Původně to měl být článek s optimistickým výkřikem v názvu, něco jako „Niki is back!!!“ apod. Jenže člověk míní… a nakonec se mi to (jako skoro vše v mém životě) opět „vymklo“, a já si zase potvrdil, že to, o čem Franz Kafka „jen“ psal, já dost často žiju…

„Austrian Rallye Legends v Admontu bude první test auta po opravě“, zazněla konečně v telefonu odpověď Nikiho Glisice na můj nejméně dvacátý dotaz od té doby, kdy mi oznámil, že jeho záda jsou už OK… (ta rána na loňském San Marinu byla fakt velká…). „Ale protože Alfred dal celý auto dohromady, bude lepší, když se mnou pojede jako technik on, aby se do San Marina ještě „vychytaly“ případné nedostatky.“

„Jojo, v pohodě, není problém, já stejně možná pojedu s někým sprint v Jeseníkách“, machroval jsem, aby nebylo poznat, jak tím mou citlivou duši (a navigátorskou ješitnost…:) zranil… V Admontu je totiž nádherně, i když se tam žádné závody nejedou… „Ale kdyby ne, přijedu vás podpořit aspoň jako divák“, bylo mi už v té chvíli jasné, že si „reinkarnaci Emtrojky“ nejspíš nenechám ujít, ať se děje co se děje…

A tak jsem skutečně v pátek ráno vyjel vstříc pohodovému víkendu… Ubohý „smrtelníček“… Ještě jsem v tu chvíli netušil, že to bude pro mě spíš „výlet s mnohonásobným překvapením“…

„Servus!!!“ je rakouský univerzální pozdrav nejen na horách, ale i v servisním parkovišti. Mám pocit, že mě tu od loňského San Marina poznává a zdraví zase o trochu víc lidí, které nedokážu (to asi ten Alzheimer…) nikam zařadit… No, tak snad je to i tím, že občas jedeme nějakou rally v Rakousku i s Tóšou… Setkání s Nikim a jeho partou je velkolepé… Plácám se se všema po zádech, běhám kolem nich, fotím jako divý, a už si představuju, jak radostný bude můj článek na eWRCu o tom, že náš oblíbený drifter je zpátky… Bavorák se leskne čerstvým lakem a je i krásné počasí… (chrocht, chrocht, to budou pěkný fotky i z telefonu…).

Vyhříváme se na sluníčku, pijeme kafe, koukáme kolem na projíždějící „skvosty“, na okolní Alpy, a těšíme se na hezký soutěžácký den… Ani mě vlastně moc nemrzí, že nejedu, bude to „krásné uvolněné odpoledne“… (přece jen tu „o nic nejde“, ani časy na RZ se neměří…). Zkrátka takový ten stav duše, kdy si člověk říká, že víc šťastný být už ani nemůže, a že kdyby teď náhodou zemřel, asi by mu to snad ani nevadilo…

Takže když Nikimu zazvoní telefon, nijak mě to z mého „slunečného rauše“ nevyruší. „Mám tu svého stálého spolujezdce, ale ten se přijel dívat, takže tu určitě sebou nic nemá… Ale zeptám se ho…“ slyším ho říkat do telefonu. „Volá Claudia (pozn. red.: Claudia Bidlas, šéfová Rally Travels, která je duší většiny soutěží v Rakousku), obrací se ke mně, „že potřebují mitfáru. Nechceš se přece jen svézt?“. „Co blbneš, vždyť tu mám na sebe jen kraťasy a tričko… No dej mi jí, já už jí vysvětlím, jak to se mnou tady je…“, přijal jsem naoko „jeho hru“… (nechtěl jsem se totiž stát obětí dalšího z jeho vtípků, jako „technický prosťáček“ jsem totiž v jejich týmu nejsnadnější terč…)

„Hallo Claudia, jak bych mohl s někým jet, když už máte po formálkách?“ Tak on si Niki nedělal legraci? „A kromě toho, já jsem tu dnes fakt takový spolujezdec, že nemám ani tužku…“, zkusil jsem „zahrát“ Bohuše Stéskala. „To vůbec nevadí, my nutně potřebujeme mitfáru pro jednoho Švéda (jehož jméno jsem v tu chvíli okamžitě zapomněl), protože mu pár minut před startem utekla spolujezdkyně…“ (???) „Kombinézu tu mít nemusíš, nějaké oblečení ti půjčí, a druhou přilbu v autě má… On už teda mezitím odstartoval, tak aby s ním jel někdo kvalifikovaný aspoň na druhou rundu… (a samozřejmě zítra…). Hlavně sem přijď co nejdřív,“ evidentně už to pokládá za vyřešené Claudia.

Sakra! Už je to tady zase! A já se tak nerad rozhoduju… Mám zůstat s rakouskými kamarády a užít si odpoledne bez odpovědnosti? Nebo přijmout (poněkud absurdní) výzvu jet „ze štágrajfu“ s někým, koho vůbec neznám? Ti, co mě znají, vědí, jak jsem při přípravě důsledný… Ale zároveň už asi taky vědí, co jsem si vybral…

„No jo, ale co rozpis? Jaký má? Ve švédštině to teda (kór po někom jiným) fakt nedám…“, zkusil jsem ještě nasadit svou soutěžáckou zodpovědnost. „On rozumí anglicky, a žádný rozpis stejně nemá, jede to jen „na oči“. On bude rád za to, že mu pohlídáš itík a ukážeš prstem těch pár odbočení, které na RZ jsou…“, zlomila asi už definitivně můj odpor Claudia… „Ale vždyť všichni členové posádky musí mít vydanou „kartu účastníka“, o kterou se muselo žádat předem,“ ještě chabě namítám, protože jejich zvláštní ustanovení jsem fakt četl… „To vůbec nevadí, já vím, že máš mezinárodní licenci a to mi stačí, a tady jako spolujezdec nemusíš mít ani řidičák…“ (Karolínko, ani nevíš, jak mockrát jsem si tady vzpomněl na to tvé rčení o „sbírání brady na zemi“…)

„A máš pro mě aspoň itinerář? Přece tam k nim nepřijdu s tím, že nic nevím…“. My spolujezdci jsme fakt asi „jen“ „služebná rasa“… Nakonec vždycky kývnem…. „Tady máš program rally, nic jiného tu u sebe nemám…“ Hm, tak to mi fakt hodně pomůže, když jsem tu naposledy byl před dvaceti lety… (a to ještě jen v klášteře na obědě…). „Tak servus, já už musím… Uvidíme se zítra večer na afterparty…“, mizí podezřele rychle Claudia… (brada na zemi…) No, tak ještě že jsem si aspoň pro sebe jako divák stáhnul do telefonu mapy RZ a časový harmonogram…

„Tý voe!“ (anebo možná raději „Můj Bóže!“) „Kam jsi mě to zase poslal?“ Z displeje telefonu jsem rozpis fakt ještě nečetl… Mechanik u Švédů byl jen jeden a dost fajn jsme si pokecali. Takže jsem se mj. dozvěděl, že naše „zbraň“ je tovární Mini Cooper z roku 1965, který v tom samém roce jel Rally Monte Carlo… (brada na zemi…). Řídil ho prý tehdy jeden z nejlepších finských soutěžáků, ale i když jsem sice tenkrát už „byl naživu“, to jméno jsem ihned zapomněl… A taky mi chvíli trvalo, než jsem svou angličtinu trochu „refrešnul“, tak jsem mu asi ze začátku všechno nerozuměl… A možná taky asi proto mi bylo divný, že zrovna kolem jejich stanu postává tolik fotografů a dalších lidí, kteří se na mě všichni usmívají…

Ale nakonec stejně zvítězila má praktičnost… Vím, že tenkrát byli lidi a auta „tak nějak menší“, a tak mě nakonec víc než itinerář zajímá, jestli se do toho auta vůbec vejdu… Mými hrdiny v dětských letech totiž byli borci na „Alpinkách“, a když jsem poprvé v životě někdy před dvaceti lety v Blovicích vedle toho Renaulta stál, byl jsem překvapený, jak neuvěřitelně „kapesní“ ta krásná a úspěšná „placka“ je… jeho střecha mi totiž byla tak akorát „ku kulám“… A Miník mi proti němu připadal malej už na těch fotkách v (tehdy možná ještě černobílém) Světě motorů…

„Tak já ještě skočím naproti říct Nikiho lidem, že jedu, aby mě nesháněli“… (a půjčím si aspoň tužku…) „Niki už nejede, zahodili to“ hned na první RZ“, hlásil mi Michi, když jsem se přišel „odhlásit“… „Du Scheisse!“ (brada na zemi…) „A je to hodně rozbitý?“ „Prý dost…“ Tý vole, tak to je v řiti…. Tak to teda asi „Sbohem, San Marino…“.

Proč tam u Švédů bylo pořád tolik lidí, když mechanika měli jen jednoho, mi mělo dojít už po pár minutách… Jako první totiž pod stan najel… sám velký mistr světa Stig Blomqvist s Fordem Falcon (brada na zemi…). Tak to je dobrý… asi jsem teda u jiných Švédů… Ale hned minutu po něm i „můj nový závodník“ Hans-Ake Soderqvist.

„Co tady děláte? Vy teď máte být přece v seskupení! První auto má vjet do servisu až za deset minut. Okamžitě jeďte zpátky támhle ke kostelu, nebo vás vyloučí za neprojetí časovky…“, nějak jsem se „zapomněl“ a začal jsem tam „dělat pořádek“ („mistr nemistr“), aniž by věděli, kdo jsem… Projevil jsem svou znalost časového harmonogramu (z telefonu) asi fakt přesvědčivě, protože oba se jen podívali na své spolujezdce a beze slova zase ze servisu odjeli… Za tři minuty ale byli zase zpátky, že žádné seskupení tam není, a že je z časovky na vjezdu „vyhnali“ rovnou do servisu… (brada na zemi…). Tak tady to teda bude ještě zajímavý, když asi ani původní časový harmonogram v mém telefonu neplatí… ta jeho spolujezdkyně teda zřejmě pláchla i s „prováděčkama“…

„Já jsem tvůj spolujezdec pro druhé kolo od Claudie, ale jak vidím, ty už spolujezdce máš, takže já zase jdu…“, byla má slova, když jsem viděl, že v autě sedí dva… „Ne, ne! Nikam nechoď! Tady to máš a jeď! Já jsem Hansův šéfmechanik, a jestli mi něco fakt nedělá dobře, tak je to jízda na sedadle spolujezdce… A kromě toho musím dělat na Stigově Fordu, má potíže s řízením…“, předává mi Peter Sanell kartu a itík a se zjevnou úlevou mizí v útrobách dodávky… (no, tak aspoň že itinerář tu ta spolujezdkyně nechala… ten její případ mě začíná fakt zajímat…). No, v kartě časový záznam vjezdu do servisu oba jezdci mají, tak aspoň vím, kdy mají oba ze servisu odjet…

Stig Blomqvist totiž jako „celebritní jezdec“ vozí lidi „dodané“ pořadatelem, kteří, jak mi později potvrdil, obvykle neumí ani anglicky, natož aby věděli něco o „spolujezdcování“… Takže nejen že se od nich nedozví, kam má jet a v kolik tam má bejt, ale ani si normálně „nepokecá“… Což je jejich škoda, protože Stig je fakt „bezva týpek“… Takže když už jsme si s Hansem „dali slovo že teda jo“, Stiga jsem tak nějak samo sebou jako „vedlejšák“ „adoptoval“ taky…. Mám teď sice místo „čumění za páskou“ najednou na starosti jezdce dva, ale bude to hračka, protože Stig má startovní číslo 4 a my 5… (to na Pražském rallysprintu už jsem měl kdysi „na starosti“ i tři posádky, a s mnohem větším „číselným rozptylem“…). No nic, do auta se vejdu, pásy mi taky jsou, montérky od Petera jsou poněkud těsnější, ale dýchat a sedět se v nich dá… Tak teď jen hlavně nic „neposrat“, když jsem tolika lidem (s mistrem světa v čele) „předvedl“, jak kvalifikovaný „commander“ jsem…

Ale nemyslete si, že tím byl pro mě „příděl překvapení“ vyčerpán… Hned za výjezdem ze servisu mě čekalo další… Jedeme přesně podle itíku, kontroloval jsem to v servisu před vyjetím nejmíň desetkrát… A časovka, co tam měla být, tam prostě nebyla… (brada na zemi…) Tý vole, tak já tam na všechny „machruju“, a nakonec netrefím ze servisu ani do první časovky…. Chvíli jsme bezradně popojížděli tam, kde měl být podle itineráře stolek (a spolu s námi pár dalších posádek za námi), než jsem „zavelel“: „Tohle nená cenu, jede se na start RZ!“, a celý had se pohnul dál, aniž by měl záznam v kartě… (teda jen asi půlka startovního pole, ta druhá se sem vůbec zajíždět neobtěžovala… tak buď věděli víc než já, nebo to vůbec nenašli…). Ale i tak mi trvalo dost dlouho, než mi došlo, že pořadatel tu soutěž pojímá poněkud „free“ i nad mé představy o pohodové soutěži … Časovka před RZ kupodivu byla, takže alespoň mírná jistota minutových odstupů do příští časovky nám zůstala…

Věděl jsem od Hanse, že Ford Falcon má problémy s řízením, ale i tak jsme byli překvapení, když jsme na startu RZ 4 viděli Stiga, jak odstartoval… ale kopec za první zatáčkou už nevyjel… jen „zcouval“ zpátky na únikovku…. Jen jsme si bezmocně zamávali, když jsme ho míjeli… Tak třeba tu aspoň uvidím Nikiho s Alfredem, a hlavně chudáka Emtrojku… Prý to byla fakt asi šestá zatáčka od startu… Nebyli tam, a nebo jsem tak soustředěně hlídal itinerář, že jsem je přehlédl… Hurá! Všechna odbočení jsem našel! Do kopce to sice moc nejelo, kvalita gum taky odpovídala stáří vozu… ale „nasazení“ a chuť do života zase neodpovídala věku jezdce…. „Jsem tady správně!“ blesklo mi hlavou už po pár stech metrech jízdy… Erzeta krásná a v autě pohoda… Moje „mitfárovská“ jistota se dostavila hned po pár pozicích v itíku (kupodivu to dost odpovídalo realitě…), takže jsem se mohl víc soustředit na svoji angličtinu a trochu se rozhlédnout po autě… (a později i po okolních horách…).

Před startem RZ 5 ve Vorderstoderu už bylo času víc, tak jsme se všichni hned „zcukli“ do hloučku, a i když jsme se skoro neznali, navzájem jsme si „obdivovali“ své vozy… Pro mě jako „netechnika“ byl ale stejně největší exot Herbert Schmitt, který se svým Audi Quattro jel celý pátek bez spolujezdce… Prý prostě nikoho nemá… (brada na zemi…). Tak já mu snad na zítra domluvím našeho Alfreda… Pak před nás do řady kupodivu přijel Stig s Fordem Falcon a dlouho se v tom s Hansem (za účasti všech ostatních) „vrtali“… (prý rozdělovač). Auto je prý nově postavené a tohle je jeho první závod… Stig s ním má pak jezdit švédský mistrák… (fakt nezmar…). Nakonec zlobivý vůz „přivedli k rozumu“ a Stig s ním normálně do „rychlostky“ odstartoval před námi…

Hory jsou tu nádherný… (a já se sem do nich stejně jednou odstěhuju…). Při rally jsou ale tyhle moje lásky trochu „kontraproduktivní“… „Zastav! Tohle si musím vyfotit!“, skoro se mi podařilo vykřiknout na RZ, když se na mě za jedním horizontem „vyhouplo“ úžasné panorama Haller Mauern… (i po tom množství vylezených kopců pořád brada na zemi…). No, je vidět, že ty horalské reflexy za posledních pár desítek let se z mozku jen tak nevymažou…

Za erzetou na přejezdu se to Stigovi zastavilo znovu… Tentokrát už ani po čtvrthodině „domlouvání“ si Ford říci nedal, a tak pro něj museli mechanici s vlekem… Já jsem původně Hansovi tvrdil, že máme času do další ČK dost, a tak ať klidně na Fordu pracují, dokud se nerozběhne, ale s přibývajícím časem jsem byl při hlášení minut zbývajících do časovky důraznější a důraznější… až už mi bylo jasný, že to nestihnem…. Co mi ale pořád jasný nebylo, že tady na tom vlastně vůbec nezáleží… Tak prostě přijedeme do časovky později, do RZ 6 odstartujeme později… a nic dalšího se neděje… No, je vidět, že ty spolujezdcovské reflexy za posledních pár desítek let se z mozku jen tak nevymažou…

V časovce po poslední RZ sice časomírové byli, ale žádný čas nám nedali (takže spíš v „nečasovce“), ani si od nás nevzali kartu (brada na zemi…). Popřáli nám hezký večer, a že se těší zítra na shledanou. A tím by mohl být první den plný překvapení za mnou… Teda, vlastně ani zdaleka…

„Jedeš na hotel s námi, o tom není sporu, spíme ve Steyrlingu v Sigiho hotelu (pozn.red.: Sigiho Schwarze, momentálně spolujezdce G. Grossinga a dříve i Nikiho), a tam je to vždycky „velký“… A kromě toho máš u mě na pokoji moje závodnický oblečení, „v trenýrkách“ už zítra závodit fakt nebudeš…“, nepřipustil Niki (už v lepší náladě) žádnou diskusi… Pravda, Švédi spí přímo v Admontu, a mohl bych zítra spát o hodinu déle, ale kamarádi jsou kamarádi… (a to ještě neznáte Sigiho…). Takže jsem se ještě ujistil, jestli se mnou Hans chce skutečně jet i druhý den, domluvili jsme se, že ráno se v osm sejdeme v servisu v Admontu, a rozloučili se… Ubohý smrtelníček, ani náznak nedůvěry, že bych to snad nestihl… (protože nezná Sigiho…).

Sigiho hotel se jmenuje Gasthof zur Kaiserin Elisabeth, takže asi fakt není vhodnější místo pro přespání „jeho Výsosti“ z Liberce…. Až tam přijedete, doufám, že už mě najdete na seznamu hostů vedle ní… (aspoň mi to teda v jednu ráno škytající Sigi sliboval…). Na parkovišti už stálo Nikiho BMW naložené na vleku, a tak jsem konečně zjistil, že to poškození je sice „k nasrání“, ale zdá se, že San Marino ohrožené není… Tím se mi sice trochu ulevilo, ale zároveň jsem tím pro příští hodiny ztratil jistou dávku „mitfárovské obezřetnosti“…

V hotelu probíhalo vyhlašování výsledků E-Rallye Pyhrn Priel s následnou party, takže jsme se po sprše a večeři k nim přidali „právě v nejlepším“… Tito závodníci sice při svých závodech neprodukují žádný CO2, ale žízeň a radost „z přežití“ mají stejné jako my, „smrdutí benziňáci“…. A těch bab co jim fandí… Někde kolem půlnoci mě poprvé napadlo, jestli bylo „dvakrát rozumné“ slibovat Hansovi, že zítra brzy ráno budu o 60 km dál a „ve formě“… „Teď teprve vidím, jaký nesmysl jsem to slíbil… a co jsem to za nezodpovědného mitfáru, když pro mě není tabu ani pařit mezi etapami… Já teda jestli můžu někoho doporučit, tak sebe rozhodně ne…“, „balil“ jsem tam nějaké dvě dámy „na lítost“… Když se mi o půl druhé začalo zdát, že barový pult je „trochu z kopce“, ujistil jsem se, že Niki je už fakt „v pohodě“… a „vyklidil bojiště“…. Nevezmu si přece na svědomí, aby si Hans myslel, že je prokletý, protože mu za dva dny „dezertoval“ už druhý spolujezdec….

Bylo to asi fakt velký… (první člen „Nikiho gangu“ se ke mně v Admontu v servisu „hlásil“ až po poledni, a Nikiho jsem na RZ viděl poprvé mávat až ve dvě odpoledne…). Když jsem v sedm ráno sešel dolů a sháněl něco k snídani, paní domácí mi sdělila, že před chvílí poslední odešli spát….

Druhá etapa začala pro mě (jak jinak) překvapením… „Servisní zóna? Není! Tady se stojí po celém městě kde si co kdo najde…“, ujistili mě nějací mechanici u benzinky, když jsem město projel dvakrát tam a zpátky a žádný „cirkus“ nenašel… (brada už zase na zemi…).

„Tak to je dobrý… Hansovo číslo nemám a jméno jejich hotelu taky ne…. Včas tu sice jsem, ale nevím kde… A to jsem včera několikrát ujistil Stiga, že může klidně spát (když má mě), že mu vždycky řeknu kam má jet a v kolik tam má být…“, je má včerejší suverenita někde dole u brady… Tak to zkusím třeba ještě touhle ulicí… Uff! Ten nahoře mě asi ještě pořád má trochu rád…. Z garáže tu čouhá Ford Falcon… Tak teď ještě přehodit výraz v obličeji z „totální beznaděj“ na „následujte svého učitele“ a můžeme frčet…. By the way, sobotní harmonogram začínal až časovou kontrolou před startem RZ, cca 40 km od Admontu, dostaňte se tam jak uznáte za vhodné….

Ford Falcon už zase běžel jako hodinky a až na ranní mlhu nebylo sobotnímu dopoledni co vytknout… Po dvou erzetách máme hodinový servis, a já (už zase) můžu machrovat, že vím, kde mechanici jsou… Přece v té dvougaráži před jejich hotelem… „Tady se můžem na chvíli stavit ve vašem servisu, do seskupení máme ještě 15 minut…“, chtěl jsem se blýsknout, že vím, z který strany do Admontu přijíždíme… Jenže když jsme jeli kolem, nebyla tam ani noha a garáž zavřená (brada na zemi…). „Neboj, jsou ve městě kousek od rampy, řekl jsem jim, aby našli místo pro servis někde u dobrý hospody, aby to spolujezdci ke Stigovi neměli daleko…“, uklidňoval mě Hans. Ale já věděl, že ve skutečnosti je to jen další ze zkoušek, které na mě ten náš „soutěžácký nejvyšší“ sesílá….

Na vjezdu do seskupení sice časovka byla, ale do karty jsme dostali rovnou čas výjezdu a poslali nás do „servisní zóny“… Takže v půl jedenácté dostaneme do karty čas deset padesát… No a co? Že hodinový servis ve skutečnosti trvá hodinu a půl? To je přece logické, nicht Wahr? Už si (pomalu) zvykám, a kvůli tomuhle už bradu na zemi fakt nehledám…

V další rundě už jsem mohl „machrovat“ zase o trochu víc… Protože jako spolujezdec mám neustále pocit, že tu svačinu, za kterou jedu, si musím fakt zasloužit, při prvních průjezdech jsem si (kromě hledání odbočení v itíku) udělal vlastní rozpis těch kritičtějších míst, a Hansovi jsem je v dalším kole „přečetl“… Tentokrát zase pro změnu hledal bradu na zemi on…. A když jsme „proletěli“ okruhovou zkoušku Hall, na které bylo i pár kilometrů šotoliny, naše radost z fungující spolupráce by se dala krájet….

Servis vybrali mechanici strategicky velmi dobře… Naproti přes ulici hospoda s terasou pod kaštany… Oběd se Stigem by byl přinejmenším pochoutka pro psychologa… Bylo skvělý pozorovat, kolik lidí si chodí k němu pro podpis nebo pro společné foto, a jak různě opatrně a diskrétně ho o to žádají… „To za tři týdny to takhle decentně probíhat nebude, co? Italové byli schopní umačkat i nás s Nikim, jen aby se s námi vyfotili, a to jsme proti tobě „nikdo““, vzpomněl jsem si na neuvěřitelnou atmosféru v San Marinu… „Nojo, ale mně to zas tak nevadí, já mám z Itálie moc hezkých zážitků, všichni nám tam fandili jako vlastním, mám jim co vracet…“, pronesl skromně Stig a šel se dovnitř shánět po televizi, protože se jela kvalifikace na závod Formule 1… (co všechno ten chlap ještě nestihne?).

V poslední sobotní rundě se přestaly dodržovat i časy příjezdů do časových kontrol… První, kdo psychicky „neustál“ čekání na svůj čas před RZ 12 Weng, byl Eric Wallner… a vjel do časovky 16 minut před svým časem… (byl první auto v pořadí…). Za ním jako ovce Herbert Schmitt… „You have still 13 minutes to the time control“, hlásím Stigovi, který byl v řadě další… Pokýval hlavou, sedl do auta… a vjel mi tam taky(!!!). „Tý vole! Jak mi to mohl udělat? Takovouhle penalizaci jsem „nenasbíral“ za celý soutěžácký život!!! Ale my si teda na náš čas počkáme. Je úplně jedno, jestli budem čekat tady nebo na startu RZ…“, ujistili jsme se s Hansem… A za námi celý vláček aut udělá to co my… „Já snad slyším startovat auta do RZ“, říká po chvíli Hans. „Tak to asi teprve jedou předjezdci, vždyť máme do startu ještě cca 15 minut,“ na to já. „Ty vole, takhle ale zní jen Falcon!“, koukáme na sebe a sbíráme bradu na zemi oba… Oni je fakt odstartovali do erzety hned jak přijeli… Takže jsem si z toho vyvodil závěr, že jediný skutečný spolujezdec široko daleko jsem byl já, a skutečný časoměřič snad ani jeden… Omlouvám se tímto dodatečně divákům, kteří čekali na této zkoušce na naše auto skoro čtvrthodinu po Stigovi… Přišlo mi vůči nim nefér, kdyby přišli na erzetu na čas, a první auta už by byla pryč… Takže jsem svévolně zadržel aspoň ten zbytek za námi…

„Nefungujou brzdy!“ křičí Hans hned za startem a zkouší, jestli to půjde zpomalit aspoň ručkou… „To je v poho, tady je to skoro pořád rovně, vyhrabaný štěrky mám napsaný, a od půlky je to už jen do kopce…“, nechápu proč ho to tak rozhodilo… (někdy vůbec není špatný být „technický prosťáček“ zvyklý na rychlé asfalty z Čech, jen tak z něčeho se neposerete…). Takže se divákům dodatečně omlouvám podruhé. Nejen že se na nás muselo čekat, ale ještě jsme tu RZ jeli jak na nákup… Já jsem se ale doopravdy začal bát až na odjezdu ze „stopky“… K Admontu to bylo z cíle dost pod kopec…. „Jestli to ubrzdíme dole pod kopcem, zavoláme mechanikům, že místo na okruh jedem nejdřív k nim, aby to opravili…“, zdá se, že jsem se konečně naučil využívat možnosti, které nám tato pohodově vedená soutěž dává…

„K.….a kde jsou brzdy?“, bylo první, co mě napadlo, když Peter u Miníka sundal přední kolo… „Na tomhle že celou dobu závisí naše životy?“ Vždyť to kolo samotné mi svým rozměrem daleko víc připomínalo „kolečko od zahradního kolečka“…. A ten mini brzdový kotouček, co se tam „styděl“ uprostřed a nebyl přes brzdič ani vidět? No, ještě že jsem to neviděl včera odpoledne… Technice sice nerozumím, ale tak nějak mám „v oku“ spíš rozměr kotoučů z „Myšáka“…

Miník tenkrát v šedesátých letech všechny na Monte Carlu „seřezal“ svou jednoduchostí a lehkostí… (dodnes brada na zemi…). Snad je to jeho přednost i tady… Za deset minut skutečně odjíždíme s funkčními brzdami a „vracíme se zpátky“ na přejezdovou trasu před okruhovou RZ… „Takhle tvrdý brzdový pedál snad nemělo auto nikdy“, chválil si práci mechaniků Hans. „Chytili jsme jen asi šest minut zpoždění“, na to v časovce před RZ já, aniž by mě to nějak vyvedlo z míry… Nesnesitelná lehkost bytí na Austrian Rallye Legends si mě získala už definitivně…

A protože Franz Kafka byl vlastně Rakušák, musel (a pak už i chtěl) jsem si skoro symbolicky tenhle poněkud absurdní rallyový formát „vychutnat“ se vším všudy… Takže jsem před časovkou do poslední RZ Hansovi bez zaváhání nařídil, aby klidně předjel čekající auta (ačkoliv do předchozí RZ startovala před námi), kterýmžto manévrem jsme se ve „vláčku aut“ „propracovali“ zase zpátky za Stiga….

Do cíle jsem přivedl „své“ závodníky oba, a tak asi nezbývalo, než s nimi absolvovat další „večírek“… Moc posádek tu nezůstalo, a tak jsem měl dost času se vyptat na věci, které mi ležely v hlavě…

„Tak a teď mi konečně povyprávěj, jaký to bylo, když jste dřív jezdili po erzetách „bez rozpisu“, šel jsem rovnou k věci… „My tam u nás jezdíme jen na nezpevněných cestách, a tak jsme tam tenkrát prostě všude jeli flat out,“ vysvětloval mi šéfmechanik Peter. „No, to my na „oblastkách“ taky… (do první rány…). Ale co jste vy dělali tam, kde už to pak naplno nešlo?“ „No, tam kde by to už naplno „neprošlo“, jsme si „hodili“ auto do smyku…“ (brada… však vy víte kde…)

„Hele, Stigu, můžeš mi vysvětlit, jaký jsou rozdíly mezi finštinou, švédštinou a norštinou? Poslední dobou je v mistrovství světa pár takhle složených skandinávských posádek, takže by jeden skoro uvěřil, že si navzájem můžou porozumět jako my se Slováky nebo s Poláky?“ „Ne, ty jazyky jsou fakt každý jiný. Možná norština je trochu jednodušší stavbou jazyka a gramatikou, ale rozumět si bez znalosti druhého jazyka nemůžeme… Ta jejich spolupráce funguje jen proto, že mají rozpis v angličtině… Angličtina je totiž pro rally fakt nejlepší a nejjednodušší.“ No, tak to vidíte… a já jsem si myslel, jaký to byl ode mne úžasný výkon…

A jak to teda bylo s tou „spolujezdkyní na útěku“? Hansův kmenový spolujezdec Robin do Rakouska nemohl, a tak poprosil organizátory, jestli by mu nezajistili někoho místního… Našli mu prý zkušenou spolujezdkyni někde z Německa, která jim to odsouhlasila a dokonce z toho Německa přijela… Žádné varovné signály nebyly… Seznamovačky zvládli (zřejmě protože si nic nemusela psát…), a mezi erzetami jezdili se Stigem za „místním“ Ericem Wallnerem, který se jich celkem ochotně ujal jako průvodce. Co už ale divný bylo, že před shakedownem odmítla do auta nastoupit… (a tak Hans jezdil v autě sám…). Pět minut před startem se po ní ale „slehla zem“ definitivně… Ujela bez jediného slova vysvětlení a bez rozloučení… „Pánové, zažil jsem už ledacos… Ale aby někomu dezertoval pucflek…“ divil se tomu už hejtman Ságner v Haškově Švejkovi… „Nechápu… (nechápal nikdo). Když to odsouhlasila, tak snad proboha musela aspoň trochu vědět, o co v rally jde… A ještě sem kvůli tomu ten kus cesty přijede…“, kroutí hlavou Hans. Jen já jediný pro to mám vysvětlení… „My máme u nás v Čechách takový páreček „světových soutěžáků“… Nezkoušel jsi zjistit, jestli se za svobodna náhodou nejmenovala Pomajbík?“

„Zážitek nemusí být krásný, hlavně když je intenzivní…“, je moje heslo už pěkných pár let… (kterým se utěšuju vždycky, když na horách občas trochu „omrznu“ nebo „oprším“…). A přestože celý sobotní večer (a noc) „chcalo jak na horách“, rozhodl jsem se, že odtud neodjedu, dokud se aspoň trochu nepomazlím se svýma milenkama, se kterýma občas rally „zahýbám“… A tak jsem ten svůj lehce absurdní víkend završil nedělním výstupem na jednu z místních „dvouapůltisícovek“… Bylo tam nahoře poměrně hnusně… Tak snad se mi aspoň o to víc do toho „mýho prejtu“ uloží ten bezstarostný závodní „předkrm“…

Claudia, díky! :)

A pro ty, kteří by jinak neusnuli, pár poučení na závěr (všimněte si, že poslední dobou bývá závěr skoro delší než samotný článek…):

1. „Inu, svět je plný překvapení, a o náhody tu není nouze…“ (tuhle větu jsem si „vypůjčil“ od A. Goldflama hrajícího prodejce české bižuterie v jedné filmové pohádce…).
2. Takže by vás vlastně vůbec nemělo překvapit, když z řadového diváka jste z minuty na minutu spolujezdec v autě (až na pár let a na pár drobností) stejném, jako má náš „největší Čech“…
3. Takže by vás vlastně vůbec nemělo překvapit, že tam, kde jste se před pár měsíci „vyskytoval“ jako alpinista, najednou projíždíte v soutěžním autě po rychlostní zkoušce…
4. Takže by vás vlastně vůbec nemělo překvapit, že v něm potkáte i spolujezdkyni, která se bojí jet v závodním autě… (a že mí sousedi mají králíka, který je alergický na trávu…)
5. Takže by vás vlastně vůbec nemělo překvapit, že tohle auto z roku 1965 letos úspěšně absolvovalo (podobně jako tehdy Monte Carlo) Švédskou rally…
6. Není tedy divu, že i můj život je plný překvapení, a o náhody v něm taky není nouze… “Chachá! Původně ses´ přijel ty dívat na nás, a nakonec to bude obráceně… Zítra se my pojedeme dívat na tebe…“, už se zase smál Niki v pátek kolem půlnoci „u Sigiho“…
7. Nikdy! Ale fakt nikdy! Si nemyslete, že vás v rally (nebo v životě) nemůže po tolika letech už nic překvapit… Naopak, mé rallyové (a životní) sudičky se zřejmě rozhodly, že už je toho rouhání z mé strany příliš, a že mi letos ukážou, na co všechno ještě připraven nejsem… Tak například jsem letos neplánovaně zjistil, že (mimo jiné) neumím „založit závodní auto“ kamenem tak, aby se nerozjelo…. A tady jsem měl letos poprvé tu čest vyzkoušet si, jak skandinávští soutěžáci v dřevních dobách rally jezdili erzety bez rozpisu…. A jak složité je pro mě (když nehulím…) absolvovat soutěž, která je „v pohodě“ až moc…
8. Náš věk je jen číslo… (jen tak mimochodem nám třem s Hansem a s Miníkem je dohromady 175 let…). Protože nikdy nejsme dost staří na to, abychom nemohli přijít o nějaké další „panenství“… I já jsem musel žít fakt dlouho, abych si konečně ten rozpis na rally mohl „přečíst“ i anglicky…
9. Rakousko je zemí s výraznými regionálními rozdíly… Zatímco v Horním Rakousku se panáky nosí po dvaceti v plastových přepravkách, ve Štýrsku jsou v ochraně přírody dál… Každý si drží svoji skleničku celý večer… a panáky se do ní jen dolévají ze společné konvičky, která snad původně měla sloužit k zalévání květin…
10. Některé věci v našem životě se nedějí náhodou… Nýbrž obrovskou náhodou… Když jsem se doma balil, dlouho jsem stál nad „závodnickýma taškama“ jak Hamlet… (vzít, či nevzít?). Ale nakonec jsem si do auta vzal jen „výbavu do hor“… Znamená to snad, že odteď bych si měl na hory brát i „závodnický“?
11. „Ital nic neřeší“, byl můj závěr po mém prvním San Marinu vloni… Diváky, servisy, nic neřeší… A ono to „samoregulací“ funguje lépe než zákazy… „Das ist… nur Vorschlag…“, poučoval mě Niki, když jsem ho upozorňoval, že po San Marinu jedem o dost rychleji než píšou na značkách… „Das ist… nur Vorschlag…“, „brzdil“ jsem se v duchu pokaždé, když jsem chtěl v Admontu časoměřiče začít poučovat o tom, že existuje něco jako časový harmonogram, který by se měl dodržovat…

12. Umírněná konzumace alkoholu omezenému lidskému chápání spíš prospívá. To, že žiju svůj sen, na to už jsem si skoro zvykl… Ale to, že žiju občas i svůj zlý sen, se mnou vždycky ještě trochu zamává… „To kolikrát člověk ani neví, jak se jmenuje“, došel mi až tady význam slov Karla Infelda Prácheňského, slavného herce a neméně slavného sklerotika z Cimrmanova Záskoku… Jak jinak se mám já, „starý sklerotik“, vyrovnat se situací, kdy auto s mojí „jmenovkou“ bourá a odstoupí na RZ 1 ve chvíli, kdy jsem já ještě ani neopustil servisní zónu? A já si pak klidně druhý den přijedu do cíle, podle nápisu na autě se jmenuju Robin Sanell, moderátor v cíli mě představuje jako Katharinu Hampe, a „můj závodník“ se někdy jmenuje Hans-Ake Soderqvist a někdy Stig Blomqvist…?