Jedním z objevů letošní sezóny České trofeje v autokrosu Divize 3 B160 byl Arnošt Florián. Přestože do seriálu vstoupil až v jeho polovině, velice rychle začal bojovat o nejvyšší příčky a v závěru byl největším soupeřem suverénky Barbory Čepkové. A stejně jako ona, také on pro příští rok plánuje přestup do silnějších „stopětadvacítek“. V holešovické restauraci U Houbaře jsme si tedy měli s ním i jeho matkou Adélou o čem povídat.

Kdy a proč jste se rozhodli věnovat se zrovna autokrosu?

Arnošt: „Taťka přijel k jeho kamarádovi Koblížkovi (Tomáš Svoboda, pozn. autora). Ten jezdí kartcross a jeho syn Lukáš racery a velký Tomáš řekl, ať jdeme jezdit taky. Já už měl červenou bugynu, ale jen tak na ježdění po ulici před barákem. Tu jsem dostal ke čtvrtým narozeninám.“

Adéla: „Ještě předtím dal manžel Arnoštkovi motokrosovou motorku. To jsem ale doma zamítla, protože měl malou nehodu.“

Arnošt: „Ne, velkou. Najel jsem mezi betonový plot a lampu a odřel jsem si obě ruce.“

Brečel´ s?

Adéla: „Řval jak želva. Každopádně pak tatínek vymýšlel něco bezpečného. Na tom, že volba padla na autokros, měl vliv i Jarda Tříska, otec letošního juniorského mistra republiky Vaška Třísky. Jarda a Arnošt jsou totiž bratranci.“

Předpokládám tedy, že právě Václav Tříska je Arnoštův vzor?

Adéla: „Určitě. Jsme rádi, že Vencovi neděláme ostudu. Chodí i Arnoštkovi fandit.“

Arnošt: „Já jemu taky. Díky Vencovi a Milanovi Vaňkovi jsem byl třetí v Sedlčanech, že mi poradili.“

Adéla: „Nás vůbec neposlouchá. Když jsme mu říkali, že z kopce dolů nemá brzdit, brečel nám, že to jinak nejde. Venca s ním šel trať projít a najednou to šlo.“

Arnošt: „Jasně. Venca tam jezdil na plnou a já jediný brzdil.“

Adéla: „Důležité je, aby měli nějaký vzor. Průšvih je, že Venca i Milan jezdí juniorky a my pak máme dilema, komu fandit. Naštěstí Venca už příští rok jde do Buggy1600.“

Arnošt: „Já jdu do „stopětadvacítek“.“

Adéla: „To ještě není jisté. Záleží, jestli ti jí Ježíšek přinese a také jestli budeš hodnej a mít dobré známky.“

Do „stopětadvacítek“ míří i suverénka letošní sezóny RacerBuggy Barbora Čepková. Jaké vlastně panují vztahy mezi účastníky RacerBuggy?

Adéla: „Když jsme nastoupili, pořád jsme slyšeli o Báře Čepkové. Zpočátku jsme si při té její suverenitě až mysleli, že musí jet něco nečistého. Poté jsme se však sami pustili do vývoje naší bugyny. Zjistili jsme tím, kolik udělají třeba jen jiné tlumiče. Od té chvíle nám bugyna fungovala podvozkově o padesát procent lépe než předtím, Arnoštek se postupně začal na Báru dotahovat a nám došlo, že jsme panu Čepkovi křivdili. Je mi to líto. Kdyby si někteří vzadu ta rozvrzaná kolečka namazali, byli by také rychlejší. On se té Báře i přípravě techniky fakt věnuje.“

Arnošt: „Já jsem Báru v Bousově porazil.“

Adéla: „Ale jen v rozjížďce.“

Arnošt: „I ve finále jsem jí skoro měl.“

Adéla: „Ona velký vliv hraje i váha. Kdyby Arnoštek měl její kila, bylo by to také vyrovnanější. Celkově se snažíme s každým vyjít, pokecat. Samozřejmě někdo je více sympatický a někdo méně. To je ale normální. Suprovej je Martin Prokop, otec Adama a Dominika. Přijeli jsme do Dobřan a začali vedle něj stavět depo. Přišli za námi ostatní s tím, že vedle nás stojí Prokop a tak se vůbec nevyspíme. Minule prý ještě ve čtyři ráno cosi řezal flexou. Manžel šel za ním a ptá se: „Už končíte?“ „Ne, teprve jsem začal,“ zněla odpověď. Bylo to ale v pohodě a je to úžasný člověk, věnující se bugynám s obrovskou obětavostí.“

Pokud uskutečníte přestup do „stopětadvacítek“, s jakými ambicemi?

Arnošt: „Určitě být první a porazit tu Barboru. Myslím, že se mi to povede.“

Adéla: „Víš, že co se škádlívá, to se rádo mívá. Hlavně nesmíš zlobit, jinak zůstaneš s těmi mrňaty.“

Arnošt: „Néééé! Hlavně doufám, že nebudeme jezdit plecháče. Ty zdržují závody nejvíc.“

Adéla: „Tobě je sedm, neřeš plecháče. To má od těch velkejch.“

Arnošt: „Nejvíce to zdržuje Divize6. Tam ty jízdy pořád opakují, pořád někdo bourá.“

Adéla: „Každopádně i plecháče mají něco do sebe. Moc se nám líbí Zdeněk Antony s rapidem. Ten nás v Sedlčanech úplně odzbrojil. Krásně to auto ovládá.“

A čemu se, Arnošte, věnuješ kromě závodů?

Arnošt: „Lítám venku s klukama. Někdy na kole a někdy bez kola. A doma pořád něco stavím z petek.“

Adéla: „On je hrozný stavitel. Ve škole bude chodit na angličtinu a do kroužku karate. V zimě jezdí na hory na snowboard a lyže. Chodí do první třídy a všimla jsem si, že si více rozumí s většími dětmi, třeba čtvrťáky. Také na autokrosu je málokdy vidět se svými vrstevníky, ale spíše s těmi staršími. My ještě skoro neznali Bíbu (Libor Teješ, pozn. autora) a on už tam seděl, jako by byli kamarády deset let.“

Arnošt: „Půjčí mi bugynu.“

Adéla: „To ještě není jisté.“

Arnošt: „Můj kamarád Viktor Vítek si také půjčil „stopětadvacítku“ a také přestupuje výše.“

A co emoce?

Adéla: „Ty emoce tam někdy jsou veliké. My už manželovi zakázali i chodit do ředitelny a chodí tam jeho dlouholetý kamarád, náš mechanik Radek. Arnoštkův táta je trošku horká hlava a nemuselo by to dobře dopadnout. I když se mu na jednu stranu někdy nedivím. Bíba mu ale vysvětloval, že to jezdí Arnoštek, tak ať ten není trestán za nějaké excesy. Radek je naštěstí klidnější člověk a tak tyto věci necháváme na něm.“

Máš nějakou oblíbenou trať?

Arnošt: „Nejlepší je Humpolec. Odstartuješ a máš hned zatáčku doprava a pak prudkej kopec a musíš držet pod plným a pak z kopce taky pod plným. Prostě všude pod plným.“

Adéla. „V Humpolci po Setkání mistrů byl úžasný i ten galavečer ve Společenském domě. Byl tam mimo jiné vyhlašován Pohár sponzorů a super byly deštníky od Pytlounů, které každé dítě dostalo i se svým jménem. Je to hezky vymyšlené a alespoň nám je nikdo neukradne. Mimochodem Eliška také jede moc hezky. Když jsme jí poznali, závodila s Bárou. Po vystoupení auta jsme nechápali, co dovede takový prcek. A když si sundala helmu a rozpustila vlásky a my viděli takovou křehkou holčičku, dovedla bych si jí představit spíše v Národním divadle než autokrosovém blátě.“

Arnošt: „Mně se líbilo také v Dolním Bousově. Na dešti se mi tam jelo dobře, akorát to nějak nešlo uřídit. A skvělé tam je, že se tam nechá u kravína lítat na kole.“

Závěrem se zeptám na vaše autokrosové plány do budoucna?

Adéla: „Především se už moc těšíme na příští sezónu. Tu letošní jsme zahájili až v polovině a tak byla hrozně krátká. Člověk se vždy těšil, že o víkendu vypadne. Všechno sponzoruje Arnošt, a jelikož Arnoštek má mladšího brášku Vilémka a sestřičku Šarlotku a dost možná budou chtít také závodit, nebude se asi vydělávat na nic jiného, než na autokros. Ale už asi není cesta zpět. Když se s námi v Sedlčanech přišel seznámit Milan Vaněk, Arnošt zrovna drbal bláto ze zástěrek. „Aha, vy už takhle? Tak to už neutečete, i když to stojí moc peněz a jsou z toho jen věnce.“ Já se ptám, proč neuteče on. „Copak můžu, když ho to, vola, baví?“ Když mladý Milan v Pace těžce boural, za čtrnáct dní už znovu závodil. Mezitím se jel závod a doma prý byl jako na trní. „Teď už jedou! Už odstartovali“, říkal při pohledu na aktuální čas. Takhle asi dopadneme my.“

Arnošt: „Já jsem hlavně rád, že můžu závodit a že mě podporuje celá rodina. Fandit mi jezdí také babička. V pátek nám vždy přiveze jídlo, léky i obvazy, protože dělá v nemocnici. Jednou si chtěla vzít i třásně jako roztleskávačka, ale máma jí to nedoporučila. Prý bych si mohl myslet, že mám zastavit.“

Foto: David Jeřábek