Jan "WRCko" Pilař - eWRC.cz
11. 9. 2014 13:02 − 5744× − 2

WRT: Když je rally neveselý…

…všichni máme, co jsme chtěli a tím je to vyřízený. To zpívá Daniel Landa ve své známé písni „Ať to sype“.

…všichni máme, co jsme chtěli a tím je to vyřízený. To zpívá Daniel Landa ve své známé písni „Ať to sype“. Před Vyškovem jsme nějak netušili, jak moc si na tuhle písničku vzpomeneme. Ale popořadě.

Rally Vyškov pro nás nebyla neznámá, protože jsme jí v rámci Poháru ČR absolvovali společně s Janem Dohnalem a Tomášem Gregou a Tomem Kosánem vedle mě. Honza s Tomášem rovněž sedlali Hondu Civic VTi. Nejeli jsme do kraje neznámého. Po Pačejovském vítězství jsme byli dobře naladění, nikoliv však nadutí, že jsme mistři světa. Jen s dobrou náladou, že umíme jet při dobrých podmínkách rychle. Před závodem jsme si s Romanem psali, že sezóna se bude rozhodovat právě na Vyškově. Takový ten zlom, kde se body buď naberou, nebo ztratí. Ale bude to strategický závod. A tak jsme k němu se zodpovědností přistupovali. Roman prostudoval díky Google StreetView všechny RZ, harmonogram, mapy. Pro mě se jednalo o velmi zajímavý závod, skoro až domácí. RZ Zouvalka vedla pár kilometrů od domu rodičů mé přítelkyně, kde byl rovněž celý tým ubytován. Na závod pak přislíbila účast moje sestra s rodinou, od přítelkyně sestra s rodinou, její mamka a další. Takže to mělo být rozhodně dobré. Dokonce i počasí vypadalo, že vydrží pěkné.

Než jsme do Vyškova dojeli pro itík, tak jsem vyzvedával Romana v Brně, kam dojel autobusem Student Agency z Vidně. Ostatně, jeho cesta do ČR byla rally sama o sobě. Nebo spíš Air Race. Posuďte sami. Z Londýna do Zurichu, odtud do Vídně, z Vídně autobusem do Brna a pak autem se mnou do Vyškova. Nicméně, ve Vyškově jsme si na ředitelství v klidu vyzvedli itík, udělali adminu a skočili na večeři. Tedy Roman tam dlabal. Já jsem si dal jen domácí bezinkovou limonádu. Neboli štávu s vodou :-). Až poté, co si Roman objednal, přišla zpráva od přítelkyně „hlavně tam nic nejezte“. Pozdě :-). Mno, uchránili jsme alespoň posádku Dohnal – Palivec a poslali je do restaurace, která naopak na doporučení má být správně. Na stranu druhou jsme si připadali jako hvězdy. Díky týmovým bundám k nám přišel neznámý pán a poprosil o autogram pro sebe a svou přítelkyni. To byl zážitek. Jak mistři světa. Tak jsme vyndali podpisovky a věnovali Ájince a Mírovi podpisy. WOW, děkoval jsem víc já jim, než oni mně :-). Zážitek. Ale pak už jsme se jeli ubytovat, kde na nás čekalo nádherné domácí přivítání a pohoštění. Slivovička, obložené chleby a nakonec jsme zašli i na jedno točené do místní hospůdky. Příjemná atmosféra před závodem v kruhu skvělých lidí. Co víc si přát?

V pátek jsme vyrazili směr seznamovací jízdy. Pracovně jsme si RZty přejmenovali z původních Zouvalka, Kuchlov, Račická a Podivická na Zoufalka, Kudlovice, Racková a Podivínská :-). Byla skvělá nálada. Já jsem věděl, že Zoufalku a Rackovou neznám. Naopak Podivínskou a Kudlov ano. I když, jak se to vezme. Všechno jsme jeli stylem dvou průjezdů, pak to nechat ostatní vykatovat a pak se dojet podívat, kde je vytaháno a kde to čtyřkolky vykatovaly, ať víme stopu. Při najíždění jsme zjistili, že po cestě na Podivínskou je pouť. Respektive to bylo „tady tenkrát byla pouť…..jé hele, pouť“. Roman v tu chvíli ožil, rozhodným hlasem navrhl, že je bezpodmínečně nutné dojet pro startovní číslo a vyfotit se na labuti. Nakonec jsme k tomu ještě přidali kombinézy, helmy a ze stánku RZ1.cz si půjčit volant. A pak se vyfotit v bakelitovém opeřenci. Nakonec jsme to ale nestihli. Ale všechno jednou bude. A když už jsme u té Podivínské, pamatoval jsem si jí z roku 2012. To co z ní zbylo v letošní verzi, bylo skutečně jen torzo. Chybělo odbočení do krásné užší lesní pasáže, pak výjezd na hlavní. Tam byl letos instalován retardér. Šotolina zůstala, výjezd z „bazénu“ v JZD byl trochu vyasfaltovaný, takže ta odjezdová hrana se zmenšila. A když jsme jeli dál, tak najednou Roman říká „cíl“. A já „no to nene, to ještě jede tady na tu hlavní, ten padák dolů, pak to odbočení do polí, pak ta tráva v koleji, pak ten les s odbočením do leva a pak asi za 300m je cíl v lese na úzkém“. Ten se však jen na mě podíval, ukázal itík a opět zopakoval „cíl“. Tak jsem byl smutný, že z té RZ zbylo takové nic. Její dvě největší kouzla ze tří (šotolina zůstala) už neexistovala. Velká škoda. Naopak přetěžký Kudlov zůstal v nezměněné podobě. Jen toho bahna, vody a louží nějak přibylo. Těžká, ale krásná RZta. Opravdu krásná. U Rackové zase byl megaskok. A šotolinový příjezd. Co tam předváděl podvozek tréninkové Fabie RS, to bylo porno. Připadali jsme si jako jojo. Komprese nahoru, dolu, od severu na jih. Mazec. A pořád jsme špekulovali, co s tím skokem, jak ho najet. Že to skočí, bylo jasné, teď šlo o to, jak to skočit. Výborný byl pán na startovní kontrole této RZ. Fajn jsme si pokecali, protože se hned vedle odehrávala svatba, tak jsme se ptali, jestli ženicha varovali :-). Prostě dobrá nálada. Po seznamovačkách jsme zašli na oběd do vyškovské restaurace Acapulco. Přátelé, jestli někdy budete ve Vyškově a budete mít hlad, tak nic nevymýšlejte a jděte sem. Vynikající zážitek. Kulajda naprosto geniální, Roman měl kuřecí kapsu, já norského lososa na špenátu a brambory. Ale to byla taková mňamka. Přitom z venku ta hospůdka rozhodně moc neláká. Ale tedy kuchyně za 1*. Rozseděli jsme se až tak moc až najednou zvoní telefon od Verči Havelkové a dozvím se, že školení zdravovědy není v 18:30, ale v 18h a že tam už dávno máme být. Inu, tak jsme tam dorazili trochu pozdě. Trochu víc pozdě. Nicméně, výborná věc, to školení. Naučili jsme se správně resuscitovat, proč nesundávat helmu, kdy nechat závodníka v sedačce, kdy naopak. A nakonec jsme si společně s myšákem Olgy Lounové vyzkoušeli, jaké to je tahat bezvládné tělo ze závodního auta. Tedy hlavně, jak správně ho vytáhnout. Tak Roman tahal mě a já Romana. Opravdu výborná zkušenost. Následovala cesta do Brna pro tátu, Toma Kosíka a přítelkyni Denisku a domů, do klidu. Dalo se pivo, zhasnout a spát.

Ještě než začal závod, tak jsme naběhli do stanu ke Karlu Voltnerovi, který zrovna v trenkách se oblékal do závodního a začali tam burácet „hepy brzdééééj tůůů jůůůůů“, měl ten den narozeniny. Samotná rally začala trochu rozpačitě, RZ1 zrušena pro havárii posádky Zední – Fišer. Kousek před cílem trefili strom. Jediný, který tam široko daleko byl. Velká smůla. Abychom nebyli hyeny, tak jsme nezkoumali, kde přesně to bylo. Ono to totiž díky profilu krajiny a trati bylo od startu vidět. Jelo se na RZ Kudlov, tedy ta lesní bahnitá. Na přejezdu ještě Lukáš Nekvapil ukázal, že i rally pomáhá :-).


Lukáš nadšeně krmící místní dravou zvěř

Jak se dalo čekat, tak mi to tam v prvním průjezdu nešlo. Nějak jsem nevěřil tomu, že to neuklouzne a že to a tamto. Prostě typický Pilař. Jak tomu nevěří, nejede. A aby toho nebylo málo, tak jsme zastavovali u nehody st. č. 45. Spolujezdec neměl OK a prapodivně mával, tak jsme radši zastavili. Kluci naštěstí v pohodě, my jsme škarpou objeli jejich notně rozebranou fabii a jeli do cíle. Nakonec i tato RZ pro nás byla anulována a jelo se od nuly. Až třetí RZ se nám časově měřila. A to byla podivínská. Charakterem se podobala Pačejovu, a tak jsem si tam trochu věřil. Hned v první zatáčce však přišla chybka. Kdyby vám někdo říkal, že to na kostkách klouže, nebrzdí, nezatáčí, tak má pravdu. Hondička se utrhla, ale jen do smyku bokem, neotočili jsme se, jen ztratili pár vteřin a jeli dál. RZtu jsme si užili včetně šotoliny i mocného sjezdu z kopce dolů k diváckému místu. Prostě užili. V cíli jsme ale od Vojáčka chytli 8s, ale dojeli jsme jako druzí v RZ, byť s minimálními rozestupy. No, hurá do servisu. Tam už na nás čekalo moře lidí. Dával jsem podpisy na archivní podpisovky sběrateli, přátelům, dokonce se na Hondu přišli podívat neznámí lidé. Jako kdybychom vyrostli. Návštěva rodin byla skvělá.



Děti koukaly na Hondu, smáli jsme se, nádherná atmosféra. Můj tříletý synovec Martínek chtěl nutně jet v Hondě. Tak jsem ho svezl do časovky. Ach ta dětská radost!. Jenže před časovkou musel vystoupit. A to už se mu nechtělo. On přeci chce jet celý závod, stlejdoo! Takže z úsměvu byly slzy. Ach, ten dětský vzdor! :-) Inu my jeli na Rackovou. Tam byl náš oblíbený kontrolor, pozdravili jsme se a vyjeli. V RZ jsme jeli hezké tempo, ale při průjezdu nějakým dvorem JZD nebo co to bylo, okolo dřevěných kontejnerů, se nám asi do kola vrazil drát a od zadního kola děsné rány, jak když máte defekt. Ale auto se chovalo normálně, žádný problém. Tak jsme hnali dál. Šotolinu jsme projeli opatrně, nechtěl jsem Hondě ubližovat a skok jsme si užili. Takhle se v mých rukou Honda ještě nevznesla. Mazec. That´s rally, baby. Mňam. I pochvala od Romana přišla :-). Pak jsme hnali dál až do cíle. Tam jsme ale zjistili, že bůhví jaký čas jsme nezajeli. A vlastně jsme spadli na čtvrté místo. A za stopkou při měření tlaků jsem identifikoval pomalý defekt pravé zadní. Mno jo, tlak 1,5 nevěstí nic dobrého. Díky Bohu tam bylo hodně minut na přejezdu, a tak jsme kolo stihli v klidu vyměnit. Tím jsme měli na autě tři pětky a jednu sedmičku, pomalu jak čtyřkolka :-). Další RZ byla Kudlov a Roman holt zavelel, jako správný spolujezdec „jestli chceme výsledek, tak to nesmíš provrkat, jeď, ono to půjde, uvidíš“. A já poslechl – 25. čas absolutně, 2,5 sekundy za famózním Vojáčkem. Což za daných podmínek byl zázrak, protože jsme jeli tak 80% toho, co umím. To mi opravdu hodně zvedlo náladu. Tím jsme zase vyskočili na druhé místo ve třídě 9. Za námi šest vteřin Tomečka. Na Podivické jsme opět chtěli jet rychle, drželi to, jen tu šotolinu jsme zase nějak prodali a pak možná některé retardéry se daly lépe odbrzdit. Zase jsme skončili za Vojáčkem, Tomečka nám dal vteřinu. To už jsem si říkal, že to není možné. Že ty širší asfalty prostě nejde jet rychleji, že už to držím, skáče to v gumě, jede to. Mno, šotolina a opět strach neublížit autu nebo se tam nepřetočit, abychom víc neztratili. Ale ony už ty rozdíly jsou tak malé a ta třída tak extrémně vyrovnaná, že fakt prodáte 200 metrů a ve stopce to poznáte. Nádherný boj. V dalším servisu se auto zkontrolovalo, protože jsme ještě něco přejeli oběma levými koly, jinak pohoda. A jelo se na Zoufalku, kterou jsme před tím nejeli.

Mno, dnes už všichni víme, jak to dopadlo. A že to dopadlo hned několikrát. Jeli jsme krásné tempo, byli jsme spokojení, bez chyb. Až na tu osudnou „pravá tři do pravé čtyři-čtyři NE“. Asi kombinací prachu z pole a mírného deštíku se tam udělalo kluzko, s kterým jsem nepočítal. Roman vše přečetl včas, bylo to jen na mě. Odbrzdil jsem, zatočil, ale auto ne. Proletěli jsme křovím a mým bokem spadli do pole. Roman po shlédnutí onboardu napsal:

* Jako hele, bez keců!
* Dvojitý odpíchnutý Ritberger!
* 6.0, 6.0, 6.0, 6.0, 5,9
* (Japonská rozhodčí projevila nacionalistický cit ke značce vozu) :D

Auto přistálo na levém boku s mojí rukou pod rámem dveří. Naštěstí ne na dlouho. Přiběhli diváci a hodili nás zpátky na kola. My vylezli, já viděl tu poušť, ale říkal jsem si „Díky Bohu, že z toho lezeme po svých“. Nic nám nebylo.




Z pravé strany je auto krásně naleštěné

Roman běžel s OKčkem ukazovat a já jsem si sundával škopek z kebule. Podívám se na horizont a vidím, že nedaleko odsud, byl celý náš tým. Všichni běží k nám. Jak mi jich bylo líto, že jsem jim přivodil tak těžké chvíle. Vidět svého tátu s tím výrazem zděšení a zároveň úlevy, že žiju, to nepřeju nikomu. Na místě byl jeden z prvních Renda Dohnal. Podali jsme si ruce, nemuseli jsme si toho moc říct, on přesně věděl, jak mi v tu chvíli je a co se mi honí hlavu. Zažil si to pár měsíců před tím.


Renda s Romanovou helmou

Následovalo zavolání Petrovi Kolářovi, majiteli auta, že končíme a že jsem mu Hondu rozbil. Omluvil jsem se, víc ze mě nevylezlo. Roman zabouchal OKčko na cosi a vrátil se, tak jsem ho tak nějak objal, štěstím, že jsme celí a že je v klidu. Vzali jsme si z auta nějaké věci, třeba kameru a šli pryč. Následně jsem zkoušel vzdorovat, že nechci do nemocnice, když mi nic není, že chci domů. Těžko se hádat, když máte za partnera zdravotníka :-). Tak se jelo na kontrolu, udělali nám RTG, pak doktor a ten nás trochu seřval, že jsme nepřijeli rychlou. Mno, takže CTčko snad všeho, tam do nás napumpovali kontrastní látku, a to máte pocit, že vaše krev má asi 1000°C. Mazec, sauna zdarma. To už mě vozili všude na lehátkách, přitom mi nic nebylo. A když mě dovezli zpět do čekárny, tak tam už byli všichni. Celý WRT tým, Petr Kolář, Pája, Verča Havelková, Renda Dohnal, moje Deniska, ta byla se mnou všude. A najednou máte pocit, že to prostě všechno bude dobrý. Cítíte tu podporu a jste rádi, že to dobře dopadlo. Tak jsme si chvíli povídali, pak přijel i Roman a následovalo: „hospitalizace“.

Tak jsme i přes náznaky vzdoru zakempili na Chirurgii 3 Vyškovské nemocnice, neplánovaně na další dva dny.


Náš slušivý outfit při pobytu v nemocnici :-)

U oběda dalšího dne jsem se Romanovi omlouval, že jsem mu zkazil program, který měl fakt jiný, než sedět v nemocnici nad bramborami s oranžovou omáčkou. On jen řekl „jsme tým, vyhráváme spolu, prohráváme spolu“. A toho si vážím, skoro mě to dojalo. Je to parťák! Na stejném patře byl i spolujezdec Fišer (ten z prvního průjezdu, stejná zatáčka), potkali jsme se u snídaně. Společné téma na sebe nenechalo dlouho čekat :-). Příčinu nehody jsme nakonec identifikovali. V druhém servisu mi na pravou botu spadla paštika z housky. To rozhodilo balanc dolních končetin a vedlo až k neplánovanému leteckému dni. A nemuseli jsme do Hradce na CIAF, který byl ve stejný víkend :-).

Auto se už opravuje a budou se sčítat škody, které teď musím zaplatit. Nějak se s tím poperu či popereme, uvidíme, jak to dopadne. Co se zbytkem sezóny nevím. A co s dalším závoděním, nevím.

Ne, že bych ztrácel motivaci, nemám ve zvyku se vzdávat. Ale musím teď zaplatit zničené auto. Až pak si můžeme začít zase hrát na závodníky. Ale takhle to neskončí, to ani omylem.

Takže jak jsem říkal, že sezóna se začne lámat ve Vyškově, pro nás určitě. Myslím, že jestli jsme měli byť teoretickou šanci na titul, tak jsme jí prohráli. A teď už asi budeme jen koukat, jak padáme v tabulce níž a níž a kam až spadneme.

Od roku 2011, co jsem začal závodit, jsem většinou (mimo Třebíč) děkoval na konci článků v oslavě různých pozitivních momentů ze závodů. I když i z Vyškova jsme si odvezli řadu pozitivních momentů, nyní se musím omluvit. Omluvit se moc lidem za to, že jsem jim přivodil těžké chvíle strachu a obav. Nejvíce pak mému taťkovi, mamce a přítelkyni Denisce. Omluvit se, že jsme zničili auto Petrovi Kolářovi. Omluvit se, že jsme neustáli to vysoké tempo v kterém se jelo a nepřivezli ten výsledek, který jsme mohli partnerům, sponzorům a samozřejmě Romanovi. Omluvit za všechny starosti, komplikace, uletěná letadla, zkažené dovolené, šediny. Mrzí mě to, bohužel to k tomuto sportu patří asi jako brusle k hokeji. Tím to nezlehčuji, jen konstatuji.

Říká se, že z rally zmizelo kamarádství. Nezmizelo. Hned od stopky mi volal Zbyňa Hrabec, Lukáš Nekvapil, Karel Voltner, Verča Havelková a další, včetně SMS od pana Ginsla. Pak jsme ještě byli v kontaktu a mohu ubezpečit, že ta podpora, které se nám dostalo, rozhodně nenasvědčuje tomu, že by z rally zmizelo kamarádství. Alespoň ne tam u nás dole. A já si toho moc vážím a děkuji.

Jednou to přijít muselo…Děkuji všem za podporu! My se vrátíme, jen nevíme kdy :-)

Komentářů celkem: 2
11. 9. 2014 20:34
0 0
Krásně napsané! Tak se koukej vrátit!smajlík
12. 9. 2014 08:02
0 0
Myslím, že Vám rozumím, včetně závěrečného odstavce, to musím potvrdit. Dobré zjištění. Přeji hodně elánu a finančních prostředků k návratu. Ale myslím, že to ve Vašem případě nebude trvat dlouho smajlík
Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit!