Jan "WRCko" Pilař - eWRC.cz
2. 9. 2014 07:42 − 2658× − 0

WRT: Náš sen se splnil na Bohemii – III. část

A najednou tam budu stát já. Pod velkou cedulí Rally Bohemia a budu to já a moje spolujezdkyně, kdo budou psát svůj příběh…

…mezi shakem a startem bylo ještě moře času… Za pár hodin se splní jeden velký klukovský sen. Sen, který vznikl láskou ke škodovkám a kdy jsem se jezdil dívat k RZtám bohemky, stál jsem u startovní a cílové rampy a vzhlížel na všechny, jak jedou vstříc svému dobrodružství. A najednou tam budu stát já. Pod velkou cedulí Rally Bohemia a budu to já a moje spolujezdkyně, kdo budou psát svůj příběh a dobrodružství, příběh jménem Rally Bohemia 2014.

Takhle jsem ukončil poslední blog z Bohemky a než jsem stačil dopsat tento závěrečný díl, tak nám do toho vlezl Pačejov. A hned po Pačejově mi oba moji spolujezdci, Roman a Verča, přímo nakázali napsat hned Pačejov, ať jsou tam ty emoce. Inu, proto je tento poslední díl s takovým zpožděním. To na vysvětlenou a omluvou.

Páteční čekací odpoledne bylo opravdu dlouhé, nejen že se dostavovala nervozita, ale také únava a člověk by šel nejraději spát. Což nešlo, osobně bych se tím rozbil a byl bych příjemný jak plechovka zkažených fazolí z druhé světové. Gumy jsme měli rozhodnuté celkem jasně dopředu, nedávali jsme ani nové, Bohemka pro nás měla být hlavně zkušenost, nešlo nám tolik o výsledek jako takový. Jediné rozhodnutí, které jsme dělali bylo, jestli jet už první sekci s rampu, nebo ne. Nakonec jsme se s Tomášem Plachým shodli, že ano. Soutěž se může někde zadrhnout, už tak se to jelo na pokraji šera a v lesích už docela tmy, tak pro jistotu jsme nandali světelné bulvy. Jo a taky to hezky vypadá na fotkách :). Oproti tomu třeba Martin Lichovník ji nejel, Grafek taky ne. Bylo zajímavé, jak to každý má jinak. Ještě než jsme dojeli na rampu, tak jsme řešili drobný technický zádrhel, kdy se nám začalo kouřit od motoru. Na vině byl kabelový svazek od rampy, který se rozhodl udělat barbecue společně s motorem. Naštěstí jsme to podchytili včas a přilepili „Sparco páskou“. Pak už jsme si v klidu, tedy plni očekávání, jeli užít svých pár vteřin slávy na rampu. Při poskakování na rampu šla ještě Verča někoho pozdravit a okolo mě šel její známý, který mě povzbudil slovy „držím palce, hlavně nám jí nezabij“. Milé :).

A je to tu, stojíme na startovní rampě, náš tým nás hrdě plácacími ručičkami povzbuzuje a Milan Hauer nás uvádí do světa velkých soutěží. Je to nepopsatelný pocit. Stojíte na rampě soutěže, která byla vaše vysněná, rozhlížíte se a říkáte si „co tu vlastně dělám, vždyť jsem vždy stál za těmi zábranami“. Ale je to nádherný pocit, plní se vám sen, jste toho skutečně plní a užíváte si každou piko vteřinu. Komentátor na rampě později napsal na svém Facebooku, že když mě viděl, to mé natěšení, že se o nás i trochu bál. Chápu tento pohled. Odstartovali jsme!

Hned na to jsme vjeli do první městské RZ po které mi psal Karel Voltner, co blbneme, proč tak ztrácíme. Na vině byla nehoda Toma Guryči, kdy nám bylo máváno žlutou vlajkou. Nebo bundou? A tak jsme jeli fakt pomalu. Další dvě RZ mi překvapivě moc nesedli. Čekal jsem naopak, že by mě to tam mohlo bavit, ale bohemka začala ukazovat svou tvář. Spousta vytahaných nečistot, občas se bahno doslova přelévalo přes silnici (tuším RZ Vinec a i Odložilíka to celkem vylekalo dle onboardu). Já jsem si občas rozpis napsal optimisticky a prostě to nefungovalo, jak mělo. Dvakrát jsme Hondu chytali ze smyku, v jednom případě už to vypadalo, že půjdeme do hodin, ale zvládli jsme to. Byla to škola. Zkušenosti. Doslova jsme ty RZty projeli. Nezávodili. Že ztráta není tak strašně drastická mě až překvapilo. Dojeli jsme do servisu a najednou mi došla ta strašná chyba, co jsme udělali. My jsme si až na jedno místo ta bahna nedoplnili do rozpisu. Nejsem ze sprintů zvyklý, že by se jelo v noci. A najednou mi docvaklo, že to vytahané, které jsem před tím nesežral díky tomu, že jsem ho prostě viděl, tak teď ho neuvidím. Ono černé bahno, na černé silnici a v černočerné tmě v lese moc vidět není. Akorát některá místa jsem si pamatoval. Přiznám, že v tu chvíli jsem se trochu bál a Verče jsem řekl, že to prostě jenom projedeme. Přežít to do dalšího dne. Cílem je Bohemii absolvovat celou a nabrat zkušenosti. Tohle byla jedna z nich. Navíc z prvního průjezdu mi nevyhovovalo, jak svítí rampa. Oběma nám to přišlo, že si krásně osvětlujeme šišky na stromech, ale nevidím pořádně silnici. Nastavení ukázalo, že je vše jako na autě Martina Lichovníka, který si naopak libuje, jak krásně vidí. Já upřímně měl pocit, že vidím pěkné prd. RZty jsme s Verčou opravdu projeli. Hned v první noční nás vylekala srna, která nám přeběhla v levotočivé zatáčce málem přes kapotu. Dostali jsme strašný obklad. Na Vinci, v místě, kde jak jsem psal, jsme se málem přetočili, skončil Grafek. Sežralo ho to bahno. Tím soutěž přišla o jednoho z favoritů devítek. My jsme to prostě přežili, nic víc a nic míň. Fotka z cíle noční sekce Martina Trdly hovoří asi za vše.

V servisu jsme si ještě chvíli povídali s panem Ginslem a Jakubem Venclíkem, kteří nás přišli navštívit. Čehož jsem si moc vážil. Rozebrali jsme soutěž, popovídali a šlo se spát.

Do postele v cca 2h ráno a někdy okolo šesté bylo zase vstávání. Sobota však začala opravdu vtipně. Po cestě do Boleslavi pro Verču jsem zastavil na benzínce, abych natankoval „Majdu“, cvičku. Mno, hned jak jsem to udělal, tak jsem si vzpomněl na páteční slova „peněženku nepotřebuju, stačí občanka a řidičák“. Ano, tušíte správně, neměl jsem na zaplacení. Hmm, tak jsem vzal helmu s HANSem a obsluze jsem vysvětlil, že se může spolehnout, že si pro to okamžitě dojedu :). Překvapivě mi to věřili, když viděli někoho v závodní kombinéze, jak odevzdává helmu do zástavy. Tak rchle pro Verču, která u sebe měla peníze. Odbočím u Kauflandu v MB a policejní Octavia za mnou taky. Odbočím do ulice k sídlišti, ona také, odbočím k domu, kde Verča byla, Octavia s výhružným „STOP POLICIE“ a zapnutými majáky také. Historie se opakuje, v tu chvíli jsem si zase vzpomněl na páteční slova „peněženku nepotřebuju, stačí občanka a řidičák“. V té stejné peněžence totiž byly i doklady od auta. Takže problém. Pomohl odzbrojující úsměv Veroniky, možná i „to jsou slušní lidé, já se za ně zaručuji, věřte mi…“ Vlastíka Resla :). Mno, domluvou. Tak jsme mazali zaplatit benzín a vysvobodit mojí helmu :). Po cestě pro Hondu do přeskupení jsme ještě zapomněli klíče od Majdy, takže přes celý servis zpátky, no sobota začala fakt skvěle :).

Do rally jsme pak vstupovali stylem učme se. Jeli jsme si nějaké naše tempo s kterým už jsme byli řekněme spokojení. Byť jsme pořád hodně ztráceli na Martina nebo Davida Štefana. Ale to jsme čekali. Po cestě na Chloudov I. jsme museli udělat drobnou technickou pauzu na benzínce, tedy, nic jsme nedoplňovali, spíše obráceně. Pak jsme na přejezdu potkali úplně všechno, co nejde předjet, včetně vleku s koněm. Chyběl už jen parník nebo soukromé letadlo. A tak i když jsme jeli už nepovolenou rychlostí (radost mi to nedělá), po odbočení k RZ vysloveně stylem „tys to ukradl?“, tak jsme nestihli časovku o tři vteřiny. Desetivteřinová pentle byla příjemnou odměnou :). Nicméně, tím jsme se nenechali rozhodit, protože nám šlo o zkušenosti. RZtou jsme projeli a v cíli jsem se hrozně lekl, protože Honda měla fakt divný zvuk. Říkám si „sakra, asi nám praskly svody nebo jsme poškodili výfuk“. A tak se koukám do zrcátka a tam něco hrozně širokého a modrobílého. Pech. A jak jsme si před startem dělali srandu, že budeme závodit s S2000, tak hle, předjeli jsme na RZtě Pecha. Kdo se tím může pochlubit :) :) :)? Před prvním Sychrovem jsme chvíli stáli, kvůli nehodě. Někdo nám i říkal, že Jakeš to rozbil na horizontu, jak to skočí. Tak jsem si říkal a sakra, to bude ten, jak máme napsáno „horizont středem drž“. Tak jsme smazali „drž“ :). Odstartovali jsme a hned po chvilce přišla taková situace, kdy při projíždění pravou čtyřkou v koleji jsem viděl, jak z leva si to tam cupitá malá myška. Inu, nebyl čas ptát se kdo je kdo. V tu chvíli mi bliklo hlavou, aby to jako záchranářka a dobrá duše neviděla Verča. V interkomu se však jen ozvalo „au“. Hmm, viděla to :). Nějak mi ale Sychrov zachutnal. Celkem nám to tam šlo, na Grafka jsme ztratili jen 11s, a to jsme chvíli jeli za Fabrikou, který měl problém s brzdami a my ho dojeli. Naštěstí Adam je zkušený závodník a hlídal si nás, hned jak to šlo, tak nás pustil. Díky, Adame! A tak k „předjeli jsme Pecha“ jsme s Verčou přidali „pojeli jsme fabriku na bohemce“ (myšleno jako Škodovku, samozřejmě :). Co bylo ale důležité, Obadal na nás ztratil 23,1 a my byli najednou ve hře o jeho druhé místo. Na bednu jsme se vyškrábali přes hřbety ostatních. Utrpěli jsme jí. Ale řekli jsme si, že zkusíme s Milanem závodit. V servisu jsme se posilnili, hlavně vyprázdnili, abychom zase nepochybili a odjeli závodit. Měli jsme však další vzácnou návštěvu, tatínka Verči. Přijel se poprvé podívat na svou dceru, jak závodí. Což bylo na Verči vidět, jak moc jí to zvedlo náladu a celý závod pro ní dostal nový náboj.

Trochu jsme zrychlili a Milanovi dali vteřinu. Hm, tak takhle ne. To je málo. Na Šumburku nám Milan dal 1,3s a tak se vše mělo rozhodnout na Sychrově. Do tempa na Sychrově jsem v tu chvíli dal všechno, co jsem se s Hondou naučil a troufl jsem si na bohemce předvést. Jet prostě rychle. Verča četla naprosto skvěle, auto jelo jako z praku a já jsem si řekl „pojďme, zkusme to“. Ano, strategicky to nebylo správné rozhodnutí, nechal jsem se strhnout bojem na úkor původnímu cíli dojet do cíle. Ale bohužel, ten malý závodní gen co ve mně je vyhrál. Jeli jsme rychle, někde už to začalo být na hraně, ne že bychom měli krize, ale už jsem cítil, jak nejedeme v ideální stopě, že už přetahuju přes gumy. Projeli jsme jednu obcí, kde se jelo přes náměstí, a mířili k onomu horizontu, kde v prvním průjezdu jsme mazali „drž“. Říkal jsem si „to půjde“. Poprvé jsem s Hondou skočil. Auto se vzneslo a měkoučce dopadlo jak do peřin. Šlo to. Drželi jsme to dál, byla tam rychlá pasáž s mírnými zatáčkami. Přes další horizont jsme taky přeskočili, což jsem sice nečekal, ale v pohodě. Chudák pořadatel dokonce utíkal od trati. Kde to šlo do katu, šli jsme do katu, kde to šlo držet, zkoušeli jsme držet. Prostě jsme do toho s Verčou dali všechno. V další obci se odbočovalo u nějakého mostku na dlouhou rovinu, která končila levou zatáčkou, a já už na té rovině viděl rozsvícená brzdová světla fabie skupiny 7 Cillera. V tu chvíli mi blesklo „asi jsme fakt rychlí“. Cillera jsme zanedlouho dojeli. Bohužel ten nás už před sebe nepustil. Jeli jsme za ním několik kilometrů, doufali jsme, že nás pustí v ostrém pravém odbočování. Ale on nás jen zavřel, já musel strhnout řízení a brzdit, protože o nás zjevně nevěděl. Tak jsme to za ním už jen dojeli, ztratili moře času a cesta do stopky, po celém tom úsilí, kdy jedete, co umíte, máte super pocit, ale zakalený tím, že to asi vše ztratíte za autem před vámi, byl divný. To nejvíc, ale ještě mělo přijít. Zastavili jsme ve stopce a Verča vystartovala směrem ke spolujezdci Radkovi Koťátkovi. Nevím co mu řekla, jen se vrátila se slovy „sprostá jsem nebyla, jeď“. Ale přál bych vám vidět ty otevřený pusy diváků u stopky, když koukali na to, jak ta drobná zrzavá slečna tam hubuje chlapům před námi. Já jsem taky nevěřil, kde se to tam vzalo. Ale nakonec mi řekla, že se bála, že bych vystoupil já a z té fabie udělal menší verzi Škody Citigo :). Proto mě raději předběhla.

Odjeli jsme pryč sundat helmy a ani jsme se na čas Milana nepodívali, jak jsme z toho byli takoví rozhození Ale projížděli okolo nás Radim Vavřík s Tomem Plachým a jejich gesta naznačovala, že jsme asi zajeli dobrý čas. My to nevěděli. Tak jsme lovili výsledky a zjistili jsme, že i přes zdržení za Cillerem jsme tu RZtu vyhráli, a to 22,1s před Milanem Obadalem. A dle výsledků jsme byli druzí. Nadšení z dobrého výkonu jsme jeli do závěrečného servisu a obkroužit Bondy centrum. Start do RZ Bondy se neskutečně vlekl. Stáli jsme tam snad půl hodiny, než jsme mohli na start. Nevím proč, ale pořád se to zastavovalo. Protože jsme si mysleli, jaký nemáme náskok, tak jsme RZtou jen projeli v dobrém tempu, ve stopce zjistili, že Milanovi jsme dali 3s a absolutně nadšení jsme jeli do cíle. Pak jsme ale zjistili, že na Rally-Base byly celou dobu výsledky bez té penalizace. Což jsme nevěděli. Takže jsme si před Bondy mysleli, že vedeme, ale my ve skutečnosti ztráceli 1,5s. Tak jsme málem slavili neoprávněně, jak tenkrát na Krkonoších. Jen díky těm třem vteřinám na Bondy jsme na to druhé místo poskočili. S Milanem jsme si pak podali ruce a poděkovali si. Férově, tak to má být. Až zde v cíli přišel spolujezdec od Cillera Radek a vysvětlil mi, že nás nás na té RZtě neviděl a že jestli nám o něco šlo v boji. Tak jsem řekl, že ano, že nás to zdrželo dost, ale na znamení přátelství jsme si podali ruce. Původně mě totiž nejvíc štvalo to, že se ani jeden nezvedl a neřekl „sorry vole“. Tak aspoň že tak. Nicméně, naše radost v cíli byla neskutečná. Evča z týmu ronila slzy, Verča únavou padala na ústa, ale úsměv neztrácela. Já jsem byl zase jako nadopovaný křeček. Neskutečná radost z toho, že jsme v cíli Rally Bohemia a ještě, že jsme si přes utrpěnou bednu vybojovali to druhé místo. Dopředu jsem Evču poprosil, jestli by mi nesehnala pro Verču kytičku, že bych jí ji chtěl na rampě předat jako moje velké díky za její odvahu si sednout vedle mě, když mě prakticky neznala a dovedla mě úspěšně do cíle. Bylo to celé plné emocí, radosti a štěstí. Však se podívejte sami.

Rally Bohemia 2014 se do našich rallyových srdcí zapíše stříbrným písmem. Moc jsem si vážil, že v servisu přišel David Štefan a uznal, že jsme ho ke konci překvapili, když jsme ho dokázali dvakrát porazit. Od něj jsem si toho vážil. Petr Kolář měl taky velkou radost, i když kalenou tím, že týmový kolega Martin Lichovník smolně odstoupil z prvního místa. Unavení, ale šťastní jsme si vezli naše pohárky, plechové tabulky a mraky zážitků a zkušeností. Bohemka byla neskutečná, krásná a nakonec i stříbrná.

Moc na tomto místě děkuji Evičce z mého týmu. Vydala ze sebe skutečně hodně, aby nám vytvořila perfektní zázemí, měli jsme, co jsme potřebovali. Jen kvůli nám najela asi 640 kilometrů a zařídila absolutně kdejakou kravinu, co jsme si vymysleli. Třeba kytku v neděli. Její slzy štěstí jen ukázaly, jak moc ten příběh žila a prožívala s námi, co jsme seděli v tom závodním nesmyslu a hnali jsme se proti času. Díky Evčo!

Nemohu ale opomenout ani týmového fotografa Toma Kraťase s Helčou, kteří dorazili, i když smolně museli odjet ještě před rampou, nicméně fotky parádní, jako vždy. Dále si moc vážím návštěvy spolužačky Evči Hromádkové, která poprvé zažila co to je rally na kterou vyrazila společně s mou drahou přítelkyní Deniskou. S tou jsem tak tu mojí šílenou radost mohl sdílet. Až mi jí bylo líto :).

Honda fungovala absolutně skvěle, je to skvělé auto a je mi ctí ho od Kolář Racing mít. Díky Petrovi Kolářovi a celému jeho týmu za opět skvělý servis a zázemí v týmu. Ten úspěch je z velké části i jejich úspěchem.

A samozřejmě, nešlo by to bez partnerů. Díky DAQUAS, společnosti zabývajícími se konzultacemi a prodejem software a KPCS CZ, který nabízí technické IT konzultace. Bez této podpory bychom jen stáli na té druhé straně rampy a nadále snili o tom, jaké to je, jet bohemku.

Samostatný velký dík pak patří všem fanouškům, kteří nás sledovali pomocí Facebooku nebo přímo u trati, moc si toho vážíme!

Prostě, díky všem…

Komentářů celkem: 0
Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit!