílem jediný retardér celé soutěže (!)… …prostě masakr!

Ve středu se najížděli dopoledne dvě zkoušky, odpoledne další dvě zkoušky a na dopolední čtvrtek nám zbyla k najíždění jedna RZ. K tomu jsme si prohlídli městský rychlostní test. Kolem poledního jsme vykonali technickou přejímku, která v našem případě nebyla nikterak záludná a na výjezdu nám nainstalovali do auta místní maníci GPS modul. Na nás zbylo jen připevnit ovládání na místo, abychom na něj v autě oba dosáhli. V cílovém UP si jej zase Poláci vymontovali, a my to měli absolutně bez starostí. Následoval bezplatný shakedown, ale ten jsme vynechali, protože se nám nechtělo potit se v kombinézách už ve čtvrtek… Ze zpětného pohledu to bylo i dobře, protože na shaku byl jeden zrádný úsek s množstvím šotoliny, kde bychom určitě něco provedli…

Ve čtvrtek v podvečer přišel na řadu slavnostní start na "Rynku", kde si i na nás vzadu počkala spousta lidí. Přišlo mi, že největší počet obdivovatelů měla dvojice Luba Sychra – Tom Kavalek. Lidi sice neobdivovali ani tak posádku, ale jejich Lancii – ta značka má stále svoji váhu!

V pátek jsme se řádně prospali, protože start do úvodní rychlostní zkoušky byl naplánován až na 12. hodinu, pro nás se startovním číslem 56 ještě o něco déle. Na cliu jsme nechali suché pneu. Přijeli jsme na start první rychlostky a pořadatelé nás posílali objízdnou trasou na "dvojku". Důvodem bylo pár havárií na úvodní RZ. Dvojka byla ale obávaná a dlouhá RZ Lubenia, takže premiéra s Danem jako hrom. Vlastně zase tak dlouhá nebyla, protože po kilometru jsme přijeli k nehodě Míry Kadlece, který startoval před námi. Pořadatelé nás nadvakrát zastavili, Míra odstavoval poničeného civica mimo trať. Alespoň to znamenalo, že posádka je v pořádku. V klidném tempu jsme dojeli do cíle rychlostní vložky, kde jsme nahlásili, že jsme stáli u nehody, načež nám lámanou polštino-češtino-angličtinou odvětil pán z časovky, že nám ředitel přidělí čas. Brali jsme to jako hotovou věc, o to větší překvapení bylo, když nám ve výsledcích stále svítil dosažený čas klidnou jízdou. Po urgenci nám ředitel zlepšil čas o dvacet vteřin (to prý vysledoval z GPS). Po další urgenci, resp. písemném protestu a předložením onboardu jsme se až na konci samotné soutěže domohli alespoň dalšího zlepšení o dvacet sekund. Vzhledem k rozhodnutí na konci náročného závodu jsme již nechtěli ani sebe ani ostatní zdržovat protesty a "spokojili" se s danou věcí.

Na druhé kolo dvou rychlostek jsme zvolili opět suché gumy, načež na té první pršelo až skoro stála voda. Při přejezdu na opětovný průjezd RZ Lubenia ještě dva kilometry před startem vydatně pršelo a bylo jasné, že z našeho pohledu půjde o přežití. Překvapení nastalo na startu, kde bylo relativně sucho a obecně se na této zkoušce spíše vyplatilo suché obutí. Poslední zkouška dne byl městský okruh na okraji Rzeszowa. Hodně lidí, zajímavá atmosféra, přesto jsem se nevyprovokoval k nějaké kulišárně a potvrdil fakt, že okruhové městské zkoušky nejsou mým šálkem kávy a zajel jeden z posledních časů v RZ. A to i po urgenci a opravě na správný čas, když nám časoměřici naměřili cca o půl minuty více.

Po večerním servisu jsem si střihl už pouze "faux pas" na benzínce s mušličkou ve znaku, kde nechtěli přijmout EURa za natankovaný benzín. Vzhledem k tomu, že jsem odpůrce platebních karet, tak nás vysvobodil až Tom z eBrána Rallye Teamu…

Sobotní etapa obsahoval vždy dva průjezdy rychlostními testy Wysoka (11 km), Wojaszówka (16 km) a Zagorzyce (13,5 km). Nechali jsme tradičně suché, samolepky na značení pneu už nebylo pomalu kam lepit… V první rundě nám nejvíce sedla nejdelší zkouška, na té poslední Zagorzyce po průjezdu brodem ale auto začlo stávkovat a nejelo už tak pěkně, jako dosud. Navíc nám na vložce i dojel Polák Hankiewicz s C2R2, kterého jsme před cílem pouštěli před sebe. Odborným posloucháním zvuku motoru jsem došel k závěru, že tady není něco v pořádku. Jako kdyby tam bylo něco rozbitý! Před vjezdem do servisu jsem konzultoval problém telefonicky s mechošem válícím se u moře, když v tom si Dan všiml prasklého hlavního držáku motoru… A bylo to.

Co teď? Z více stran jsem slyšel názor: "Riskni to a zkus to dojet." V servisu nám "konkurenční" posádka a mechanik přivázali motor na kurt, nechali jsme suché pneumatiky a jeli jsme. Na startu jsme nahlásili "mechanical problem" a poprosili o dvě minuty pro zběsilého Poláka za námi. K překvapení naší posádky nám startér odvětil, že už ví a počítá s tím. No, vynechávali jsme veškeré "cuty", přesto jsme se na jedné zkoušce nevyvarovali drobného výletu mimo trať s dobrým koncem. Ztráceli jsme vteřinku za vteřinkou a v cíli jsme mohli konstatovat, že tyhle ztracené sekundy akorát odpovídají ztrátě na 5. Jozefa Krišku (a 3. v MSR). Na druhou stranu dostali jsme se do cíle náročné soutěže, jejíž náročnost umocnilo ještě proměnlivé počasí. A to se počítá! Doufám, že jsme výsledkem neudělali ostudu sponzorům – RZ1.cz, Golemtech a Klenoty – Hodiny.

Dalším podnikem slovenského šampionátu jsou Rally Košice, další dvoudenní podnik. Vynecháme ho z vícero důvodů – došla mi dovolená v práci, není budget a navíc je září náročné i na jiné aktivity. Nechci si jej dělat ještě těžším. Jestli se vydáme do Popradu na Rallye Tatry, zůstává otázkou. V jednání je i start v České republice…